Napjatá nedělní nejistota

Politicky řečeno, Německo tají dech. Drama, hašteření a handrkování po zářijových volbách, se blíží k vrcholnému rozhodnutí, jež padne v neděli 4. března.  

Postavení Angely Merkelové je nezvykle kluzké, a není to kvůli ledovému počasí, jež teď napadá Německo! Ale se zaměřením na čtvrté, poslední období coby šéfka, opět sebejistě demonstrovala, na mimořádném stranickém sjezdu minulý týden, svůj talent navržením nového kabinetu, jimž ukonejšila všechny tři složky v plánované trojjediné vládě. 

Aby utišila zle pokousané bavorské kamarádíčky ze zvláštní sesterské CSU, teď čelící napadání ještě pravicovějšími útočníky, nabídla jejich bývalému předákovi Horstu Seehoferovi klíčový post ministra vnitra, řídícího policii, imigraci, kontrolu zbraní, narůstající systém dozoru, jinými slovy „zákon a pořádek“. To by mělo udržet alpskou hordu šťastnou!

Aby uklidnila pravicové oponenty ve své vlastní CDU, jmenovala mladého Jense Spahna (37), svého nejdůraznějšího odpůrce, ministrem zdravotnictví, kde, coby součást její vlády, bude zřejmě neškodný. Je gay, oddaný se svým partnerem, což je v téhle konzervativní straně neobvyklé. Také nezvykle u patriarchální CDU jmenovala (kromě sebe) do kabinetu tři ženy a za novou generální tajemnici strany ministerskou předsedkyni Sárska, Annegret Kramp-Karrenbauerovou, 55, konzervativní v otázkách imigrace a odmítající manželství párů stejného pohlaví, ale ve straně natolik populární, že byla schválena téměř jednomyslně, a šušká se, že si ji Merkelová hýčká coby svou nástupkyni.

Další ženou, jedinou, která se udržela z předešlého kabinetu, kdysi branou za možnou nástupkyni, byla ministryně obrany Ursula von der Leyen, libující si ve zdravení vojáků ve vzdálených misích a neustále volající po stále modernějších zbraních, aby tak Německo vyhovělo požadavkům USA na obrovský růst výzbroje NATO, začalo budovat pohotovou, silnou evropskou armádu mimo NATO a bylo připravené vrhnout se na kterýkoli kontinent a dostát tak německé „zodpovědnosti“ a „hájit jeho zájmy“.

Merkelová takto bezpečně dosadila obě Křesťanské unie. Ale napjatá nejistota zůstala. Tento týden bylo vyzváno celé vedení dalšího koaličního partnera, SPD, aby poslalo své rozhodnutí - pro nebo proti obnově partnerství coby slabší člen vlády na další čtyři roky. Ve straně je silný nesouhlas, i když mazaná elastická Merkelová nabídla SPD další kabinetní křeslo ke dvěma významným, ministerstvu zahraničí a financí. 

Všechny poštovní hlasy musí dorazit do pátku (2. března) a výsledek bude oznámený v neděli. Předáci SPD se předhánějí od jednoho shromáždění ke druhému po celém Německu, a vyzývají - vlastně ne, požadují - aby členové dali hlas velké koalici, již zmíněné GROKO. Odmítavé hlasy byly ze shromáždění vypovězeny, téměř jako jakási zrada! Situace tak nějak připomíná vedení americké Demokratické strany. Zájmy velkopodnikání, přimíchané do SPD, ovlivňující rozhodování, nabízející zaměstnání v tučné vatě vůdcům opozice, když odstoupí nebo opustí své pozice - vše nahrávalo GROKO, Velké koalici.

Ti, kteří naléhali na hlasování NE, se zdají být silně v menšině, převážně mladí členové strany. Šéf Mladých socialistů, jako klouček vypadající Kevin Kühnert (28) ze Západního Berlína, cestoval také, a všude, kde mohl, prohlašoval, že když SPD půjde společně s konzervativní CDU, bude z ní vyhublá kostřička. Další čtyři roky by byly sebevraždou. Strana by měla zůstat mimo vládu, tak jak bylo původně plánováno, a růst jako její opozice. 

Výsledek je nejistý. Merkelovští křesťané i konzervativní sociálně demokratičtí předáci si budou okusovat nehty až do nedělního vyhlášení. Jestli zvítězí NE, bude to znamenat návrat na začátek a pravděpodobně nové volby, zřejmě s bolestivější ztrátou všech tří vládnoucích stran.  

