Krymská konference k reparacím

Šéfové tří vlád, J. Stalin, W. Churchill a F. Roosevelt, se dohodli, že Německo bude povinno dát věcnou náhradu za škody, které způsobilo spojeneckým národům za války.

Důležité bylo ustanovení, které mluvilo o formách reparací.  Především měl být Německu odňat národní majetek, který byl na jeho území nebo mimo něj. Další formou reparací měly být dodávky zboží po stanovenou dobu. A konečně třetí formou reparací mělo být použití německé práce.

Uvedené ustanovení bylo zcela přirozené. Válka končila. Němci i v posledních týdnech války vraždili a ničili vše, co mohli. Naprosto zbytečně. Strašné materiální škody způsobili všude tam, kde vládli. Když utichly zbraně, přišly první mírové dny. Aby lidé mohli žít, bylo zapotřebí co nejrychleji odstranit překážky, které bránily mírovému životu. Pracovní povinnost se vztahovala i na německé obyvatelstvo v Československu. Když Němci okupovali naše pohraničí, bylo vše v pořádku, komunikace i zásobování. I po zřízení tzv. protektorátu bylo dost jídla pro nás, české obyvatelstvo, i početné okupanty, bylo dost všeho, co lidé potřebovali k běžnému životu.

Když však Němci kapitulovali, bylo všeho všude nedostatek. Nejen potravin, ale i léků. Proto bylo zcela přirozené, že německé obyvatelstvo se muselo podílet svou prací na odstraňování válečných škod, které německé vojsko způsobilo. Zatímco tehdy nikoho ani nenapadlo, že by tomu mělo být jinak, dnes se můžeme setkat s tím, jak někteří Němci se snaží o „odškodnění za nucené práce“. Dokonce  to některým Němcům dříve hnedle vyšlo. Zabránil tomu V. Klaus a A. Vollmerová.  Nataženou ruku, jíž vztahovali k Česko-německému fondu budoucnosti, odkud „náhrada škody“ měla jít, museli však stáhnout, aniž by dostali byť jen jednu korunu náhrady.

A to bylo hořekování a ouvejování. Něco později dostali od německé vlády. To sice vzali ovšem s tím, že stejně vše bude muset nakonec zaplatit vlády v Praze a ve Varšavě, které za vše nesou odpovědnost.

Nejlepší na tom bylo a je, že někteří Němci chtěli po nás odškodnění za nucené práce, a dosud na to nezapomněli, ale ani chvíli při tom nepomysleli, že jejich mezinárodně schválenou povinností je zaplatit nám reparace ve výši zhruba 360 miliard předválečných korun. Tisícovky po nás vymáhají, aniž by na ně měly nárok, ale na miliardy, které nám mají zaplatit, zapomínají, ani slůvkem o nich nehlesnou. Naopak můžeme číst o tom, že uvažují a mluví o náhradách škod, o pokroku v restitucích, např. B. Posselt ve svém projevu v Domě vlasti ve Vídni v závěru roku 2015,  nebo dokonce i o náhradách tzv. Novorakušanům. Tyto příklady nejlépe dokazují, jaké jsou ve skutečnosti česko-německé vztahy.

J. Skalský