Mají Evropané právo na obranu tradičních evropských kultur?

14.5.2018 Ivo Šebestík

Ivo Šebestík se zamyslel nad otázkou evropské kulturní identity. Kdo je vlastně Evropanem a jak se chovat k těm, kteří nerespektují pravidla hostitele v domě?

Další teroristický útok v Paříži provedený islámským fanatikem [1]. Pařížská policie sice útočníka zneškodnila, čímž zabránila rozsáhlejšímu masakru, nicméně i tak zde byly oběti na životě a na zdraví mezi pokojnými občany.

Útoky islámských radikálů po celé Evropě – a nejvíce snad ve Francii, Německu, ve Švédsku a v Belgii – jsou už několik let v podstatě běžným jevem. Nejenom vražedné atentáty, ale násilnosti všeho druhu. Některé z nich se neodehrávají ani ve jménu Alláhově, ale produkuje je prosté pohrdání pachatelů vůči lidem odlišného náboženství, kultury, mentality a tradic. Je to o to více odsouzeníhodné, že se tak děje tam, kde jsou tito Evropané doma! Ne v zemích těch lidí, kteří jimi pohrdají.

Když v minulých staletích Evropan přijížděl do zemí odlišných kultur jako dobyvatel, misionář, cestovatel, výzkumník, obchodník a podobně, stávalo se, že byl pobodán nožem nebo jinak zabit, neboť byl „cizí“, tedy neznámý, nevyzpytatelný, potenciálně nebezpečný. Kruté, ale dalo se to pochopit. Nebývalo ale zvykem, aby lidé ze vzdálených a výrazně odlišných kultur cestovali do Evropy za účelem vraždit v převlečení za žadatele o azyl místní obyvatelstvo. Nota bene aby byli dokonce vítáni a zváni, ač se někteří jejich krajané takto v Evropě už zachovali. Jistě, presumpce neviny platí. Na druhé straně existuje i něco jako povinnost státu zajistit bezpečí DOKONCE(!) i vlastnímu, již domácímu obyvatelstvu. Tyto dva právní ohledy se jistě nemusejí vylučovat, ale jejich paralelní dodržení přesto žádá opatření, která lze velmi snadno legitimizovat a obhájit prostou logikou.

Bývávalo takto kdysi zvykem, že host či dokonce prosebník, jenž vstupoval do domu kdekoliv na světě, nejenom na evropské pevnině, cítil jako host respekt k hostiteli, jako prosebník byl vděčný za přístřeší a pomoc, kterých se mu v domě hostitelově dostalo. Host, příchozí, si v domě, jenž mu otevřel dobrovolně, ba dokonce velmi ochotně dveře, počíná jako host. Nemění rozestavení nábytku, neroluje koberce, nesundává ze stěn obrazy, aby na jejich místa pověsil jiné, nepálí knihy v knihovně, aby je nahradil svitky, nerozbíjí domácí bůžky rozestavené na krbové římse, a především neuráží ani neznásilňuje ženy a dcery, jež mu přinášejí pokrm na stůl. Zkrátka, respektuje kulturu domu, do kterého přišel. O to více, je-li sám v nouzi a dům se mu otevřel jako azyl. Ví, že má jinou kulturu a jiné náboženství, které mu nikdo nebere a tak je si vědom toho, že také ti, u nichž hledal a našel přístřeší, si přejí zachovat svoji kulturu, víru, zvyky, tradice a s nimi i charakter evropských měst i venkova. To by snad mělo být logické a pochopitelné.

Kdo je to Evropan a co je vlastně evropskou kulturou?

Je svým způsobem nepochopitelné, že vlády velkých evropských zemí, především ty na západě kontinentu, řeší masovou migraci pocházející ze zemí výrazně odlišných kultur a náboženství, dokonce v epoše, ve které se v nich etablovaly nenávist a pohrdání vůči Evropě, pouze jako problém INTEGRACE těchto lidí do evropské společnosti. Tedy jejich bydlení, podporu, rekvalifikace a zapojení na trhu práce. Řeší tedy jejich práva a u toho zůstávají.

