Masarykova cesta k vzniku Československa 1918
Marie L. Neudorflová, historička
V současnosti je nedostatek syntetických vývojových pohledů na důležité historické události. Každá podstatná událost má nejen svůj průběh, ale i svůj vývojový a hodnotový kontext, bez kterého jí není možné plně rozumět. Vzhledem k tomu, že Masaryk sehrál unikátní roli pro založení demokratického Československa 28. října 1918, nebude bez užitku se podívat, kde čerpal svoji inspiraci, své legitimní argumenty, svoji pevnou víru v možnost dosáhnout tohoto cíle. Důrazem na Masarykovu činnost se v žádném případě nepodceňuje domácí odboj proti habsburské říši. Naopak Masaryk měl hluboce zažitý obecný pocit Čechů, že říše není spravedlivá k českému národu a že naopak chrání dominantní a privilegovanou pozici Němců na úkor úrovně ostatních národů v říši.
T. G. Masaryk znal jako málokdo myšlenkové a hodnotové základy evropské civilizace od pozdního středověku. Prostudoval důležité aspekty evropské historie, zvláště reformaci, osvícenství a české národní obrození. Zároveň z osvícenství přijal filosofii dějin, sledující ty aspekty evropského vývoje, myšlenkové i reálného úsilí, které významně přispívaly k pozitivnímu rozvíjení úrovně lidí i společností. Křesťanství měl emocionálně a intelektuálně zakořeněné od dětství, brzy s kritickým přístupem ke katolické církvi, jejímu materialismu a učení tak odlišného od původního křesťanství. To kladlo důraz na rovnost lidí, lásku mezi lidmi, morálku, spravedlnost, respekt k člověku jako stvořenému k obrazu božímu. Reformace se vzbouřila proti upadlé církvi a usilovala i o větší svobodu lidí, jejich právo řídit se svým svědomím (opřeným o křesťanské hodnoty). Křesťanství bylo tradičně orientováno na princip spasení a úroveň a kvalita života na zemi pro něj nebyl důležitý, důležitá byla víra, což znamenalo poslušnost církvi, ať byla jakákoli. Nejen Jan Hus považoval tento názor za nepravdivý a zdůrazňoval ty křesťanské principy, které otvíraly možnost lidem k pozitivnímu rozvoji a životu. Jejich podstatou byla důraz na mravnost, pravdu poznanou a vzájemnou lásku. V jiné podobně se důraz na kvalitu života jako legitimní se objevil až s osvícenstvím spolu s poznáním, že vynořující se národní pospolitosti se svou integritou ukazovaly jako velmi relevantní pro pokrok lidí. Masaryk se těmito jevy důkladně zabýval, zvláště vztahem národa a státu, považujíce národ za entitu přirozenější a stabilnější než stát.
Od reformace stoupalo v Evropě vědomí lidí o důležitosti sdílených hodnot, jako byl jazyk, obývané území, stát, tradice, historie, kultura i náboženství. Bylo jasné, že jsou nesmírně cenným dědictvím práce, úsilí a bojů mnoha minulých generací. V každém národě a zemi tento proces kolektivního sebe uvědomování, včetně možností pozitivního rozvoje, probíhal jinak, vzhledem k rozdílným podmínkám a jejich stupni vývoje. Masaryk odmítal názor velkých národů, že jejich vyspělost je znakem jejich superiority a práva na ovládání ostatních. Různý stupeň vyspělosti považoval za otázku podmínek a vývoje. Přijetí principu vývoje a spravedlnosti dávalo také naději na lidštější život neprivilegovaných, kteří byli nahlíženi malou mocenskou vrstvou privilegovaných nahlíženi jako méněcenní a neváhaly proti nim užívat krutého násilí. Doba osvícenská mezi koncem 17. a počátkem 19. století byla unikátní tím, že značná část myslitelů stála na straně nerovnoprávných a hledala cesty k humánnější společnosti a k celkovému pokroku. Devatenácté století, často nazývané stoletím nacionalismu, bylo ve skutečnosti pokračováním osvícenství v praxi a Masaryk si to dobře uvědomoval. Věřil, že více svobody pro iniciativu lidí i společností, možnost vzdělání pro všechny, ideál rovnosti a princip spravedlnosti byly klíčem k obecnému pokroku. Úsilí o větší svobodu, včetně politické zakotvilo v českém národě roku 1848, navzdory, že revoluce byly poraženy, absolutismus obnoven a vlastenci a svobodomyslní intelektuálové pronásledováni. Přesto řada z nich pokračovala ve své činnosti, vzácným příkladem byl Karel Havlíče, novinář „kterého nám svět může závidět“, (Masaryk). Vychovával český národ k politické dospělosti, aby rozuměl, které koncepce liberální politiky mají zřetel na obecné dobro a které politiku zneužívají ke svým soukromým zájmům. Šlo mu hlavně o to, aby se veřejnost dovedla vůči manipulaci a nepoctivé politice bránit. Masaryk Havlíčka obdivoval, hledal v něm poučení, napsal o jeho žurnalistice obsáhlou knihu.