Vypadá to, že zvítězí prokoaliční ANO. Ale ať už se ziskem či ztrátou, SPD, jedna ze dvou hlavních stran od II. světové války (a založená už v 19. století), čelí katastrofě. Její nedostatek bojového ducha, tulení se k merkelovské Křesťanské unii, vazby na velkopodnikání a slábnoucí vazby (s výjimkou většiny odborových předáků) na někdejší dělnickou základnu ji značně ořezaly. Přidejte si manévrování mezi druhdy levicovou Andreou Nahlesovou, chvilku nadějným Martinem Schulzem, který se ukázal být k ničemu, odpornou tahanici o to, kdo by se měl stát ministrem zahraničí, Schulz nebo současný ministr Sigmar Gabriel - to všechno vedlo k propadu v průzkumech pod 20 % (27. února na rekordních 15,5 %, s Křesťanskou unií na 32,5 %).

Tenhle propad není jen alarmující; ohrožuje samu její existenci. Už podruhé ji v průzkumu překonala, tentokrát o půl bodu, Alternativa pro Německo (AfD). Tato mladá strana, teď s 92 křesly v Bundestagu, má rozličné frakce, ale nejméně třetina jsou ryzí fašisté, přinejmenším s tichým souhlasem zbývajících. Její halasní předáci pokřikují rasistické nadávky proti lidem tureckého původu, uprchlíkům a všem muslimům a občas i proti Židům - proti každému, kdo není „čistý Němec“. Často se chytají sociálně pozitivních případů, verbálně, ale jsou oddaní nejen homofobním a misogynním myšlenkám, ale hlavně přáním velkopodnikatelů a velkozbrojařů. I když nejprve je všechny další strany ignorovaly, sdělovací prostředky jim pomohly získat přijatelnost a někteří pravičáci v CDU se zdají být stále ochotnější s nimi spolupracovat. Kdyby došlo brzy k novým volbám, mohli by z nich vyjít coby třetí nejsilnější strana, tak jako v Rakousku, kde se podobná strana přidala ke křesťanské, aby vytvořily koaliční vládu. Vzestup fašistických stran, vždy protimuslimských, a jejich vstup do mnoha vlád po celé Evropě, už není jen slabou připomínkou růstu nacistické strany v Německu a fašistů všemožně jinde ve 20. a 30. letech minulého století!

Tak jako AfD se chytají zklamání a strachu z budoucnosti mnoha vrstev pracujících. Tak jako jejich soukmenovci v USA, i oni směřují jejich pocity a obavy ne proti těm, kteří za ně skutečně mohou, kteří se pevně drží svých křesel na vrcholcích obrovských narůstajících pilířů, ale proti těm, kteří mluví jiným jazykem, nosí jiné oděvy, chodí do jiných kostelů a mají jinou barvu kůže. A když to nestačí, obrátí se k šovinistickému strašení o nebezpečí od lidí z jiných zemí či kontinentů.

Křesťanská unie a bohužel ani vedení SPD se nikdy nepostaví k takovým problémům čelem a někdy dokonce unikají obvinění z nekalých praktik jejich opomíjením. 

Jen jediná síla skutečně dokáže odkrývat jejich lži a přesměrovat emoce od útoků na nejubožejší oběti a k solidaritě s nimi, proti skutečně vinným silám nahoře. Je to levice. V Británii, c Corbynem, tady dosáhla pozoruhodného počátečního úspěchu. Částečně dosáhla úspěchů ve Francii i jinde, ale znepokojivě malých v nejsilnější evropské zemi, v Německu. Die LINKE vznáší v Bundestagu významné požadavky: odejít z Afghánistánu a Mali, skončit s dodávkami zbraní válčícím stranám, zvýšit penze a minimální mzdu a plno dalších. Ale navzdory odvážným, mladými vedeným protifašistickým shromážděním, často je příliš zmítána vnitrostranickými konflikty na to, aby dokázala mobilizovat obyčejné lidi, přijít se skutečnými alternativami, včetně budoucnosti bez pracháčů na vrcholu stohu. Zvednou silně estrádní neděle s rebelujícími mladými členy SPD a červnový sjezd Die Linke preference, teď stagnující mezi 9 a 11 procenty, vytvoří nové cíle, nové styčné body, silnou a účinnou novou taktiku? Uvidíme, doufejme! Je to naléhavé!

Victor Grossman, Berlin Bulletin č. 141, 27. února 2018 (překlad Vladimír Sedláček)

Přišlo e-poštou