Přejí si umožnit jim získat kvalifikaci, dům nebo byt, přesvědčují je, aby se spokojili s méně kvalifikovanou prací, tudíž i nižší mzdou, dokud nedosáhnou kvalifikace vlastní. Snaží se je mít k tomu, aby se spokojili s finanční i jinou podporou, jakou ale ani svým vlastním občanům tyto státy neposkytují. Hledají dokonce cesty, jak migrantům umožnit, aby praktikovali pravidla, která evropské zákony výslovně zakazují, například polygamii.

Nejsem příznivcem teorií o nějaké organizované zlé vůli některých kruhů či velice bohatých a vlivných jednotlivců, kteří se snaží evropský kontinent zneklidnit a Evropany konfrontovat s nebezpečím, ve kterém zapomenou na svá občanská, politická a sociální práva. Ve válkách, které se mohou projevovat i vnitřními konflikty mezi obyvatelstvem, platí zvláštní pravidla a občané přestávají mít velké nároky na své představitele a na stát. Z toho pohledu funguje velká evropská migrační krize zřejmě uspokojivě a skutečně mnohé nasvědčuje tomu, že je komusi vítanou příležitostí ke zhoršení života a vyhlídek Evropanů a k omezení demokracie a jejich politických práv a občanských svobod.

Může být i vítaným nástrojem Spojených států, které po právu ztrácejí svoji hegemonii ve světě a bezkonfliktní Evropa (nedejbože dokonce komunikující s Ruskem a Čínou!) není rozhodně tím, co by USA potřebovaly. Čím více nespokojenosti, strachu, sporů, konfliktů, krizí a válek, tím je Washington spokojenější. Proč by se tahle jeho zvrácená koncepce měla starému kontinentu vyhnout?

Chtěl bych se v tomto textu ale zaměřit na něco jiné než na terorismus, jemuž masová migrace nesporně usnadňuje přístup do evropských zemí. O to více, že vlády evropských zemí chápou migraci jenom jako problém, jak migrantům usnadnit ba dokonce zpříjemnit život v Evropě. Rád bych se pokusil alespoň nastínit otázky, které se týkají práv Evropanů na zachování tradiční evropské kultury (kultur), jejíž kořeny sahají pět tisíciletí do minulosti, do epochy krétské, později mykénské, řecké, keltské, římské a jiných, mladších kultur. Domnívám se ale, že je nejprve nutné pokusit se objasnit pojmy Evropan a evropská kultura (kultury).

Definice, podle které je Evropanem pouze člověk, který má kdesi na evropském kontinentu stálé bydliště, je podle mého mínění nedostatečná. Troufal bych si ji proto rozšířit. Evropanem je člověk, který uznává, respektuje a ctí kulturu, která se na evropském kontinentu vyvíjela po dobu oněch pěti tisíciletí. Není přitom nutné, aby etnicky, tedy rodem, vězel v evropské půdě celá staletí a pocházel tak z těch etnik, která se na kontinentě usazovala před několika tisíciletími nebo alespoň v době velkých přesunů národů, ke kterým docházelo v několika vlnách ještě před koncem prvního tisíciletí našeho letopočtu.

Tak dlouhý evropský „rodokmen“ není vůbec nutný k tomu, aby byl člověk, evropský obyvatel, Evropanem. Není dokonce ani nutné, aby vyznával některé z evropských náboženství a vzdával se tradic a zvyků svých předků ze zemí, odkud do Evropy před jednou, dvěma nebo více generacemi přišel. „Kdož přicházíš v míru, jsi vítán!“ Takto většina národů po celém světě přemáhala přirozenou nedůvěru vůči cizím příchozím. Muži dodnes v každé místnosti usedají do křesla či ke stolu tak, aby viděli na dveře. Je to po tisíciletí zakořeněný zvyk, kdy muži sedávali u ohně tak, aby vždycky někteří z nich viděli do stepi či k lesu, neboť odtud mohlo přijít nebezpečí.

