Teorie genderu je jako jaderná hrozba míní papež František

„Pokládáme-li jaderné zbraně za možnost, kdy během krátkého okamžiku zahyne vysoký počet lidských bytostí, musíme uvažovat stejně i v případě genetické manipulace nebo genderové teorie.

Ty také nedodržují řád stvoření světa,“ prohlásil papež František podle listu National Catholic Reporter, který jako první přeložil jeho komentář z italštiny.

„Člověk v tomto ohledu páchá nových hřích, a to proti Bohu Stvořiteli. Bůh stvořil muže a ženu jako vrcholné stvoření a svěřil jim zemi.

Záměr Stvořitele je vepsán v přírodě,“ dodal papež ohledně lidí, kteří neodpovídají tradiční představě o rozdělení mužských a ženských rolí ve společnosti. 1.12.2018

https://echo24.cz/a/wy6BG/teorie-genderu-je-jako-jaderna-hrozba-mini-papez-frantisek

 

Kardinál Duka pronesl vážné varování

Pod pseudovědeckou maškarádou se vzpíráme zdravému rozumu. Dítě není prostředek kšeftu

Kardinál a arcibiskup pražský Dominik Duka se včera na Facebooku vyjádřil k manželství homosexuálů. Varoval před salámovou metodou, která prý začala v roce 2006, kdy bylo schváleno registrované partnerství, a že nyní se budou děti stávat předmětem uspokojení touhy dospělých lidí. „Společenského inženýrství jsme si v minulém století zažili více než dost – výsledek snad netřeba opakovat,“ sděluje arcibiskup pražský.

„Rád bych upozornil na dokument, který vyvrací nyní často opakovaný (a mylný) argument, že manželství pro všechny je fér, že se jedná jen o drobnou úpravu, která nikomu neublíží, ale jiným pomůže, nebo že dětem bude s rodiči stejného pohlaví stejně dobře (či snad i lépe) než v klasických rodinách či ústavech… začal Duka svůj příspěvek.

Podle Duky dokument upozorňuje na něco daleko závažnějšího, prý jsme ve skutečnosti svědky salámové metody, která údajně započala již při schvalování zákona o registrovaném partnerství v roce 2006 a jejímž cílem je dle kardinála skrytá převýchova společnosti v náhledu na rodinu a lidský život celkově. „Nyní je ve hře daleko více než pouhá právní úprava vztahu dvou lidí: prosazení adopcí dětí stejnopohlavními páry a následné otevření možnosti masového kšeftu s lidskými bytostmi prostřednictvím tzv. náhradního mateřství. Dítě se tak nestává darem, ale lidským právem, nárokem, předmětem uspokojení touhy dospělých lidí,“ tvrdí arcibiskup pražský.

„Smyslem experimentu vzpírajícího se nejenom přírodním zákonům, ale i obyčejnému zdravému rozumu není usnadnění života jedincům s opačnou orientací (kteří to zcela jistě nemají jednoduché), ale naprosté vyprázdnění a opětovné naplnění pojmů ‚člověk‘ a ‚lidská důstojnost‘ jiným obsahem, než který jim po staletí přisuzujeme,“ varuje kardinál a dodává, že kdo zná středověké spory o definici osoby, autonomního já či vědomí, ví, o jak zásadním tématu je zde řeč.

„Podobně jako papež František nechci být ten, který by na základě sexuální orientace soudil. Je však mou povinností pozdvihnout svůj hlas vždy, když je pod maškarádou pseudovědeckých tvrzení ohrožena důstojnost lidského života. Společenského inženýrství jsme si v minulém století zažili více než dost – výsledek snad netřeba opakovat,“ zakončuje Dominik Duka svou úvahu s poděkováním Alianci pro rodinu, Haně Lipovské a dalším za dle jeho slov přínosný dokument. „Byť na něj zcela jistě na rozdíl od iniciativy ‚Jsme fér‘ nečerpali žádný grant,“ dodal ještě kardinál.

