Komu patří omluva.

Historická pravda o poválečných událostech

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová,CSc.         

Tak se jmenuje sborník, který vyšel jako soubor přednášek ze stejnojmenné konference, pořádané 25. května 2016 v Brně.  Týká se   denacifikačního odsunu Němců z Československa, ke kterému došlo na základě  rozhodnutí vítězných mocností  z druhé světové války. Pro Čechy znamenal  odsun rozuzlení dávných i nedávných problémů a  excesů a základ stability  poválečného uspořádání Střední Evropy. Část odsunutých Němců však označila  odsun jako  bezpráví, katastrofu, zločin všech  zločinů.

Je pozoruhodné, jak po roce 1989 téma odsunu ožilo. Dříve bylo jak v Německé spolkové  republice  tak v Rakousku „tabu“, nemluvilo se o něm, s  výjimkou  spolků vysídlenců. Bylo to téma nepohodlné, trapně spojené s nacismem. Věřilo se, že potichu zmizí ze světa vůbec. Paradoxně však konec „studené války“ a sjednocování Evropy jako by probudilo démony minulosti.  Objevila se „změna paradigmatu“. Leckoho  ze spolku odsunutých Němců   dnes  láká  nová příležitost   přehodnotit  to, co se skutečně stalo, a proměnit se z obžalovaného v žalobce. Chtěl by trestat údajné „ zločiny druhé strany“. O svých vlastních si nepamatuje nic. Zato  požaduje  nápravu všech křivd a odškodnění ztrát, které ho postihly. Je s podivem, že  takový revanšismus získává vliv a  podporu i na nejvyšších místech.  Je možno zapomenout,  že  šlo o krutou  hrozbu  bezprostřední  politické, duchovní i fyzické likvidace českého národa, a že  se  na ní Němci českého pohraničí ve své většině  účinně podíleli?

Početní síla skupiny obyvatel, která byla po staletí součástí českých zemí, a přece se  dala do služeb militantního  mocného souseda,  způsobila  nezhojitelné trauma.  

Posláním sborníku je  oživit historické znalosti a zkušenosti starších generací, doplnit znalosti historie u generací mladších. Bez historické paměti nelze odpovědně hájit zájmy národa, jeho státnost, jeho kulturní identitu, úroveň a kvalitu jeho života.  V posledních letech si uvědomujeme stále častěji, jak neúplné a povrchní jsou znalosti historie vlastního národa   ve veřejném prostoru.

Nedostatečná informovanost se projevuje i na  vedoucích místech, na kterých bychom ji nečekali.

Jen zdánlivě korektní je vytrhávat historické děje ze souvislostí, kterými jsou podmíněny. A přece se s tím setkáváme i v projevech některých našich ministrů. Slyšeli jsme od nich, že odsun německé menšiny z našeho území bylo bezpráví. Jenomže, a tato námitka je na místě: Idea odsunu vznikla v době války a jako reakce na válku. Válka není bezpráví? Válka je právo?

Zamlčuje se, že v německém prostředí byla válka dlouhodobě glorifikována.  Národ byl veden k přesvědčení, že dík válce si získá nesmrtelné hrdinství, porazí sousední národy a dobude nový životní prostor. Rozšíří se až do vzdálených končin. Takové války, projevy německé agrese a expanze, vypukly ve 20. století dvě. Přinesly lidstvu nezměrné ztráty. Právem nebo neprávem?

Ve válce nebojují jedinci, ale národy. Němci, Francouzi, Angličané, Američané, Rusové. Nepřátelé i spojenci jsou kolektivy, jedinec tu nehraje žádnou roli. Vzpomeňte si na E.M. Remarqua a jeho protiválečný román. V den, kdy padl sympatický hrdina, podalo  vrchní velení armády hlášení, které se stalo názvem díla: „Na západní frontě klid.“ Existuje  kolektivní boj armád, kolektivní vítězství, kolektivní porážka, tedy i kolektivní vina. Tou vinou se v této souvislosti nemyslí nic jiného než příslušnost k nepřátelskému kolektivu, nikoli nějaký  přečin  ve smyslu trestně právním. Ostatně za války vládne jiné právo než v době míru.