Otázkou národů se někteří filosofové začali zabývat již koncem 18. století (Herder, Comte, Kollár, atd.), daleko větší důraz přišel v důsledku tlaků zdola, často násilných. Mocenské vrstvy byly nuceny rozšiřovat politická práva i na neprivilegované vrstvy, čímž se zásadně rozšiřoval obsah národní entity. Nerovnoprávné národy tak dostaly možnost usilovat o rovnoprávnost s národy vládnoucími. V kontextu prohraných válek habsburské monarchie s Itálií a Pruskem, politické tlaky zdola na zavedení konstitucionalismu a parlamentarismu přinesly postupně značné výsledky. Problém byl, že ani poté se vládnoucí postavení Němců v rakouské části říše nezměnilo, což přispívalo k nestabilitě a konfliktům. Nerovnoprávnost znamenala nerovné možnosti k rozvoji školství, kultury, ekonomie, atd. Ale se zvýšenou politickou svobodou a aktivitou politických stran rostla mezi neněmeckými národy v Rakousku naděje, že národnostní rovnoprávnosti bylo možné dosáhnout politicky, hlasováním v říšském parlamentě. Tam však Němci měli umělou většinu a k myšlence rovnoprávnosti národů se stavěli nepřátelsky. Netajili se tím, že pokládali ostatní národy v Rakousku za méněcenné, a tudíž svou vládnoucí pozici za oprávněnou. (Podobný přístup měli Maďaři v Uhersku).
T. G. Masaryk, který pozoroval i studoval tento vývoj velmi důkladně od 80. let 19. století, si brzy uvědomil, že s jednostrannou politickou orientací české reprezentace v říšském parlamentě na úsilí o uznání větší samostatnosti zemí Koruny české (Čechy, Morava, Slezsko) nebylo něco v pořádku. Brzy pochopil, že tato metoda ignorující možnost se poučit z historie a navazovat na metody práce minulých generací a pozitivní výsledky jejich práce a tím posilovat vnitřní úroveň a sílu národa, nemá moc šance na úspěch.
Masaryk studoval Husa, Kollára, Palackého, Havlíčka a další myslitele a přijal od nich přesvědčení, že nejspolehlivější cestou k samostatnější a důstojné existenci českého národa je hlavně jeho vlastní úroveň, iniciativa vyplývající ze znalostí a přijetí humanitních a demokratických hodnot, z péče o svou politickou dospělost a ze zdravé sebeúcty a odvahy. Druhým důležitým aspektem byla otázka schopnosti si dobytou svobodu a úroveň udržet a rozvíjet. Masaryk byl schopen se poučit z historie, nebral existenci českého národa za samozřejmou, na rozdíl od českých politických liberálů. Některé aspekty jeho historie vnímal jako veliké, zvláště reformaci a obrození, úroveň kultury národa na konci 19. století, která si již v ničem nezadala s kulturou německou, schopnost přežít a vzpamatovat se z katastrof. Intelektuální a mravní věrnost velkých osobností svému národu od středověku do současnosti (Jan Hus, Jeroným Pražský, Petr Chelčický, J. A. Komenský, J. Dobrovský, F. Palacký, K. Havlíček, atd.) mu byla závazkem, že navazování na jejich znalosti, přesvědčení, mravní úroveň, humanismus a intelektuální metody, bylo třeba navazovat.