V dokumentu, zveřejněném na serveru YouTube na konci listopadu, ředitel Občanského institutu Roman Joch a novinářka Lenka Zlámalová připomínají, že když bylo schvalováno registrované partnerství, argumenty používané byly jiné než dnes, tedy že registrované partnerství je něco jiného než manželství a jde hlavně o vypořádání majetkových záležitostí a nepovede k pokusům o uzákonění adopce dětí homosexuálními páry. Zlámalová také dodala, že laik si tenkrát mohl myslet, že tím se záležitost uzavře, profesionál však nikoliv. Dokument dále slovy expertů vyvrací argumenty, které zastánci manželství pro homosexuály používají, zejména pokud jde o adopci dětí těmito páry. „Právo na dítě je projevem dětinské mentality dospělých, kteří považují dítě za jakousi hračku nebo mazlíčka a ‚Já to chci, já to chci, musíte mi dát dítě‘, a na co se zapomíná, je, že dítě je také lidská bytost, má své zájmy, svá práva, a nejlepší zájem dítěte má mít přednost před rozmary dospělých,“ argumentuje Roman Joch.

A vynořilo se i další video, které se týká Istanbulské úmluvy. Pochází z července tohoto roku, kdy biskup Vladimír Kročil na mši na Katolické charismatické konferenci brojil proti Istanbulské smlouvě. Tato mše se velice podobá slovům mons. Piťhy, kterého je ostatně možné vidět sedícího za biskupem Kročilem. Biskup v kázání varoval, že přicházejí noví hlasatelé s poselstvím od jiných bohů. „Ostatně už toho začínáme být svědky i v naší Evropě. Z Rady Evropy ze Štrasburku přicházejí hlasatelé s novou genderovou ideologií oděnou do nádherného šatu Istanbulské smlouvy. Evropští komisaři z Bruselu nám přinášejí zcela nové a neslýchané pojetí manželského svazku a pohled na rodinu. Nakonec máme strach i obavy z toho, že k nám do Evropy proudí lidé z nejrůznějších zemí a kontinentů, vyzbrojeni jinou kulturou a jinou náboženskou zkušeností. Nevím, kdo z těchto novodobých poslů jsou skuteční proroci, které k nám posílá Bůh, a právě postoje papeže Františka nám mohou pomoci k tomu, abychom se učili číst znamení časů. Evropští poslové ze Štrasburku a Bruselu ve svých promluvách a doporučeních přestávají ctít přirozený zákon a tím dochází k jeho znetvoření před tváří Boží. Lidé přicházející z Blízkého východu, Afriky a Asie ve svých kulturách a náboženstvích úctu k přirozenému řádu neztratili, protože si uvědomují, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu,“ kázal biskup.

Pak položil několik otázek: „Kdo bude v Evropě rodit děti, abychom mohli dalším generacím předávat naši křesťanskou tradici? Co budeme říkat maminkám v porodnici, když se jim narodí děťátko, ‚neutron‘? Když nebudu moci vyslovit slovo chlapeček či děvčátko? Jak si budou rodiče zvykat na to, že jim v 18 letech jejich dítě sdělí, jestli je muž nebo žena? Jak dlouho budou moci starostové používat výhradu svědomí, když budou muset sezdávat manželské páry stejného pohlaví?“

7. 12. 2018, PL

 

Co je za zákonem o změně pohlaví?

B.K.Patriarchát

Ministerstvo spravedlnosti spolu s ochránkyní práv podali návrh zákona, aby děti už od 12 let měly právo oficiálně změnit pohlaví i bez chirurgického zákroku. Jednohlasně tento zákon podpořili Piráti. Už 12leté děvče by tedy mělo mít právo dostat dokumenty, že je chlapec, a opačně. Pokud by před 40 lety někdo navrhl takový zákon, byl by odvezen na psychiatrii, a to v lepším případě. V horším případě by byl souzen za osnování zločinů proti lidskosti a dostal by doživotní trest. Letos před Vánocemi se tím ale čeští poslanci zcela vážně zabývají.

Je šokující, jaká změna myšlení během několika posledních let nastala! Probíhá systematický proces sebezničení společnosti.

Co je za tzv. právem na přeoperování? Specialisté z různých lékařských odvětví, ale rovněž i psychologové a pedagogové, mohou lehce dokázat, že jde o podvod. V člověku je komplexní psychosomatický systém, který se nedá žádnou operací ani žádnou hormonální terapií změnit tak, aby se muž skutečně stal ženou a opačně. Tyto tzv. operace jsou podvodem a zločinem proti lidskosti.

