Lužičtí Srbové hledají pomoc u Čechů

Na půdě horní parlamentní komory proběhlo v minulém týdnu veřejné slyšení »Současný život Lužických Srbů - vzdělávací systém a jedinečnost jazyka a problematika povrchové těžby uhlí v Lužici«. Akci pořádal senátní výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice ve spolupráci se Stálou komisí Senátu pro krajany žijící v zahraničí a Společností přátel Lužice.

Češi vydatně pomáhali Lužickým Srbům v minulých stoletích, poznamenal v úvodu senátor Jaromír Jermář (ČSSD), místopředseda zmíněného výboru i komise. Přátelství je dlouhodobé. Komise pro krajany žijící v zahraničí se proto snaží nalézt cesty, jak i v této době lužickosrbskému národu, jenž je národnostní menšinou ve Spolkové republice Německo, pomoci.

Předseda Společnosti přátel Lužice Lukáš Novosad vystihl dva současné velké problémy: »Lužickým Srbům chybějí učitelé. Vysláním českých učitelů, kteří by v Lužici ovládli lužickosrbský jazyk, můžeme pomoci (jako ideální vidí vyslání aspoň jednoho učitele do každé školy v Lužici), a pak jsou zde problémy vytěžování lužickosrbského uhlí.« Kromě toho i na území německého státu »řehtá byrokratický šiml«. »V Lužickém Srbsku sledujeme příběh, který jsme mohli jako národ žít, kdyby neuspělo české národní obrození,« poznamenal Novosad s tím, že právě proto jsme - i vzhledem k významu Lužického semináře v Praze a tamní knihovny - zavázáni Lužickým Srbům pomáhat.

Navzdory všudypřítomnému německému živlu, kterému tato západoslovanská enkláva stále čelí (v době nacistického Německa byl jazyk dokonce zcela potlačován), se lužickosrbský jazyk a kultura veřejně užívají, Lužičtí Srbové mají vlastní kulturní autonomii a německý stát i spolkové země Sasko a Braniborsko jejich jazyk a kulturu podporují. Jenže v praxi se objevuje řada potíží.

V Lužici se vyučuje podle jazykového vzdělávacího programu Witaj a 2plus celkově jen asi 2700 žáků (v Sasku) a 1500 žáků (v Braniborsku) na základních školách. Aktivity jazykového centra Witaj, jež sídlí v Budyšíně a Chotěbuzi, jsou široké, ale je složité získat pedagogy, kteří ovládají lužickou srbštinu. Ačkoli se asi 60 000 obyvatel Lužice cítí být Lužickými Srby, jazyková situace je horší: hornolužicky hovoří asi 18 000 lidí, dolnolužicky cca sedm tisíc. Jazyk se používá v církevním a kulturním životě, částečně v mateřských, základních a středních školách, ale nikoli v profesionálním životě. Jeho znalost není žádána ani jako nezbytnost pro místní státní úředníky. To jsou faktory, které nesvědčí udržování jazyka a jeho rozvoji, zaznělo na veřejném slyšení.

Vedoucí centra Witaj Beata Brezanowa navrhla, jak by Česká republika mohla pomoci - a to například možností účasti lužickosrbských pedagogů na Letní škole slovanských studií či vysláním českých učitelů lužickosrbského jazyka. Lužičtí studenti se znalostí češtiny by mohli po maturitě pokračovat event. na vysokých školách v ČR.

Nejsrbštější je Chroštice

Velké rozdíly v »srbskosti« škol zaznamenal při svém působení mezi Lužickými Srby na šesti krajanských školách český učitel Pavel Šlechta.

V Chroštici, kde se projevuje silná lužickosrbská tradice, pobýval nejraději, ale jinde to takové není, jak poznamenal. Mizí povědomí, že znalost lužické srbštiny otevírá cestu ke znalosti slovanských jazyků - i proto je důležitá výuka blízké češtiny. »To, že se dochoval lužickosrbský jazyk, je unikát,« zdůraznil Šlechta.

»Jazyk na Lužici je znetvořen okolním mořem německého jazyka,« vyjádřil se k tématu znalec lužického prostředí, europoslanec Jaromír Kohlíček (KSČM), jenž míval dlouhá léta svou poslaneckou kancelář i v Budyšíně. Sám se snaží z pozice evropského poslance pomáhat, například v dubnu se setká se saským ministrem školství. Tématem jednání bude i fakt, proč německé úřady překvapivě neuznávají vysokoškolské diplomy českých učitelů, kteří jsou absolventy Univerzity Karlovy ad.

Ohroženi sídelního územ!

Lužičtí krajané mohou přežít jako národnostní skupina jen v Lužici. Jejich sídelní území je však ohroženo důlní činností, která zde probíhá již 150 let. V jejím důsledku od roku 1921 zmizelo 136 převážně lužickosrbských vesnic a částí, domov ztratilo 25 000 obyvatel - Lužických Srbů. » Většina přesídlenců ještě mluvila lužickosrbský, jejich děti již nikoli,« konstatoval Pětr Brězan. Miloš Malec z občanské iniciativy Za zachování lužických vsí a měst uvedl konkrétní příklady. Vesnice Miloraz má zakrátko ustoupit povrchovému dolu na hnědé uhlí. Ohrožena je vesnice Prožym. »Není právně zaručeno, že za několik let nepřijdou na řadu další vesnice. Slibů se již obyvatelé Lužice naposlouchali dost,« přečetl prohlášení iniciativy.

Obětí se má stát mj. oblast Slepska, která se vyznačuje specifickými kroji, tanci, písněmi i zvyklostmi. Je to z národopisného hlediska velice cenný region. »Slepsko má pro Lužické Srby takový význam asi jako Chodsko pro Čechy. Zbouráním byť jedné vesnice by tato oblast utrpěla nenahraditelné ztráty,« varoval Malec. »Lužičtí Srbové, kteří nesou hlavní břemeno těžby hnědého uhlí v Lužici už více než 100 let, mají právo na zachování svých sídel a jazyka. Bývá zvykem naši společnost označovat jako vysoce vyspělou. Blahobyt jedné části lidstva nemůže být vykupován utrpením jiných lidí, nenahraditelnými kulturními nebo přírodními ztrátami,« řekl.

Protože převzetí lužického těžebního podniku českou firmou EPH neodstranilo nejistotu Lužičanů, naopak situaci zhoršilo, senátor Jermář přislíbil sjednání schůzky se zástupci firmy.   

(mh), Haló noviny, 9.3.2018, str. 4