Může za to kapitalismus, ….!

Martin Hekrdla

13. 2. 2018

Zemanizace či babišizace politiky sehrává roli pořádacího faktoru v éře chaotična. Bez pochopení vnitřní logiky tohoto procesu mu nebude možné čelit.

Máme sklon hledět na vítězství Miloše Zemana v prezidentských volbách z výšky českého krtince. Optimisté poukazují na to, že do boje byl povolán nevhodný „Antizeman“, ale že sebemrskačství liberální levice není namístě, poněvadž proti staronovému Hradu sílí prý odpor veřejnosti, rozumějme: psavých intelektuálů. Pesimisté sestavují seznamy možných průšvihů, které prezident republiky stihne ještě spáchat a které nám teprve ukážou, že pokleslost nemá žádné dno.

Rozvážnější pozorovatelé celkem rozumně radí, aby to všeobecné uhranutí Zemanem už skončilo a začaly se probírat jednotlivé asociálnosti, které ze sebe vypouští v populistickém oparu – zase ten Zeman.

Zase jednou se všechno musí změnit, aby se – v základech kapitalismu, v „přirozených“ korporátních formách jeho nadvlády nad lidmi – vůbec nic nezměnilo.
Jenže Miloš Zeman je součástí globálního trendu, který jen tak nezastaví profesor chemie Jiří Drahoš. Anebo třeba – jak jsme viděli v Rakousku – ani zelený profesor Alexander Van der Bellen, který předloni kandidáta extrémní pravice v boji o prezidentský úřad hned dvakrát porazil za jásotu oficiální Evropy, aby už vloni musel ve Vídni jmenovat vládu – s extrémní pravicí v klíčových resortech. Vladimir Putin a Si Ťin-pching jsou sice spolehliví strašáci, ale selektivní, tradičně východní a klišovitě otřepaní. V mocenském jádru Velkozápadu se přeci za Atlantikem vynořil i Donald Trump. A v Evropě se populistickým stylem dobral k moci Emmanuel Macron, který po převzetí úřadu často jen prostřednictvím nařízení (ordonnances) zásadně ovlivňuje život zcela demoralizovaných pracujících lidí. Putina pozval do královských Versailles, Trumpa na Champs Élysées k oslavám 14. července (rovnost – volnost – bratrství) a nechal se vyfotit na historickém královském křesle („Macron – Král slunce“, hlásaly pak titulky). Pozval do Paříže také autoritářskou hlavu Turecka. Tihle všichni, i mnozí další – kdejaký Zeman, Orbán či Erdoğan – zřetelně plují s proudem, s „duchem doby“. Možná přijde i Čingischán.

Mlha se zvedá

Ale proč? Zatím jsme se u nás nezamysleli nad „místem trumpismu v dějinách“, jak to loni učinil politolog Daniel Tanuro. Jaké jsou příčiny projektu – tak to napsal – „řídit Spojené státy jako velkou firmu a transformovat ji v pevnost ,židovskokřesťanského kapitalismu‘?“ (ContreTemps, N° 33 – avril 2017). Přitom jde o scenérii důvěrně známou, takříkajíc hřejivě domácí, jakkoli u nás máme jednotlivé akcenty velkého úkolu personálně rozděleny; premiér Babiš chce být ředitelem „státu jako firmy“ a Miloš Zeman vojvodou evropské civilizace v křižácké výpravě proti „islámské anticivilizaci“. Pragmatismy a ideologismy, pokrytectví i upřímnost, liberalismus i autoritářství tohoto proudu jsou i v cizině více či méně odděleny, ale přes vzájemné rozmíšky působí společně, jdou jedním směrem.