První podnět k vystěhování německé menšiny za druhé světové války vzešel od anglických státníků.  Již v květnu 1940 bylo v britských vládních  kruzích  pro zahraniční politiku připraveno memorandum o stabilizaci poválečné Evropy. Bez ohledu na odsunové koncepce české nebo polské emigrační vlády nebo  na radikální názory   odbojových skupin u nich doma bylo pojednáno  vysídlení (transfer) několika milionů Němců, žijících jako menšina v  neněmeckých národních   státech.V tom byla spatřována hlavní podmínka  pro  zabezpečení míru v  budoucnosti.  Angličané (N.Chamberlain, W.Churchill)  měli své zkušenosti, protože po první světové válce přestěhovali Řeky z maloasijského pobřeží,  které  bylo  od   starověku  řecké, na ostrovy v Egejském moři. Na pobřeží naopak  přestěhovali  Turky z ostrovů. Kdo se mohl ptát po jaké vině? Přestěhování obou národností  se dálo pod heslem míru a předcházení rozbrojům.

V naší západní emigraci za druhé světové války  dozrávala myšlenka odsunu v letech 1941-42. V domácím odboji byla přijata   již dříve. Každá brutalita německých okupantů ji radikalizovala, např. 17.  listopad 1939.  Bezvýhradný souhlas po iniciativě  anglické  projevili jak  sovětští  tak američtí vůdcové.  Oba roku1943. Roosevelt tehdy prohlásil: „To, co vyvolalo takovou katastrofu, jakou způsobil světu „Mnichov“, musí být odstraněno definitivně a jednou provždy.“

Diskuse o odsunu  Němců z našeho území vázne na tom, že se vychází z mírových  poměrů. Válkou podmíněný  předchozí kontext se zamlčuje, a tak se dospívá až  k neuvěřitelnému závěru, že ten či onen člověk byl odsunut ze svého domova jen proto, že byl Němec. Přirozeně nepadne jediná    zmínka o tom, že se  tehdy  hledal způsob, jak  zabránit opakování  neblahé historie: Co dělat, aby německé menšiny už nebylo  možno využít k účinnému rozbíjení většinového státu.

Diskutujícím by také nemělo uniknout, že se  čeští Němci dopustili vlastizrady, zřekli se  československé státní příslušnosti  a přijali příslušnost  říšskou, Velkoněmeckou. Opustili stát, jehož byli občany,  v nejvyšším  nebezpečí, v době   hitlerovské  vojenské invaze a okupace. Jejich rozbíječské, násilné i ozbrojené nepřátelské akce proti Čechům dokonce okupaci předcházely. Po zřízení protektorátu v okupované zemi pak čeští Němci těžili z toho, že patří k okupantům a  mají jejich privilegia.

Prezident Edvard Beneš za války v exilu uvažoval zpočátku o odsunu pouze omezeného počtu vyhlášených rozbíječů republiky, předních henleinovských a nacistických funkcionářů a aktivistů. Domácí odboj však postupně zaujímal stanovisko stále tvrdší. Už dříve, ve 30. letech se Němci v našem pohraničí dopouštěli  násilí na Češích.  Zločinů postupně přibývalo. Po „Mnichovu“ (1938) pak bylo 250.000  Čechů bezohledně z jejich domovů v pohraničí  vyhnáno. Museli  hledat nouzové přístřeší ve vnitrozemí. V nově zřízeném „protektorátu“  útlak pokračoval. Během války přišlo o život 360.000 Čechů vinou německé hitlerovské agrese. A tak se stanoviska k odsunu u všech  odpůrců hitlerismu postupně sjednotila. Představitelé vítězných mocností, náš domácí i zahraniční odboj,  všichni byli pro  úplný odsun  menšiny, která poskytla Hitlerovi záminku k rozpoutání války. Nejvyšší představitelé vítězných mocností, Spojených států, Velké Británie a Sovětského svazu, „Velká trojka“, podepsali 2.8.1945 v Postupimi dohodu o uspořádání poměrů po válce, v míru. Smlouva obsahovala mimo jiné i rozhodnutí o vysídlení německého obyvatelstva z Polska, Československa a z Maďarska. Nebylo to rozhodnutí prezidenta E. Beneše. Ten k němu mohl předložit jen prováděcí nařízení ( dekrety), platná na našem území.