„Kdož přicházíš v míru, jsi vítán!“

„Kdož přicházíš v míru, jsi vítán!“ Evropa samozřejmě netvoří jednu jedinou kulturu či civilizaci, jaká by se prostírala od Skandinávie po Sicílii, od bretaňského výběžku po Ural. Tak jednotvárně nudná Evropa není. Tedy alespoň do doby, než se úplně prosadí technologická konzumně zábavní monokultura nejmladších generací, jež se obejde bez kořenů, tradic a historie svých národů, bez jejich hrdinů i světců jsouc živa toliko přítomností, jež se před ní rozevírá coby vějíř příležitostí a možností. Přesto Evropa ještě stále vykazuje určité normy, které všichni Evropané uznávají (výjimky mezi různě nepřizpůsobivými lidmi zde vynechávám).

Patří sem široký soubor zákonů a předpisů, které platí s nepodstatnými modifikacemi po celém kontinentu. Je zde respekt vůči právům a soukromí ostatních lidí, převažuje úcta k majetku (místní zloděje stále ještě považuji za anomálii). Rozdíly v politických názorech se projevují víceméně jen jako folklór v politických kruzích a poskytují potravu médiím. Převažuje názor, že náboženské smýšlení je věcí každého jednotlivce. Náboženství není v Evropě naštěstí už dávno příčinou ke konfliktům.

Lidé se oblékají, jak chtějí, pouze procházet se nahý po ulici není v Evropě zatím ještě zvykem. Obecně se dá proto říci, že Evropa je velmi tolerantní. Člověk, který vyrostl v prostředí tradiční evropské kultury, sál její mléko a vstřebával její mízu z rodné krajiny, už dávno nemá za zlé jiným kulturám, že se jinak oblékají a vyznávají jiná božstva. Ať si každý myslí, co chce, ať si věří, čemu chce. Pokud tím svým chováním „neruší kruhy jiných“, jak by řekl Archimedes, pak je všechno v pořádku.

Ani mocenským strukturám nevadí, že si občané myslí něco jiného a přejí si něco jiného než ony. Podařilo se jim uvést do chodu takové chytré mechanismy, které umožňují, aby se občan domníval, že je pánem situace a zatím hezky dělal to, co si přeji vládci a správcové systému, kteří na jeho mínění a potřeby ovšem z nejvyšší možné výše kašlou.  Tolik jenom na okraj. Ani Evropa není vskutku dokonalá.

Bývalé koloniální mocnosti nemají čisté svědomí a Středoevropané soudí, že migrace není jejich problém

Evropa samozřejmě nemá vůči vzdáleným kulturám čisté svědomí. Tedy především ty evropské národy, které jejich praotcové obdarovali mořem. Praotec Čech měl unavené nohy a zlí jazykové říkají, že mu prý v Čechách kdosi zcizil hůl (Klausova privatizace začala zřejmě už v mytických časech), takže musel svůj pochod zastavit pod Řípem. Nicméně, na druhé straně tak tento stařec s bolavýma nohama uchránil Čechy před pokušením stát se mořskými dobyvateli a kolonizátory.

Velká Británie, Francie, Nizozemsko, Belgie, Španělsko, Portugalsko i Itálie zámořské kolonie měly, většinou je brutálně vysávaly a místní obyvatelstvo si dovážely do Evropy jako otroky nebo nádeníky. Britové, Američané a Španělé obchodovali s otroky na kubánských plantážích cukrové třtiny daleko do osvícených časů a Napoleon Bonaparte, sám dítě francouzské revoluce plné občanských práv, obnovil obchod s otroky z kolonií. Zisky a peníze opravdu nezapáchají ani lidem, kteří se velice zdatně ohánějí „hodnotami“.

