Lži, podvod a politické násilí

Před 100 lety: jak Tomáš G. Masaryk prosadil založení Československa

Večer 3. srpna 1914, na začátku první světové války, se britský ministr zahraničí Edward Gray podíval ze své kanceláře na londýnský St. James Park. Právě svítily plynové lampy. V té chvíli dostal ministr neblahou předtuchu. "V celé Evropě světla zhasnou, nebudeme žít, jakmile se zažehne," řekl Gray známému. Měl v podstatě pravdu. Když zhasínala světla, dopadala na krví nasáklou zem jenom matná záře. "Evropská katastrofa" (americký diplomat George F. Kennan) změnila kontinent. A když se v roce 1918 otřásl trůn a nakonec zhroutil, vzklíčivší naděje na nové „jaro národů“ se brzy ukázaly být fatální chybu. 

Výbušná směs lží, podvodu a politického násilí pohřbila malou naději. Filozof Tomáš Garrigue Masaryk, emigroval v roce 1915 do Švýcarska, po komunistické říjnové revoluci roku 1917 se usadil v Rusku, odkud cestoval ve světové válce přes Sibiř a Japonsko do Spojených států. Jeho cílem bylo získat co nejvíce států pro nezávislý československý stát. Masaryk a s ním Edvard Beneš byli úspěšní. Americký prezident Woodrow Wilson, velký propagandista sebeurčení národů, Spojené království a Francie podpořili českou politiku oddělení od habsburské říše. Washington a Praha jsou stále hrdí na spolupráci vedoucích politiků na obou stranách. Mluvčí americké Sněmovny reprezentantů Paul Ryan, a předseda České sněmovny, Radek Vondráček, podepsali v březnu prohlášení u příležitosti 100. výročí založení Československa. Prohlášení uvádí, že Spojené státy měly podíl na vzniku tohoto státu. Masaryk měl navíc argumentoval Deklarací nezávislosti Spojených Států.

Podle mezinárodního práva bylo uznání České národní rady v exilu vládami válčících států Francie, Velké Británie a USA  „nesmyslem“, protože tato „vláda“ neměla žádné území, jak napsal Emil Franzei ve své „Sudetoněmecké historii“: „V zájmu svého vojenského vítězství přitom také západní mocnosti umožnily, stejně jako v mnoha jiných případech, uznání svévole jako mezinárodní právní reality. Z právního hlediska se československá státnost mohla vztahovat pouze na české regiony, rozhodnout o svém vlastním osudu měli sami „sudetští“ Němci. Po několika dnech se ukázalo, že nový stát vládl v celých Čechách.

Zde jsou fakta: Dne 30. května 1918, kdy na frontách v Evropě se stále bojovalo a umíralo, dohodlo dvanáct Čechů a sedmnáct Slováků v exilu, v americkém městě oceli Pittsburghu, vytvoření „československého státu“ jako republiky, jež by měla být i „demokratická“. Masaryk slíbil Slovákům dalekosáhlou autonomii, což je bod, který, jak víme dnes, byl později silně zpochybněn. Noví pánové v Praze stále více hledali centralizovanou státní strukturu - a potlačovali a diskriminovali „sudetské“ Němce. Dne 18. října 1918, rovněž i o deset dní později, byla současně v Praze a ve Washingtonu vyhlášena Československá republika. 14. listopadu téhož roku byl zvolen prvním československým prezidentem Masaryk. „Tento stát měl uznávanou vládu, ale čekala definice jeho hranic, zejména proto, že německo-česká a německo-moravská území se nyní stala provinciemi německého Rakouska. Když bylo spojenci vyhlášeno právo na sebeurčení, německá strana očekávala, že na mírové konferenci budou také respektovány německé požadavky“, uvádí Fritz Peter Habel ve své stále čtené studii  „Sudetští Němci“, vydané 1992 nakladatelstvím Langen Müller. Vývoj byl samozřejmě jiný. Právo na sebeurčení je krásná fráze, ale tehdy, když dohoda triumfovala, rozhodlo násilí - byla to česká maxima těch dnů. Masarykův tehdejší výrok byl: „České oblasti obývané Němci jsou a zůstanou naše ... Bojovali jsme za tento stát a ústavní postavení našich Němců, kteří kdysi přišli jako přistěhovalci a kolonisté, je definováno jednou provždy. Máme právo na celou naši zem."

