Karel Hynek Mácha - Máj

(1. zpěv)

Autor Redakce Czech tongue 

Zdroj textu: MÁCHA, Karel Hynek: Máj, Praha, Dr. František Bačkovský 1905, 48 stran.

I.

Byl pozdní večer – první máj –

večerní máj – byl lásky čas.

Hrdliččin zval ku lásce hlas,

kde borový zaváněl háj.

O lásce šeptal tichý mech;

kvetoucí strom lhal lásky žel,

svou lásku slavík růži pěl,

růžinu jevil vonný vzdech.

Jezero hladké v křovích stinných

zvučelo temně tajný bol,

břeh je objímal kol a kol;

a slunce jasná světů jiných

bloudila blankytnými pásky,

planoucí tam co slzy lásky.

I světy jich v oblohu skvoucí

co ve chrám věčné lásky vzešly;

až se – milostí k sobě vroucí

změnivše se v jiskry hasnoucí –

bloudící co milenci sešly.

Úplné lůny krásná tvář –

tak bledě jasná jasně bledá,

jak milence milenka hledá –

ve růžovou vzplanula zář;

na vodách obrazy své zřela,

a sama k sobě láskou mřela.

Dál blyštil bledý dvorů stín,

jenž k sobě šly vždy blíž a blíž,

jak v objetí by níž a níž

se vinuly v soumraku klín,

až posléz šerem v jedno splynou.

S nimi se stromy k stromům vinou. –

Nejzáze stíní šero hor,

tam bříza k boru k bříze bor

se kloní. Vlna za vlnou

potokem spěchá. Vře plnou –

v čas lásky – láskou každý tvor.

Za růžového večera

pod dubem sličná děva sedí,

se skály v břehu jezera

daleko přes jezero hledí.

To se jí modro k nohoum vine,

dále zeleně zakvítá,

vždy zeleněji prosvítá,

až v dálce v bledé jasno splyne.

Po šírošíré hladině

umdlelý dívka zrak upírá;

po šírošíré hladině

nic mimo promyk hvězd nezírá.

Dívčina krásná, anjel padlý,

co Amaranth na jaro svadlý,

v ubledlých lících krásy spějí.

Hodina, jenž jí všecko vzala,

ta v ústa, zraky, čelo její

půvabný žal i smutek psala. –

Tak zašel dnes dvacátý den,

v krajinu tichou kráčí sen.

Poslední požár kvapně hasne,

i nebe, jenž se růžojasné

nad modrými horami míhá.

„On nejde! – již se nevrátí! –

Svedenou žel tu zachvátí!“

Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá,

bolestný srdcem bije cit,

a u tajemné vod stonání

mísí se dívky pláč a lkání.

V slzích se zhlíží hvězdný svit,

jenž po lících co jiskry plynou.

Vřelé ty jiskry tváře chladné

co padající hvězdy hynou;

kam zapadnou, tam květ uvadne.

Viz, mihla se u skály kraje;

daleko přes ní nahnuté

větýrek bílým šatem vlaje.

Oko má v dálku napnuté. –

teď slzy rychle utírá,

rukou si zraky zastírá

upírajíc je v dálné kraje,

kde jezero se v hory kloní,

po vlnách jiskra jiskru honí,

po vodě hvězda s hvězdou hraje.

Jak holoubátko sněhobílé

pod černým mračnem přelétá,

lílie vodní zakvétá

nad temné modro; tak se čile –

kde jezero se v hory níží –

po temných vlnách cosi blíží,

rychle se blíží. Malá chvíle,

a již co čápa vážný let,

ne již holoubě či lilie květ,

bílá se plachta větrem houpá.

Štíhlé se veslo v modru koupá,

a dlouhé pruhy kolem tvoří.

Těm zlaté růže, jenž při doubí

tam na horách po nebi hoří,

růžovým zlatem čela broubí.

„Rychlý to člůnek! Blíž a blíže!

To on, to on! Ty péra, kvítí,

Klobouk, oko, jenž pod ním svítí,

ten plášť!“ Již člun pod skalou víže.

Vzhůru po skále lehký krok

uzounkou stezkou plavce vede.

Dívce se zardí tváře bledé;

za dub je skryta. – Vstříc mu běží,

zaplesá – běží – dlouhý skok –

již plavci, již na prsou leží –

„Ha! Běda mi!“ V tom lůny zář

jí známou osvítila tvář;

hrůzou se krev jí v žilách staví.

„Kde Vilém můj?“

„„Viz,““ plavec k ní

tichými slovy šepce praví:

„„Tam při jezeru vížka ční

nad stromů noc; její bílý stín

hlubokoť stopen v jezera klín;

však hlouběji ještě u vodu vryt

je z mala okénka lampy svit;

tam Vilém myšlenkou se baví,

že příští den jej žití zbaví.

On hanu svou, on tvoji vinu

se dozvěděl; on svůdce tvého

vraždě zavraždil otce svého.

Msta v patách kráčí jeho činu. –

Hanebně zemře. – Poklid mu dán,

až tváře, jenž co růže květou,

zbledlé nad kolem obdrží stán,

až štíhlé údy v kolo vpletou.

Tak skoná strašný lesů pán! –

Za hanu jeho, za vinu svou,

měj hanu světa, měj kletbu mou!““

Obrátí se. – Utichl hlas

po skále slezl za krátký čas,

při skále člun svůj najde.

Ten rychle letí, co čápa let,

menší a menší, až co lilie květ

mezi horami po vodě zajde.

Tiché jsou vlny, temný vod klín,

vše lazurným se pláštěm krylo;

nad vodou se bílých skví šatů stín,

a krajina kolem šepce: „Jarmilo!“

V hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!“

Je pozdní večer první máj –

večerní máj – je lásky čas.

Zve k lásky hrám hrdliččin hlas:

„Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“