Prof.Dr.Rajko Doleček, DrSc.
Během kosovské „Křišťálové noci“ (název jako vzpomínka na protižidovský pogrom 9.listopadu 1938 v nacistickém Německu), vypálila kosovsko-albáncká chátra 17.-18. března 2004. v starobylém Prizrenu srbský pravoslavný chrám „Bohorodičky Ljevišské“, památku UNESCO, ze XIV. století. Zničila jeho fresky, celý interiér, Odehrálo se to za zbabělé nečinnosti přítomné německé jednotky KFOR, která tuto oblast měla udržovat v pořádku, chránit. Podobná chátra zničila i klášter Devič z XV.století v centrálním Kosovu, za zbabělé nečinnosti francouzské jednotky KFOR. V oblasti Prizrenu byla těžce poškozena až zničena celá řada srbských pravoslavných kostelů: Sv.Spásy, Sv.mučedníka Georgie (Jiřího), Sv.Mikuláše, Sv.Kozmy a Damiána, Sv.Naděje, Sv.Panteleimona, část z nich z XIV. a XV.století. Albánská chátra vypálila a zničila i právě obnovovaný klášter Sv.Apoštolů z doby císaře Dušana, sídlo vladyky (biskupa) Artemije, bohosloveckou školu, kterou absolvoval v 1911 autorův strýček Bogdan. Jako pravoslavného kněze ho pak po 30 letech v 1941 zavraždili chorvatští ustašovci v popravišti Jadovno, spolu s jeho synem Mirou..
Zde nutno podotknout, že kosovská „křišťálová noc“ proběhla 5 let po NATO zločinu z roku 1999, kdy NATO letectvo (tedy letectvo USA i „hodné“ Evropské unie) ničilo a zabíjelo 78 dnů a nocí v Srbsku na základě trapných dezinformací až lží, bez povolení Radou bezpečnosti OSN, proti základnímu požadavku Charty OSN, o zákazu použití síly při řešení mezinárodních sporů. A zločiny proti kosovským menšinám se za tu dobu 5 let nezastavily. Srbské kulturní památky byly zase ničeny, srbské, romské a nealbánské obyvatelstvo bylo i nadále pronásledováno, terorizováno, vyháněno, olupováno i zabíjeno. Kdo vedení Kosova má potom věřit - i když ho tolik chrání Západ (USA, Německo, Britanie, Francie, atd).
Dalo by se téměř klidně říci, že to, co nezničila turecká okupace v Prizrenu za 500 let, to zničila kosovská chátra během dvou dnů.
Obzvláště smutný konec měl, jako příklad, pravoslavný kostel Bohorodičky Odigitrie z roku 1315 v Mušutišti, kousek na severovýchod od Prizrenu. Po vyhnání okolních Srbů po kriminální NATO agresi v roce 1999, byly kostel i fara vyloupeny, znesvěceny a vypáleny místními Albánci, pak byl kostel vyhozen do povětří a zbytky spáleny. Po církevní i historické významné památce nic nezbylo. Zničeny byly i stromy kolem kostela.
Ničení chrámů, kostelů, klášterů se i nyní nezastavilo úplně. Na řadě z nich se v poslední době objevují napsané hrozby „Islámského Státu“, že je čeká zničení. Pobořený kostel v Podujevu se stal místem sběru odpadků, téměř WC. Ničí se dosud pravoslavné hřbitovy, udává se znesvěcení - pobourání 5 261 pomníků - hrobů na 256 srbských pravoslavných hřbitovech. Nikdo to nevyšetřuje, nikdo není obžalován…Copak někoho budou vyšetřovat a soudit ti, kteří to v 1999 začali a kteří to sami nejednou i vykonali?
Do příchodu NATO okupantů (KFOR - Kosovo Forces) do Kosova a Metohije (KosMet), žilo v Prizrenu kolem 9 500 Srbů, koncem roku 1999 (po NATO okupaci) jen asi 100, po „Křišťálové noci“ v 2004 prakticky už žádný. Během těch 2-3 dnů (2004) bylo zavražděno i 19 Srbů a Romů, hodně přes 300 bylo surově zbito, 4000 jich bylo vyhnáno ze svých domovů, které byly vyloupeny a pak vypáleny, aby se neměli kam vrátit.. V těchto dnech byla zničena i malá srbská nemocnice v osadě Kosovo Pole a dalších 37 pravoslavných kostelů a klášterů, vše za přítomnosti 17 000 vojáků NATO a 4 000 policistů OSN (UNMIK).
