Křesťanský sociál

květen, červen 2018,

ročník XXVII.

Výzva vládě a MZV ČR ohledně vojenské agrese v Sýrii

Byzantský katolický patriarchát se připojuje a plnou mírou sdílí prohlášení patriarchů Antiochie a celého Východu, kteří ostře odsoudili brutální vojenskou agresi proti Sýrii ze strany USA, Francie a Velké Británie, uskutečněnou na základě nepodložených tvrzení o tom, že syrská vláda použila chemické zbraně.

Takové vojenské agrese plodí ještě větší násilí, v konečném důsledku podporují teroristy a oddalují ukončení války. Zároveň roste nebezpečí, že nezodpovědné jednání přeroste v mezinárodní vojenský konflikt, jehož následky by byly katastrofické!

Z toho důvodu i Byzantský katolický patriarchát odsuzuje vojenskou agresi jako nepřípustný způsob jednání západních států.

Povinností OSN je vyvodit z tohoto válečného zločinu důsledky a v rámci spravedlnosti a norem mezinárodního práva stanovit vůči USA, Anglii a Francii sankce.

Situace je o to vážnější, že dnes už se šíří video dokumenty, které odhalují, že chemický útok byl předstíraný a vůbec k němu nedošlo.

Patriarchové Jan X., řecký pravoslavný patriarcha Antiochie a celého Východu, Ignác Efrém II., syrský pravoslavný patriarcha Antiochie a celého Východu a Josef Absi, melchitsko-řecký katolický patriarcha Antiochie, Alexandrie a Jeruzaléma, vyjádřili svůj nesouhlas s porušováním mezinárodního práva, Charty OSN a odsoudili neoprávněný vojenský útok na svrchovaný stát, který je členem OSN. Tento útok se stal v době, kdy nezávislá mezinárodní komise pro vyšetřování měla právě začít svou práci v Sýrii.

Byzantský katolický patriarchát děkuje prezidentu ČR, který odsoudil vojenskou agresi západních států proti Sýrii. Zároveň patriarchát vyzývá českou vládu: Přehodnoťte své veřejné vyhlášení a rovněž veřejně odsuďte vojenskou agresi proti Sýrii. Samozřejmě tento svůj postoj prezentujte i v OSN se všemi důsledky pro USA, Francii a Velkou Británii.

+ Eliáš

Patriarcha Byzantského katolického patriarchátu

+ Metoděj OSBMr + Timotej OSBMr

Biskupové sekretáři, 20. 4. 2018

Bez strachu prostě žít

Nad Evropou z úst vrcholných politiků už zase létají falešná vylhaná obvinění, jako možné záminky k rozpoutání války. V uplynulých letech jsme viděli důsledky takových vylhaných válek. Viděli jsme rozvrat mnoha zemí – pod falešnými, vylhanými záminkami, pod prolhanými „důvody“ prý „ ve prospěch dobra“. Viděli jsme to v historii dávnější i blízké mnohokrát. Viděli jsme to nedávno i v zemích v sousedství našeho evropského kontinentu - takovéto vylhané války vedou jen ke smrti milionů nevinných a k utrpení a ke ztrátě perspektivy pro všechny, kteří vůbec přežijí a přežívají.

Před lety se komentátoři amerických televizních stanic smáli bombardování Iráku, že Iráčané se nemusí dívat na televizi, protože se můžou jen prostě podívat z okna. Tentokrát by podobný “vtip“ platil i pro Evropany. Ani obyvatelé Prahy, Berlína, Paříže, Vídně, Budapešti, Varšavy, Říma a všech dalších evropských měst, městeček i vesnic by se nemuseli dívat na televizní zprávy a měli by válku v přímém přenosu hned za svými okny. To my všichni, Vy i já, Vaši a moji blízcí a přátelé, rodina, sousedé, známí, to my všichni bychom měli válku hned za svými okny.

Nad Evropou z úst vrcholných politiků už zase létají falešná, vylhaná obvinění jako možné záminky k rozpoutání války. Nomenklaturní elita politické a vojenské moci už opět vyhrožuje válkou. Zatím to jsou jen slova, lži a volání politiků do zbraně a do války, ale brzy místo slov politiků mohou nad Evropou, nad naším domovem, létat bomby a rakety uprostřed šílené a zbytečné války. Války, která by pro Evropany nebyla jen válkou sledovanou ve zprávách. Byla by další válkou tupých „elit“, kterou ale jako vždy odnesou především obyčejní lidé. Vy osobně a lidé, které znáte a máte rádi. Tentokrát by šlo o válku v Evropě. Tentokrát by šlo o válku jadernou.

To my, Evropané, bychom se tentokrát nemuseli ani dívat na zprávy. To my bychom měli válku v přímém přenosu hned za oknem. Ale jen chvíli, protože jaderná válka v Evropě znamená smrt, konec. Smrt všech a konec všemu.

Tato válka by byla jaderným holocaustem.

Tato válka by byla hrůzou, pro kterou lidské jazyky zatím ani nemají jméno.

Ale my tohle přeci nechceme. My přeci chceme něco úplně jiného. Něco obyčejného, něco, co nemá falešný hysterický patos prohlášení politiků, kteří by se tak rádi stali novými vůdci v historicky neblaze proslulém smyslu slova.

My přeci chceme obyčejnou, jednoduchou věc – žít. A žít bez strachu, že zažijeme takové hrůzy, jaké zažili naši dědové a babičky. Bez strachu, že se budou opakovat hrůzy první světové války s miliony mrtvých a zmrzačených. Bez strachu, že se budou opakovat hrůzy druhé světové války s vybombardovanými a vypálenými městy a vesnicemi, s desítkami milionů mrtvých, s dalšími desítkami milionů zmrzačených lidí, s dalšími stovkami milionů zničených životů. Chceme přeci jen jednoduchou věc – bez strachu prostě žít. Je to naše právo. To nejzákladnější právo ze všech práv. Právo, které má absolutní přednost před vším ostatním, před všemi zájmy a žvaněním nomenklatury politiků, fanatiků i propagandistů nové války: Chceme bez strachu prostě žít

http://prostezit.cz/, přišlo e-poštou

Kto v úmysle narušiť mier podnecuje k vojne a podporuje vojnovú propagandu, potrestá sa odňatím slobody na 1 až 10 rokov,

ak tak urobí v spojení s cudzou mocou, tak až na doživotie

Košice 24. apríla 2015 

Štefan Harabin, trestný sudca Najvyššieho súdu, ozrejmil nič netušiacim politikom, že podľa §417- trestného zákona o ohrození mieru, kto v úmysle narušiť mier akýmkoľvek spôsobom podnecuje k vojne, vojnu propaguje, alebo inak podporuje vojnovú propagandu potrestá sa odňatím slobody na 1 až 10 rokov a ak je to v spojení s cudzou mocou tak je možné potrestať ho až na doživotie. Harabin to povedal na prednáške o práve na VŠMB v Košiciach pred vyše 300 študentami, ktorí si prišli vypočuť jeho prednášku.

Harabin spomenul aj britského veľvyslanca na Slovensku, ktorý verejne vyjadril sklamanie, že sme nepodporili diplomatické sankcie proti Rusku a že nám na rozdiel od iných spojencov predložené dôkazy nestačili.

Naše ministerstvo však bolo ticho. Ako vysvetlil Harabin, toto si nesmie dovoliť žiaden veľvyslanec na území hostiteľskej krajiny a minister Lajčák , alebo aspoň jeho hovorca mali zareagovať, že by mal britský veľvyslanec vážiť slová. Keďže tak neurobili, dali jasne najavo, že britského veľvyslanca vnímajú ako protektora na území Slovenskej republiky.

Vojenský útok na Sýriu bol uskutočnený bez mandátu OSN, pričom ani jeden z účastníkov útoku nebol Sýriou napadnutý, čiže v žiadnom prípade nešlo o akt sebaobrany. V medzinárodnom práve sú jediné dva prípady  kedy možno použiť silu, v sebaobrane, alebo po schválení Bezpečnostnou radou OSN.

V tejto súvislosti sa Harabin opýtal, či sú naši politici a reprezentanti štátu právne a politicky negramotní. Naše ministerstvo zahraničia si totiž vôbec nevšimlo, že došlo k hrubému porušeniu medzinárodného práva. Následne vyjadril zhrozenie z toho, že máme na čele štátu ľudí, ktorí sa vo svojej naivite a lokajskom postavení neštítia schvaľovať takúto darebácku agresiu.

hlavnespravy.sk

I v ČR se těšil mír ochraně a válka trestněprávním sankcím

Zákon na ochranu míru byl československý zákon, přijatý 20. prosince 1950 v odpovědi na výzvu II. světového kongresu obránců míru.  Vyhlášen byl ve Sbírce zákonů pod číslem 165/1950 Sb. Zákon byl novelizován trestním zákonem, kterým byla snížena horní hranice trestu odnětí svobody na 15 let. Zrušen byl 1. ledna 2010 novým trestním zákoníkem. (Wikipedie)

§ 405a Agrese

Kdo v postavení, které mu umožňuje vykonávat kontrolu nad některým státem nebo řídit jeho politické anebo vojenské akce, v rozporu s ustanoveními mezinárodního práva plánuje, připravuje, zahájí nebo provede útočný čin, který spočívá v použití ozbrojené síly takovým státem proti svrchovanosti, územní celistvosti nebo politické nezávislosti jiného státu nebo v použití ozbrojené síly takovým státem jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s Chartou Organizace spojených národů a který svou povahou, závažností a rozsahem zakládá zjevné porušení Charty Organizace spojených národů, bude potrestán odnětím svobody na dvanáct až dvacet let nebo výjimečným trestem.

§ 406 Příprava útočné války

Kdo připravuje útočnou válku, na které se má podílet Česká republika, a tím přivodí pro Českou republiku nebezpečí války, bude potrestán odnětím svobody na dvanáct až dvacet let nebo výjimečným trestem.

§ 407 Podněcování útočné války

(1) Kdo veřejně podněcuje k útočné válce, na které se má podílet Česká republika, takovou válku propaguje nebo válečnou propagandu jinak podporuje, bude potrestán odnětím svobody až na pět let.

(2) Odnětím svobody na dvě léta až deset let bude pachatel potrestán,

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na shromáždění, které podléhá oznamovací povinnosti, nebo

b) spáchá-li takový čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.

(3) Příprava je trestná.

§ 408 Společné ustanovení

Přípravou a podněcováním útočné války není jednání související

a) s vyhlášením válečného stavu, hrozí-li, že bude Česká republika napadena, nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení,

b) s účastí České republiky v obranných systémech mezinárodní organizace, jíž je Česká republika členem,

c) s vysláním ozbrojených sil České republiky mimo území České republiky nebo s pobytem ozbrojených sil jiných států na území České republiky, s kterými vyslovuje souhlas Parlament České republiky nebo vláda České republiky.

Trestní zákoník (č. 40/2009 Sb.)

Velmi litujeme, že v ČR není mír chráněn zvláštním zákonem, jak tomu bylo dříve, že neprobíhají soustavné diskuse o Chartě OSN, o funkcích Rady bezpečnosti OSN v otázkách války a míru, o mezinárodním právu, o agresi, o přípravě a podněcování útočné války. Pak by praxe v zahraniční politice ČR byla zřejmě jiná.

ČR má celou řadu mezinárodních smluvních závazků. Je to pochopitelné. Nad čím však může rozum zůstat stát, že tyto závazky nejsou výslovně podmíněny souladností s Chartou OSN, rozhodnutími Rady bezpečnosti v otázkách války a míru a mezinárodním právem. Pokud by naše mezinárodní závazky byly s nimi v rozporu, pak by byly z uvedených důvodů neplatné, zřejmě od svého počátku. A na tuto skutečnost by měli se vši naléhavostí upozorňovat právníci, zejména ti, jejichž specializací je mezinárodní právo.

Samozřejmě solidarita je významná hodnota. Pakliže se však solidarizujeme s někým, kdo porušil mezinárodněprávní normy, pak se stáváme fakticky spoluviníky. Proto by mělo být naše MZV a MO velmi opatrné při nejrůznějších prohlášení, abychom si zachovali čistý štít. ČR nikdy, rovněž tak Československá republika, nesledovala imperiální politiku. Ta je často spojována s agresivními akty či dokonce válkami, v nichž hynou lidé. My jsme takovou politiku nedělali a neměli bychom dělat ani v současnosti. Takovou politiku, jejímž pokračováním jsou války, bychom měli odmítat. –red.

Tyranie Washingtonu

(Z interview   P.C. Roberts pro Herland Report)

Kdyby se Rusko a Čína spojily v navzájem spolupracující ekonomický celek, od Evropy a USA oddělený, zaznamenalo by Rusko na Východě nesmírný růst moci, zatímco pro moc západní by to představovalo totální kolaps. Bylo by to cosi jako světová revoluce a byla by to též poslední věc, po které by toužily západní banky, jejichž hlavní funkcí je expandovat západní finanční hegemonii do celého světa.