Společnost, která skrze lež uzákoňuje nejtěžší zločiny proti lidskosti, nemá žádnou perspektivu, sama sebe zničí. V současné době je však už uzákoňování mrzačení mladé generace pod termínem „právo na změnu pohlaví“ něčím „normálním“. Už malé děti jsou v rámci genderové ideologie pod psychologickým terorem a lží tlačeny k tomu, aby irealitu a tragický klam přijímaly jako své dobro a právo. Jde o existenční podvod a formu ideologické a psychologické války k zničení budoucí generace. Hormonální léky určené k realizaci transgenderismu působí neplodnost. Přeoperování je nezvratný zásah do fyzické i psychické stránky člověka, takže takto zmrzačený jedinec už pak není schopen nést běžné těžkosti života a v žádném případě nemůže založit rodinu ani v rodině není schopen žít. Nakonec zůstává jako nešťastný bezdomovec, kterého nikdo nemá rád, egoista, cynik, narkoman končící sebevražednou eutanazií. Řeč o důstojnosti člověka tu zní jak výsměch.

Copak toto my, současná generace, která nese zodpovědnost za budoucí, nevidíme?

Kdyby nějaký fašistický lékař v koncentračním táboře přeoperovával muže na ženy a opačně, po ukončení války by za tyto zločiny proti lidskosti dostal trest smrti. Dnes jsou však lékaři podle nových mezinárodních zákonů povinni tyto zločiny chladnokrevně páchat už i na dětech.

Kde je kořen problému? Bylo naprogramováno choré myšlení. Lidem od dětství je systematicky vtloukáno do hlavy, aby svůj životní program nebudovali na realitě, ale na irealitě! Dnešní lidstvo přestává být homo sapiens a začíná být homo debiliens či homo demoniens.

Školství, medicína, kultura, legislativa, politika, všechno pracuje v jednotné linii: urychlit sebevraždu jedinců i celého národa.

Zákon o změně pohlaví svědčí o duchovní atmosféře abnormálního zamoření démony. Démon oklame člověka genderovou ideologií, vnutí mu tzv. práva, která jsou však největšími zločiny proti němu samému. Přeoperovává se pohlaví, rodičům se kradou tzv. preventivně děti... Lisabonská smlouva (2009) v legislativě zrušila principy Dekalogu. Tím likviduje evropskou civilizaci, spravedlivé soudnictví, zdravé mezilidské vztahy. Zlo je preferováno, dobro trestáno, místo pravdy nastoupil systém lži a smrti. Lisabonská smlouva pomocí mlhavých termínů „sexuální orientace“ a „lidská práva“ postavila celé zákonodárství na hlavu a zahájila proces uzákoňování nejhrubších zločinů proti jedinci, rodině i lidstvu!

Změna legislativy od reality k irealitě jde takovým tempem, že se může už jen Božím zásahem zastavit. Sugestivní naprogramování ireálného myšlení proniká do všech oblastí veřejného života. Za chvíli bude mít každý podvodník „právo“ tvrdit co chce, nezávisle na realitě. Když má dnes muž právo tvrdit, že je žena, za chvíli bude mít na tomto principu preferování ireality právo tvrdit, že sousedův automobil je jeho a úředně si to dát zapsat do dokumentů. Kdo by mu toto právo bral, dopustil by se zločinu jurisfobie, tedy upírání práva. Zřejmě poslanci v Česku za několik let budou hlasovat za podobné zákony. A proč ne? Vždyť dnes už tu máme precedens. Přijdou tzv. uprchlíci a řeknou: „To je naše zem, vypadněte! My máme právo na migraci, tedy máme plné právo na vaše domy, pozemky, národní bohatství. Přece sami jste si to odhlasovali. A komu se to nelíbí, půjde do vězení jako xenofob.“

Zákon o změně pohlaví i bez operace je samozřejmě humánnější než člověka definitivně zmrzačit a pak mu to zapsat do dokumentů. Ale jaké bude mít následky? Psychopatické měnění pohlaví se má stát nejen módou pro masy nezletilých, ale i psychologickým terorem, takže normální teenager už v tlaku neobstojí. Celospolečenské myšlení se posune o další stupínek, ale tím to neskončí. Budou následovat další sebezničující kroky a nové sebezničující zákony.