Znalost důležitých aspektů historie, české i evropské, stála u kořene Masarykova přesvědčení, že entita národa je velmi cenným výdobytkem dlouhé, konfliktní evropské historie. Zařadil se mezi ty myslitele, kteří pochopili, že národy hloubkou své historické a kulturní integrity jsou nezastupitelnou podmínkou pro existenci demokracie. Ta byla jediným systémem respektujícím ideál rovnosti lidí, spravedlnosti a umožňujícím pozitivní rozvoj většiny lidí. Již někteří osvícenci ukazovali, že právo na důstojnost všech lidí a křesťanský princip rovnosti lidí před Bohem se musí vztahovat i na pozemský život, jinak nemá smysl. Přestože Masaryk byl velmi kritický ke katolické církvi a jejímu materialismu, hrubému překrucování křesťanských principů, byl hluboce věřícím člověkem. Učení Ježíše Krista pokládal za to nejlepší, co bylo lidstvu dáno. Z tohoto základního východiska považoval demokracii s jejím důrazem na pozitivní rozvoj většiny jednotlivců i celku v souladu se základními principy křesťanství. Například, v sociální oblasti úsilí o spravedlnost, odstranění vykořisťování, viděl jako naplňování božího přikázání „nepokradeš“. K rozvíjení demokracie bylo však potřeba několik předpokladů, z nichž respekt pro existenci národních entit byl jeden z nejdůležitějších. To byl velký problém jak na konci 19. století, tak později, včetně současnosti.
Tradičně mocenské vrstvy silnějších národů a států vnímaly slabší národy jako snadný a legitimní cíl své expanze a vykořisťování, čímž obvykle řešily svou neschopnost řešit vnitřní domácí problémy, zvláště sociální. Ještě nedávné odmítání vědy, teorie vývoje a kontroly růstu populace, ponechávaly expanzi a války jako brutální východisko z neřešených problémů. Masaryk považoval tyto „aristokratické“ a koloniální přístupy mocenských vrstev za nezodpovědné a s mnoha jinými mysliteli věřil, že demokracie s důrazem na vzdělání, humanitní hodnoty a racionální organizaci práci je schopna řešit společenské a sociální problémy humánněji a ve prospěch většiny jednotlivců i celku. Vzhledem k tomu, že rozdíly v úrovni národů viděl jako důsledek podmínek, včetně historických, a jako otázku vývoje, bylo nutné, aby ke svému rozvoji měly dostatek svobody od útlaku silnějších, měly možnost přijmout humanitní a demokratické přístupy v rámci svých pozitivních tradic a zkušeností. Bylo nutné, aby měly zdravou sebeúctu a nepodléhaly tlaku větších národů a států, které odmítaly si přiznat destruktivní důsledky své expanze. Masaryk si byl dobře vědom, že i světový finanční systém slouží k vykořisťování slabších národů a že je potřeba i do této sféry vnést mravní principy.
V důsledku znalostí, které byly naznačeny a které Masaryk získal poměrně dlouhým a trpělivým studiem, pochopil již v 90. letech 19. století, že časem musí dojít v Evropě k válce už vzhledem k tradičně expansivnímu Německu a rostoucí závislosti Rakouska na Německu. V duchu politické filosofie Palackého a Havlíčka Masaryk věřil, že i nechtěné násilné konflikty a války mohou být příležitostí pro menší státy získat více svobody a samostatnosti, ale bylo třeba být na takovou příležitost připraven. V případě českého národa to znamenalo jak větší sebeznalost, včetně historie, tak rozumět světu, ve kterém žil. Za tyto znalosti činil zodpovědnou inteligenci Výhoda byla, že v důsledku osmileté povinné školní docházky byl národ více vzdělán. Navíc, od 60. let nejen jeho vůdčí osobnosti, ale i ženské spolky zakládaly intenzivně střední školy, které byly podporované hlavně českou veřejností.