Některé zločiny kolonizátorů, například belgického krále Leopolda II., jsou v podstatě nepromlčitelné. Do jisté míry můžeme chápat, že si vlády těchto států chtějí prostřednictvím vstřícnosti k migrantům z oblastí, které jejich předkové rozvrátili, trošičku vyspravit reputaci a uklidnit svědomí. Stejně jako ruští oligarchové přispívali obrovskými částkami peněz na obnovu monumentálního a architektonicky skvostného chrámu Krista Spasitele v Moskvě. Neboť, co kdyby je Bůh potrestal za to, že za Jelcinových časů vyváželi ruské bohatství ve velkém a denně do ciziny, jež byla vůči Rusku tehdy zatím ještě jen skrytě nepřátelskou?

Pustošení některých oblastí Blízkého východu a severní Afriky ale stále pokračuje i v naší době, byť se tak děje pod taktovkou USA, a zdá se, že ani nikdy nebude mít konce, neboť vojenskoprůmyslové komplexy západních zemí a jejich přátelé od ropných gigantů si osvojily apetit bez hranic, ohledů a bez soudnosti. Chorobná žravost je nemoc nevyléčitelná. Lidstvo by si mělo opravdu uvědomit, že mu vládnou nevyléčitelně nemocní jedinci posedlí chorobou, které Francouzi říkají une gloutonnerie a její symptomy pak charakterizují slovy: manger avec voracité [2].

Stejně tak má proto i jistou logiku, že vnitrozemské evropské státy, kterým se nedostalo moře a s ním pokušení ovládnut a okrást obyvatelstvo vzdálených krajů, se masivní migraci z postižených zemí snaží vyhnout. Nemajíce špatné svědomí, ani zvyku mít ve svých zemích stále početnější obyvatelstvo, které postupně proměňuje velké části měst v exotické krajiny, brání se Středoevropané, jak mohou a odmítají solidaritu spoluviny s koloniálními mocnostmi, jež je ovšem jimi chápána jako čirý nevděk a nespolupráce [3].

Střetávání a prolínání kultur může být obohacující, ale…

Ale vraťme se ještě k základnímu tématu tohoto textu. Evropan je tedy ten, kdo ctí evropské zákony, zvyky, tradice, zkrátka celou evropskou kulturu a kdo projevuje vůči tomu všemu respekt. Naproti tomu Evropanem není ten, který chce tuto tradiční Evropu změnit v oblast své vlastní kultury, kterou přece z nějakých důvodů sám opustil! Takové jednání nemá logiku. Tedy pokud onou logikou není úmysl evropskou kulturu změnit nebo i zničit.

„Host do domu, Bůh do domu!“ Ano, tohle staré křesťanské pořekadlo platí stále. Z hosta se může stát spolubydlící, dokonce i spolumajitel domu. Proč ne? Ten dotyčný příchozí ale nesmí porušit základní pravidlo pohostinství a společného sdílení domova. Nesmí domov měnit v něco jiného, původnímu domovu cizího. Nesmí jej zničit. O tom, že nesmí zabít nikoho z domácích, jeho dřívějších hostitelů, není nejmenších pochyb.

Evropané, tedy lidé, kteří evropskou kulturu ctí, vyrostli z ní nebo ji alespoň přijali jako normu, se kterou se dokážou sžít, aniž by se museli vzdát svého náboženství a svých tradic, mají nejenom plné právo ale i povinnost dbát na to, aby se Evropa neztratila v záplavě pro ni exotických prvků. Za orientální exotikou Evropan rád vycestuje do Orientu, pokud tento Orient Američané přestanou v zájmu ropných a zbrojařských kruhů ničit a rozbíjet. Stejně tak, jako by měl do Evropy cestovat člověk z Orientu, pokud zatouží prohlédnout si některou galerii nebo ochutnat evropské jídlo.