Administrace prezidenta Trumpa naproti tomu žádá od trans-žadatelů důkladné genetické vyšetření, čímž však padá celá zločinná komedie s transgenderismem! …“

18. 12. 2018

 

Karel Čapek - Modlitba za pravdu

Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešní svět toho nejhoršího: lži. Lži, která podpírá a připravuje násilí a učí lidi nenávidět se navzájem. Lži, která otravuje národy a vykopává mezi nimi propasti, jež snad ani desítky let nevyrovnají.

Bože, jak bude vypadat, jak se bude vyvíjet Evropa obluzená tolika nenávistnými lžemi! Jak bude možné soužití mezi lidmi a národy, je-li mezi ně vrženo tolik urážek, tolik opovržení a vzteků!

Copak si snad někdo představuje, že tento stav ducha má a může trvat bez konce? Copak si věčně má soused ošklivět souseda a čekat jen na příležitost, aby mu zasadil mstivou a úkladnou ránu? I po válce si mohou národy podat ruce; mohou si sebe rytířsky vážit a navázat vztahy důvěry.Ale na bojišti lži nebude navěky důvěry ani cti; každá lež zajde, ale zůstane po ní nenávist a opovržení; tělo se zahojí dřív než duše.Bože, jak hrozně je zraňována duše tohoto národa, jak tohle se má jednou zahojit nebo odpustit!

Copak se toho nezhrozí národové, jaký nenávistný, navěky zlý a nepřátelský svět se takto buduje? Nemá snad nikdy být mír nebo aspoň oddech v křečovitém smrtelném nenávidění?

Bože, vrať světu pravdu! Bude to víc než smlouva míru, bude to cennější než každé spojenectví.

Nikdo, žádný národ, žádný stát si nebudiž jist, pokud mohou být lidské vztahy kdykoli korumpovány nástroji lži.

Nebude jistoty, nebude smluv, nebude ničeho platného a bezpečného, pokud vědomí kteréhokoliv národa bude zkřivováno záměrnou lží.

Za každou lží jde úklad a násilí; každá lež je útok na bezpečí světa.

Nikdo nebude žít v míru ani za nejsilnější hradbou z oceli a betonu; okřídlená lež se vysměje všem vašim pevnostem.

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení. Jaké to bylo divné jasnozření, když náš Masaryk vepsal do našeho státního znaku slova Pravda vítězí.

Jako by tušil, že jednou lež podnikne generální útok na náš stát a národ, a už předem razil heslo pro toto utkání.

S tím heslem můžeme jít do boje; ale jenom s tím heslem může jít celý svět do míru.

Neboť jenom bez lži se mohou lidé a národy dorozumět, ať mluví jazykem kterýmkoliv.

Bože, vrať světu pravdu!

Lidové noviny 25. 9. 1938, Přišlo e-mailem

 

Biskupi varujú…

Bratislava 3. decembra 2018 (HSP/Foto:denník N logo)

“Znepokojene sledujeme, ako sa z našej spoločnosti vytráca úcta. Medziľudské vzťahy za posledné roky zhrubli; na mnohých miestach sa ľudia k druhým chovajú nezdvorilo a sebecky. Žiaľ, tieto spôsoby prenikli do súkromného aj verejného života: dostali sa do politiky, kultúry i médií. Prosíme, vráťme sa k úcte! Začnime každý sám od seba, nepoukazujme na iných. Učme sa k ľuďom pristupovať s trpezlivosťou a láskou. Nie je to ľahké: je to však kresťanská služba, naše povolanie. To, že si niektorí našu láskavosť a slušnosť zamenia so slabosťou, nech nás nevyvedie z miery. Vytrvajme!“

V našej spoločnosti silnie vedomie práva na vlastný názor, no bez rešpektu voči akejkoľvek autorite: učiteľovi, lekárovi, policajtovi, sudcovi, predstaviteľovi štátu, kňazovi. Tak ako je jasné, že nositeľ autority sa musí správať na úrovni úradu, ktorý zastáva, musí zostať jasné, že mu prináleží úcta a rešpekt, bez ktorých naša spoločnosť nemôže fungovať.” Výrazný apel v pastierskom liste patril tiež “nenávistným webom”:

“Nenavštevujme webové stránky, ktoré podporujú neznášanlivosť a pohŕdanie druhými. Nepodporujme také stránky! „Čím je duša v tele, tým sú kresťania vo svete”, môžeme čítať v starobylom Liste Diognetovi: našou úlohou je spoločnosť spájať, nie rozdeľovať. Úsilie zjednocovať nám však nebráni svedčiť o evanjeliu a držať sa pravdy o živote, rodine, manželstve, človeku a jeho dôstojnosti. To, že si životom podľa evanjelia vyslúžime nevôľu, nech nikoho neprekvapí. Pripomeňme si, že kresťania sa snažia milovať „aj tých, čo ich nenávidia. Keď im nadávajú, oni žehnajú. Vydané zákony poslúchajú, no svojím životom ľudské zákony prevyšujú!” (List Diognetovi, 2. stor.)

Ktoré weby mali biskupi na mysli? Ako zdôrazňujú, kresťania by sa mali držať právd o živote, rodine, manželstve, človeku a jeho dôstojnosti. A práve nenávistné stránky ako Denník N, či SME tieto oblasti výrazne deformujú a katolíckou cirkvou, ktorá je strážcom týchto právd, otvorene pohŕdajú. Tieto weby ochranu nenarodených detí pred potratom označujú ako vojnu proti ženám, realizáciu ženy v domácnosti ako útlak zo strany mužov a kresťanstva, propagujú sexuálny extrémizmus, gender ideológiu a politiku, ktorá tieto veci presadzuje. Cirkev je ich najväčším nepriateľom. Kresťan, ktorý sa necháva ovládať extrémne liberálnou propagandou takýchto nenávistných stránok, deformuje sám seba a podľa hesla “čím je duša v tele, tým su kresťania vo svete”, viac nebude pre svet svetlom.

Biskupi pripomínajú, že to, čo kresťanstvo hlása, nebude nikdy populárne. “Nesmieme podľahnúť predstave, že nám neostáva iné, než uvoľňovať mravy a rušiť požiadavky náročných predpisov – údajne pre uľahčenie a zlepšenie života. Kresťanská láska má iné smerovanie. Ovládanie žiadostivostí nie je škodlivé, ale prospešné, ba priam nevyhnuté na dobro medziľudských vzťahov”, zdôrazňujú v liste.

 

Byzantský katolický patriarchát poslancům KSČM

Vážení poslanci,

Poslanec Pavel Kováčik se vyjádřil: „Klub KSČM ratifikaci Istanbulské úmluvy podpoří.“

Rozhodně mnohé řadové členy KSČM i voliče tento postoj klubu šokuje. Podobně jako i to, že se mezi poslanci KSČM našel i takový, který se přímo podepsal pod návrh zákona o homomanželství. Nese to s sebou, jak víte, drastické odebírání dětí z řádných rodin, což v praxi realizuje Istanbulská úmluva pod rouškou prevence domácího násilí. Odebrané děti jsou dávány k tzv. adopci „homomanželům“.

Pokud ještě hájíte morální hodnoty a máte svědomí, připomínáme vám, že váš současný postoj k ratifikaci Istanbulské úmluvy je zradou svědomí! Pokud soudruh Kováčik ignoruje podstatu Istanbulské úmluvy a operuje pozitivními pojmy, myslíme, že to ještě není důvod k tomu, aby se celý klub podřídil jeho sebevražednému postoji a hlasoval za Istanbulskou úmluvu! Ta, podobně jako zákon o homomanželství, v důsledku přináší likvidaci základní buňky společnosti – rodiny – , a tím i sebezničení národa. Nemluvíme zde už o Božím soudu a o spravedliv&ea cute;m trestu po smrti pro ty, kdo v rukavičkách spouštějí genocidní mechanismy.

V roce 1968 komunisté učinili pravdivou obnovu, kterou tehdy uvítal celý národ. Zřejmě by bylo třeba, aby podobně jako za Dubčeka nastala změna ve vašem politickém vedení. Za vaším současným postojem mnozí vidí otázku kariéry a financí. Páter T. Halík vám zřejmě za prosazování Istanbulské úmluvy udělí metál.

Nedávejte se opít rohlíkem! Buďte chlapi! Volte cestu života, a ne program smrti! 