Z odsunu byli vyňati antifašisté, a to vyvrací stále opakovanou kritiku  údajně  paušalizující koncepce „kolektivní viny“. Byli to emigranti z bývalé Hitlerovy „Třetí Říše“, prvorepublikoví komunisté, demokrati, humanisté. Místní samosprávné orgány rozhodovaly, komu bude vydáno nebo vráceno potvrzení o čsl. státní příslušnosti. Takových potvrzení bylo vydáno nemálo. Leckde i na základě korupčních úplatků. Okresní správní komise a antifašistické komise přezkoumávaly žádosti o uznání statusu antifašisty. Vystavovaly osvědčení o státní spolehlivosti, vracely žadatelům státní občanství, přihlížely k situaci smíšeného manželství a  k antifašistickému přesvědčení. Někdy však odešli i takoví, kteří nemuseli, ať již proto, že na dokazování antifašismu v jejich  sociální pozici  nebylo dost času, ať proto, že nechtěli trhat rodinu, ať proto, že se chtěli podílet na budování poválečného Německa.

A ještě jeden moment, který bývá odpůrci odsunu vykládán falešně. Když byla 8. května 1945 podepsána kapitulace, válka de lege skončila, ale mír de facto ještě nenastal. Na jedné straně ozbrojené  nacistické bojůvky se nechtěly vzdát, na druhé straně někteří jejich protivníci si s dosavadními utlačovateli chtěli vyřídit účty podle starozákonního principu:“ Oko za oko, zub za zub.“ Byla to dohra války, mezihra mezi válkou a mírem, poznamenaná  doznívající atmosférou válečných hrůz a rozkladu. W. Churchill počítal s takovým obdobím masakrů vůči německým příslušníkům, když se po ukončení války a s návratem předválečných poměrů octnou na cizím území, které předtím násilím a terorem drželi ve své moci.

Stalo se někdy i u nás, že v době, kdy ještě neexistovala konzolidovaná státní správa, rozhodovali samozvaní uzurpátoři moci bez ohledu na celostátní  zákony právní a mravní. Ale taková je válka a takové je poválečné období. „Běda těm, od nichž pohoršení pochází“, praví se v Bibli. Není historicky korektní to spojovat s organizovaným odsunem. Prezident Beneš takové excesy s politováním a rozhodně veřejně  odsoudil a pranýřoval. Jeho ohrazení bylo publikováno a tyto excesy přestaly. A jen nepřátelská propaganda si libuje v nadsazování,  rozmnožování a zveličování  nebo dokonce vymýšlení  případů poválečného účtování Čechů s Němci.  Sem patří  např. stále přetřásané případy jako Ústí n.L. nebo Brno-Pohořelice. Objektivní  definitivní výsledky šetření jsou napadány.  A vůbec není korektní, aby členové vlády zaujímali očividně protičeské postoje, podporovali revanšismus zahraničních vysídlenců  a zpochybňovali v náš neprospěch  výsledky druhé světové války.