V oblasti srbsko-romské enklávy nedaleko Prištiny, u půvabného kláštera Gračanica ze začátku XIV.století (další ze čtyř památek UNESCO na Kosovu), švédská jednotka KFOR podplukovníka Hanse Hekansona, s praporem Čechů, Slováků, Finů a Maďarů, za tvrdých bojů, uhájila enklávu proti útočící chátře. Toto všechno se odehrávalo za zbabělé nečinnosti tisíců Američanů (2004) v jejich nedaleké základně „Bondsteel“. Zprávy z té doby uváděly i skutečnost, že se i někteří členové kosovsko-albánské „policie“ účastnili ničení, násilí, loupení. Není divu, vždyť až zcela trapně Albáncům nadržující francouzský politik Bernard Kouchner, za OSN jako „reichsaprotektor“ okupovaného Kosova, umožnil bleskovou transformaci údajně „odzbrojených“ albánských teroristů z UCK do ozbrojené „mírové“ TMK („Kosovský ochranný sbor“). Za hrůzovlády pro Nealbánce, tolerované Kouchnerem na Kosmetu, byly vyhnány a oloupeny desetitisíce Srbů, Romů, Goranců, stovky byly povražděny, nebo prostě zmizely. Část z nich zřejmě byla povražděna, aby z nich byly potom vyoperovány některé jejich orgány (např. ledviny), které pak byly prodány do zahraničí k transplantacím. Byl do toho zamíchán z výdělečných důvodů, kromě jiných albánských předáků, i Západem dodnes chráněný „vrcholný“ kosovsko-albánský politik, nyní dokonce. prezident státu Kosovo, Hashem Thaci jak o něm psali prokurátorka Trestního tribunálu v Haagu (ICTY) Carla del Ponte i švýcarský vyšetřovatel Dick Marty. Thaci byl před tím i premiérem státu Kosova.
V Republice Srbsko dnes žije přes 200 000 (snad až 230 000) Srbů, Romů, dalších kosovských Nealbánců, vyhnaných a oloupených na KosMetu, kde byly zničeny desetitisíce srbských domů a udává se i kolem 1 000 bytů. V Srbsku žije i nemálo kosovských pro srbských Albánců, protože je jinak na Kosovu čekala smrt. Majetek vyhnaných a uprchlíků byl vyloupen. Poslední údaje informují, že se jen necelá 2 % (!!!) z nich mohla „přijatelně“ vrátit, jak to „zajišťovala“ Rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1244 z 10.června 1999. Na celém Kosmetu zůstalo, a je stále všelijak pronásledováno, kolem 125 000 Srbů a tisíce Romů v různých enklávách, ghettech. Z vyloupených chrámů a klášterů bylo vykradeno na 10 000 starých ikon. Zatím nikdo nemluví o navrácení oloupeného majetku, domů, pozemků, lesů - část oloupeného majetku patřila i Pravoslavné církvi.
Teror nad nealbánckým obyvatelstvem Kosova po odchodu armády a policie Srbska (Jugoslávie) a i po příchodu „mírových sil“ KFOR 13.června 1999 názorně líčila slova vernisáže „UKŘÍŽOVANÉ KOSOVO“ v katedrálním chrámu Sv.Cyrila a Metoděje v Praze (4.prosince 2001), za účasti vladyky Artemije rašsko-prizrenského a kosovo-metohijského:
-„Mírové síly KFOR přišly na Kosovo a Metohiji 13.června 1999, s cílem garantovat mír a bezpečnost všem obyvatelům provincie. Od jejich příchodu dodnes přes 250 000 Srbů a příslušníků ostatních nealbánských národů uteklo nebo bylo vyhnáno ze svých domovů na Kosovu. Albánští extrémisté odvlekli a pobili více než 3 000 lidí a spálili více než 40 000 srbských obydlí. I přes přítomnost 40 000 vojáků elitních jednotek NATO a civilní správy OSN, bylo během minulých dvou let více než 100 pravoslavných církevních památek, kostelů a klášterů zničeno, poškozeno, zneuctěno…“
17.února 2008 prohlásili kosovští Albánci svůj nezávislý stát, což obratem ruky uznal jako první „vzor demokracie“, Afghánistán, jakož i pět obhájců tzv. „demokracie“ USA, Britanie, Francie, Německo, Itálie. Náš ministr zahraničí té doby Karel Schwarzenberg nicméně nečekaně 21.května 2008 uznal Kosovo jako samostatný stát také. Bylo to proti vůli veliké většiny obyvatel, většiny parlamentu (ministr tedy opovrhoval usnesením parlamentu), proti tvrdému odporu prezidenta Klause. Proti uznání kvazi státu Kosovo vystoupil i bývalý premiér Miloš Zeman. Prezident Klaus se osobně omluvil velvyslanci Srbska za tuto špinavou hru ministra Schwarzenberga, kterého při tom podpořil senátor Saša Vondra. Vzkříšený duch bývalého Rakousko-Uherska v osobě Karla Schwarzenberga tak zasadil tvrdou ránu tradičním bratrským česko-srbským vztahům. O 7 roku později neváhala česká vláda hlasovat 21.října 2015 pro přijetí „státu“ Kosovo do organizace UNESCO, i když se v Kosovu, i za účasti vládních představitelů, odehrály vrcholně trapné zákroky proti tamním Srbům i Romům, proti starobylým srbským památkám. Pro přijetí Kosova hlasovalo 27 států, proti 14 (včetně Ruska, Číny, Indie, Brazílie, Mexika, Maroka), hlasování se zdrželo 14 (včetně Indonésie, Jižní Korey, Egypta).