Za BKP

+ Metoděj OSBMr                 + Timotej OSBMr

Biskupové sekretáři Byzantského katolického patriarchátu

 

215 miliónov v minulom roku
Británia preskúma prenasledovanie kresťanov vo svete

Londýn 26. decembra 2018, TASR/HSP

Britská vláda zadala vypracovanie nezávislej správy o prenasledovaní kresťanov vo svete s cieľom nájsť praktické opatrenia na ich podporu po výraznom náraste násilia proti vyznávačom tohto náboženstva. Oznámil to v stredu šéf britskej diplomacie Jeremy Hunt

V uplynulom roku bolo prenasledovaniu pre svoju vieru vystavených približne 215 miliónov kresťanov na celom svete, uviedlo britské ministerstvo zahraničných vecí. Osobitne zraniteľné a často vystavené sexuálnemu násiliu sú podľa neho kresťanské ženy a deti.

Minulý rok bolo v priemere každý mesiac zabitých pre ich vieru 250 kresťanov, uvádza sa vo vyhlásení ministerstva.

“Prenasledovanie kresťanov je tak často výrazným varovným znamením prenasledovania všetkých menšín,” uviedol Hunt. “Preto som dnes požiadal biskupa z Truro, aby preskúmal, ako môže britská vláda lepšie reagovať na utrpenie prenasledovaných kresťanov vo svete.” “Môžeme a musíme urobiť viac,” zdôraznil minister.

Správa, ktorá má byť predložená v apríli, zmapuje perzekúciu kresťanov na Blízkom východe, v Afrike a v Ázii, zanalyzuje britskú podporu a navrhne možnosti, ako na zistenú situáciu reagovať.

Organizácia Open Doors, zameraná na podporu prenasledovaných kresťanov, uviedla, že najnebezpečnejšími krajinami pre život kresťanov v roku 2018 boli Severná Kórea, Afganistan, Somálsko, Sudán a Pakistan.

Informácie priniesli agentúry Reuters a AFP

 

Profesor Milan Zelený: Degenerace „české“ ekonomiky nastala

Prof. Ing. Milan Zelený, M.S., Ph.D.

Česká ekonomika byla loni v dubnu zařazena mezi rozvojové země, protože hrubý národní produkt (HNP) je dlouhodobě nižší než hrubý domácí produkt (HDP). Tudíž nemáme kontrolu nad ekonomikou, která nám patří, ale cizinci kontrolují úspěšnější ekonomiku, která nám nepatří. Rozvinuté ekonomiky mají HNP vyšší než HDP, rozvojové ekonomiky mají HDP vyšší než HNP. „Česká“ ekonomika byla v dubnu 2017 zařazena mezi rozvojové země, protože HNP je dlouhodobě nižší než HDP. Tudíž nemáme kontrolu nad ekonomikou, která nám patří, ale cizinci kontrolují úspěšnější ekonomiku, která nám nepatří.

Proč se stala Česká republika rozvojovou zemí dle světové banky?

Je to o kvalitě lidí a nekvalitě vedení, kdy nejsme schopni přibrzdit systém, když nás západ vydírá. A proto jsme na tom jako Ukrajina (viz tabulka č.1), i když je to nesmysl, protože bychom měli být řádově výš. A v čem to je? Prapodivný systém, kdy prý "experti" žasnou, proč při našem HDP jsme jako Češi nejskeptičtější. HDP samo totiž nic nevypovídá. Stačí se však podívat na tabulku, která ukazuje, kolik z Evropské unie dostávají státy Visegrádu a kolik odvádějí. Červený sloupec (musel jsem upravit) je ve skutečnosti dvojnásobný díky odvodům vnitropodnikového účetnictví, takže 300 miliard, které se oficiálně nyní uvádí ročně zakreslených v původním grafu je ve skutečnosti celkem asi 600 miliard ročně. (Potvrzeno i na semináři Klause ekonomkou Lipovskou) Kdyby v tomto poměru odvádělo Německo eura ven, za tři roky by se zhroutilo.

Ale televize veřejnoprávní pláče nad Babišem, že díky němu nám dotace zastaví a my zchřadneme. Toto tvrzení je zločin a zde je důkaz! Opak je pravdou! Údajně jsme čistými příjemci dotací, ale pravda je jiná a o tom se mlčí!