Masaryk tento vývoj oceňoval, ale byl si vědom, že hlavní tíha historické sebeznalosti národa ležela na mladé inteligenci, která neměla dostatek akademické svobody se zabývat reformační a obrozeneckou historií, potlačenou po staletí mocensky. Proto Masaryk publikoval roku 1895 Českou otázku, která do současnosti zůstává téměř nejdůležitější českou knihou. V ní ukázal, proč je znalost těchto období naprosto nezastupitelná pro identitu, integritu a demokratickou orientaci českého národa, a proč je nutné, aby se jí mladí historikové zabývali. Zároveň vytvořil ‚filosofii českých dějin‘, brzy nazvanou ‚českou filosofií‘, v níž zdůraznil souvislosti mezi reformační dobou a obrozením. Předložil ji jako trvale inspirační sílu, vyrůstající z pozitivních aspektů historie a snah českého národa a přispívající tak k jeho větší sebedůvěře a iniciativě. Většina mladé inteligence, zvláště historiků, tuto filosofii přijala, dávala jim vyšší smysl jejich práce i života a svými prácemi brzy ovlivňovali českou veřejnost, která se jen těžko zbavovala pocitu druhořadosti vůči německé dominanci. Samozřejmě katoličtí, pozitivisticky a liberalisticky orientovaní historikové, nejen Josef Pekař, tuto filosofii nepřijali a odmítali, že je možné se z historie poučit. Historická dimenze se stala důležitým aspektem české identity a pocitu sounáležitosti.
Ke znalosti světa, ve kterém český národ žil, přispělo také Masarykovo odhalování pravdy o podvodech rakouské vlády, kdy hledala záminky ke konfliktu se Srbskem roku 1908 - 1909. Masarykova statečnost vzbudila obdiv a respekt i v zahraničí, čímž si vytvořil zázemí přátel, kteří mu byli nápomocni v jeho exilovém úsilí o vytvoření samostatného demokratického Československa. Masaryk vzbuzoval obdiv i svým zdůrazňováním těch aspektů české historie, v nichž se Češi vlastní iniciativou postavili proti mocenské zvůli katolické církve za humánnější ideály a principy a neváhali je bránit i železem. Šířil povědomí, že i malé národy jsou cennou součástí západní civilizace, a že velké národy musí ve svých přístupech tuto skutečnost přijmout. Byl schopen vzbuzovat v zahraničí obdiv k českému národu, jeho úsilí bránit svou důstojnou existenci a navzdory poměrům podstatně přispívat ke kulturnímu bohatství Evropy. Podobný obdiv budil se svými spolupracovníky, z nichž Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánek byli nejdůležitější, organizováním československých legií v Evropě i v Rusku z českých a slovenských zajatců a uprchlíků, z nichž 90 tisíc jich vstoupilo zcela dobrovolně do legií, do boje proti Německu a Rakousko-Uhersku s jejich expansivními cíli a pohrdáním menšími národy.
Silný obdiv byl i v Americe, kde čeští i slovenští imigranti finančně přispívali na jejich budování. Statečnost legií neušla pozornosti ani Presidenta W. Wilsona. Samozřejmě, že Západ měl také zahrnuty své vlastní zájmy. Masarykovy cesty do Ruska a do USA v roce 1918, jeho argumentace ve prospěch samostatného demokratického Československa opřená o znalosti historie i o demokratické ideály a víru, že Československo zvládne rozvíjeni demokracie ku prospěchu všech národností, se ukázala jako oprávněná navzdory těžkostem, většinou zděděným z habsburské říše nebo způsobeným světovou ekonomickou krizí. Problémem zůstalo hlavně Německo, které odmítlo skutečnost, že začalo a prohrálo válku a brzy oprášilo své expansivní a agresivní plány na ovládnutí Evropy včetně Ruska. Problém byly také dohodové státy, které odmítly Masarykův požadavek vyvodit z porážky Německa potřebné důsledky. Je nutné uznat, že Masaryk byl na úsilí založit demokratické Československo důkladně připraven.
Redakce: Ing. Pavel Rejf, CSc. Připravil: Dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí se spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 601. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací, Praha, 19.2.2018
Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz e-mail: vydavatel@seznam.cz