Washington dnes dává vůdcům států kupy peněz. Nikde v Evropě neexistují nezávislé vlády, Washington je všechny vlastní. Když Tony Blair opouštěl úřad, činila jeho finanční hodnota 50 milionů liber. Odkud myslíte, že je získal?

Což vysvětluje, proč západní vůdci podřizují zájmy svých zemí zájmům Washingtonu. Oni všichni umožnili Washingtonu vést jeho války a oni všichni jsou též odpovědni za vlnu uprchlíků, zaplavující dnes Evropu. Je to důsledek chybného kroku Merkelové a francouzského prezidenta, chyba Španělů, Italů a fakticky všech Evropanů, kteří Americe vést tyto války umožnili. Poskytli firmu – jinak by to byla „americká agrese“, ale takto je to „koalice ochotných“.

Jestliže vypukne válka, Evropa zmizí. Rusové už řekli, že už nikdy nepovedou válku na svém území. Nicméně zde dnes máme země, jako Norsko a Švédsko, které bývaly neutrální – a nyní se účastní manévrů NATO na ruských hranicích.

Máme zde Polsko a Rumunsko, které umožnily USA instalovat rakety na svých hranicích, což je totéž, jako kdyby podepsaly závazek smrti pro všechny Poláky a Rumuny. Všechny tyto vlády podpořily americký převrat na Ukrajině, jehož cílem bylo zmocnit se ruské námořní základny na Krymu a tak odříznout Rusko od Středozemního moře. Ke všemu tomu daly evropské vlády svůj souhlas, i když celá tato jejich služba washingtonské agendě nedává absolutně žádný smysl.

 Ze skandinávské agentury Herland Report, ovlivňující miliony lidí denně, přeložil Lubomír Man

Kolik migrantů k nám v blízké budoucnosti přijde?

Všimněte si, že tzv. demokratické strany, ani pan Drahoš, který k nim myšlenkově zřejmě patří, o migraci v poslední době snad vůbec nemluví.

Nemáme důvod se domnívat, že tyto političtí trpasíci svou migrantskou politiku změnili. Oni totiž dobře ví, že 70-80% našeho národa je proti přijímání migrantů. Pokud by otevřeně se přiznávali k vítací migrantské politice paní A. Merkelové, ztratili by velmi rychle další stoupence. A to by mohlo být pro ně smrtelné. Proto o migraci raději mlčí. Přesto v Praze kdosi uspořádal nedávno mini migrantský filmový festival. Zmínka o něm byla jen velmi letmá a poloskrytá. Jen abychom znovu nezačali protestovat. Proto je lepší, když se o takovýchto akcí ani neví.

Jsme zásadně proti přijímání migrantů. Proč? Podívejte se např. do Německa, Rakouska, jak to tam vypadá. V jejich městech vznikají zóny, které pro svou nebezpečnost, jsou veřejnosti téměř nedostupné. V některých školních třídách ve SRN počet mladých migrantů se stále zvětšuje. Frankfurt je snad prvním německým městem, kde počet migrantů přesahuje původní německé obyvatelstvo. Útoky na německé obyvatelstvo rostou, i teroristické. To bychom měli mít i v naší republice? Děkujeme, nechceme!

Máme svých problémů bez toho hodně. Bezdomovci, neúplné rodiny, malé důchody i platy, nedostatek bytů, zdravotnictví školství, infrastruktura. Tam musíme přednostně dávat naše peníze.

Naši vojáci na štěstí v Iráku, v Libyi, ani v Sýrii nebojovali. Jugoslávii jsme nebombardovali. Tyto země jsme nezničili. Ti, kteří tak učinili, by měli nést odpovědnost nejen trestněprávní, ale i materiální. Na jejich náklady by měly být uspokojovány potřeby uprchlíků, na jejich náklady by měly být obnoveny jimi zničené státy. Bojíme se to "spojencům" říci? Bojíme se zastávat naše česká stanoviska? Pokud to dnešní "naši" politici nedokážou, nechť odejdou. Zvolíme si jiné.                                                                                                                   K. Malý

USA, Veľká Británia a Francúzsko porušili svoje záväzky voči Slovensku

Jaroslav Paška

Bratislava 24. apríla 2018 

Jaroslav Paška v nedávnej relácii O 5 minút 12 poukázal na skutočnosť, že štáty, ktoré uskutočnili raketový útok na Sýriu porušili medzinárodné právo, ale aj svoje záväzky voči SR.

Paška vysvetlil, že raketový útok USA, Veľkej Británie a Francúzska bol porušením medzinárodného práva ale aj ich záväzkov, ktoré sú obsiahnuté v dokumente o spoločnej obrane, ktorý majú tieto štáty podpísaný so Slovenskou republikou.

 „Zmluvné strany sa zaväzujú, ako je uvedené v Charte Spojených národov, riešiť akékoľvek medzinárodné spory, do ktorých môžu byť zapojené, mierovými prostriedkami tak, aby nebol ohrozený medzinárodný mier, bezpečnosť a spravodlivosť a zdržia sa vo svojich medzinárodných vzťahoch hrozby silou alebo použitia sily akýmkoľvek spôsobom nezlučiteľným s cieľmi Spojených národov,” pripomenul poslanec.

Paška zároveň upozornil, že po prečítaní tohoto ustanovenia je asi každému jasné, že USA, Veľká Británia a Francúzsko bez súhlasu Bezpečnostnej rady OSN niekoľkonásobne porušili aj svoje záväzky v článku 1 Severoatlantickej zmluvy voči ostatným partnerom. Podľa Pašku by bolo preto dobré, aby sme sa zamysleli, či nežijeme v naivných ilúziách o deklarovaných postojoch a záväzkoch našich spojencov a tiež sa zamysleli nad tým, aká je validita podpisov štátnych reprezentantov.

Na záver k tejto téme dodáva, že by si bolo dobre z histórie pripomenúť Mníchovskú zradu a správanie sa vtedajších spojencov Česko-Slovenska v Malej Dohode(Spojeného kráľovstva a Francúzska), ktorí odovzdali v záujme svojho krátkodobého prospechu náš mladý štát do krvavých Hitlerových rúk.

hlavnespravy.sk

Oskar Krejčí: Mají-li neprivilegovaní být v budoucnosti schopni hájit své zájmy, musí se přestat bát jmen Marx a socialismus

23.4.2018 Redakce Argumentu

Rozhovor: S politologem Oskarem Krejčím jsme mluvili nejen o levicové podpoře vlády A. Babiše a obavách z předčasných voleb, ale také o tom, že levice byla vždy spojená s radikální změnou a s určitým politickým romantismem. 

!Argument: V Česku vzniká vláda na čele s trestně stíhaným oligarchou, na které se má podílet sociální demokracie a podpořit ji má komunistická strana. Myslím, že pro něco takového není v evropských dějinách precedent. Názory na tuto skutečnost se diametrálně rozcházejí – z jedné strany se ozývají hlasy o posílení vlivu levice, z druhé pak se mluví o její sebevraždě. Jaký je váš názor?

Především se hraje o zabránění předčasným volbám,

kterých se zmíněné středolevé strany zřejmě obávají. Navíc je tu obrana některých, za desetiletí pracně získaných, pozic. Děje se tak ovšem bez hlubší analýzy…

!A.: Vy si myslíte, že se předčasných voleb nemusejí obávat?

O.K.: Opakuji – bojí se bez hlubší analýzy. Sociální demokracii poškodila hodně kauza lithium v posledních hodinách před volbami plus rozštěp vedení, což jsou jevy, jejichž brzké opakování je málo pravděpodobné. Komunisté tratili na nepochopení povahy protestního voliče, což by mohlo být napravitelné. Zároveň je nutné počítat s tím, že hnutí ANO pravděpodobně dosáhlo vrcholu své prestiže, teď je na řadě zklamání protestních voličů z jeho domácích i zahraničněpolitických kroků, únava pravicových podporovatelů hnutí i rozmělňování loajality k vůdci.

!A.: Dobře, ale opakuji otázku: vy sám pokládáte jednání ČSSD a KSČM za ústup z levicových pozic?

O.K.: Definovat levici lze mnoha způsoby a nechci se vracet k formulacím z článku nedávno zveřejněném v !Argumentu. Zkusme to tedy jinak. Předně, zdědit název – to ještě z nikoho levici nedělá. Když mluvíme o autentické levici v pojetí známém od Velké francouzské revoluce, pak hovoříme o hnutí, které chce změnu…

!A.: O změně hovoří každý, změnu sliboval Barack Obama i Donald Trump…

O.K.: Moment – původní autentická levice chtěla změnu, která nebyla orientovaná pouze na kosmetické úpravy, ale ani jen na vytváření nové společnosti osvobozující neprivilegované vrstvy. Chtěla i nového, lepšího člověka. Když o změně hovoří liberálové, mluví o lepší údržbě stávajícího systému. Původní pojetí levice obsahovalo romantický prvek, který je, jak už to bývá, nositelem rozporných aktivit. Romantismus levice, ač často nepřiznaný, byl všudypřítomný. Byl spojen s velkou fantazií a sebevědomím, ale i s vizí vzájemné solidarity nejen v globální společnosti a v jednání státu, ale i v individuálním životě. Lidé se měli stát kolektivističtí, zbavit se sobeckého individualismu, měli si nezištně pomáhat při sociální nouzi, na pracovišti i v politice. Cílem byly rovnost, svornost a bratrství. Byla zde romanticky naivní představa člověka: není náhoda, že bolševici ihned po uchopení moci zrušili v Petrohradě kriminální policii s tím, že v nové společnosti zbavené vykořisťování přece nebude žádná zločinnost. Toto pojetí skrývá i totalitní motiv v nevyřčené otázce, jejíž význam narostl vzápětí: co s lidmi, kteří se nezmění požadovaným směrem, protože to nechtějí, nebo neumějí? Dlužno dodat, že o naplnění kalokagathie, což byl řecký ideál harmonie krásy s dobrem směřující k mravnímu jednání, se asi více snažila Sparta než Athény.

!A.: O potřebě věci měnit a pomáhat ale mluví i mnoho nevládních organizací a církví; křesťanský středověk byl plný takovýchto vizí – a nezdá se mi, že by právě toto byl levicový ideál.

O.K.: To určitě není. Autentická levice od počátku směřovala k systémové změně, ne ke stavění španělské stěny kolem nešvarů feudalismu či kapitalismu pomocí charity. Nikoliv opravování vadného systému, ale jeho vystřídání dokonalejší společensko-ekonomickou formací. Ale zpět k romantismu – ten obsahuje i prvek sebeobětování ve jménu velkých ideálů. Je to Kristus na kříži, ale také lidé s autoritou, kterou neutváří mediální agentury, ale roky strávené na Sibiři či útrapy Velkého pochodu v Číně. Romantismus, to je také hymnus „i kdybychom padli všici, vstanou noví bojovníci“. Je to představa, že vzplála poslední bitva. Byla tu vize jednoduchosti změny. Jak psal radikální osvícenec Thomas Paine, hrdina americké i francouzské revoluce, v pamětihodné knize Práva člověka, „čím je civilizace dokonalejší, tím méně potřebuje vládu“. A člověk by byl dobrý, kdyby jej vlády nekazily. Je třeba tedy zpolitizovat mravnost a zbavit se vlády parazitních vrstev. A když se vše nepodaří napravit najednou, jiný radikální osvícenec Thomas Jefferson, autor Deklarace nezávislosti USA a třetí prezident Spojených států, nabídl řešení: rebelie jsou ve světě politickém nutné a „strom svobody musí být čas od času osvěžován krví vlastenců a tyranů. To je jeho přirozené hnojivo“. Až poté přišli liberálové s tezí, že vše řeší dělba moci.

!A.: Mluvíte o revolučním romantismu, ale zrovna minulý týden byla v Katyni otevřena ruská část memoriálu s pozoruhodnou sochou Poprava. Předsedkyně horní komory ruského parlamentu při této příležitosti uvedla, že jde o památník čtyřem tisícům Poláků a osmi tisícům Rusů, kteří byli na tomto místě zavražděni.   

O.K.: Romantismus je velmi nebezpečný, není-li spojen s rozumem. Romantismus míchá politiku s emocemi. Ideály ovšem nemá jen levice. Je velmi nebezpečný, když jej nedoprovází mysl otevřená novým, dogmata rozleptávajícím poznatkům. Zároveň musí být tato otevřená mysl pevně ukotvená humanistickými konstantami. Všechny ideály je možné zneužít, lze je deformovat. Ideály je možné diskreditovat snahou prosadit je rychleji, než umožňuje sociální situace. Romantismus v politice bývá uspěchaný. Urychlení dějin se občas povede, jako v případě industrializace SSSR, ale za nesmírně vysokou cenu. Prosazovat velké ideály s lidmi bez hlubokých znalostí, vybavenými jen se zkušenostmi z krvavé občanské války – to zákonitě vytváří živnou půdu nejen pro chyby, ale i pro tragédie a zločiny. Za Cromwella, za Robespierra i za Stalina. Ale stále platí: dějiny nemáme soudit, dějinám se máme snažit porozumět. Bez uspěchané stalinské industrializace by nebylo vítězství ve světové válce a dnešní možnosti kritizovat Stalina by se nedožili Slované, Židé, Romové…

!A.: Neomarxisté často upozorňují na nereálnost vámi zmíněných ideálů v té podobě, jakou otevřeli z jedné strany puritáni a z druhé osvícenci.

