Národ sobě

Prof. PhDr. Stanislava  Kučerová, CSc.

Silnou touhou českých vlastenců již v době předbřeznové bylo postavit v Praze důstojný stánek  pro divadelní umění, pro  české národní divadlo.Když se svou žádostí úřední cestou nepochodili, sáhli r. 1851 k svépomoci a pokusili se vybudovat stánek Thálie sbírkou a vlastními prostředky. Podařilo se jim otevřít novoměstské Prozatímní divadlo, v němž po prvé zazněla hudba zakladatele české opery,  Bedřicha Smetany, i jeho pokračovatelů,  A. Dvořáka, Z. Fibicha a V. Blodka.  To však stáleještě nebylo Národní divadlo, o kterém vlastenci snili. A tak r.1967 začaly nové sbírky a  byla vypsána soutěž na stavbu nové divadelní budovy na břehu Vltavy, ve shodě s představami o poslání umění v dějinách naší  vlasti a národa. Je tomu 150 let, kdy  se, 16. května 1868,  konala v Praze slavnost kladení základního kamene k stavbě Národního divadla. 

Tehdy se zrodila  a rychle rozšířila myšlenka, aby byly sváženy balvany z různých památných míst Čech a Moravy na znamení svornosti a jednoty  všech obyvatel. Byly tu kameny z Radhoště, z Řípu, ze Žižkova, z Blaníka, z Boubína, z Čerchova, z Trocnova a bůhví odkud ještě. A mluvil Palacký a hrála hudba a zpívalo se, "Kde domov můj"  a "Moravo, Moravo". Se Slováky se nepřestalo počítat, byť zatím jen v rovině národního vědomí. Administrativně  právě nedávno spadli do pravomoci druhé polovice říše, Maďarska a tady jim nastal čas nových, velmi tvrdých až zničujících životních podmínek. A přece ani zástupci Slovenska neváhali  přispět se svými "poklepy" na základní kámen projektované budovy.  J.M.Hurban řekl mimo jiné: "Děkuji za pozvání ke dni tohoto národa, chtěl jsem říci českého, chtěl moravského, ba slezského, ale to by bylo dlouhé slovo a nevyčerpalo by  přece pojem. Řeknu tedy českoslovanského, neb i my k vám náležíme, my vaši jsme, vy naši jste. Neb my všichni jsme Slované - českoslovanského  národa."

Také J. Novák za Slováky pronesl víru, že pomíjí Velký pátek národa českoslovanského a že národ český, k němuž i Slováci patří, nedopustí, aby hynuli ti, kteří jsou jeho.A  mluvili zástupci Srbů, Chorvatů, Slovinců, Rusů, Lužických Srbů, a  všude  bylo plno  vlasteneckého nadšení, sokolských a národních krojů a národních písní.  Básník Jan Neruda o tom napsal v Národních listech."Byl zas jednou velký okamžik vdějinách českých: Každý byl šťastný. A náš jeden společný, nejvyšší cíl? Obnovení  našeho státu. Tomu zasvěcujeme své nejlepší síly. Náš život nemá ceny a radosti, leda ve službě vlasti a ve zdaru práce národní."