Příčiny tohoto jevu začínají vystupovat z mlhy. Zdánlivě dnes neplatí oblíbené heslo Billa Clintona „Je to v ekonomice, blbče!“ Vždyť i v České republice máme dlouho neviděný růst HDP a úctyhodný objem našich exportů svědčí o růstu evropském. Roste nám – až na výjimky – celá planeta. Centrální banky v Americe i ve světě dokonce pojaly obavu, že mzdová mana nebeská zvedá inflaci, a přemítají o zásadním sešlápnutí úrokové brzdy, osvědčené studené sprchy na přehřátou ekonomiku. I poslední otřes na burzách je vysvětlován hlavně dobrými zprávami, zvláště pak růstem mezd a zaměstnanosti. Což dělá vrásky nanejvýš těm, jimž podražily jednotkové náklady práce a ubývá zisků, protože mzdy opět začínají vyčnívat nad produktivitou a vrážejí nůž do zad konkurenceschopnosti. Působilo sice tragikomicky, když si Donald Trump v Davosu připsal zásluhy za rekordní čísla burzovních indexů pouhý týden před pádem akcií; a když pak doma chválil dobu, která každý den přináší výtečné zprávy, zatímco na dolní liště televizních obrazovek plula červená čísla indexů z Wall Streetu, Londýna, Frankfurtu, Hongkongu či Tokia… Ale experti hned přispěchali s vysvětlením, že o nic nejde, poněvadž probíhá kýžená korekce planých nadějí z roztočených rulet v přepáleném kasinu. A že už bylo načase.

Růst zadluženosti

Ve skutečnosti nikdo netuší, zda tento či příští podobný otřes bude nakonec jen veselou historkou z natáčení béčkového filmu, anebo naopak prvním dějstvím celosvětové tragédie shakespearovských rozměrů. „Optimální alokace zdrojů na základě tržních signálů“ je totiž celoplanetárně chaotická a zcela nepředvídatelná. Pěkně to před pár dny popsal ekonom fondu Quant Aleš Michl, který nejnověji radí vládnímu týmu Andreje Babiše: „V ekonomice a na finančních trzích máme spousty modelů a makroekonomických udělátek, ale předpovídat přesně recese se nedaří. A ani když nastanou, tak nemáme chytré aplikace a neurčíme jejich přesnou délku. Víme však, že pád akcií ekonomické problémy většinou předznamenává. To však neznamená, že k nim musí vždy dojít.“ A stejný Aleš Michl o pár řádků dál: „Ziskovost firem adekvátně odpovídá růstu ekonomiky, i když peněz se vytisklo nadměrně, to je pravda, a úrokové sazby se stále drží strašně nízko. Tuhle kombinaci nemáme v historii moc ozkoušenou.Proto nevíme, co to může způsobit.“ Sókratés byl měl z tohoto záblesku vrcholné moudrosti radost. Vědí, že nic nevědí.

Jedno však vědí určitě: pouhých deset let po Velké finanční krizi 2007–2008 závratně narostlo globální – veřejné i soukromé – zadlužení, které bylo roznětkou krize a které dnes celý ten slavný růst plný „dobrých zpráv“ znovu táhne nahoru a – do nové propasti. Namísto aby se dluh zmenšoval, zvyšuje se i nadále dechberoucím tempem, konkrétně z 269 procent globálního HDP na konci roku 2007 na 327 procent v prvním čtvrtletí roku 2017. Jde tedy o růst zadluženosti téměř dvakrát rychlejší, než jaký svět zažil v letech 2000 až 2007, těsně před Velkou krizí. A nynější objem dluhu navíc nelze svádět pouze na nová dluhová ohniska „vynořujících se trhů“, především na Čínu. Týká se i vyspělých ekonomik Švédska, Dánska, Nizozemska, Austrálie, Kanady, Jižní Koreje… (Alternatives économiques, 1. ledna 2018). Svět je přitom zaplaven penězi, které proti hrozbě mohutného pádu světové ekonomiky investorům „naklikaly“ centrální banky řádově v bilionech dolarů a jež se v přetrvávající nedůvěře k ziskovosti produktivních investic z velké části přelévají do planetárního kasina a dále zvyšují míru globální nejistoty.