O.K.: To se dostáváme na opravdu tenký led, kde každá diskuse vyžaduje alespoň částečnou shodu v definici pojmů. Stačí zalistovat pozoruhodnou a stále aktuální knihou Ľuboše Bláhy Späť k Marxovi? a hned zjistíte, jak složitý je to problém. S určitým zjednodušením lze říci, že původně byly za neomarxismus pokládány teoretické školy hlásící se ke kritické teorii, jež hledaly syntézu Marxe a Freuda, nebo se jednalo o některé linie existencionalismu. Jejich přívrženci se povětšině pokoušeli řešit problém, který vznikl tím, že se Karel Marx nevěnoval speciální teorii člověka, že klasický marxismus nezahrnuje antropologii v dnešním smyslu. V praxi to vytváří velký problém: když chcete revolucí vytvořit nového člověka, měli byste vědět, jaká část osobnosti je utvářena dědičností a jaká je formována společenskými vztahy. Brát v úvahu nejen problematiku odcizení a vykořisťování, ale také otázku, co je talent, temperament, nevědomí a v neposlední řadě i mravnost. Osobně si myslím, že moderní antropologie nemusí být v rozporu s hlavními principy marxismu – a že lze rozpracovávat marxistickou koncepci lidských práv jako jeden ze zorných úhlů, pod kterým se zkoumá spravedlnost. Mimochodem, byli to američtí konzervativci, jako například Patrick Buchanan v knize Smrt Západu, kteří už před léty označili za původce snad všech nedostatků USA koryfeje neomarxistické frankfurtské školy, kteří do Spojených států utekli z nacistického Německa.

Problémem je, že v hlavním mediálním proudu, tedy v oficiózní propagandě, jsou za neomarxismus vydávány nejrůznější liberální představy o multikulturalismu a programy, které zaměnily boj za práva většiny za podporu zájmů okrajových skupin. Liberální multikulturalismus nemá nic společného s marxismem – marxistický humanismus vidí strukturu společnosti, vnímá její rozpory, chcete-li, chápe konkrétní totalitu sociálního života. Projevit lítost nad osudem narkomana není totéž co schvalovat drogy. Mít porozumění pro islámskou civilizaci neznamená chtít vytvořit či vlastní hloupostí přímo utvářet islámská ghetta v Evropě, a založit tak nový, velice nebezpečný konflikt. Běžně jsou dnes označovány teoreticky nevyzrálé liberální a liberálně-anarchistické skupiny, které hlásají bezbřehý multikulturalismus, podporují neomezenou migraci místo radikálního řešení problémů na místě, odkud lidé utíkají, za neomarxistické. Toto tvrzení má dvojí funkci. Jednak mají být tyto skupiny a ideové proudy v podvědomí měštáků dehonestovány jako nebezpečně kryptokomunistické. Zároveň se ale jedná o snahu diskreditovat marxismus, představit jej jako duchaprostou konspiraci.

!A.: Po tom, co jste řekl, si nejsem jistá, zda si myslíte, že romantismus je pro levici potřebný, nebo zda ji poškodil. 

O.K.: Popravdě řečeno, ani já si nejsem příliš jistý. Jako člověk, který se snaží živit racionální vědou, se obávám emocí v politice. Jenže levice bez ideálů a romantiky, bez víry v množnost radikální změny umírá. Představy o tom, že se něco zásadního změní na základě opatření, které stejně příští vláda odvolá, je naivní. Navíc jsou tu zákonitosti politického zápasu: levice v postsocialistických zemích si nejen nechává krást hesla, ale nedokázala se ani vymanit z deprese způsobené zánikem Sovětského svazu. Romantický náboj plný vizí a emocí však z politiky nevymizel. Sebevědomí a odhodlání jsou dnes více na straně pravice. Obraz Stachanova nahradil Baťa, Fučíka vystřídali bratři Mašínové. Hlavu ale zvedají také neonacisté. To není jen důsledek rozpadu společenskovědního vzdělání či produkt ideologických komplexů provozovatelů hlavních médií. Není náhoda, že jak na Slovensku, tak i v Česku je to pravice, která dokáže svolávat velké manifestace.

!A.: Myslíte si, že se to někdy změní?

O.K.: Až bude sociální objednávka a objeví-li se politici, kteří nevidí své poslání v kabinetních dohodách.

!A.: A objeví se?

O.K.: Jsou tu globální problémy – narůstání sociální nerovnosti, odcházení zadluženého hegemona, přenos mocenského těžiště od Atlantiku k Pacifiku, bobtnání parazitního vojensko-průmyslového komplexu do obludných rozměrů a s tím i nárůst nebezpečí války, nerovnoměrný a místy velmi rychlý populační růst, změny klimatu a nedostatek vody v některých regionech, ale také úpadek kvality západních elit a řada dalších. Tyto problémy  nejsou řešitelné klasickými liberálními přístupy. Svět plný nejistoty potřebuje, mám-li použít formulaci Si Ťin-pchinga z jeho projevu na nedávném ekonomickém Boao fóru pro Asii, „dialog a sdílenou odpovědnost“. Zatím ale není jasné, jak se křížení uvedených globálních problémů promítne do středovýchodní Evropy. Jedno však jisté je: mají-li neprivilegovaní být v budoucnosti schopni hájit své zájmy, musí se přestat bát takových jmen, jako je Marx, a takových slov, jako je socialismus.

http://casopisargument.cz/2018/04/23/oskar-krejci-maji-li-neprivilegovani-byt-v-budoucnosti-schopni-hajit-sve-zajmy-musi-se-prestat-bat-jmen-marx-a-socialismus/

Máš volný pokoj? Pronajmi ho migrantům, radí česká neziskovka!

Degenerace je už tak prolezlá západní civilizací, že zástupci vlastního druhu si importují do svého prostoru cizince právě z jiných kultur, kdy potom hrozí zásadní kulturní střet. Na internetu se už před časem rozjel nový neziskový projekt s názvem Uprchlíci, vítejte! a jejich webové stránky naleznete zde. Celý projekt spočívá v poskytování bytů a ubytování v České republice pro potřeby migrantů. Za projektem stojí nezisková organizace Sdružení pro integraci a migraci, se sídlem Baranova 33, 130 00, Praha 3, IČO: 26612933. Máte volný pokoj? Neziskovka vám pomůže ubytovat migranta a pomůže vám i se získáním sociálních dávek pro ubytovaného, ze kterých vám bude migrant platit komerční nájem. Jedná se o model převzatý z Německa, kde je tato forma ubytování uzákoněna, v ČR zatím ne a obchází se to různými cestami a dotačními tituly z rozpočtových kapitol jednotlivých ministerstev. A kdo projekt řídí? Chcete nás? Už brzy budou bydlet i ve vaší ulici…

Magda Faltová je ředitelkou Sdružení pro integraci a migraci – nezisková organizace poskytující bezplatné poradenství migrantům v ČR. Dále je členkou správní rady evropské sítě PICUM (Platform of International Cooperation on Undocumented Migrants) a na národní úrovni předsedkyní Výboru pro práva cizinců Rady vlády pro lidská práva. Je spoluautorkou podnětů, komparativních a národních zpráv v oblasti migrace, ekonomické migrace, integrace, pracovních práv migrantů, nezletilých bez doprovodu, detencí a ochrany lidských práv migrantů.

Martin Illner je jedním z ředitelů investic v CDC Group – rozvojové finanční instituci vlády Spojeného království. Má francouzské a americké právní vzdělání, navštěvoval vojenskou akademii West Point a studoval MBA na Columbia University v New Yorku. V minulosti vedl řadu společností v ČR včetně Oracle, Fortuna Loterie a potravinářskou firmu. Vedle toho podnikal – spoluzaložil, řídil a prodal dvě středo-evropské internetové firmy. Narodil se v Praze, ale spolu se svými rodiči uprchnul před komunistickým režimem do USA.

Michal Sikyta je studentem politologie na Vídeňské univerzitě. V průběhu svého bakalářského studia se specializoval na mezinárodní právo, a také na region Středního východu a Severní Afriky. Se dvěma kolegy vybudoval projekt Uprchlíci vítejte (Flüchtlinge Willkommen) v Rakousku. Od jeho vzniku v lednu 2015 do dubna 2017 vedl projekt ve Vídni. Podílel se na rozvoji organizace Vielmehr für Alle!, která poskytuje komplexní bezplatné služby uprchlíkům – především v oblasti vzdělání, bydlení, práce a zdraví.

Tomáš Jungwirth absolvoval Právnickou fakultu UK a studia demokracie a lidských práv v jihovýchodní Evropě na univerzitách v Bologni a Sarajevu. Působí v Konsorciu nevládních organizací pracujících s migranty, vedle toho je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky. Zabývá se migrační, azylovou i integrační politikou a zeměmi západního Balkánu. V minulosti pracoval jako učitel na gymnáziu nebo manažer politických kampaní.

Milan Votypka je absolventem sociální antropologie na FF UPCE a studoval etnologii v makedonské Skopji. Zabýval se otázkou sociálního vyloučení a tvorbou národní identity malých evropských národů. Je místopředsedou organizace Pomáháme lidem na útěku, v jejímž rámci se zúčastnil roční mise jako terénní koordinátor české dobrovolnické pomoci v Srbsku. Pracoval jako učitel v africkém Kamerunu a podporuje místní projekty zabývající se ekologií a trvale udržitelným rozvojem.

Jak sami vidíte, mladá generace našeho národa se chová podobně, jako poslední generace myší v Calhounově experimentu. Neschopnost národa bránit se cizím elementům vede k apatii a strnulosti, k nezájmu o ochranu životního prostoru. A absolventi vysokých škol, dříve elit národa, se nově věnují tomu, jak národ a kulturu úplně zahubit importem cizí destruktivní migrace. Nerad to říkám, ale takových obrazů a událostí budeme postupně vidět více a více. Arabové budou v Česku mlátit místní domorodce a ostatní se na to budou dívat a budou si to natáčet na video, aby ho mohli večer hodit na Facebook nebo Instagram.
Děsivé memento z Chomutova: Hrdina dostal za zastavení romského teroristy v dodávce 12 let natvrdo!

Závěrem mi dovolte upozornit na skandální rozsudek soudu v Ústí nad Labem, který poslal na 12 a půl roku do vězení Petra Bendu, zaměstnance vězeňské stráže, který vloni v hrdinském činu zastavil romského útočníka v dodávce, který na místním sídlišti v Chomutově najížděl do lidí [1]. O kauze jsme vloni informovali v našem článku. Namísto medaile za hrdinství od prezidenta republiky se dostal do kriminálu. Sami si představte, jaké peklo ho nyní ve vězení čeká, bývalý bachař nyní v pozici vězně. A i tohle je jeden z důvodů, proč lidé nechtějí do potyček se snědými útočníky zasahovat. Nyní byla spuštěna petice za osvobození Petra Bendy, podepsat ji můžete zde. Naše redakce je přesvědčena, že prezident republiky Miloš Zeman by měl zvážit milost pro Petra Bendu, protože se snažil zabránit teroristickému útoku na sídlišti v Chomutově. Pokud národ nechrání své hrdiny a místo toho je kriminalizuje, potom je s národem konec.

-VK-

Šéfredaktor AE News (Výňatek z článku "Sedm “statečných” z Holandska zmlátilo v Praze číšníka,...")

Budú za nás migranti bojovať?

Foreign Policy: Riešením na zvýšenie početnosti armád európskych krajín sú prisťahovalci

Európa 25. apríla 2018

Súčasná francúzska vláda chce teraz výrazne zvýšiť početnosť svojej armády, čo by mali nasledovať aj ďalšie krajiny Európskej únie. Významná členka think-tanku Atlantic Council prostredníctvom portálu Foreign Policy navrhuje, odkiaľ vziať dostatok nových vojenských síl: v rastúcej populácii mladých mužov-migrantov

V rámci francúzskej armády pôsobí aj jej cudzinecká légia, ktorá sa od svojho vzniku v roku 1831 stala skutočne výrazným pojmom vo svete vojenstva. Vytvorili ju vtedajší prisťahovalci, ktorí vo svojich misiách boli urýchlene vyslaní do zámorských kolónií, čím sa vlastne znížila hustota populácie v prisťahovaleckých štvrtiach francúzskych miest a zároveň sa udržiaval poriadok v kolóniách mimo materského Francúzska.

Zdá sa, že aj v súčasnosti chce francúzska vláda riešiť prisťahovalecký problém podobným spôsobom. V minulom roku oznámila, že rozšíri svoje pozemné sily na celkovo 77 000 vojakov doplnením o 11 000 vojakov, z ktorých by pre cudzineckú légiu bola vyčlenená jedna tretina, čím by takto mala až 8 900 mužov, čiže 11% z celkového plánovaného počtu novej francúzskej armády.

