Kdy a co v květnu slavit

08. máj 2018 , Oskar Krejčí

Na den oslav vítězství nad německými nacisty přiletí letos do Moskvy izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Asi neví, co bylo zřejmé poslancům československého Federálního shromáždění počátkem 90. let minulého století: oslavovat vítězství 9. května znamená, jak bylo tehdy řečeno, podléhat „historické falsifikaci“. Netanjahu zřejmě neví, že kapitulace byla podepsána v Remeši 7. května a asi mu také nikdo neřekl, že se Praha už před 9. květnem osvobodila sama – nepotřebovala žádné sovětské vojáky!

Je to divné, ale v Izraeli stále slaví Den vítězství 9. května. Mají na dějiny podivný názor. Už v listopadu 2012 tehdejší izraelský prezident Šimon Peres při návštěvě Moskvy děkoval Rusům za to, že Židé mají nejen minulost, ale i budoucnost. „Chci ještě jednou zdůraznit, že Sovětský svaz, Rusko, zasadil rozhodující úder Hitlerovi, tomu šílenci.“ Rusko mělo ve válce největší ztráty „a každý slušný, čestný člověk musí Rusku děkovat. Každý slušný, čestný člověk musí vzdát hold Rudé armádě, která projevila nevídané hrdinství v krajně obtížných podmínkách. Existuje řada historických událostí, ale to, co udělala Rudá armáda – to je jedinečná historická událost,“ prohlásil Peres.

Jasně, Židé neměli v nacistické Třetí říši budoucnost. Ale měli ji Slované? Kdyby Adolf Hitler zvítězil, jaký osud by čekal Protektorát Čechy a Morava či Slovenský stát? Československo ztratilo v důsledku druhé světové války přibližně 225 tisíc lidských životů. Podle projevu, který na pražském Hradě přednesl v říjnu 1941 zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, se českomoravský prostor „musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat… Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci“. Základem odstranění Čechů měl být „soupis v rasově národnostním smyslu“, přičemž pro ty, koho nebude možné poněmčit, nezbude než „postavit je nakonec ke zdi…“[1] Slováky by nečekalo nic jiného, idea klerofašistického státu nebyla životaschopná při žádané variantě zakončení války.

Představa sebeosvobození Prahy je ukázkou tvrzení, které vytrhává události z jejich souvislostí. Během Pražského povstání nacisté zavraždili téměř tři tisíce vzbouřenců a jejich hrdinskou oběť je nutné mít stále na paměti. Toto povstání ovšem vypuklo až poté, kdy bylo oznámeno, že Hitler spáchal sebevraždu. V té době již při osvobozování okupovaného Československa padlo více než sto tisíc Rudoarmějců. Při samotné Pražské operaci datované od 6. do 11. května zahynulo téměř 12 tisíc sovětských vojáků, 40,5 tisíc jich bylo raněno. Tabulka číslo 1 ukazuje, jaké byly ztráty Rudé armády a námořnictva při osvobozování Evropy (státy jsou uváděny v jejich poválečných hranicích).[2] Znají smysl těchto čísel ti, kdo například v Polsku, Bulharsku a u nás ničí pomníky padlým? Nemluvě o pobaltských státech a o Ukrajině, kde se někteří politici neštítí oslavovat pomocníky německých nacistů.

Není příliš důležité, kdy se slaví vítězství nad evropskými nacisty a fašisty či japonskými militaristy. Zda je pro někoho oním mezníkem ukončujícím druhou světovou válku podpis v Remeši 7. května, nebo podpis v Berlíně 8. května středoevropské času a 9. května moskevského času. Či je oním datem konce zatím nejstrašnější války v lidských dějinách 2. září, den kapitulace Japonska. Podstatné je vědět, jaký byl smysl tohoto vítězství a jaká byla jeho cena. Je jasné, že hysterickou nenávist k Rusku či Rudé armádě, nenávist, která se stala součástí oficiální politické kultury Česka, žádná fakta neztlumí. Je ale nesmírně důležité cítit, že by se něco podobného nemělo v budoucnu opakovat.

***

Dnes jako ve 40. letech minulého století je pro mnohé Rusko hlavním nepřítelem. Je stále obtížnější nalézt zlo, z něhož by nebyla Moskva obviněna. Samozřejmě, na oficiální úrovni se vždy dodá, že je s Ruskem třeba jednat. Jenže zároveň je tu nepřetržité volání po zvýšení vojenských výdajů, po nákupu nových zbraní, po modernizaci a zahuštění vojenské infrastruktury; je tu posouvání hranice NATO a základen USA na východ. Tabulka číslo 2 ukazuje, jak podle Stockholmského institutu pro výzkum míru vypadá ona Bruselem a Washingtonem stále zdůrazňovaná naše vojenská nedostatečnost.

Loňské výdaje 29 zemí NATO byly v součtu téměř 13,6-krát větší než vojenské výdaje Ruské federace. A stále je to někomu málo, protože si myslí, že je lepší mýlit se s Donaldem Trumpem než mít pravdu s Vladimírem Putinem. Rusko rozhodně není stát, kdy by vše bylo v ideálním stavu. Je možné jej zcela oprávněně kritizovat za dlouhou škálu velkých nešvarů. Dvě věci by ale měly být jasné: ať bude zbořeno sebevíc pomníků, pravdou zůstane, že z těch, komu vděčíme za vítězství nad nacisty a fašisty zdaleka největší oběti přinesl Sovětský svaz. A za druhé, připravovat válku s Ruskem je zločin.

[1] Dějiny českého státu v dokumentech. Vybral, uspořádal, komentáři a poznámkami doprovodil Zdeněk Veselý. Praha: Nakladatelství Epocha, 2003, s. 340-344.

[2] Rossija i SSSR v vojnach XX veka. Poteri vooružennych sil. Statističeskoje issledovanije. Moskva: Olma-Press, 2001, s. 449 (zkráceno).
http://www.noveslovo.sk
Komentár vyšiel v českom a slovenskom webovom časopise !Argument 8. 5. 2018