Významných památek první kategorie po Albáncích je na Kosovu celkem málo, sami Albánci začínali víc kolonizovat Kosovo (Kosmet) až v XVI. a XVII.století, na začátku do širší oblasti kolem Djakovici, kde jsou jen tři jejich významné památky I.kategorie, Stará tržnice (čaršije) z XVI.století, Kleštěncova mešita (Hadum džamija) a Obytný dům už z XIX.století. Další 3 albánské památky I.kategorie pocházejí až z XIX.století, Jašar pašův konak (nocleh, dvůr, ubytovna) v Peći, Památník Prizrenské lígy („KONGRY“) v Prizrenu, Věž (kula) Beć Hajdarija v Juniku (Dečani). Uvedený Jašar paša byl „velikým likvidátorem“ srbského národa. Jinak je na Kosovu podstatně víc tureckých památek I.kategorie (20), než albánských. Srbských památek I.kategorie je tam 21 (B.Krstić: Kosovo - Mezi historickým a etnickým právem, Beograd, 1994)..
Vojensko-zeměpisný nástin situace v XIX.století v oblasti Starého Srbska (Kosmetu) je v knize Petera Kukolje (Vídeň, 1871), ve kterém počet Srbů v té době (i těch islamizovaných) byl udáván kolem 318 000, Albánců 161 000. Počet Srbů začal klesat za „Východního konfliktu „ (1876-77), kdy Kosovo muselo opustit (bylo vyhnáno) kolem 150 000 Srbů pod tlakem Tureckem podporovaných Albánců. Pak hodně Srbů bylo přinuceno opustit (bylo vyhnáno i povražděno !) Kosovo za 1. i II.světové války, dále potom díky politicky nevhodným zákonům za Titovy Jugoslávie, pod vlivem nevýhodné ústavy z 1974. O hrozných proti slovanských (proti srbských) poměrech na Kosmetu koncem XIX.století líčí „Korespondence o albánském násilí ve Starém Srbsku 1898-1899“ (Dokumenty Ministerstva zahraničí Srbského království z roku 1899). Psaly o tom konečně i dvě statečné Angličanky ve svých knihách (G.M.MacKenzie a A.P.Irby), když polovinou XIX.století cestovaly přes „slovanské provincie Turecka v Evropě“, přes Kosovo do Cařihradu.
Prezident Masaryk se zabýval tímto problémem ve svém spise „Slovanské problémy“ (Praha, 1928). „Vztahy Srbů a Albánců jsou velmi nepřátelské, protože turecký tlak na Srby se uskutečňoval přes Albánce. Od časů okupace Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uherskem, přibližně od roku 1877-78 (válka Turecka proti Černé Hoře, Rusku a Srbsku) opustilo kolem 150 000 Srbů Staré Srbsko, bylo vyhnáno. Nebylo vůbec snadným úkolem Srbska postarat se o ně ekonomicky i jinak. Od XVIII.století (toto období znamenalo dvě veliká srbská proti turecká povstání) se přestěhovalo (uprchlo, bylo vyhnáno) 500 000 Srbů ze Starého Srbska a Makedonie. Takový byl neúprosný tlak Albánců proti Srbům. Albánci oloupili Srby, odebrali jim jejich půdu. Takovým způsobem bylo Staré Srbsko albanizováno…“
Zařazení Kosmetu do Srbska po II.světové válce (1941-45) znamenalo pro kosovské Albánce nebývalé zlepšení průměrné délky života, průměrného dožití (life expectancy). Zatím co by se ženy narozené v letech 1952-4 v průměru dožívaly 45 a muži 49 let, v letech 1982-4 to už bylo 71 a 68 let, díky značnému zlepšení zdravotní péče i ekonomické situace. Kosmet také dostal v roce 1970 UNIVERZITU, která za 15 let měla už 37 000 studentů, z toho 29 000 Albánců. Provincie měla i svou Akademii věd a umění. Veliké části prostředků dostával Kosmet z rozpočtu Srbska. Učitelský kádr, který z části dodávala na začátku Albánie, spolu s učebnicemi (včetně doby diktátora Envera Hodži), byl zneužíván k propagaci „Veliké Albánie“, často za pomoci nepravdivých historických údajů.