Střetávání se kultur vždy bývalo obohacující. Pokud se navzájem potkávají kultury v míru a s respektem, pak je jejich střetávání se obohacující a navýsost příjemné. Ve chvíli, kdy se cizí kultura kdekoliv v Evropě usadí jako vědomě a cíleně cizorodá, dokonce nepřátelsky se vymezující, a začne expandovat, může velmi snadno nastat efekt, se kterým byli konfrontováni Srbové [4].

Na určitém území přečíslí původní obyvatelstvo a začne se domáhat nejprve autonomie a potom provokacemi a násilím (metoda sudetských Němců proti Československu i strategie kosovských Albánců proti Jugoslávii) samostatnosti a odtržení se od původního státu, případně jeho zničení. Evropské státy se tak mohou ocitnout v sérii etnických konfliktů, které začnou trhat jejich území. Změna kvantity znamená změnu kvality. Tvoří-li cizí kultura, jaká nerespektuje stát a jeho pravidla, na některém území deset procent obyvatelstva, je to jiné, než když na něm získá sedmdesátiprocentní majoritu. Pak začne původní obyvatelstvo lokalitu opouštět a zárodek kulturně, nábožensky a etnicky cizího státu uvnitř státu původně evropského je na světě. A když ne zárodek státu, tak zcela jistě počátek otevřeného nepřátelství, jež nastoupí po nepřátelství latentním.

Závěrem

Tohoto rizika si musejí být vlády západoevropských států dobře vědomy. Až do nástupu organizovaného a cíleného islámského fundamentalismu provázeného terorem a otevřeným nepřátelstvím vůči Evropě bylo soužití etnik, náboženství a kultur v západoevropských zemích víceméně poklidné. Občas propukající nepokoje, jaké se projevovaly například násilnostmi v okrajových čtvrtích Paříže, bylo možné vykládat jako sociální revolty, a to dost možná i oprávněné, které měly za příčinu vysokou nezaměstnanost lidí z přistěhovaleckých kruhů a jiné sociální důvody, které vlády lhostejně přehlížely nebo neuměly či nechtěly řešit. V těchto protestech nebyla ale přítomná náboženská ani rasová ideologie. Byly to především sociální bouře, nikoliv islámský terorismus inspirovaný úmyslně deformovaným výkladem Koránu [5].

Je nepochybné, že naprostá většina muslimů, kteří žijí v evropských městech po generace, původní evropskou kulturu těchto míst plně respektuje a soužití obyvatel různých etnik a vyznání je vcelku nebo aspoň většinově harmonické. Stejně tak je nepochybné, že mnoho migrantů do Evropy utíká před válkami importovanými ze Západu a vnitřními konflikty a hledá zde azyl s plným respektem k domu hostitele. Nečiní tak ale zdaleka všichni. Migrační toky otevřely cestu také k cílenému nepřátelství. Je proto plným právem Evropanů výrazně tyto migrační toky omezit a důsledně si prověřit každého, s jakým úmyslem do Evropy přichází.  Zároveň se ale domnívám, že je třeba dbát i na kvantitativní hledisko, a to s plným vědomím, že vysoké počty nově příchozích, jejichž počet bude průběžně narůstat i relativně vysokou porodností, mohou, přinejmenším lokálně, měnit početní poměr původního evropského obyvatelstva vůči neevropským etnikům způsobem, který za okolností, které jsem uvedl výše, může evropskou kulturu výrazně měnit, ne-li zcela utopit v odlišném prostředí.

Řečeno úplně prostě, otevřeně a jednoznačně: Je nutné, aby se Evropa nebo její části proměnily v Orient či severní Afriku? Je nevyhnutelné, aby se na významné části evropského území ztratila evropská identita úplně? Potřebuje Evropa, aby téměř všechny ženy na evropských ulicích chodily zahalené, a ty, které zahalené nejsou, aby ze zadu a z výšky plný nenávisti a opovržení skopl se schodů mladík blízkovýchodního původu, jako se to stalo nedávno v jednom německém městě?

