Některé evropské státy, tedy nikoliv Evropa jako celek, měly dlouhodobě kolonie, a to nejen v Africe, ale také v Asii. O které státy šlo? Byla to především Velká Británie, ale také Francie, Itálie, Německo. Ke koloniálním státům též patřilo Holandsko a Belgie.

Z kolonií přicházely do „mateřské země“ rok co rok milionové zisky, které obohacovaly koloniální mocnosti. V některých případech toto přelévání bohatství trvalo celá staletí.

V 60. letech minulého století se v Africe koloniální panství hroutilo. Kolonie nabývaly samostatnosti. Stávaly se z nich samostatné státy. Dále je však vázalo silné předivo vztahů, především ekonomických, k původní „mateřské zemi“. Část jejich bohatství se dále přelévala do rukou bývalých koloniálních pánů. Tento proces probíhá v některých případech i v současnosti, i když není tak viditelný a přímočarý jako původně.

A tak na základě uvedeného můžeme říci, že bývalé koloniální státy mají určitou odpovědnost vůči svým bývalým koloniím. Tato odpovědnost se však netýká Evropy jako celku, nebo Evropské unie, nýbrž právě jen určitých států. Pokud si ji tyto uvědomují, je to dobré. Chtějí-li své „dluhy“ splácet, vítáme to. V žádném případě však tento klub kolonialistů nemůže na další státy „naléhat“, aby s nimi se podílely na plnění jejich povinností, které na sebe dobrovolně vzali, jak prohlašují.

Problém je však mnohem hlubší. Některé menší evropské státy se dostaly do specifických vztahů ke státům větším, jež bývaly koloniálními mocnostmi. Dokonce se mluví o tom, že jsou jejich protektorátem či dokonce jejich koloniemi. Ať již tuto závislost nazveme jakkoliv, vždy však se vyznačuje určitými znaky. Vládnoucí elita těchto evropských států, které jsou zpravidla součástí EU, stejně tak jako jejich „protektoři“, sleduje začasto zájem dominantní mocnosti více, než zájem vlastního státu a jeho občanů. A tak v blízké budoucnosti se může stát, pokud nedojde k výměně vládnoucích elit, že břímě, které např. vzalo na sebe Německo, budeme s ním sdílet i my, Česká republika.

A tak se může stát, že místo uvedených států, které „pochopily svou historickou odpovědnost“, bude obtížena celá Evropská unie. S tímto řešením, ke kterému se pravděpodobně schyluje, však nelze souhlasit. Je však otázkou, kdo se nás bude na to vše ptát? Zřejmě vládnoucí elity rozhodnou za nás. A na nás bude, abychom i my plnili „historickou odpovědnost“, a to v rozsahu, který nám bude určen.

Myslím si, že je ještě možnost z tohoto kola se dostat ven. Můžeme vyměnit „naše demokratické pány“ v demokratických volbách. Oni však zatím vyměnit nás, ve volbách či jinak, za někoho jiného nemohou. Tedy máme šanci. Proměníme ji v lepší zítřek? Budeme schopni zachránit naše domovy, naši vlast?  Nebo se postupně staneme ve vlastní zemi druhořadou a více či méně trpěnou menšinou?

J. Skalský