Formování štábů

A právě z této nejistoty přímo vyplývá úloha trumpismu – či úloha „babišo-zemanismu“ – v dějinách. Jde o to, aby už před nadcházející možnou katastrofou bylo vládnutí v liberálních demokraciích transformováno v technokratický štáb záchranářů, který skoncuje s „politikařením“ politiků, koaličních vlád a stranických sekretariátů. Zvláště pak je nutno se rozejít s ideologickým harampádím „překonaného“ soupeření mezi pravicí a levicí, které v sobě nese zničující potenciál. Středolevé a středopravé – takzvaně tradiční – strany, které se zdiskreditovaly jen stínově odlišnými politikami, samy vyprázdnily své původní obsahy a rozehnaly vlastní elektoráty (ze systémové logiky to postihlo levici mnohem intenzivněji a destruktivněji než pravici). Přestávají fungovat jako demokratické oprávnění systému. Zase jednou se všechno musí změnit, aby se – v základech kapitalismu, v „přirozených“ korporátních formách jeho nadvlády nad lidmi – vůbec nic nezměnilo. „Babišo-zemanismy“ (či – světáčtěji vyjádřeno – „macro-trumpismy“) našly způsob, jak přeskupit voliče a legitimizovat nástup nového mocenského centra. Naštěstí mají jeho aktéři po ruce „starý dobrý“ rozpor kapitalismu mezi dílčí racionalitou produkčních jednotek na jedné straně a globální iracionalitou systému, divokým, neprůhledným a nepřátelským světem, který je obklopuje, na straně druhé. Firmy – a především velké korporace – v těsné spolupráci se státy zapojují nejmodernější vědecké poznatky (zdaleka nejen poznatky z agrobyznysu či chemie) do vytěžování největších možných zisků prostřednictvím změn v organizaci práce, zvyšováním efektivity produkce a zevrubným plánováním „prozíravých“ investic. Při tomto rozhodování, v němž je zisk jedinou motivací, se puntičkářsky stanoví, co, jak, kolik a pro koho se má produkovat. Tento řád odpradávna fascinoval lid, utopické socialisty, Friedricha Engelse, Vladimira Iljiče Lenina, všechny monopoly i stalinskou byrokracii. Je lehké takto restartovat – někdy i na dlouhou dobu – masovou podporu, získat podporu „dolních deseti miliónů“ a vydžusovat voličský rybník tradiční levici a liberálním iluzionistům.

Spiknutí? Standard!

Zároveň ale vždycky platí, že konkurence jiných firem, korporací, států a celých geopolitických zón, stejně minuciózně plánujících svůj postup, způsobuje v globálním měřítku neplánované, nahodilé, nepředvídatelné a nepřehledné tržní konfigurace, zkrátka racionalitě se zcela vymykající chaos. Lidé volí v jednotlivých národních „chlévech“ na obranu svých zájmů spásné představitele dílčích racionalit („zdravého rozumu“), kteří vzájemnou soutěží sami v celosvětovém měřítku vyvolávají neskutečnou iracionalitu, vrcholný nerozum, jenž ve svých důsledcích dopadá na „spodní lid“ všech států a regionů světa. Tento manévr je vhodně – v konkurenčním prostředí zcela organicky – zpevňován škálou demagogií, bojovnými patriotismy, strašáky všeho druhu, vzýváním sociálna i vlasteneckého odříkání, vyfabrikovanými i ještě horšími, protože polopravdivými obrazy nepřátel. A ovšem obyčejným rasismem. Ne že by šlo o bůhvíjaké spiknutí. Za jinak stejných podmínek jednají v duchu transformační krizové logiky kormidelníci exploatačních společenských řádů vždycky stejně a zcela bezděčně. A stejně bezděčně se k nim přimykají i dosavadní představitelé tradičních politických sil, kteří se opět – pokolikáté už? – mylně domnívají, že v očích davů coby kováříčci zastíní kováře.
Jak tomuto směřování, které válcuje všechno, mohou lidé levice a demokraté od kosti ještě čelit? Možná by pro začátek stačilo trochu polevit v honech na patriarchální samce na pracovištích, v Kremlu i v Hollywoodu, věnovat méně času analýzám ovlivňování voleb v Americe, Česku či Katalánsku ruskými rejdy a ukončit soutěž, kdo je největší levicový guru v třeskutých sporech na stránkách nezávislých médií. Předpokladem účinné akce je zasáhnout jádro věci, jít na kořen systému a být – ale jen v tomto smyslu – radikální (radix = kořen). Systém není ezoterické osudí, buben na útržky textových her postmodernou zvalchovaných vzdělanců. Systém je ve skutečnosti přehledný, prostý a jednoduchý jako prst. Netřeba propadat redukcionismu Billa Clintona, jenž si proslaveným bonmotem o ekonomice vyzdobil pracovnu. Ale jednu moudrost nad své pracovní stoly si už asi pověsit musíme:

It’s the capitalism, stupid!

Je to v kapitalismu, ….!

Autor je politický komentátor.

Přišlo e-mailem