Kultura připomínání

Často slyšíme o kultuře připomínání a to nejčastěji stížnost, že v Rakousku je nedostatečná. Bohužel to musím potvrdit, pokud můj zrak směřuje předem neurčeným směrem. Rád bych zde připomněl 4. březen 1919! V tento den demonstrovali sudetští Němci v Sudetech v mnoha městech, že patří do republiky německé Rakousko. Tato akce byla založena na tragické chybě. Sudetští Němci skutečně věřili tomu, že právo na sebeurčení národů, postulované v bodech Wilsona, se vztahuje i na ně - na poražené! Tato chyba stála život více než 50 lidí (11 až 83 let starých), když československé bezpečnostní síly vystřelily do mírumilovných davů.  Tyto oběti byly marné, Československo se poté stalo proslulým "novým Švýcarskem" a začalo potlačovat sudetské Němce. Lord Runciman, britský komisař, to oficiálně konstatoval v roce 1938 a další vývoj je dobře znám. Oběti sudetských Němců byly nejen marné, trapné navíc je, že Rakouská republika vyháněla nejen tyto oběti, ale i osud těchto Staroakušanů z historie. Samotní sudetští Němci byli v roce 1945 vyhoštěni ze své staleté vlasti a dokonce se to neobešlo bez stovek tisíc mrtvých - konečného řešení po česku! Ale podobný osud měli nejen sudetští Němci, ale také Němci z Jižního Štýrska. Při "marburgském krvavém pondělí, 27. ledna 1919, bylo zabito 13 civilistů vojskem při mírové demonstraci a bylo 60 zraněných. Také tato událost "zmizela" z publikované rakouské paměti. Přinejmenším veřejnoprávní vysílání ORF by se mohlo pokusit "ostudu napravit" ...

Jürgen Jauch, 4040 Linz, e-mailem

Tribuna názorů, Sudetenpost, 5.4.2018, str. 11

Pro České národní listy kráceně a volně přeložil P. Rejf