Légia by dokonca dostala nový regiment, z ktorého časť už slúži v Mali na čele s kolonelom Alainom Walterom. Nedávno tam zahynul aj slovenský a srbský vojak slúžiaci v cudzineckej légii. Aj minulosti v nej slúžilo okrem z iných krajín aj niekoľko mužov pochádzajúcich zo Slovenska. “Máme rovnakú misiu, plat a uniformu ako zvyšok francúzskej armády. Rozdiel je v tom, koho prijímame. Mnohí by povedali, že pracujeme a trénujeme tvrdšie,” vraví kolonel Walter. “Podiel Európanov klesá, pravdepodobne preto, že sú zvyknutí na pohodlnejší život. Namiesto toho máme viac ľudí z najchudobnejších krajín,” dodáva.

Sú však aj také európske krajiny, ktoré do svojej armády môžu prijať len svojich vlastných občanov. A keď teda chcú navýšiť, mávajú s tým problémy. Nemecký sociológ Gunnar Heinsohn zostavil tzv. “Demografický vojenský index” , podľa ktorého v Nemecku je len 650 mužov vo veku od 15 do 19 rokov pre každých 1 000 mužov medzi 55 až 59 rokov. V Taliansku, Španielsku, Rusku, Estónsku a Lotyšsku je demografická situácia rovnako znepokojujúca. Švédske čísla sú o niečo lepšie, ale stále ide len o 870 mužov pre každých 1 000 mužov vo veku od 55 do 59 rokov. Aj keby sa pridali aj ženy, aj tak by to nepomohlo.

Model cudzineckej légie by teda bol pre európske krajiny sľubným riešením. Podľa najnovšej výročnej správy nemeckého spolkového štatistického úradu žije v Nemecku 10 miliónov cudzincov, čo je asi 12% z celkového počtu obyvateľov. Z toho je asi 4,3 milióna mužov a žien z iných krajín EÚ a polovica z nich má potrebný vojenský vek od 20 do 45 rokov. Nehovoriac už ani o prisťahovalcov z iných krajín mimo EÚ. Švédsko má 900-tisíc cudzích štátnych príslušníkov, čo je takmer 10% obyvateľov, z ktorých takmer 467-tisíc je v potrebnom vojenskom veku. V Poľsku má v súčasnosti povolenie pracovať 235-tisíc cudzincov, z toho 193-tisíc Ukrajincov. Títo prisťahovalci môžu byť zdrojom pre armádu a mnohí by boli aj ochotní slúžiť, ak by dostali príležitosť.

Väčšina ozbrojených síl si ale zachováva požiadavku domáceho občianstva aj z pochopiteľných dôvodov, že domáci majú tendenciu cítiť istú lojalitu voči svojej krajine, kým neobčania môžu alebo nemusia. Bolo by navyše hlúpe vyzbrojiť tých, ktorým sa príliš neverí. Ale autorka článku pre Foreign Policy tvrdí, že “niekoľko miliónov cudzincov vo veku od 20 do 45 rokov žijúcich v Nemecku je nesmierne verných, rozumných a tvrdo pracujúcich mužov a žien”. Vzhľadom na politické a vojenské riziká spojené s pozemným bojom by prisťahovaleckí vojaci mohli byť určení na oblasti, ako je napríklad zmierňovanie prírodných katastrof, logistika, dokonca aj mierové operácie OSN.

Daniel Yar Hamidi, iránsky profesor na univerzite vo švédskom Borase, dodáva, že “vojenský výcvik by neobčanom pomohol naučiť sa pravidlá a zvyky svojej novej krajiny, učili by sa jazyk rýchlejšie”, ale nadobudli by aj mimoriadne zručnosti, ktoré by mohli využiť vo svoj prospech: “Nadobudli by vodcovské schopnosti a získali odborné znalosti, ktoré im umožnia založiť vlastné skupiny.”

hlavnespravy.sk

Začiatok konca suvernity EÚ štátov!

– koho záujmom slúži Schäuble, prezident Bundestagu?

Berlín 28. apríla 2018  

To, čo chce presadiť Wolfgang Schäuble je priame a otvorené priznanie, že mu už ide o demontáž suverenity a eliminovanie svojprávnosti národov Európy, a tým v podstate aj o ich „zrušenie“ a o ich totálne rozloženie v zjednotenej nenárodnej európskej mase. Tú potom bude môcť dravčí globálny turbokapitalizmus celkom a bez akejkoľvek kontroly a protisily „prispôsobiť“ svojim potrebám a úmyslom.

22. apríla hovoril Wolfgang Schäuble o potrebe zreformovania Bundestagu a o plánovaných európskych cieľoch v rámci spoločnej európskej obrany a oboje dal do vzájomného súvisu. A napokon povedal, že o.i. aj z toho dôvodu je nevyhnutné odovzdať práva národnej suverenity na európske inštitúcie. To znamená, že ich máme odovzdať bruselskej byrokracii a všemocným bruselským lobistom.

Toto už vôbec nie je demokracia – to všetko je zamerané proti demokracii a proti národom, a je to len diktát. Diktát tých, ktorí si chcú podrobiť všetky národy a urobiť z ich príslušníkov svetobčanov bez národnej hrdosti a bez národnej identity.

Schäuble svoje „reformné snahy“ zdôvodnil aj tým, že v dôsledku veľkého počtu strán v Bundestagu sa tento údajne stáva neprehľadným a preto chce zreformovať aj systém volieb. To je ale jasné vyhlásenie boja proti AfD, ktorá je proti akýmkoľvek úmyslom orientovaným na odovzdanie národnej suverenity.

Problém je v tom, že reforma volebného práva podľa nemeckej ústavy nevyžaduje súhlas všetkých strán v parlamente. Momentálne to vyzerá tak, že okrem AfD budú proti reforme Schäubleho aj Ľavičiari. A je možné, že sa pridá aj CSU.

Schäuble je zásadne proti priamej demokracii, to znamená v tomto prípade proti referendu. Tým len dokazuje, že vôbec nie je demokratom – ale je typom autoritatívneho a autokratického politika. Slúži verne záujmom tých, ktorí sú proti suverénnym národom v Európe.

Na základe svojej právomoci ako prezident Bundestagu by totiž mohol vyhlásiť aj referendum. To by mohlo pre neho ale dopadnúť zle, aj keď Nemci sú poslušní voči vodcovským typom a dlho sa nechajú nimi klamať a zavádzať. Svedčí o tom ich história.

Paradox však je v tom, že mali veľa skvelých mysliteľov a filozofov, ktorí ich učili niečo iné. Spomeniem len Feuerbacha, Marxa, Nietzscheho, Fromma. Napriek tomu väčšina z nich verí iracionálnym (z)vodcom a nie najväčším mudrcom nemeckého národa.

A demagóg Schäuble si dovolí hovoriť už teraz za „všetkých“ Európanov: „Podľa mojej mienky – a tú má aj väčšina Európanov – vzhľadom na to, ako prebehol brexit, tak musíme byť veľmi skeptickí voči plebiscitom.“ Odkiaľ ale prišiel na to, že ľudia nechcú plebiscity – rozhodnutia ľudu – to zatiaľ neprezradil.

Tento arogantný demagóg vôbec nerešpektuje vôľu občanov a už akoby sedel na Macronovej lodi, ktorá pláva k novým horizontom EÚ, upraveným a zreformovaným podľa vôle nového francúzskeho „Napoleona“, ktorý robí všetko preto, aby na európskom tróne raz sedel celkom sám. S Merkel bude spolupracovať len dovtedy, pokiaľ ju bude potrebovať. Ten muž nemá žiadne škrupule – srdce z ľadu a chladná vypočítavosť.

Je absolútne presvedčený, že budúcnosť patrí jemu a že to bude už čoskoro len jeho budúcnosť bez Merkel. A Schäuble toto jeho presvedčenie, ako sa zdá, zdieľa už tiež. V každom prípade sa zo vzplanutej lásky k Macronovi Schäuble vyznal jasne, keď sa vyslovill za reformy EÚ, tak ako ich chce presadiť francúzsky prezident. Macron chce viac kompetencií pre Brusel a chce dynamickejšiu Európu. To znamená, že chce centrálne riadenú európsku politiku (zatiaľ) v oblasti zahraničnej a hospodárskej politiky a tiež aj v oblasti obrany.

Som si istý, že Poliaci, Maďari, Rakúšania budú proti tymto plánom Schäubleho a Macrona. A čo Bratislava a čo my všetci? Pôjdeme smerom, ktorý udávajú títo dvaja, alebo chceme nasledovať Orbána a Kurza? Ešte na záver poviem, že Schäuble chce presadiť aj realizáciu a usmerňovanie migračnej politiky na európskej úrovni.

Inými slovami Wolfgang Schäuble, tento rodený Šváb (ktorý celkom zradil typické švábske postoje k vlasti a domovine), chce zaviesť jednotné európske azylové právo a v jeho rámci potom nútiť aj štáty strednej a východnej Európy brať presne vymerané kontingenty migrantov.        

Roman Bednár, hlavnespravy.sk

Bavorský premiér Söder jasne proti islamským sviatkom

Hamburg-Bonn 18. apríla 2018 

Bavorský premiér Markus Söder (CSU) nepovažuje islam za dodávajúci identitu, ani za formujúci kultúru pre Nemecko. To platí aj vzhľadom na skutočnosť, že islam patrí k realite v mnohých mestách, ako povedal premiér pre „Spiegel“ a zdôraznil: „Nemecko je formované západnou kresťanskou kultúrou so židovskými a humanistickými koreňmi. No moslimovia, ktorí žijú v našej krajine a priznávajú sa k našim hodnotám, sú časťou našej spoločnosti.“ Premiér, ktorý je evanjelik, potvrdil tak postoj súčasného spolkového ministra vnútra a bývalého bavorského premiéra Horsta Seehofera (CSU), ktorý minulý mesiac pre „Bild“ vyhlásil, že islam nepatrí k Nemecku.

Kancelárka Angela Merkelová k tomu povedala: „Je úplne nepochybné, že historické formovanie našej krajiny je kresťanské a židovské. Ale so 4,5 miliónmi moslimov sa islam medzitým stal časťou Nemecka.“

Na námietku, že diskusia o islame neprinesie nijaký praktický úžitok, premiér Söder odvetil: „Ale áno, napríklad, že sa budeme držať kresťanských sviatkov a nechceme zavádzať nijaké moslimské sviatky. Chceme na bavorských úradoch na steny radšej kríže vešať, ako ich zvešiavať.“

K svojim požiadavkám výuky o hodnotách zvlášť pre deti prisťahovalcov premiér povedal:

„V tejto výuke sa majú okrem nemčiny naučiť aj jasnému kladnému postoju voči náboženskej slobode, tolerancii voči iným náboženstvám ako je židovstvo a aj poriadku našich hodnôt. Želal by som si, aby sme všeobecne viac premýšľali o duchovných hodnotách našej krajiny. Ak sa totiž ako spoločnosť  nechceme rozpadnúť, nesmieme pripustiť ani nijaké paralelné svety.“

Biskupi chcú napomáhať kresťansko-islamský dialóg

Katolícka cirkev v Nemecku sa medzitým usiluje napomáhať novú formu rozhovorov medzi kresťanmi s moslimami. K tomu zorganizovali katolícki biskupi v piatok vo Frankfurte recepciu pre 100 pozvaných hostí.

„Ako kresťania rôznych vyznaní a ako moslimovia rôznych náboženských, národných a kultúrnych príslušností sa v tejto forme stretávame po prvý raz,“ zdôraznil limburský biskup Georg Bätzing. „Konferencia biskupov tým chce vydať znamenie o význame kresťansko-islamského dialógu a spojiť to s teologickým impulzom pre rozhovory.“

Hosťami boli predsedovia Nemeckej moslimskej ligy a Islamskej rady, ako aj spolkový predseda organizácie „Ahmadiyya Muslim Jamaat v Nemecku“, okrem toho hesenskí predsedovia Spolku islamských kultúrnych centier, nemecko-tureckého zväzu mešít DITIB, Centrálnej rady moslimov v Nemecku, Islamského spoločenstva Bosniakov a Duchovnej rady Alevitského spoločenstva v Hesensku.

Imtiaz Ahmad Shaheen, islamský teológ a imam Mešity Nuur Ahmadiyya vo Frankfurte, hodnotil toto stretnutie pre katolícku agentúru KNA ako pozitívne znamenie „práve vzhľadom na náboženskú nevedomosť a nepriateľstvo voči islamu, ktoré v súčasnosti v spoločnosti vládnu a ktoré vedú k rozkolu“. Vyjadril nádej, že táto recepcia „nebude jednorazovým podujatím“.                               hlavnespravy.sk

Hradní šéfdiplomat Jindrák promluvil o nových trendech v sudetoněmeckém landsmanšaftu…

„Naše pozice v reparačních návrzích je silnější, Poláci se třikrát vzdali svých nároků, dvakrát ve prospěch Sovětského svazu a potřetí nepřímo za to, že byli účastni jednání čtyři plus. Bylo to kvůli tomu, aby si zajistili svou západní hranici. U nás nebyla diskuse o hranici, a je taková legenda, že nám Američané nabízeli, abychom se zúčastnili jednání čtyři plus jedna. Ale nikoliv kvůli hranicím, ale kvůli majetkovým náležitostem. A zase jsme u dalšího podvodu od pana Genschera, který měl slíbit, že toto si vyřešíme bilaterálně, nestalo se to nikdy. Genscher podle mého blokoval tuto dohodu,“ vysvětloval přítomným Jindrák.