Vyhlášení nezávislosti, které bylo vydáno 18. října 1918 v Paříži, bylo plné patetických vět. „Demokracie zasáhla teokratickou autokracii z bitevního pole. „Militarismus je u konce, demokracie zvítězila, lidstvo bude reorganizováno na základě demokracie." Jaká domýšlivost!  A ještě hůře. „Očekávaná éra lidstva nadchází.“ Jak vzhledem k chválení lidstva vypadala praxe, ukázaly události dne 4. března 1919, kdy byli v sudetoněmeckých městech postříleni mírumilovní demonstranti českými vojáky. Kdo se dnes podívá na staré noviny a dokumenty, je ohromen nepochopením zčásti publikovaných názorů, které tehdy měly oběti. „Svoboda národů" vzbudila nadšení komentátora prestižního „Präger Tagblattu". Nový svět povstane z trosek starého, který národy dusil, ničil v krvi čtyřleté války. „Všichni musíme změnit své myšlení pro nový řád, který bude velmi odlišný od toho, na který jsme si zvykli, změnit od životních pocitů vázaných na historické tradice ... Evropa se posouvá do nové éry, éry svobody národů a slovo násilí musí zmizet ze slovníku mezinárodních vztahů." 

Krásný sen, utopený v krvi.  V důsledku světové války pak existoval mnohonárodnostní stát v srdci Evropy, jehož etnické složení se významně nelišilo od rozbité rakouské říše. Sčítání lidu v roce 1921 ukázalo, že kromě 6,7 milionu Čechů a asi 2 milionů Slováků žilo v republice 3,1 milionu Němců. Ještě v něm bylo 745.000 Maďarů a dalších menšin, jako Rusové, Ukrajinci, Rusíni, Poláci, Židé a Romové. Celkově představovaly menšiny v novém státu více než třetinu celkového počtu obyvatel. Německé etnikum v obou částech země již dosahovalo téměř čtvrtiny. Podle doktríny Československa existuje tradiční etnická a kulturní jednota Čechů a Slováků. Toto tvrzení však nemohlo skrýt skutečnost, že napětí mezi Slováky a Čechy rostlo. František Peroutka, s Masarykem těsně spojený novinář, ve své knize „Struktura státu“ píše o téměř fanatických nepřátelích církve v řadách českých učitelů, kteří v religiozitě Slováků viděli kulturní zaostalost, kterou je třeba překonat co nejrychleji. Nespokojenost převládala i s přehnaným centralizmem a s tím související pomalostí české byrokracie. Všechna důležitá rozhodnutí byla činěna v Praze. Přestože existovalo ministerstvo pro záležitosti Slovenska, jeho pravomoci byly omezené, bez ohledu na sliby autonomie. „Nemělo dokonce ani dostatek finančních prostředků na opravu klik u dveří," poznamenal Peroutka. V prvních letech po založení státu, kdy na Slovensku chyběly administrativní síly, byli „dovezeni" čeští úředníci. Asi 150.000 českých pracovníků pracovalo ve slovenských kancelářích, někteří z nich trvale, a představovalo 80 procent pracovní síly. 60% státních zaměstnanců a 90% policistů na Slovensku byli Češi, v době, kdy mnozí ze slovenských absolventů byli nezaměstnaní. Již osm let před vznikem státu charakterizoval Masaryk Slovensko jen jako prostor pro expanzi české ekonomiky: „Potřebujeme sjednocení v oblasti ekonomiky a financí, nejen kulturní.“ Zvyšovaly se pochybnosti mnoha Slováků o poctivosti záměrů Čechů. Karl-Peter Schwarz z „Frankfurter Allgemeine Zeitung“, ve své knize „Češi a Slováci“ právem poznamenal „V průběhu času zaujal český nacionalisms, pod maskou čechoslovakismu, mocensko-politické postavení. Pod zdůvodněním, že pro Slováky je přijetí Československé státní ideologie nutné, aby bylo možné posílit slovenské etnikum, vytvořit a bránit životaschopný stát.“ To znamená, že Praha zasila semeno pro následné odcizení Slováků a založení samostatného státu na začátku devadesátých let.

