Nápoj zapomnění proměňuje mozky lidí v centrálně řízené počítače

Lenka Procházková

10. 5. 2018 (Projev 9. 5. 2018 u pomníku „Sbratření“ v parku u Hlavního nádraží v Praze)

Zlé kouzlo, o kterém chci mluvit, známe už z pohádek a bájí, kde působilo v podobě čarodějného lektvaru. Z člověka, který jej vypil, se stala nevědomá bytost bez vzpomínek na to, kým byla včera, odkud přišla a kam směřovala. Taková bytost, postižená ztrátou paměti, přestala cítit, že je součástí společenství, přestala vnímat, že život je cesta odněkud někam a zmateně přešlapovala v bezčasí, dokud zlé kouzlo nějaký jiný člověk nezlomil.

Mluvím o starých bájích, které popisují náhlou a cílenou ztrátu paměti u jedinců, kteří svou odvahou, charakterem anebo jenom pozicí někomu v něčem překáželi, a proto byli proměněni na bytosti bez cíle a bez vůle.

Avšak současné plošné proměňování mozků, jehož jsme svědky, lze vnímat jako spiknutí proti celé naší civilizaci, do které jsme se narodili a jejíž principy jsme měli a chtěli společně bránit, aby i naši potomci měli ukotvení v prostoru, čase a zvyklostech.

Za výsostné principy evropské civilizace jsme pokládali zásady etické, které jsou na rozdíl od měnících se politických režimů mnohem trvalejší, neboť se předávají výchovou, zpevňují kulturou a šíří uměním svých národů.

Když Evropa povstala z trosek druhé světové války, užasle se ptala, jak je možné, že velký národ, který vyšlechtil Kanta, Goethta a Schillera, mohl během několika let zplanět a propadnout nenávistnému nacistickému kultu. Odpověď na tuto otázku v úplnosti nedal ani Norimberský proces. Nicméně výpovědi svědků a projevy obžalovaných ozřejmily, že fascinace zlem je v lidské duši uložena hlouběji než kultura a že za jistých okolností a „příznivých“ podmínek se zlo probouzí a dere vrstvami civilizace až na povrch. Jeho vyvření je pak zkázonosné jako výbuch sopky.

Předzvěst erupce, jak přírodního tak i lidského ničivého živlu, se ohlašuje duněním, ohňovými a kouřovými signály a záchvěvy země. Obyvatelé starověkých Pompejí na tato varování nedbali, dál jedli, pili a užívali dne, než se jim země roztřásla pod nohama a na útěk před dusivými výpary, valící se lávou a pršícím popelem bylo pozdě. Také chystaná erupce nacismu se prozrazovala v předstihu, ale i tehdy byly signály buď bezstarostně přehlíženy, nebo dokonce vědomě tolerovány. A výstražným hlasům byl „vypnut mikrofon“.

Po válce bylo sepsáno mnoho odborných statí o selhání intelektuálů a politických elit. Jiní autoři zase bádali, zda existuje kolektivní vina. Psychologie davu prozkoumala okolnosti, které umožnily, aby se ze spořádaných lidí stalo hajlující monstrum s IQ nevědomých barbarů a s umanutostí teroristů. Na nepamětníky té doby před erupcí, ke kterým patřím, působily filmové dokumenty zachycující pochodňové monstrózní průvody odpudivě, a nedokázali jsme zpětně rozeznat sílu onoho zlého kouzla, jemuž tehdy dav uchváceně podlehl. Až teprve při sledování obdobných šotů z dnešní Ukrajiny nám naskakuje husí kůže. Nejen proto, že se to děje teď a nedaleko, ale i proto, že tzv. politická „elita“ na to hledí bez mrknutí oka, že nazývá ozbrojený puč v Kyjevě demokratickou revolucí a že dokonce posílá nacistům zbraně. Budou příští odborníci opět sepisovat statě o selhání „intelektuálů“, když už dnes je zřejmé, že tolerance znovu vyvřeného zla je záměrná a že má stejný účel jako ve třicátých letech minulého století? Tehdy se první obětí neochoty vnímat nebezpečí otevřenýma očima stala naše země.