Byl to Gerhard Schröder který řekl, že nebude politicky podporovat individuální žaloby svých státních příslušníků proti České republice a Polsku. Ale každý v Německu může podat žalobu proti České republice na vrácení majetku. Ta žaloba samozřejmě v České republice nebude uznána jako důvodná. Argumentovat se bude Postupimskou dohodou. V pařížských dohodách o reparaci, kdy jsme čerpali jen velmi malou částku, tak se tam mají započítat majetky odsunutých sudetských Němců, ale nikdo to pořádně nevyčíslil,“ odpověděl Jindrák.

„Zlatý“ Posselt, aneb nová „nezatížená“ krev

„Co se landsmanšaftu týče a jeho stanov, tak skutečně se stalo to, že pod vedením Berndta Posselta byla navržena změna stanov, která z toho vypouštěla zmínku o tom, že se nikdy nevzdají své staré vlasti, a majetková vazba na to. Navrhli vypuštění tohoto, skutečně to bylo odhlasováno, ale skupina určitých lidí, protože Sudetoněmecký landsmanšaft, to nejsou pouze ty organizované babičky a dědečkové, kteří chodí jednou za rok na sraz, to jsou lidé, a dnes je tam již silná generační obměna, už jsou mimo aktivní politiku, ale jsou činí v byznysu,“ vysvětloval Jindrák a ukázal na další nový aspekt. „To se málo ví, že v Německu je 55 procent veškerých výrobních prostředků v rukách rodinných firem. Každá ta firma, třeba i BMW, má svého vlastníka a mnozí z nich třeba pochází ze severních Čech. Tam se hrají daleko větší zájmy ekonomického charakteru a je to poměrně složité.“ Pak se vrátil ke stanovám landsmanšaftu, které „neprošly z procedurálních důvodů, protože právě tato skupina lidí, sdružených kolem jistého pana Slezáka proti tomu podala u správního soudu v Mnichově žalobu. Ten jí již dvakrát vyhověl, protože nebyly splněny požadavky na zastoupení a procentuální přítomnost těchto lidí. Ten soud nezkoumal, jestli se mohou vzdát nároků, ale zabýval se organizačními věcmi a stanovami. Nyní je to již ve třetím kole a všichni se snaží, aby tato změna byla schválena.“

Výňatky z článku, Parlamentní listy, 27.04.2018

K našim reparačním nárokům vůči Německu

Když W. Brandt byl v 70. letech v Praze,  slíbil nám, že od Německa dostaneme reparace zaplacené. Uvedl však jednu podmínku.  Nejdříve Německo musí být sjednocené a pak zaplatíme reparace. Západní Německo přece nebude platit reparace i za Východní Německo. Pak nám slibovali zaplacení reparací další němečtí státníci.

Snad posledním z nich byl H.-D. Genscher, ministr zahraničních věcí.  Když jsme s Německem chtěli jednat o reparacích, Genscher nám sliboval, jakmile dojde ke sjednocení Německa, sejdeme se a rychle se dohodneme. Ke sjednocení Německa došlo. Pak Genscher opět prosil ještě o chvilku strpení. Na programu jsou nyní celoněmecké volby, říkal.  Po nich nastane ona vhodná doba k jednání o reparacích. Volby minuly. Němci však o reparacích nechtěli nic slyšet. Ano, pravděpodobně za tím stál i H.-D. Genscher.

Otázkami našich reparačních nároků se zabývá již léta prof. JUDr. V. Pavlíček, CSc. Zapamatovali jsme si jeho větu, že kdykoliv můžeme položit naše reparační požadavky na jednací stůl. Domníváme se, že zatím k tomu chyběla odvaha našich státníků i diplomatů. Jejich odvolávání  se na Česko-německou deklaraci z roku 1997, jíž jsme se, jak tvrdí, zřekli svých nároků vůči Německu, je trapné. Naše reparační nároky  byly zakotveny Pařížskou reparační smlouvou a, jak jsme přesvědčeni, dále  trvají. 

Nemůžeme však souhlasit s následujícím tvrzením pana Jindráka: „V pařížských dohodách o reparaci, kdy jsme čerpali jen velmi malou částku, tak se tam mají započítat majetky odsunutých sudetských Němců, ale nikdo to pořádně nevyčíslil,“ odpověděl Jindrák.

Tak především Německo nám na reparacích zaplatilo přibližně 0,40% z částky, jíž nám dluhuje. Tedy nejde o nějaké naše čerpání reparací, ale o placení reparací Německem. A to bohužel své reparační povinnosti vůči nám neplní. Ministerstvo zahraničních věcí Československa vydalo  v roce 1946 knihu o Pařížské reparační smlouvě.  Zde je vysloveně uvedeno, že my, Československo, jsme povinni konfiskovat německý majetek tak, aby se nedostal zpět do německých rukou. Toto ustanovení skutečně též mluví o tom, že tyto konfiskované majetky odpočtou signatární vlády od svého podílu na reparacích (paragraf A str. 67 Dohoda o německých reparacích, vydalo ministerstvo zahraničních věcí v Praze, Orbis, I. vydání v srpnu 1946)

Ale u tohoto ustanovení nelze zůstat. Je třeba pokračovat ve studiu dále a přejít k paragrafu D. Zde se můžeme dočíst: „Při provádění ustanovení výše uvedeného paragrafu A majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů anebo osob, které byly příslušníky této země a nikoli Německa a v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude započten  na jeho účet reparací…“ A právě toto ustanovení Pařížské reparační smlouvy zakotvuje, že hodnotu majetku konfiskovanému přesídlovanému německému obyvatelstvu nejsme povinni odečíst ze svého reparačního účtu (str. 67-68, Dohoda o německých reparacích, přeložil a opatřil poznámkami Dr. Miroslav Rašín. Vydalo ministerstvo zahraničních věcí v Praze, Orbis, I. vydání v srpnu 1946). Bylo by dobré, kdyby naši všichni „dobromilci“ dostudovali  ustanovení o reparacích až do konce a pak dělali závěry.

Řešení nula od nuly pojde, odmítáme, i když by bylo vydáno  ve zvlášť líbivé formě, samozřejmě doprovázené velkým mediálním humbukem a předváděním „našich“ politiků v roli, jíž napsal k naší velké škodě někdo jiný.  Jde v současnosti přibližně o částku 3,5 bilionů korun, která nám patří.  I Slovenská republika má nárok na přiměřenou částku z této sumy. A jí bychom se měli hlasitě domáhat. Činí to dnes již Řekové, nově i Poláci. Proč nikoliv i my? Ze Slovenska zatím znějí jen nepříliš určitá slova.

Tolik k tématu ve stručnosti a zjednodušeně. Pokud se v něčem mýlíme, rádi se dáme poučit.                                                         JUDr. O. Tuleškov (doplněná verse)

Práva tzv. Sudetoněmeckého landsmanšaftu vůči ČR

Někdy na počátku roku 2015 se sešlo Spolkové shromáždění SL a schválilo novelizaci Stanov SL. Z nich vypustilo právo na vlast a právo na odškodnění. Programu Dvaceti bodů se ani netklo. Ve stručnosti musíme říci, že soudní jednání  o nové úpravě stanov probíhají dodnes. Příslušný německý rejstříkový soud nové znění stanov dosud neregistroval, tudíž platí stanovy SL v původním znění.

Věci nejsou tak jasné a jednoduché, jak se zdají nebo jak nám je někdo chce téměř bájně líčit.  Uvedu jeden příklad.  Někdy v listopadu 2015 byl B. Posselt ve Vídni, kde v Domě vlasti promluvil k rakouským landsmanům.  Slíbil jim, zjednodušeně řečeno, že restituce budou, že bude i náhrada škod. A dodal, jak se na Čechy musí, hezky pomalu, postupně, a přesvědčovat.  Takže B. Posselt na jedné straně se zříkal práva na vlast a na odškodnění a na druhé straně je sliboval.

Práva, která SL zakotvil do Stanov či do tzv. Programu dvaceti bodů, nemají žádný mezinárodně právní základ. V tom smyslu se vyjádřilo na naše podání i Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Všichni víme, že v Postupimi  spojenci rozhodli o přesídlení německého obyvatelstva z Československa, Polska a Maďarska  do Německa.  Nešlo o žádné vyhnání, ale o přesídlení. Diplomatickou cestou jsme byli informováni o rozhodnutí spojenců v Postupimi a diplomatickou cestou jsme vyjádřili s přesídlením německého obyvatelstva svůj souhlas. Toto přesídlení německého obyvatelstva, podle pokynů Spojenecké kontrolní rady, jsme  provedli. Za způsob provedení jsme byli Američany i Sověty pochváleni.

Německé obyvatelstvo bylo přesídleno. Jeho vlastí se stalo Německo. Majetek německého obyvatelstva, které jsme přesídlovali, jsme konfiskovali, aniž bychom museli jeho hodnotu odečíst z našeho reparačního  účtu.

O termínech „vyhnání“ a „přesídlení“ mluví velmi srozumitelně a přesvědčivě prof. JUDr. M. Potočný, DrSc. Sledujme jeho výklad. Prof. JUDr. M. Potočný, DrSc.:

"Nejen právnímu a lingvistickému specialistoví, ale i prostému občanovi cosi vnitřně říká, že "vyhnání" nemá nic společného s transferem. Institut přesídleni předpokládá předchozí mezinárodní dohodu zainteresovaných států o spořádaném a humánně uskutečněném transferu osob z jednoho státu do druhého. Vyhnání naopak bývá jednostranným aktem státu. Je-Ii provedeno svévolně a v rozporu s obecným mezinárodním právem nebo smluvními závazky dotyčného státu, představuje jeho protiprávní chování, které může mít za následek jednak jeho mezinárodní odpovědnost a jednak nárok takto vyhnaných osob na odčinění způsobené újmy."

(Sborník: Právní aspekty odsunu sudetských Němců, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996, str. 18).

Právo na vlast a na odškodnění si  landsmani sami sobě darovali. Takže přestaňme si hrát na schovávanou! Řekněme to jasně! Je zásadně úplně jedno, zda německý soud schválí novelizaci stanov či nikoliv. Práva, jichž se novelou SL vzdává, nikdy neměl a ani dnes nemá. Divadlo dále hrát odmítáme.  Připravuje se cesta k jednání se SL?  Na nás vše, co víme, dělá dojem, že jsou připraveni i tzv. čeští vlastenci, aby zahráli, podle cizího scénáře, trapnou tragikomedii s neslavným koncem.

Chceme-li něco skutečně řešit, musíme vycházet z faktů, historické pravdy a hlavně nebát se za pravdu bít. Je-li již „režisérem“ vše připraveno jinak a je-li již nyní ruka v rukávě, pak může jít jen o nový Mnichov, jehož důsledky pro nás mohou být ještě horší, než byly po září 1938 pro naše předky!  Jak rádi bychom se mýlili.