Po 78 denní NATO agresi proti FRJ (Malá Jugoslávie, Srbsko+Černá Hora), bez povolení Radou bezpečnosti OSN, následované útěkem nebo vyhnáním kolem 230 000 Srbů, Romů, různých Nealbánců a pro srbských Albánců, po prohlášení nezávislosti „státu“ Kosovo (2008) a jeho protiprávním uznáním včetně Česka (špinavá práce ministra Schwarzenberga), začalo albánské vedení Kosova uvažovat o turistických možnostech Kosova. První místo zde obsadily historické památky Kosova, hlavně záplava starobylých srbských pravoslavných staveb, chrámů a klášterů, pousteven, s fantastickými freskami a nejednou i s pohnutou historií. Tyto církevní památky byly jednoznačně majetkem po staletí srbské pravoslavné církve a jejich původ byl zase zcela jednoznačně srbský. Postavili je srbští králové, císař Dušan, srbské královny, srbská šlechta. Albánské úřady na Kosovu začaly uvažovat nejen o „kosovské chrámové turistice“, ale začaly i historické bohatství srbského národa na Kosovu udávat jako „kosovské dědictví“, začaly si vymýšlet i albánský původ, například prý i srbského kláštera z XIV.století DEČANI (čti Dečany), postaveného srbským králem Stevanem (Štěpánem) Nemanjićem, nazývaným Dečanským a dokončené jeho synem srbským císařem Dušanem v třicátých létech XIV.století. Klášter Dečani je podobně jako klášter Bohorodičky Ljevišské památkou pod ochranou UNESCO. Nynější albánské úřady odebraly klášteru Dečani některé jeho polnosti, které ho živily, a různými předpisy komplikují nepříjemně život jeho mnichů. V rámci i dobrých dřívějších srbsko-albánských vztahů do balkánských válek (1912-13), jako čestná ochrana srbského kláštera Dečani vždy v něm bydlel i Albánec z významného albánského rodu (fisu), který měl titul „vojvoda“(=maršál). Poslední vojvoda byl Bilan Rusta. Jeho syn Sali Rustem dostal od Krále SHS (budoucí Jugoslávie) Alexandra Karadjordjeviće řád Sv.Sávy.
Dalším objektem pod ochranou UNESCO je chrámový komplex Pećského patriarchátu, který donedávna střežila na Kosovu, u vchodu do Rugovského průsmyku, italská armáda. V roce 1981 (!) albánská chátra vypálila jeho konak (ubytovnu). Ovšem i Pećský chrámový komplex měl do balkánských válek svého albánského „vojvodu“ z významného fisu, který jako svou čestnou funkci chránil srbský patriarchát.
Bylo velikou chybou za daných okolností neustávajících, i když už snad menších, zločinů proti tamním Srbům, Romům a dalším Nealbáncům, že bylo doporučeno přijetí Kosova do UNESCO. Trapné bylo, že pro přijetí poslušně hlasovala i Česká republika, i když její diplomacii jistě nejsou neznámými výše uvedené skutečnosti a stálé porušování lidských práv kosovských menšin, stálé ničení srbských kulturních památek. I když tím dalo Česko zase další ránu bratrským vztahům se Srbskem. Tady nešlo jen o jakousi „protekci“ pro Srby, ale i o jednoznačnou opatrnost s lidmi (s částí národa), kteří napáchali koncentrovaně v krátké době hodně zločinů, že ta krajní opatrnost by byla zcela na místě. Z našeho rozhodnutí je mi tak trochu i hanba.
Kosovo, jako částí členů OSN uznaný stát (od 2008), nesplnil slibovaná očekávání. Stále trvá velmi špatné zacházení s menšinami, ničí se nadále jejich historické památky, sami zklamaní Albánci ve velkých počtech opouštějí Kosovo, kde jsou spousty nezaměstnaných. Kosovo se stalo trvalým centrem pašování drog do Evropy, prakticky tam neexistuje nějaká „státní ekonomie“, nebylo vůbec splněno usnesení Rady bezpečnosti 1244 z června 1999 - vyhnaní jsou stále mimo Kosovo, nebyla žádná kompenzace za uloupený majetek, ve „státě“ Kosovo neexistuje něco, co by se dalo nazvat „právní jistota“. Za této situace se přijetí Kosova do UNESCO vůbec nehodí. Doufám, že si to uvědomí i Valné shromáždění OSN, když bude hlasovat o přijetí Kosova do UNESCO.
V tom hlasování Valného shromáždění OSN začátkem listopadu 2015 „stát“ Kosovo nezískal potřebnou 2/3 většinu a do UNESCO nebyl přijat. Česko, pochopitelně, pro jeho přijetí hlasovalo. Tedy i Česko bez Schwarzenberga.