Kdyby landsmanšaft raději mlčel a netahal na světlo Boží, co bylo. Bydleli jsme ve Svatavě, pár kilometrů od Habartova, kde henleinovci řádili obzvlášť krutě
Narodila jsem se v roce 1921 a jsem ze smíšeného manželství – matka byla Němka a otec Čech. Prožila jsem ve svých sedmnácti letech pohnuté doby s henleinovci. Kdyby landsmanšaft raději mlčel a netahal na světlo Boží, co bylo. Bydleli jsme ve Svatavě, pár kilometrů od Habartova, kde henleinovci řádili obzvlášť krutě. Pamatuji se dobře na to, když vykřikovali „Heim ins Reich“, nebo Eins zwei drei, nieder mit der Tschechei“. Ten večer po Hitlerově řečnění byli soukmenovci na koni, ihned vyrazili v bílých podkolenkách a chovali se arogantně. Všichni Němci však nebyli stejní.
Byly tady dva tábory – henleinovci a pak Češi s německými sociálními demokraty a komunisty. Scházívali jsme se jednou týdně v české hospodě, zde se společně hrály všelijaké hry.
Bylo to myslím v září, když nás němečtí antifašisté upozornili, že kdo chce odjet, musí hned do Falknova (dnes Sokolova), kde jsou přistaveny vlaky. Vzali jsme si to nejnutnější a sedli do vlaku. Vlaky byly přeplněné, ti staří seděli a my mladí jsme stáli na plošinkách mezi vagóny. Nás vyložili v Nížboru u Berouna, kde jsme dostali na zámku ubytování a pohoštění – bílou kávu a suchý chléb. To však byla pro nás ta nejlepší hostina. Asi tři rodiny na zámku zůstaly a ostatní se časem rozjeli k příbuzným, žijícím ve vnitru republiky. Také jsme pocítili lidskou nenávist, že mamka byla Němka. U nás se však převážně mluvilo česky, protože mamka češtinu dobře ovládala. Měli jsme jen české školy a já se cítila jen jako Češka. Když jsem po válce nadávala na Němce, maminka se slzami v očích řekla: „Miluško, vždyť já za to nemohu“, ale já ji uklidňovala, že ji mezi ně nepočítám. Všechno maminčino příbuzenstvo bylo též vystěhováno. Nějaký rok po válce přijel na návštěvu maminčin bratranec a řekl: „Češi nám nic lepšího nemohli udělat, my se teď máme moc dobře, i když jsme měli těžké začátky.“