JUDr. O. Tuleškov (doplněná verze)

Byl by již čas, aby nám to vlastenectví ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla,

abychom totiž více z lásky  pro svůj národ jednali než o té lásce mluvili.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Tak hned naše národní hymna. Kdeže s úctou a láskou! Ironicky a uštěpačně mluví o ní jako o „vlasteneckém šlágru“, „hitu“ z nevalné  hry J.K. Tyla (byla to jeho prvotina  z  r.1834,  „Fidlovačka“, s hudbou F. Škroupa). Hymna  je prý sentimentální a „cukrkandlová,“ ale  kupodivu přečkala všechny režimy, jimiž jsme prošli. Kdopak by dnes na Tyla vzpomínal v dobrém?  Ale my vzpomínáme. A nejen pro tu hymnu. Na  literáta  a redaktora nezapomenutelného časopisu „Květy,“ vynikajícího divadelníka, dramatika i herce, organizátora divadelních i společenských  činností, prvních českých bálů atd. Některé  jeho povídky, črty a arabesky vyjadřují nepokrytě cíle výchovy k vlasteneckému přesvědčení. Tak jako píseň, kterou zpívaly naše babičky v 19. stol. podle hesla „Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti“: „V Čechách, tam já jsem zrozená, vlast má ta krásná země, milá mi je a vážená, milé její mi plémě. A můj milý mi souzený, v Čechách musí být zrozený. ... ...protož i můj oblíbenec Čech musí být a vlastenec!“

Ironií osudu je z Tylovy prózy nejznámější novela „Poslední Čech“.  Na ní r.1845 demonstroval tehdy 21letý Karel Havlíček zásady literární kritiky. Havlíček ocenil krásný jazyk autora, ale vytkl mu některé romantizující novelistické manýry (dosud  hojné  v  zahraničních  telenovelách). Zvláště však odmítl sentimentální deklamace  a plačtivou přecitlivělost. „Byl by již čas, aby nám to vlastenectví ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky  pro svůj národ jednali než o té lásce mluvili.“

Bylo by nespravedlivé vztáhnout tuto kritiku na Tylovo dílo celé (napočítala jsem na 500 titulů), úctyhodné rozsahem i ohlasem. Však také se oba  autoři smířili a realista Havlíček uznal zásluhy romantika Tyla pro lidové a národní umění a pro uskutečnění ideálů roku 1848. To jen  Harpyje se štítivě odvrátí od povinné školní četby a s posměchem připomenou, že Klicpera a Tyl jsou  odstrašující témata u zkoušek z české literatury. Pokud jde o Tyla, s pohrdavým odstupem naznačí jeho osobní degradaci bídou, společenským neúspěchem, živořením, vedoucím až k předčasné smrti. Ani stopy po seriózní snaze zařadit autora do  dějin našeho obrození, do kulturně historického kontextu našeho národa. Ani připomínka, že po násilném  potlačení revoluce r.1848, když byl i Havlíček krutě  umlčen, Tyl zůstal jako poslední bojovník. Přes všechny perzekuce pokoušel se s kočujícím divadlem po českém venkově udržet alespoň jiskřičku  národního života. Zemřel, stejně jako Havlíček, r. 1856.                                            Výňatek z článku

Co dokázali „čeští“ Němci proti Čechům i v hodině dvanácté

Na jaře 1945 si všichni lidé – a dá se bez nadsázky říci že na celém světě – toužebně přáli, aby válečné běsnění už konečně skončilo. Stejná situace byla i  v okolí Žihle (dnes Plzeň-sever), který byla první stanicí železniční tratě a obcí už mimo protektorát. Němci jí přiřkli zpitvořený název Scheles.

Když 5. května vypuklo povstání, čeští občané v Přehořově se rozhodli vyvěsit na místní škole státní vlajku. Tím chtěli dát najevo, že obec patří do Čech. Přehořev totiž ležel přímo u hranic protektorátu a nacisté, ač neprávem, obec si přidali navíc. V májových dnech r. 1945 byl v Žihli usazen silně ozbrojený vojenský oddíl wehrmachtu, čítal přes 200 vojáků.

Odvážný čin s vlajkou se Němcům v Přehořově nelíbil, patrně u nich převažovala slepá víra, že „Vůdce“ a jeho blízcí to vše ještě nějak zvrátí. Nelenili a Němec Faber, pracující na zdejším velkostatku, utíkal do Žihle. Tam veliteli vojáků sdělil, patrně i hodně zveličil, situaci v obci. Na velitelství tedy rozhodli, že do obce vyšlou trestní oddíl. Ale i Češi v Přehořově počítali s touto možností a sháněli  předem pomoc. Tu poskytla jednotka protektorátního vojska, v Potvorově se přidal i uprchlý ruský zajatec. Ten jediný měl samopal, ostatní jen pušky. Všichni ale riskovali, proti dobře vyzbrojeným Němcům moc šancí neměli.

V Kralovicích, tehdy okresním městě, již ale věděli, že jednotky americké armády jsou v Kaznějově. Netušili, stejně jako američtí vojáci, že už překročili dohodnutou demarkační linii.  Poslali k nim hned vyjednávače s žádostí o pomoc. Američané ovšem váhali, už jim došla zpráva o demarkační linii  a nechtěli riskovat. Když jim však bylo řečeno, že tam jde lidem o život, vyslali nakonec jednotku od Manětína do Přehořova. Němečtí vojáci mezi tím se vydali cestou mezi poli a obcí. Blízko Přehořova byl velký stoh slámy přímo u solnice, za ten se Němci schovali a čekali na další posilu ze Žihle. Naši dobrovolníci je pozorovali z vyvýšeniny nad obcí. Rozhodli se, že zápalnými střelami se pokusí stoh zapálit. To se jim podařilo a Němci se stahovali zpět k Žihli. Nevzdali to. Vypravili ze Žihle lokomotivu s několika vagóny. Zastavili v Přehořově u školy, velitele v hodnosti majora zatím doprovázeli čtyři vojáci, za nimi šest členů Hitler Jugend. Armádu Němci doplňovali, po velkých ztrátách, mládeží. Rychle šli do školy, strhli československý prapor, roztrhali a pak v blátě po něm šlapali. Od školy vojáci zamířili na náves, naši lidé vyčkávali. Na návsi zajali Josefa Knedlíka, jel kolen na kole. Chtěli jej odvést do Žihle, kde by jej možná čekala smrt. Když vyšli z obce, začali na ně naši střílet. Němci hledali narychlo kde se skrýt, čehož Knedlík využil a na kole ujel zpět.do obce. Němcům se podařilo uniknout do školy, kde se opevnili. Při přestřelce zabili příslušníka českého vládního vojska, Františka Ptáka (dnes na něj upomíná malý pomníček). Ruský zajatec navrhl, aby naši hromadně stříleli do oken školy, zatímco on se pokusí vniknout se samopalem do budovy zezadu a Němce odzbrojit. Plán vyšel a vojáky – stále ještě chtivé boje za „vůdce“ – zatím uzamkli do hasičské zbrojnice. Vojáci vládního vojska je měli doprovodit do Kralovic. Mělo být s nimi zacházeno jako s válečnými zajatci.

Najednou se ukázala dvě ozbrojená vozidla US Army. Američané zastavili. Z věže kostela se proti nim strhla střelba. Rychle místo zlikvidovali a vyzvali Němce, aby se vzdali. Během několika minut tak učinili všichni a tak tito i s dřívějšími zajatci  byli odvedeni do Kralovic. Američané po krátkém zdržení odjeli zpět. Byli již několik kilometrů v sovětské zóně.  Vojáci Rudé armády do obce dorazili 10. května.

Příběh z okolí Žihle se může zdát na první pohled rozvláčný a ne příliš zajímavý. Ukazuje však, co ještě tehdy „naši“ Němci dokázali a jak na poslední chvíli přivolali proti Čechům jednotku německé armády. Co se stalo s tím Němcem, který vojenskou pomoc přivolal, nevíme.

Podle archivních materiálů zpracoval Josef Sedlák, Plzeň

Nemohli bychom o ČR říci to samé?

„Slovenská republika neexistuje. Nemáme hranice, nemáme menu, nemáme poľnohospodárstvo (pestovanie repky olejnej nie je poľnohospodárstvo), nemáme priemysel (cudzia firma na našom území nie je slovenský priemysel), nemáme vlastné zákonodarstvo (článok 7, odsek 2 Ústavy bývalej Slovenskej republiky), nemáme armádu (len jednotky NATO tvorené slovenskými žoldniermi) a čoskoro nebudeme mať už ani pôdu. A tým Slovenská republika definitívne zanikne. Zostane tu žiť akurát slovenská menšina na cudzom území.“

Ešte stále je čas, aby sme sa z takejto cesty vrátili. Pred štvrťstoročím sme predsa dokázali vytvoriť vlastný štát. Dokážeme si ho obhájiť?

Z článku "Proč říkají farmáři...", publikovaném 29.4.2018 na hlavnespravy.sk

Česká republika patrí medzi 10 krajín, ktoré najviac podporujú USA vo Valnom zhromaždení OSN

Praha 28. apríla 2018 (HSP/Sputnik/Foto:TASR-Seth Wenig)

USA vytvorili zoznam krajín, ktoré vo Valnom zhromaždení OSN hlasujú v súlade s postojom Washingtonu a taktiež tých, ktorí sú vo väčšine prípadov proti názorom Spojených štátov.

Podľa správy Ministerstva zahraničia USA, minulý rok sa na Valnom zhromaždení OSN prerokovávalo 93 návrhov uznesenia. V 31% prípadoch hlasovala väčšina členských štátov OSN rovnako ako USA, čo je o 10% menej než v roku 2016.  Podobnú správu vydalo americké ministerstvo zahraničia už 34-krát po sebe idúcich rokov. Do zoznamu 10 krajín, ktorých rozhodnutie pri hlasovaní Valného zhromaždenia OSN sa často zhodovalo s USA, vstúpili: Izrael, krajiny Mikronézie, Kanada, Marshallove ostrovy, Austrália, Veľká Británia, Francúzsko, Palau, Ukrajina a Česká republika.

Na zoznam štátov, ktorých názory boli na Valnom zhromaždení OSN najviac odlišné od návrhov USA, sa dostali štáty: Zimbabwe, Burundi, Irán, Sýria, Venezuela, Severná Kórea, Turkmenistan, Kuba, Bolívia a Južná Afrika.

“Americký národ platí 22 % z celkového rozpočtu OSN. To je viac než tri krajiny dohromady, ktoré nasledujú po USA v rebríčku najväčších darcov. Bez ohľadu na túto štedrosť, iné krajiny hlasovali za USA iba v 31%, čo je najnižší ukazovateľ od roku 2016…” je uvedené v správe amerického veľvyslankyne pri OSN Nikky Haleyovej. Podľa neho “je to neprijateľná reakcia na naše investície”.

Haleyová tiež pripomenula, že v súvislosti s tým, že začala pracovať ako veľvyslankyňa USA pri OSN, sľúbila viesť záznamy o tých, ktorí budú vystupovať proti záujmom USA.

“Tento zoznam výsledkov hlasovania hovorí sám za seba, prezident Donald Trump sa chce uistiť, že naša podpora vo forme dolárov, tá najštedrejšia na svete, bude vždy slúžiť americkým záujmom. Pomôžeme mu, aby videl, že americký národ bude konečne dostatočne ocenený,” uviedla v prehlásení Haleyová.

https://www.hlavnespravy.sk/ceska-republika-patri-10-krajin-ktore-podporuju-usa-vo-valnom-zhromazdeni-osn/1387670

Neohrožený Václav Sedláček

- neuvěřitelný příběh první a zcela zapomenuté oběti německé okupace

27 / 04 / 2018 Autor: archiv Josefa Leikerta

Je to velká nespravedlivost a národní ostuda: historicky první oběť řádění německých okupantů v Praze dne 28. října 1939 (a následných represí 17. listopadu) 22letý pekař Václav Sedláček je u nás doslova neznámou personou. V Americe by přitom o jeho pohnutém osudu točili velkofilmy. Před několika dny uplynulo- samozřejmě bez zájmu veřejnosti i českých médií- 101 let od narození tohoto neohroženého českého vlastence.

Václav Sedláček se narodil 22. dubna 1917 v Recklinghausenu do rodiny českých havířů, kteří sem, do západního Německa, odešli za prací ještě před 1. světovou válkou. V té době zde žilo mnoho českých havířů, třeba celá ulice Dortmunde Strasse, sahající z Recklinghausenu až k okraji Dortmundu, byla česká. Zdejší Češi si udržovali silné vlastenectví, např. jejich spolek Komenský pořádal až do svého zákazu Rakušanem Hitlerem ve 30. letech pravidelně české plesy, na kterých hrála oblíbená dechovka Pricha nejnovější šlágry z Čech. S příchodem Hitlera ale toto všechno skončilo. Čeští věřící už ani nemohli poslouchat mše a dostávat rozhřešení v češtině. Václavovi rodiče a příbuzní si ale stále ponechávali domovské právo v Čechách a dokonce jezdili z Německa do Čech jako záložníci na vojenská cvičení. To samozřejmě okolní Němci nelibě nesli: „Postupně vůči nám Čechům začala stoupat nenávist. Často nám ve škole němečtí spolužáci nadávali. Václav si nenechal nic líbit. Hned se rval. On Němce přímo nenáviděl," vzpomínala před několika lety Václavova příbuzná Anna Švandová, žijící v Ústí nad Labem. Jak dodala, důvodem ke zmlácení českých dětí přesilou svých německých spolužáků stačilo, jen když na sebe promluvili česky…

Václav se původně měl stát také havířem, ale když přišla světová hospodářská krize a v dolech se začalo propouštět, vyhodili Němci jako první všechny pro ně rasově méněcenné Čechy. Klan Sedláčků se tedy rozdělil: část odešla hledat štěstí v SSSR (záhy se ale vrátili do Čech), jiní šli do Francie a v roce 1932 se do Čech vrátili i rodiče Václava se syny Josefem, Václavem a Karlem. Nový domov našli v Ústí nad Labem - Předlice a mladý Václav se začal učit pekařem. Jenže už za šest let později musel zase utíkat, když Ústí okupovala v říjnu 1938 německá armáda (předtím ještě stačil nastoupit během mobilizace do československé armády). V Ústí zůstali jen rodiče a nejstarší syn Josef, Václav s Karlem zamířili do zbytku svobodného Československa. Václav si našel novou práci ve smíchovské pekárně, ale už za pět měsíců ho Němci dostihli i tady, když 15. března 1939 okupovali zbytek ČSR.

