PhDr. Stanislav Balík
Maďaři nám mohou být vzorem v tom, jak se má národ chovat v krizových okamžicích svých dějin. Po celá staletí jsme se vojensky, politicky a ekonomicky střetávali ve středoevropském prostoru. Naše vztahy byly mnohdy plné vzájemných konfliktů a válek, ale také vzájemné spolupráce v boji proti společnému nepříteli. Po celá staletí bylo naším společným nepřítelem osmanské Turecko, ale především islám, který se chystal barbarizovat střední Evropu. Turecké vpády se českých zemí přímo příliš nedotkly s výjimkou několika výpadů na jihovýchodní Moravu. Samotné dnešní Maďarsko bylo Turky okupováno téměř sto padesát let, a to vytvořilo historickou zkušenost, na kterou maďarský národ nikdy nezapomněl. Hrůzy turecké okupace přetrvaly staletí. Maďaři museli bojovat s mohamedány na straně jedné a na straně druhé s rozpínavými Habsburky. Bojovali proti všem, nejdříve se zbavili Turků. Slavné vítězství u Vídně roku 1683 bylo nejlepším důkazem toho, že je možné spojenectví středoevropských národů proti společnému nepříteli. Nejvíce se manifestovala jednota mezi Maďary a Poláky, která se projevovala po celá staletí. Bylo to bratství národů, které prolévaly krev proti společnému nepříteli. Poláci i Maďaři moc dobře věděli, jakého společného nepřítele mají před sebou. Dokázali spojit své síly a Osmany vyhnat za hranice.
Dalším společným nepřítelem byli Habsburkové, proti kterým se Maďaři opakovaně bouřili. Jejich povstání byla znovu a znovu krutě potlačována, ale to hrdý národ nezlomilo. Velké povstání v letech 1848 – 1849 bylo sice utopeno v krvi díky pomoci ruského cara Mikuláše I. Pavloviče (vládl 1825 – 1855), ale své plody přineslo v roce 1867, kdy vzniklo Rakousko – Uhersko. Následujících padesát let bylo obdobím maďarského triumfalismu a naopak úpadku české národní politiky, která si totéž na Habsburcích nedokázala vybojovat. V roce 1956 se Maďaři vzbouřili znovu, tentokrát proti svému stalinskému režimu, který je ujařmoval. Na pomoc domácím kolaborantům přispěchala sovětská armáda, která toto povstání utopila v krvi stejně jako kozáci v roce 1849. Maďaři se nikdy nevzdávají a velice dobře vědí, že svobodu si mohou vybojovat pouze se zbraní v ruce.
V současné době stojí Maďarsko v čele boje zemí EU, které se staví proti islámské invazi v podobě uprchlíků, která zaplavuje Evropu. Viktor Orbán se stal vůdcem všech obyvatel EU, kteří si chtějí uchovat svoji svobodu a nechtějí se nechat zotročit barbarskou islámskou vírou, která ohrožuje naše svobody a bytí. Jsme na historické křižovatce. Buď budeme bojovat o naši svobodu, nebo se podvolíme a čeká nás potupné otroctví a smrt. Volba je pouze v našich rukou. Naše povaha se stane našim osudem nebo naší zbraní. Záleží jen na nás, co převáží.
Evropou obchází „strašidlo“ Viktora Orbána. Maďarský premiér, který si svými názory, vybočujícími z politicky korektního evropského proudu, již stihl vysloužit urážlivé přezdívky typu „Putin z pusty“, „Viktátor“, nebo „maďarský Chávez“. A přitáhl na sebe pohledy laciných kritiků. Na letním táboře mládeže v rumunském Baile Tusnad odmítl západní koncept zkorumpovaného liberálního socialismu, který podle jeho názoru brzdí rozvoj progresivního národního státu v 21. století. Orbán prohlásil, že ve světě v současnosti probíhá soutěž o to, kdo vytvoří stát, který povede vlastní národ k úspěchům: „Svět se dnes pokouší pochopit systémy, které nejsou západní, nejsou liberální, možná nejsou ani demokraciemi, a navzdory tomu jsou úspěšné,“ řekl – mimo jiné - předseda maďarské vlády. Orbán poukázal konkrétně na Singapur, Čínu, Indii, Rusko a Turecko. Je třeba k tomu dodat, že s představou úpadku liberálního socialismu, který nebude v 21. století schopen konkurovat dravým autoritativním asijským státům, souhlasí i známí společenští vědci. V českém prostředí je neznámějším Petr Robejšek. Navzdory pohoršení pražské kavárny nelze nikomu vyčítat, pokud chce přemýšlet o věcech, byť jsou v hlavním proudu nepřijatelné. Jedná se například o možnosti další udržitelnosti současného západního modelu demokracie.