 

Eurošmejdi mají vítr z referenda

Petr Havlíček 

„…Eurohujeři obhajují naše setrvání v Evropské unii nesmyslným argumentem, kdy nás straší "nedozírnými následky", pokud z Unie vystoupíme. Údajně jsme čistými příjemci a dostáváme z Unie o 55 miliard víc, než sem dáváme. O tomhle nás média přesvědčují dnes a denně.

Ale ono to je jinak. Nikde nejsou započítány ztráty vzniklé tím, že Česká republika nevybírá celní poplatky za zboží k nám dovezené ze zemí mimo Unii, ty si nechává Unie pro sebe. Viz následující tabulka vybraného cla.

Podívejme se na další strohá čísla, která říkají, jak je to s naší výhodou členství v EU:

Z Bruselu máme možnost získat na další období 550 miliard Kč. Tyto peníze jsou rozpočtovány na 8 let.

Do Bruselu posíláme ročně přímo asi 40 miliard. Tzn. 8 x 40 = 320 miliard.

V dividendách jde na západ cca 260 miliard ročně. Nazpět asi 20 miliard.

Tudíž na západ jde ročně cca 240 miliard.

Za 8 let to je 8 x 240 = 1 920 miliard.

Tzn., že z České republiky odchází 1920 + 320 = 2 240 miliard! Tzn., že do České republiky přichází (z EU ) 550 miliard.

Přehled dalších nákladů, které naše země nese na svých bedrech:

6 miliard zaplacených cel v cenách zboží.

19 miliard – náklady na kofinancování evropských projektů.

10 miliard na úředníky EU oficiálně. (Skutečně cenu obsluhy nikdo nezná nebo zná, ale tají!)

46 miliard na plán EU- do r. 2020, aby 40 % absolventů střední školy mělo vysokoškolský diplom.

10 miliard na biopaliva.

40 miliard na dotování solární a větrné elektřiny.

4 miliardy na posílení elektrické sítě….“

http://czechfreepress.cz/dalsi-blogy/eurosmejdi-maji-vitr-z-referenda.html

 

Světový dluh dosáhl rekordní historické výše, na osobu dluží každý téměř 2 miliony korun

16.12. 2018 Redakce AC24

Světový dluh nyní dosáhl průměrné úrovně 86 000 dolarů na osobu, informoval Mezinárodní měnový fond (MMF). Nejvíce si půjčují USA, Čína a Japonsko. Tyto země jsou odpovědné za více než polovinu světového dluhu.

Mezinárodní měnový fond prohlásil, že příchod Číny do této oblasti největších dlužníků je relativně nový jev. Od začátku nového milénia vyrostl podíl Číny v globálním měřítku z méně než tří procent na více než 15 procent v důsledku růstu úvěrů po světové finanční krizi.

Podle zprávy MMF vyrostl světový dluh na úroveň 184 trilionů dolarů v nominální hodnotě. To je ekvivalent 225 procentům světového HDP v roce 2017. Číslo je o 2 miliardy vyšší než suma, která byla původně vypočítána v říjnu, jelikož zahrnuje i dluh několika zemí, jejichž údaje nebyly dříve k dispozici.

„Díky oběma dluhům — státním i soukromým — v celém světě, GDD (světová dluhová databáze) nabízí bezprecedentní obrázek globálního dluhu v éře po druhé světové válce," prohlásil Mezinárodní měnový fond. GDD obsahuje veřejný a soukromý dluh 190 států, měří se od 50. let minulého století.

Zdroj: dawn.com, AC24.cz

 

Násilně useknutý rozhovor Soni Červené v interview ČT 24

Proběhl dnes 27. prosince od půl sedmé večer do sedmi a jako by charakterizovalo dvě epochy. Tu prvorepublikovou, kterou 92letá pěvkyně Soňa Červená bere za vlastní a vzpomíná na ni jako na dobu našeho největšího duchovního vzepětí a slávy, a tu současnou, kdy povšechné poměry u nás klesly až tak, že nejčastěji pověřovaným moderátorem rozhovorů s našimi současnými veličinami se stal Daniel Takáč. Rozdíl těch dvou nemohl být totiž propastnější. Samozřejmě, Soňa Červená projevila dostatek taktu, aby svoji duševní převahu nad svým zpovědníkem stírala, jak jen mohla, ale v jednom momentu dala svou nelibost nad kladenými otázkami přece jen najevo, když moderátora zpražila větou: „a proč vás to zajímá?“ když se jí ten po vzoru kolegů z bulváru tak nějak po sousedsku poptával, zda měla po nedobrovolném rozchodu s manželem ještě nějaké další lásky.