To už se ale mladík, který po těchto zkušenostech Němce bytostně nenáviděl, rozhodl přestat utíkat a Němcům začít splácet ránu za ránu. V sobotu 28. října 1939 si pod vlivem ilegálně vylepovaných letáků v pražských ulicích, zvoucích všechny slušné Čechy do ulic oblékl nedělní šaty, bílou hedvábnou košili, modrý svetr a šedočerný kabát a s národní trikolorou na klopě vyrazil do ulic hlavního města, kde to vřelo vlastenectvím na straně jedné a rasovou nenávistí na straně druhé. Na Václavském náměstí demonstroval, pral se s německými policisty, které vyděšený K.H. Frank povolal z celého okupovaného Československa a zpíval státní hymnu, při jejichž slovech i někteří přítomní čeští policisté salutovali.

Pro Němce a hlavně fanatického sudeťáka z Lokte K.H. Franka v neoficiální roli Hitlerova místodržícího to bylo něco neslýchaného. Takhle otevřeně doposud Češi proti německé okupaci nevystoupili; podobnou potupu si nemohli nechat Němci líbit. Odpoledne už Hitler v Berlíně ztratil po zprávách, že německá policie a jednotky SS a SA situaci nezvládají, trpělivost a telefonicky nařídil Frankovi uklidnit situaci za každou cenu, třeba i za použití děl pálících zblízka do lidí (jako to udělali v Praze v roce 1848 Rakušané). Nenávistí ke všemu českému doslova nepříčetný Frank přijel na Václavské náměstí a osobně bičem mlátil demonstrující české vlastence. Ti pod přesilou SS, SA a policie pomalu ustupovali z náměstí do dnešní Žitné ulice, kam v tu dobu německá policie vytlačovala z dnešního náměstí Míru další tisíce demonstrantů. A pak se ozvala palba, když němečtí policisté zblízka zahájili do davu zběsilou palbu.Prakticky okamžitě bylo zasaženo několik lidí. Na rohu Žitné a Štěpánské je kromě dalších zasažen do břicha budoucí idol II. odboje, medik Jan Opletal i neprávem zapomenutý hrdina pekař Václav Sedláček chytá střelu přímo do srdce a kácí se jako podťatý. Zatímco ale Opletal žije až do 11. listopadu, Václav Sedláček umírá na místě, během pouhých pěti minut a stává se tak první českou obětí německého řádění.

Byl pohřben za ohromné účasti Pražanů (ale také německého gestapa, které nedovolila ani pronést nad jeho hrobem mši) na hřbitově v Braníku. Jeho rakev nesli čtyři Sokolové. Bratr Karel chtěl jeho smrt pomstít a stal se neohroženým příslušníkem odboje. Udala ho ale německá manželka pekaře, u kterého pracoval. Několik měsíců byl vězněn na Pankráci, pak odejel plnit tajné úkoly do Německa, kde se znovu dostal do křížku s gestapem. Při zatýkání se mu podařilo uprchnout, zamířil do svého rodiště v Recklinghausenu, kde bydlela ještě řada příbuzných, ale i tady mu byla německá tajná policie na stopě. Zahynul pravděpodobně na samém konci války buďto v německém koncentračním táboře Osvětim nebo v rakouském vyhlazovacím lágru Mauthausen.

„Václav Sedláček se stal pravděpodobně vůbec první obětí nacistických okupantů v protektorátu. Kupodivu ale zůstal po desetiletí anonymním hrdinou. Když už ho nějaká učebnice v souvislosti s Janem Opletalem zmínila, zkomolila mu křestní jméno na Otakar. Nebyla známa ani jeho podoba. Snad jediné, co se o něm bezpečně vědělo, že byl dělník, a ne student,“ říká historik ústeckého muzea Martin Krsek. Přitom v Ústí nad Labem žili jeho rodiče a další členové rodinného klanu, kteří se do Československa vrátili v roce 1945 na výzvu státu osídlit pohraničí po odsunutých vlastizrádných sudeťácích, až do konce 70. Let. Marně ale čekali na docenění oběti svého syna, pak rezignovali a dokonce se přestali starat o hrob zastřeleného syna v Praze. Ten byl proto v roce 1965 zrušen jako opuštěný a tak zmizela jediná památka na statečného Václava. Koncem šedesátých let totiž zapadl návrh pojmenovat po něm 14. základní školu v Ústí nad Labem a začátkem 90. let se jeho jméno překvapivě (údajně na nátlak Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Mnichově- pozn. red.) nedostalo ani do seznamu pro přejmenování ulic se socialistickými jmény. „Jan Opletal přitom svou ulici v Ústí nad Labem dostal, byť nemá k městu sebemenší vazbu. Bohužel, Václava Sedláčka si tady v Ústí připomínáme jen v historických pracích, ale svou ulici tady dodnes nemá,“ potvrdil Security magazínu zdejší historik Martin Krsek.

Situace je o to tristnější a trapnější, že paradoxně sudetoněmecký exstarosta Ústí nad Labem Leopold Pölzl desku ve městě má: podobně jako další tzv. sudeťáci, kteří zahynuli během amerického bombardování tohoto hnízda sudetoněmeckých nacistů (už v září 1938 zde místní Němci udělali puč, při kterém bylo zavražděno a zraněno několik českých policistů a vojáků). Na Čecha Václava Sedláčka ale české královské město Ústí nad Labem dodnes jaksi zapomnělo. Zdroj: Martin Krsek, Muzeum Ústí nad Labem, J. Čvančara: Někomu život, někomu smrt, J. Šolc: Bylo málo mužů.          https://www.securitymagazin.cz/…/neohrozeny-vaclav-sedlacek…

Též na Slovensku si začínají vzpomínat na škody, které jim natropili Němci v průběhu druhé světové válce

Slovensko musí odmietnuť plnenie Dublinu IV aj za cenu sankcií v opačnom prípade vyúčtuje Slovensko všetky škody, ktoré spôsobilo Nemecko počas II. svetovej vojny Slovensku, ktorá sa bude pohybovať bez pochýb vo výške niekoľko desiatok miliárd eur.
Z článku "Odmietnime vydieranie Západu a kancelárky Merkelovej", jehož autorem je Viktor Béreš, slovenský politik.                                                        hlavnespravy.sk

Poznámka red.: Kdy konečně i některý náš politik začne veřejně, nikoliv jen v užším kruhu, požadovat na Německu reparace, které nám má zaplatit? Jde asi o 3, 5 bilionu korun, z toho určitá část přísluší i Slovensku.                                            ČNL

Spojencům věřit musíme, i když lžou

No přesně takhle to na Novinkách CZ pan Pelikán neřekl, ale přesně takový význam to mělo. Řekl to totiž takto: „Spojencům věřit musíme, i když Sýrie a Rusko mají pravdu“. A spojenci lžou, až se jim od huby práší, doplní si už každý, kdo v posledních dnech sledoval nepředstavitelnou západní blamáž, ty neuvěřitelné lží, jdoucí rychle za sebou a doprovázené mamutími tresty lživě obviněných a vzápětí též nespravedlivě odsouzených.

Nejdřív Ruska za to, že prý smrtelným a nervy umrtvujícím jedem novičok, v Rusku prý vyráběným a Rusy prý tedy používaným, se pokusilo otrávit britského dvojitého agenta Skripala a jeho dceru, po čemž následoval vyhazov ruských diplomatů téměř ze všech západních zemí (včetně ČR, samozřejmě) – načež po pár dalších dnech, když už Skripal i jeho dcera byli znovu jako rybičky, švýcarská laboratoř města Spiez, pověřená onu látku proti Skripalovi použitou prověřit, oznámila, že nešlo o žádný novičok, ale v Rusku neznámý a nepoužívaný, avšak na Západě dobře známý a zde též používaný Toxin BZ.
BÁC! A co myslíte, že stalo? Že se britská premiérka Mayová, která jako první v bombastickém parlamentním projevu Rusko z použití novičoku k vraždě britského občana a jeho dcery obvinila, se teď chytla za hlavu a vše, co předtím proti Rusku řekla, odvolala? Že zavolala zpět 30 ruských diplomatů, které předtím z Ruska vyhnala, pozvala je do Downing Street 10 na dinner a řekla jim: „Jsme lidé, děláme chyby, moc se vám omlouvám?“

Omyl, neudělala nic a také nic neřekla. Jen si pomyslela. „No a co! To první jsme s velkým rámusem rozhlásili a to druhé potichu přikryjem. A pojedem dál. Lidi mají naštěstí krátkou paměť“. A skutečně se jelo dál. Celý Západ povstal 7. dubna proti ohavnému plynovému útoku syrské armády proti svým vlastním občanům, civilistům, v syrském městě Duma. Otřesné záběry otrávených dětí, rvaných ze spárů smrti obětavými záchranáři, obletěly celý svět. To ten vrah dětí prezident Asad, to zvíře, jak jej nazval Trump, Rusy podporovaný a jimi u moci též držený, je za tu nepředstavitelnou hrůzu zodpovědný, ječely megafony západní propagandy od rána do večera – a závěr toho kraválu byl nasnadě: Je nutno Sýrii potrestat, zničit tam vše, co tam dosud stojí - a hlavně je třeba oslabit syrskou armádu. Tu, která teď s ruskou pomocí čistí zemi od posledních zbytků kdysi mocných a vítězících amerických žoldnéřů. Ty je třeba znovu posílit, dodat jim kuráž, ať ničí a plundrují zemi dál, až spadne k našim nohám jak zralá hruška. Stejně jako už sem spadly Irán, Afghánistán, Libye, Jemen atd. Proč by, sakra, měla být tahle zatracená Sýrie nějakou výjimkou?

A tak vyplula k syrským břehům západní flotila torpedoborců a jedné letadlové lodi, aby Sýrii za ohavný zločin proti vlastním lidem potrestala. 102 rakety, krásné a chytré, jak je popsal prezident Trump, byly na Sýrii a hlavně na její vojenské objekty vypáleny, některé na své cíle dopadly, některé ne, ale trest byl vykonán, a příště, to si Syřané i Rusové zapište dobře za uši, bude pokuta tvrdší. Americká, britská a francouzská letadla odletěla, od syrských břehů odeplula zpět domů i západní flotila, a do města Muda, ze které byli američtí žoldnéři mezitím vyhnáni, se vypravili novinářů z několika zemí, aby si místo drastického plynového útoku syrské armády proti vlastním lidem prohlédli. Byli tu zpravodajové z francouzské agentury AFP, z britského deníku Independent i odjinud, chodili po městě, ptali se místních, kdeže byl ten hnusný a odporný plynový Asadův útok spáchán, ale místní nechápavě vrtěli hlavou. Plynový útok? U nich? Tady v Mudě? Ne, oni o žádném plynovém útoku v jejich městě nevědí, to musí být nějaký omyl, kroutili hlavami, a nebozí filmoví a televizní kameramani, s kamerami připravenými ukázat světu místo hrůzyplného Asadova zločinu, začali tušit, že tady cosi přestává vonět.

Ale co to je? Probohaživého, že by se ten plynový útok vůbec nestal? Že by si jej Západ prostě jen tak vycucal z prstu? To snad ne, bědovali zpravodajové AFP i Independentu. To s takovýmto výsledkem se máme vrátit zpět do našich redakcí? Jako debilové? Ale co ty záběry, které jsme viděli na videu, co ten vyděšený ubohý chlapec s velkýma a hrůzou vyvalenýma očima, kterému záchranáři vraceli život vědry vody, litými na hlavu? To byla jen jeho filmová role, nebo co? Ale který malý kluk, sakra, by to takhle dokázal zahrát?

Záhada se vysvětlila a chlapec byl objeven. Jmenuje se Hassan Diab, je mu 11 let a podal toto vysvětlení: Do nemocnice byl vykomandován skupinkou neznámých lidí se slibem, že zde dostane datle a pečivo. Jakmile ovšem vkročil dovnitř nemocniční budovy, skočili na něj jacísi chlapi, znehybnili ho a za dorovodného jejich řevu „plyn, plyn!“ mu na hlavu začali lít spousty vody. „Nedovedete si představit, jak jsem byl vyděšený, myslel jsem, že přichází moje poslední hodinka“ řekl chlapec novinářům – a záhada jeho hrůzou vyvalených očí, kterou západní média předložila světu jako výraz hrůzy chlapce po prodělaném plynovém útoku, byla vyřešena.
Řeknu vám, že ten esesák Naujock, co v roce 1939 zorganizoval fingovaný útok na říšskoněmecký vysílač v Glivicích, byl proti těmhle moderním virtuózům úkladů hotový břídil. Skvělé, skvělé, ale jak dlouho se dají lidé takovýmihle vybranými kousky balamutit? Že věčně? A to i my Češi? Myslím kromě Kalouska, Langšádlové, Gazdíka a Stropnického.No to snad ne!                                                  Lubomír Man

Poražení se mstí

„…Dne 8. května 1945 dopoledne obsadila německá branná moc za pomoci tanků Masarykovo nádraží v Praze II. Všechny osoby, které byly shromážděny ve dvou nádražních krytech, musily ihned kryt opustit. Ženy byly odděleny od mužů a dány na protější stranu dvorany. Muži pak byli seřazeni do trojřadu a na místě jich bylo několik v přítomnosti žen zastřeleno. Jelikož ženy počaly hlasitě naříkat a křičet, byly zahnány do restaurační místnosti. Ze zbylých mužů byli podle libovůle SS-manů vybráni jednotlivci, kteří byli postaveni stranou, pak poklusem hnáni směrem k budově pod hradlem č. 2, kde se musili otočiti. Tam jich bylo 29 ze vzdálenosti asi dvaceti kroků zastřeleno. Dalších 24 mužů bylo popraveno týmž způsobem u nádražní dvorany. Mezi popravenými bylo kromě železničních zaměstnanců i mnoho cestujících, kteří již od 5. května čekali na odjezd vlaků, a dva šestnáctiletí učňové z nádražní restaurace. Celkem bylo tímto způsobem popraveno 53 osob.