Viktor Orbán při jiné příležitosti odsoudil předchozí liberální stát za to, že nezabezpečil veřejný majetek, nezavazoval vlády, aby uznaly, že zahraniční Maďaři jsou pevnou součástí maďarského národa, neochránil stát před fatálním zadlužením a rodiny před daňovým a hypotéčním otroctvím. Základem nové formy státního zřízení Maďarska má být konkurenceschopný národní stát, založený na smíření práce s kapitálem a úctě ke křesťanství. Tento postoj u Orbána ostatně nikterak nepřekvapuje. Stejně se vyjádřil v roce 2012 během návštěvy Německa. Tam otevřeně deklaroval, že nejpalčivějším problémem současných, tak zvaně demokratických systémů, je slabost jejich vedení. Podle Orbána je pro suverénní národní stát prezidentský systém nejvhodnější k provedení zásadních reforem, což zcela jistě neplatí o systému parlamentním.
Nová maďarská ústava z roku 2012, která se mimo jiné explicitně odvolává k Bohu, svatoštěpánské koruně, ruší název „Maďarská republika“ a nahrazuje ji prostě „Maďarskem“ a ukládá vládě odpovědnost za Maďary, žijící v zahraničí, se již ve své celkovém vyznění zřetelně staví na národně-konzervativní pozice. Z hlediska odpovědnosti za maďarské skupiny v zahraničí princip právní teritoriality doznal značného průlomu ve prospěch zásady personality. Maďarsko má konečně ústavu, která důsledně prosazuje národní zájmy a těší se široké podpoře maďarských občanů. Inspirujme se tím a pokusme se vydat toutéž cestou. V kontextu nové ústavy již neplatí pravolevé dělení maďarského politického spektra. Od jejího přijetí tak politicky pracují buď vlastenci nebo oportunističní přisluhovači Bruselu a Berlína. Nenávratně pryč je doba liberálního socialisty Ference Gyurscányho, který chtěl jako premiér v letech 2004-2009 přebudovat Maďarsko po blairovském vzoru, ale zanechal jej místo toho v zoufalém stavu. Deficit státního rozpočtu dosahoval ročně v průměru 6,7 % HDP, tedy dvakrát víc než činil průměr EU. Dnes je však Maďarsko v čele s Orbánem jednou z mála zemí, které například plní maastrichské kritérium držet deficit pod 3 % HDP.
Po zkušenostech s Gyurscányho vládou Orbán před několika lety zahájil "konzervativní revoluci", kampaň za návrat Maďarska Maďarům. To zahrnuje program „nacionalizace“ bank, spočívající v dočasném zdanění finančních ústavů, energetických monopolů a komunikací, čímž nepokrytě sleduje vypuzení velkých cizích bank z trhu. Premiér Orbán už v minulosti jasně prohlásil, že cílem jeho vlády je, aby maďarské banky tvořily na domácím trhu majoritu. Podobný proces probíhal po vzniku Československa v říjnu 1918 ve vztahu ke kapitálu velkých rakouských bank. A potkal se s podobnými protikladnými reakcemi. Musíme se v kontextu řečeného vrátit k masarykovsko-baťovské tradici a důsledně jít cestou národního kapitalismu vycházejícího důsledně z našich národních tradic a potřeb.
Nekonformní Orbán ukazuje, že hodlá být bojovníkem za všech okolností. Nebojí se například ekonomicky či jinak spolupracovat s putinovským Ruskem. Nedávno s ruským prezidentem Putinem podepsal dohodu o výstavbě dvou bloků v jaderné elektrárně Paks. Elektrárna v Paksi, která pokryje 40 procent spotřeby elektrické energie Maďarska, bude vybudována ruskou společností Rosatom. Byl to přitom Orbán, kdo měl ještě coby studentský vůdce v roce 1989 jako první odvahu prohlásit: „Ať Rusové odejdou domů!“ Záhy však prozřel z růžových multikulturních brýlí a stal se z něj přesvědčený vlastenec a tudíž politický realista ve vztahu k Rusku jako kolébky pravoslavného křesťanství.
https://www.databazeknih.cz/knihy/islamiste-a-soumrak-evropy-385542
V Častohosticích 7. 8. 2019