Za skutečnost, že se Československo, zrazené svými spojenci v Mnichově, ocitlo na konci druhé světové války na straně vítězů, vděčíme statečnosti našich vlastenců z domácího a zahraničního odboje. Ale dobře víme, že bez Rudé armády by československý odboj a ani boj dalších národů neměl proti nacistické erupci naději na záchranu a my bychom se pravděpodobně narodili v otroctví anebo vůbec nenarodili.

Doufám, že vedle textů, které odmítají princip kolektivní viny, existují i studie, zkoumající princip kolektivní obětavosti. Románů i filmů, které se týkají toho etického principu, zakořeněného především v národech slovanských, bylo vytvořeno mnoho. Řada z nich patří k uměleckým vrcholům, neboť vyvolávají katarzi, která oslovuje nejlepší podněty člověka. Na těchto příbězích vyrostla i naše poválečná generace a nic, co přišlo později, nemohlo z našich duší vykořenit vděčnost za záchranu života národa. Obětavost a vděčnost za ni jsou dvě strany téže mince. Přesněji řečeno bývaly, dokud fungovala kolektivní paměť.

Inženýři nového světového řádu ale s pamětí počítají jen u počítačů, lidská paměť by jejich ne lidský projekt mohla zhatit. A tak ji cenzurují, opravují a mažou. Jejich metody připomínají ono zlé kouzlo zachycené ve starých bájích.

Lektvar zapomnění dávkovaný v každodenních kapkách postupně proměňuje mozky lidí v centrálně řízené počítače. Neustálé rozšiřování okruhu takto napájených biorobotů už přeformátovalo kolektivní paměť do té míry, že sedmdesát tři let po skončení nejhrůznější války v dějinách lidstva je gigantický podíl Rudé armády na záchraně Evropy veřejně zpochybňován. K čemu to povede zítra, když nápoj zapomnění je dnes servírován i českým dětem už na základních školách a mnozí rodiče tomu bez protestu přihlížejí? Zřejmě i oni už si vytvořili návyk na pravidelnou dávku lží a odmítají vnímat příznaky své chorobné závislosti.

Patří k nim rychlé zapomínání, ztrácení jazykových schopností, používání nesprávných slov pro složitější myšlenku, ztráta orientace v prostoru, nesprávné rozhodování, obtíže s plánováním budoucnosti a změna chování (apatie, deprese, úzkost, vznětlivost a bludy.)

Na rozdíl od Alzheimerovy nemoci, která je zatím neléčitelná, bludné duše, otrávené nápojem zapomnění, může, jak napovídají legendy, vysvobodit z bezčasí a zmatení jen lidská statečnost, trpělivost, obětavost a především láska.

Sousoší, u kterého dnes stojíme, se jmenuje Sbratření. Autorem je sochař Karel Pokorný, kterého inspirovala fotografie z devátého května roku 1945 zachycující setkání pražského barikádníka s rudoarmějcem. Po mnoha letech přemisťování pomníku, ale i jeho znesvěcování hanlivými symboly, jsme se tu dnes sešli se snítky šeříku. Jejich sladká vůně znovu připomíná, jak omamně tehdy v květnu voněl mír.

Když jsem si včera chystala tuto řeč, znovu jsem si s úžasem připomněla, že v ruštině má slovo mir dvojí význam. Kromě míru znamená i svět. Snad je to ozvuk prastaré zprávy. Kód předávaný z pokolení na pokolení a uchovávaný napříč časem vědomými bytostmi, které oba významy slova mir sepnuly k sobě, jak dlaně při modlitbě. Vždyť už v evangeliu stojí, že na počátku všeho bylo slovo. Slovo, které se stalo základem světa a principem života lidí.