Dne 7. května 1945 ve 14 hodin přijel do Karlína od Libně německý tankový oddíl, který hnal před sebou asi 300 civilních osob, mužů i žen, se zdviženýma rukama a nutil je k odstraňování barikád v Karlíně. Téhož dne o 17. hod. vnikly oddíly SS do protileteckých krytů v Karlíně a vyvlékly z nich tam ukryté civilní obyvatelstvo. Z krytu v Terezínské ulici čp. 202 vyvlékli mezi jinými osmnáctiletého Svatobora Šulce a Bohumila Rataje před dům a bez důvodu je na chodníku zastřelili.

Ve dnech 7. až 8. května byli německými nacisty (oddílu SS) v době, kdy stateční obránci musili proti velké nepřátelské přesile ustoupiti s barikád, vyvedeni z krytu domu čp. 432 v Praze-Kobylisích Jan Pešata a ještě jeden neznámý muž. Oba byli na dvoře domu čp. 107 zastřeleni. Dále byli v těchže místech zadrženi neozbrojení Jan Kubrich, bytem v Praze-Kobylisích, čp. 664, Karel Vacek, bytem v Praze-Kobylisích, čp. 603 a Zdeněk Zpěvák, bytem v Praze-Břevnově čp. 350. Byli zavražděni za novou školou v Praze-Kobylisích. Ranou do týla ve svém bytě byly zavražděny Marie Popelková, bytem v Kobylisích, čp. 193 a Věra Popelková, bytem tamtéž. Před domem a v domě čp. 162 v Kobylisích byli zavražděni ranou do týla Ferdinand Knobloch, Zdeněk Žďárský, Václav Žďárský, Karel Hruška. Na udání Němců Hampla a Lebedy by! nacisty vyveden ze svého bytu a ranou do týla zavražděn v ulici Pod Vlachovkou František Novotný, bytem v Libni, čp. 1316.

Dne 7. května t. r. asi v 9 hodin vnikli SS-mani do krytu v domě čp. 1232 v Libni, Kirchmajerova ulice, prohledali všechny muže a poručili jim, aby běželi přes ulici, při čemž do nich zahájili palbu. Takto byli zavražděni: Tomáš Juraš bytem v Libni, Na Štírce 92, Ing. Josef Hampl, František Himl st., František Himl ml. a Jiří Novák všichni bytem ve shora uvedeném domě. Zraněni byli Ladislav Počta a Alois Chmela, bytem v témže domě. Dům pak byl vydrancován.

Dne 7. května 1945 v 19 hod. pronikly tankové jednotky SS na Střížkov a vyhnaly všechny muže na odklízení barikád. Ve statku čp. 1 vyvedli čtyři zaměstnance a poručili jim běžeti přes dvůr, při čemž do nich stříleli. Truhlík Josef a František byli zastřeleni, Josef Volejník těžce raněn se uchýlil do krytu a byl tam surově před zraky své manželky a dcery ubit. Josefu Procházkovi se podařilo uniknouti.

V odpoledních hodinách dne 7. května 1945 hnaly oddíly SS asi 12 lidí s bílým praporem s libeňské strany na Trojský most, aby odstranili barikádu uprostřed mostu. Téměř všichni pak byli SS-many postříleni. Toto dílo opakovali SS-mani s přibližně stejným počtem lidí, z nichž, pokud je známo, padl policejní praporčík Josef Rathaus bytem v Libni Kirchmaierova ul. čp. 1236 a jiní, kteří byli přeneseni do Holešovic. Zraněni byli Stanislav Hauf, Stanislav Lavička, Ladislav Kalous, Antonín Burda, všichni z Prahy VIII.

Dne 8. května t. r. mezi 15. a 16. hodinou vyhnalo osazenstvo tanků, které přijely od Proseku, v ulicích Na Truhlářce a v Prosecké ulici všechny obyvatele mužského pohlaví ze sklepů a hnalo je před tanky proti barikádě v Prosecké ulici. Zraněn ani usmrcen nebyl při tom nikdo.

Dne 8. května t. r. v odpoledních hodinách přijel od Kandertovy ulice v Praze-Libni německý tank, který střílel bezplánovitě po obytných domech v okolí. SS-mani při tom hrozili všem obyvatelům, že je všechny postřílejí.

Dne 8. května při obsazování dejvického nádraží bylo zajato SS-many 11 civilistů, kteří byli odvlečeni do bývalých Hitlerových kasáren, tam byli týráni a usmrceni a na neznámém místě pohřbeni. Nebyli dosud nalezeni.

V Hlubočepích na Křenkově byl zadržen dne 8. května 1945 německými vojíny Ilja Vitásek, studující, bytem v Hlubočepích, Na Žvahově čp. 100. Byl oloupen…a pak byl několika ranami dobit. Potom byl vhozen do hořícího domu čp. 223. Dne 8. května 1945 byl ve filmové továrně na Barrandově uškrcen Karel Heidler, bytem v Braníku, Pod Jiráskovou čtvrtí čp. 315, načež byl 25 ranami prostřílen.

Týž den byl nalezen v Hlubočepích Na Křenkově tupým předmětem ubitý Josef Horský, převozník, bytem v Braníku, Měl třikrát zlomenou nohu a většina vlasů mu byla vyrvána….“                         

Podle výpovědí očitých svědků vnikli dne 6. května SS-mani do sklepa domu čp. 255 v Úsobské ulici a beze slova počali střílet do obyvatelů, kteří se ve sklepě ukryli. Používali střel dum-dum, jak bylo později lékařsky zjištěno. Německá příslušnice Lenechová, která byla v nejvyšším stupni těhotenství, klekla v krytu před SS-many a prosila je, aby ji jako německou příslušnici ušetřili. Zavraždili ji i se dvěma jejími dětmi. Když se již nikdo nehýbal, volali: "Auf! Auf!" Vstala čtrnáctiletá Věra Hájková, která zůstala nezraněna, protože padla před střelbou. Byla ihned SS-many zastřelena. Celkem bylo v domě čp. 255 povražděno 37 osob, z toho 10 dětí ve věku od 6 do 15 let, 13 žen, z nich dvě těhotné, a 14 mužů. Zachránilo se 12 osob, které před střelbou padly na zem a předstíraly, že jsou mrtvé. Byly svědky všech zvěrstev a viděly, jak SS-mani po střelbě ještě do mrtvých bodali. Když skončili toto dílo, vyrabovali v témže domě 21 bytů a zapálili je. V jednom bytě našli 68letého Háčka, který byl nemocný a hluchý. I toho zastřelili.

Drahomíra Matušková, rozená Brožová, která byla zaměstnána jako kuchyňská síla ve škole na Pražačce, udala, že ve dnech revoluce, v sobotu dne 5. května, byli přivedeni příslušníky SA do školy dva mladíci ve věku 19 až 20 roků, kteří byli na strážnici týráni a pak zastřeleni. Dne 7. května byl zastřelen školník Curmon a týž den ještě několik osob. K polednímu viděla vcházeti do školní budovy brankou policistu, který měl bílý prapor. Když udělal tři kroky od branky, byl stráží zezadu zákeřně zastřelen. Byl to policejní strážmistr Václav Bečvář, bytem ve Vršovicích čp. 454.

Z knihy „Šest let okupace Prahy.“ Publikaci redigoval Václav Buben, I. vydání v červenci 1946, vydal osvětový odbor hlavního města Prahy, nákladem Orbisu v počtu 3300 výtisků. Výše uvedené výňatky jsou z textu knihy. Drastické podrobnosti mučení z pochopitelných důvodů neuvádíme. –red.

Za co jsme bojovali, co jsme budovali a co chceme?

Vzpomeňme s hlubokou úctou a vděčností všech, kteří padli v bojích první světové války za obnovení naší státnosti, za vznik Československé republiky. Neuplynulo ani 20 let a opět naši lidé museli umírat  za vlast, koncem 30. let v pohraničí, v době tzv. protektorátu,  na bojištích druhé světové války a při Květnovém povstání českého lidu. Na 360 tisíc Čechoslováků padlo v tomto boji. Republiku, Němci hospodářsky vysátou, vykradenou a poničenou, jsme obnovili. Žili jsme poté dlouho mezi mírem a válkou. Listopad  1989 změnil nejen naše životy, ale i republiku. Dnes jasně vidíme, že v mnoha případech k horšímu. Kde je naše přírodní bohatství, průmysl, kde je naše soběstačnost v potravinách, kde jsou naše sociální jistoty, banky, spořitelny, pojišťovny? V rukou cizího kapitálu. Co nám vlastně ještě patří, co nám zbylo? Jsme ještě samostatným státem nebo, z hlediska ekonomického, pouhou kolonií?  Odrodilci, typu dr. V. Špidly, Mgr. D. Hermana, nahlas sní o tom, že bychom se měli stát 17. zemí SRN. Řada „českých“ politiků slouží, nikoliv republice a českému národu, ale cizím zájmům. Hrstka takových křiklounů je horlivě podporována médií hlavního proudu. Hlas lidu zazní jen sporadicky.

Abychom se dostali ze současných obtíží, musíme uskutečnit určité systémové změny. Předně bychom si měli vybojovat referendum. V něm pak rozhodnout, zda zůstaneme či vystoupíme z EU a NATO. Naše zahraniční politika nemůže být téměř vazalsky vázaná jen na Německo a USA. Musí být orientována všemi směry. Především bychom měli zahájit strategický dialog se Slovenskou republikou s cílem obnovit úzkou spolupráci a maximálně se k sobě ve všech oblastech  přiblížit. Nebude to lehké. U nás i na Slovensku jsou lidé, kteří tomu nepřejí. Jsou to zejména ti, co sledují primárně cizí zájmy. Je přece snazší ovládat „samostatnou“ ČR a „samostatnou“ SR, než těsně spolupracující český a slovenský národ.

Naše tradiční přátelské vztahy se Srbskem, Ruskem musíme obnovit, a to v co nekratším možném čase. Je to v našem nejvlastnějším zájmu. Slovanské národy, znovu rozdělené, opět upadají do starých závislostí. Jak žijí Slovinci, Makedonci, Černohorci, Bulhaři a Ukrajinci?  Jaký režim jim vládne?  Je právem všech slovanských národů vzájemně spolupracovat.  Jak nikdo nenapadá spolupráci Ameriky a Anglie, tak nikdo by neměl stavět překážky na cestu vedoucí k blízkým vztahům slovanských národů.

Žijeme v době 100. výročí vzniku Československa. Je proto zcela přirozené, že vzpomínáme na jeho zakladatele, T.G. Masaryka, E. Beneše a M. R. Štefánika. V současnosti již s jistotou víme, že je nutné, abychom se zamysleli, jaké změny ve vnitřním životě republiky musíme udělat. Slovo demokracie je velmi používané. Co nám však z demokracie zbylo ve skutečnosti? Máme zřejmě jen politickou demokracii, ale i ta má formální charakter. Jak z této nezáviděníhodné situace ven? Držme se  koncepce humanitní demokracie, jíž zformovali T.G. Masaryk a E. Beneš! Především bychom měli zreálnit demokracii politickou. Poté přikročit k opatřením, která by vedla k jejímu rozšíření i do oblasti ekonomické a sociální. Nezapomeňme na  následující slova TGM: „Nejsem proti socializaci -  socializaci, nikoli pouhé postátněni nebo státní dozor - v některých oborech: jsem pro socializaci železnic a komunikačních prostředků vůbec, vodních sil, uhlí atd…“

Demokracie humanitní, bude-li mít silnou politickou podporu, zastaví nepříznivý sociální vývoj, kdy stále větší bohatství se dostává do rukou zmenšujícího se počtu bohatců. Lidé chudnou na celém světě, a to již celá desetiletí. Střední třída mizí. Tento vývoj je protidemokratický a bude-li i nadále pokračovat, demokracie se stane vyprázdněným pojmem. Systémové změny jsou proto nutné! Abychom mohli naši republiku měnit k lepšímu, potřebujeme mír, který znamená život, rozvoj, kdežto válka smrt a ničení.                                                                                          J. Kovář

Redakce: ing. P. Rejf, CSc.                                                  Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydává PÚV Křesťanskosociálního hnutí. Uzávěrka tohoto čísla byla 2. května 2018.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz                 E-mail: vydavatel@seznam.cz