Jednotliví  autoři příspěvků  ve sborníku dokládají historická  fakta  a zkušenosti o tom, jak Němci, kteří jako menšina žili v Československu, podobně jako v Polsku a Maďarsku a v  jiných zemích, byli z rozhodnutí vítězných mocností po druhé světové válce  odsunuti. Byli převezeni do své mateřské, německé říše.  Připomínají, že hlavním důvodem odsunu bylo vyloučit pro budoucnost  jejich zneužití jako  menšiny pro rozbíječské válečné cíle. Faktem ovšem je, že  na rozdíl od vysídlenců z jiných zemí,  mnozí vysídlenci od nás zaujali k celé akci ostentativně  negativní stanovisko. Popřeli i jeho zdůvodnění.  Popřeli  spoluzodpovědnost za rozbití Československa v letech 1938-39 i za válečné útrapy jeho obyvatel po celou dobu války až do osvobození v květnu 1945. Založili krajanské spolky  a nadace a zkonstruovali ideologii o nespravedlivém obvinění. Prožité dějiny přepisovali tak, že se sami octli v roli nikoli viníků, ale obětí. Žádali omluvu, právo na  vlast, na návrat, na  všemožné náhrady, rehabilitace a satisfakce. Zamlčeli ovšem,   že za války  byli zahrnuti  obdivem a  slávou za své zásluhy a podporu nacistické politiky proti ČSR. Konrád Henlein v březnu 1941 ve Vídni řekl: „V několika letech se podařilo ohrozit vnitřní stabilitu Československa tak důkladně a přivést vnitřní poměry do takového zmatku, že Československo dozrálo k likvidaci. K tomu všemu mohlo dojít jen proto, že všichni sudetští Němci se stali nacionálními socialisty.“ Někteří byli za  rozbíječské zásluhy se všemi poctami  vyznamenáni,  byli odměněni medailemi od samého Adolfa Hitlera. Odměněných  bylo  1,162.617 českých Němců. S rodinnými příslušníky  tedy velká většina tehdejší  německé menšiny u nás.

Sborník přirozeně poskytuje právní i historické podklady a argumenty a vyvrací stále dokola opakované nepravdy kolem odsunu, kolem  tzv. prezidentských dekretů a protiněmeckých činů. Současné propagandistické akce odsunutých Němců se organizují pod heslem Smíření. Jistě, dovedli bychom se smířit, dovedli bychom se ze smíření radovat a těšit. Ale muselo by to být skutečné smíření, nikoli jenom nepravdivý název pro opuštění vlastního stanoviska a převzetí stanoviska druhé strany. Ano, Češi jsou ochotni se smířit, ale nesmí to být v rozporu s historickou pravdou, s historickou  pamětí národa, nesmí to ohrožovat národní  zájmy,  státnost,  identitu a kulturní dědictví. Na Němcích je přijmout bez restrikcí stav, který byl po druhé světové válce vítěznými mocnostmi usnesen a realizován. Smíření nemůže znamenat přijetí protičeské a velkoněmecké politické koncepce Wenzela Jaksche, který  protestoval proti zrušení mnichovské smlouvy dokonce u tehdy ještě válčících velmocí. Politika a ideologa, který po skončení války přešel od dřívějších polemik  s prezidentem republiky k  nenávistné  a  nepřestajné nepřátelské kampani proti Československu a  prosazoval   ji jako vedoucí činitel především v programech  a  v působení krajanských spolků  vysídlenců. Zrušení „mnichovského“  diktátu a obnova „předmnichovského“ Československa, která byla cílem domácího i zahraničního odboje za druhé světové války,  mu byla nepřijatelná. S takovou koncepcí se věru smiřovat nemůžeme.

Prezident Edvard Beneš, který všechny své síly věnoval za války obnově státu, zničeného německým fašismem, řekl tehdy na adresu odsunu: „Tím rozchodem zabráníme neslýchanému masakru mezi oběma národy. Jen tak můžeme a musíme jednou – až na dnešní bolest zapomeneme – se zase jako sousedé sejít a každý ve svém  novém domově bez hořkosti a v míru žíti dále odděleně, jeden  vedle druhého.“

A to byl hlavní cíl konference a to je poslání i  uvedeného sborníku: hledat cestu k spravedlivému smíření  a k demokratickému soužití v Evropě, která při své integraci bude plně respektovat svrchovanost, samostatnost a rovná práva i malých národů.