Když se po staletích němého odumírání českého a slovenského etnika podařilo několika generacím obětavých buditelů a obrozenců vrátit je znovu mezi evropské národy, a když se po první světové válce pustili Češi a Slováci do budování nově ustaveného Československa jako samostatného, svobodného, demokratického státu, vynořil se nečekaně zlověstný problém. Způsobili jej mnozí němečtí spoluobčané, potomci přistěhovalců z minulých století. S novou situací se nechtěli smířit. Ztratili hegemonii. A tak, jak se naskytla příležitost, zrádně otevřeli cestu expanzi soukmenovců ze zahraničí a horlivě se účastnili na rozbití československého státu. Vedle údajného „osamostatnění“ Slovenska zřídil jimi obdivovaný „Vůdce“ nacistické říše ze zbytku Československé republiky potupný nesvéprávný „protektorát“ Čechy a Morava. Okleštěné vazalské území, které zbylo z naší vlasti, spravoval tehdy nepřátelský režim, krutá poroba a hluboké ponížení pro Čechy.

Arogantně se zamlčuje perzekuce a vyhánění Čechů z pohraničí ještě před válkou, šest let okupačního teroru, zatýkání, každodenní popravy vlastenců, mučení v koncentračních táborech, likvidace inteligence, všemožné každodenní deptání národa a příprava na jeho „konečné řešení“, kterým měla být totální germanizace, částečná deportace a úplná genocida. V české zemi, v naší vlasti, v Máchově „zemi krásné, zemi milované,“ neměl zůstat ani jediný Čech.

Po nacisty prohrané válce se stal odsun Němců z českého pohraničí do Německa (podobně jako i z jiných postižených zemí) realizací jednoho ze závěrů mírových smluv, které uzavřely vítězné mocnosti v Postupimi roku 1945. Bylo to opatření k demilitarizaci, denacifikaci a k demokratizaci střední Evropy a k její mírové stabilizaci pro budoucnost. Podvratnou obstrukci národnostní menšiny nebylo po odsunu napříště již nikdy možno využít pro výbojné cíle. Čechům se v historickém pohledu odsun jeví jako spravedlivé odstranění dlouhodobé zkázonosné hrozby. Avšak pro některé Němce, kteří jsou ve vleku revanšistické propagandy, je to zločin všech zločinů a neodpustitelné příkoří ze strany Čechů. Jako by Češi po nacisty prohrané válce o tom v Postupimi sami rozhodovali. Jako by nešlo o hlediska celoevropská i celosvětová. A jako by nešlo o alespoň nepatrné odčinění nenapravitelných hrůz a ztrát, které přinesla druhá světová válka.

Čtyři desítky poválečných let se od těch dob převalily přes naše hlavy a tu došlo k pádu nedemokratických sil v celém poválečném mezinárodním kontextu. U nás přišel převrat roku 1989. Vítali jsme jej s radostným očekáváním. Ale překvapil nás. V lecčem přinesl nečekané zklamání. Dožili jsme se mimo jiné i protičeského přepisování dějin. Jako by se „Podivenova“ obsáhlá sbírka pomluv a dehonestací českých národních dějin stala manuálem i pro většinu našich médií a pro nejednoho našeho politika.

Média ukapávají jedu při každé příležitosti, která se týká národních tradic. K dobrému tónu patří třeba znevažování obrození našeho národa. Proč? Jeden z bývalých disidentů to vyjádřil nepokrytě: „Kdyby nebylo Jungmanna a Šafárika, mohli jsme být Němci a umět aspoň jeden světový jazyk.“ A tak místo aby naši intelektuálové pěstovali opravdovou, všelidskou kulturu, druží se s německými revanšisty, prohlašují se za „sudetské Čechy“ a projektují protičeskou fúzi s Bavorskem. Místo aby pro smíření Čechů a Němců hledali to, co nás spojuje s německou demokratickou kulturou, omlouvají se za odsun a dávají najevo, že by rádi německou menšinu opět pozvali do naší vlasti. Nezajímá je aktualizovat třeba vztah Martina Luthera k Janu Husovi, vztah H.W.Leibnize k J.A.Komenskému, význam J.G.Herdera a jiných německých osvícenců a humanistů pro naše národní obrození. Místo toho se radějí zapomenou na své češství a dají se „rovnou k Němcům“, jak se říkalo o kolaborantech za protektorátu. Národní identita, historická paměť a hrdost se u nich prostě nenosí.

Za námi jsou již oslavy stého výročí těch událostí, v nichž se našim předkům podařilo překonat 300letou porobu a vytvořit nový stát, svobodné Československo. Vlast, pro kterou jsme i my chtěli pracovat s úctou a láskou. Ale nechybí nám k tomu dnes příznivé ovzduší veřejného prostoru? Neměli bychom vyhlásit druhé národní obrození proti všemu, co oslabuje naši národní identitu, co znevažuje úctu k paměti národa, co odmítá lásku k domovu, k rodné zemi, k mateřštině, co hanobí kouzlo kulturních tradic?