Po tom všem, co se stalo, musí člověk cítit klíčovou frázi v Masarykově knize „Nová Evropa" z roku 1917 jako naprosté pokrytectví. Věta zní: Vzhledem ke své centrální poloze bude mít československý stát „vždy" zájem o zajištění stejných práv pro všechny menšiny. Nehorázná lež. To samé platí i pro sliby budoucího vyháněče presidenta Beneše dané vítězům v první světové válce v průběhu jednání vedoucích ke smlouvě ze Saint-Germain ze dne 20. května 1919: „československá vláda má v úmyslu organizovat svou vládu tak, aby se jako základ národnostních práv přijaly zásady zakotvené v Ústavě Švýcarské republiky.

 "Nakonec došlo k ignorování slibů autonomie Slovensku a brutálnímu vyhnání Němců. Česká politika se pokoušela vylíčit „sudetské“ Němce jako neloajální občany a uspívá - dodnes. Jed, který byl šířen pražskou propagandou, má vliv, a to i na Západě, který jím je infikován. Každému muselo být jasné, co by mělo být v té době legální. Emil Franzei se to pokusil krajanům diferencovaným způsobem vysvětlit. Československý stát vyhlášený v Praze dne 28. října je údajně legální cesta, jak uplatnit myšlenku manifestu císaře Karla zajistit autonomní rozvoj tak, že „každý kmen ve své sídelní oblasti vytvoří vlastní stát". Byl revolučního původu „v tom smyslu, že vznikl de facto usurpací vládnutí nad územím, ve kterém orgány nového státu mohly reálně vykonávat násilí. Podle Manifestu se mohlo uplatňování vlastní suverenity vztahovat nejen na česká sídla, v souladu se zásadou revoluční tvorby státního práva, ale také na území, jehož obyvatelstvo se podílelo na založení státu a souhlasí. „Protože tento stát, založený dne 28. října 1918 neměl žádné hranice; odvolání na Wilsonovo právo na sebeurčení národů vyloučilo použití jakékoliv „historické" hranice a zahrnulo německé obyvatelstvo žijící v uzavřených sídelních oblastech proti jejich výslovné vůli.  Masaryk a jeho společníci to nedodrželi. A „sudetští“ Němci? Nevzdali se svého právo na sebeurčení, ale to co se často neguje je, že byli postaveni před hotovou věc. Byli nuceni přijmout, že ústava nového státu vznikla bez jejich účasti. „Nebyla vytvořena zvolenými zástupci Čechů a Slováků, ale stranickým výborem, který se sám jmenoval a zmocnil. Bylo to pokračující porušování demokratických principů a lidských práv" (Franzei). Dnes je pro Česko těžké to přiznat. Toxického historického dědictví, stejně jako kontaminované toxické půdy, je třeba se zbavit. Velký pamětní rok 2018 by byl dobrou příležitostí přiznat chyby a stanovit standardy pro poctivé soužití Čechů a „sudetských“ Němců. Bylo by to dobré pro Evropu.

Gernot Facius, Sudetenpost, 05.03.2018, str. 10-11

Pro České národní listy kráceně a volně přeložil P. Rejf