Pokud si někdo skutečně přeje, aby Evropané žili ve strachu, pak by bylo záhodno udělat všechno pro to, aby tyto kruhy nadále neměly přístup k ovládání demokraticky zvolených vlád. A Evropě se tak vrátilo její bezpečí podpořené mimo jiné i celkovou mírovou politikou ve světě vyhýbající se sporům, konfliktům, krizím, křivým obviněním, osočování, lžím, diplomatickým přestřelkám a válkám.

Vysvětlivky a poznámky

[1] Protirusky zaměřená média v ČR zdůrazňují, že v Paříži zabíjející terorista byl původem Čečenec, který se narodil v Ruské federaci, byť měl s největší pravděpodobností francouzské občanství, jako násilníci z Prahy měli pasy nizozemské. Vzhledem k řízené rusofobii některých kruhů na Západě není ale vůbec vyloučené, že se oficiální kruhy pokusí i tohoto incidentu využít proti Rusku. To by ale v tomto případě, vzhledem k tomu, jak dlouho muselo Rusko samo čelit doma čečenskému terorismu, který Západ nijak nekritizoval, bylo zvláště nechutné. Ale pokud už ve vztazích Západu k Rusku neočekáváme nic čestného, pak bychom asi překvapeni nebyli ani takovýmto vývojem.

[2] Nenasytná žravost, a cpát se nenasytně

[3] Je samozřejmě pravda, že nedůvěra Středoevropanů, zejména těch, kteří po druhé světové válce téměř půlstoletí existovali v určité izolaci od vzdálenějšího světa, pramení z neznalosti faktu soužití s jinými etniky a kulturami. Pro Čechy, Slováky nebo pro Maďary ale i Poláky je člověk z jiného kulturního okruhu stále ještě velmi neobvyklý a tudíž neznámý. A pokud ho předchází špatná pověst, jaká se nutně pojí s migrací a islámským terorismem, dostává se této apriorní nedůvěře opodstatnění. Je ale pravda, že na malé vstřícnosti vůči kulturnímu a náboženskému mísení hraje roli i určitá tradiční středoevropská uzavřenost. Jsou to (s výjimkou Polska) země bez moře, tedy bez brány do světa. Země bez přístavů a jejich kosmopolitního charakteru.

[4] Srbská zkušenost s kosovskými Albánci, většinou islamizovanými, je specifická v tom smyslu, že Srbové kosovské území sdíleli s Albánci dlouhodobě a Albánci na něm byli doma po dlouhá staletí. Analogií s výše uvedeným příkladem je fakt, že díky jejich demografické „úspěšnosti“ původní Srby výrazně přečíslili a přiměli je četnými násilnostmi a provokacemi k postupnému exodu. Tím získali pro sebe a pro islám toto původně srbské území a s podporou Západu je Srbům odcizili.

[5] Každou náboženskou knihu je možno úmyslně číst jako návod k násilí. Kdo chce v náboženstvích kteréhokoliv druhu najít násilí, ten je tam najde. Proto může Evropa děkovat francouzskému, anglickému, holandskému a německému osvícenství zato, že odebralo církvím moc nad státy a národy. Neboť náboženství bývala v Evropě zejména 15. až 17. století příčinou téhož, co plodí úmyslně deformované pojetí islámu dnes. Vraždy mezi katolíky a protestanty, procesy s nevěřícími a údajnými čarodějnicemi, mučení a upalování. Naštěstí se Evropa vydala jinou cestou a víra přestala být příčinou k nenávisti.

http://casopisargument.cz/2018/05/14/maji-evropane-pravo-na-obranu-tradicnich-evropskych-kultur/