Když jsme přijeli do Liberce, již tam byli Němci. Zacházeli s námi jako se štvanou zvěří

Do září roku 1938 jsme bydleli v Oldřichově v Hájích, okr. Liberec. Otec byl zaměstnancem ČSD jako strážný tratě. Byly jsme čtyři děti, já, dva bratři a sestra.

Do doby, než zde ovlivnil lidi Henlein, vycházeli jsme s Němci celkem dobře. Poměry se však zhoršily na jaře 1938. V září těsně před záborem přijela v noci lokomotiva asi s dvěma nákladními vozy, abychom co nejrychleji odjeli, že nám Němci jsou v patách. Vzali jsme si jen to nejnutnější. Sestra měla šestinedělní děcko, její muž však byl mobilizován. Když jsme přijeli do Liberce, již tam byli Němci. Zacházeli s námi jako se štvanou zvěří. Všechny muže (otce a nejstaršího bratra) sebrali jako trestance. Trnuli jsme hrůzou, co s nimi bude. Já s matkou a mladším bratrem jsme jeli do Borohrádku n. O., to bylo naše rodiště.

Sestra s děckem jela do Sobotky. Chlapeček krátce nato zemřel. Byli jsme bez domova a bez prostředků a zima přede dveřmi. Tatínek se vrátil za tři týdny vyčerpaný a nemocný. Všude na úřadech vládl chaos a nervozita. Nemohly zvládnout tisíce vystěhovalců.

Mnozí lidé, zvláště mladí, nevědí nic o životě Čechů v pohraničí. Německé školy měly výstavné dvoupatrové budovy, ale české školy byly většinou ve starých barácích o jedné místnosti. Udržovala je Severočeská matice školská. Tomu se říkalo utiskování Němců!

 Antonie Brandová, tehdy Oldřichov v Hájích