Trpěl při rozhovoru – a řekl bych že mnohonásobně víc než Soňa Červená – i Daniel Takáč, jak pochopitelně musí trpět každý moderátor, když se proti němu posadí člověk převyšující jej nikoliv jen o hlavu. Nu a nebyl tedy žádný div, že onen nesoulad divák vnímal s výsledným pocitem trapnosti i lítostí nad tím, kam jsme to v kontrastu s onou pěvkyní vychválenou úrovní První republiky, do níž samozřejmě patří i úroveň osobnostní a žurnalistická, dodneška dotáhli.

Rozhovor se v podstatě ubíral ve stopách života a pěvecké kariéry Soni Červené, která, jak už shora řečeno, má nejhlouběji v srdci uloženu období první naší republiky. Pak se došlo na okupaci republiky nacisty, na roky poválečné, na únor 1948 a na útěk pěvkyně přes čerstvě postavenou berlínskou zeď na Západ. Na rok 1968 a pozdější pěvčiny návraty do rodné Prahy – a blížilo se období současné, které, jak jsem tipoval, měla pěvkyně ve své představě přichystáno jako kontrapunkt k oněm až téměř bájným časům prorepublikovým. Čekal jsem, že se zmíní o tom, že v První republice se o politických otázkách diskutovalo, že nebyl mainstream, kdy všechny noviny hudou stejně a kde stejně hude televize i rozhlas, že jiskřila polemika, která ostřila jazyk novinářů do virtuozity, a kdo v této soutěži propadl, šel prostě jinam. Že šlo o dobu, kdy opozice nebyla vyhnána ze stránek novin a a rádiových vln do podzemí, ale že stála jako rovnocenná síla proti stranám vládním. Kdy prostě nepanoval jen jeden povinný názor a názory ostatní se braly jako názory nepřátelské, či názory cizí nepřátelské mocnosti.

Něco z toho jsem prostě od Soni Červené čekal, protože se to z logiky celého jejího vystoupení dalo vycítit – a tady, vzdejme hold novinářské protřelosti moderátora Takáče za to, že stejně neomylně vycítil tohle i on. A tak přesně v momentu, kdy se pěvkyně nadechovala k tomu, aby se vyjádřila i k naší součastnosti, moderátor Takáč poněkud neosobně, úředně a chladně pěvkyni za poskytnuté interview poděkoval.

„Jak to, to už končíme, ale to je škoda?“ ptala se tímto náhlým ukončením intervie zaskočená Soňa Červená, a já jsem za jejím „to je škoda“, zřetelně slyšel myšlenku. „vždyť právě teď jsem se chystala říct, co mě tíží nejvíc, a vy jste mi tu možnost vzali.“

Možná kamufluji, možná by se Sońa Červená nevyjádřila k naší současnosti tak příkře, jak se domýšlím, ale mou představu toho, co by nám ještě nejspíš řekla, posilují dvě okolnosti. První je, jak moc jsem se já na závěr jejího vystoupení těšil já a se mnou určitě i desetitisíce dalších posluchačů, a jak moc z něj měl vítr moderátor Takáč.

Lubomír Man

 

Nikdy jsme se neměli líp.

Ale přímá volba prezidenta byla obrovská chyba, míní kardiochirurg Jan Pirk".

seznamzpravy.cz, 27.12.2018

Na rozdíl od pana dr. J. Pirka, který je vynikajícím kardiochirurgem, jsme přesvědčeni, že přímá volba prezidenta republiky občany, byl krok správným směrem.

Když se podíváme do Ústavy ČR ze dne 16. prosince 1992, v Čl. 2, odstavci (2) můžeme si přečíst následující: "Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo."

Tedy již od roku 1993 čekáme na ústavní zákon, který by stanovil, v kterých konkrétních případech může lid vykonávat státní moc přímo, ale nedočkali jsme se. A zřejmě ještě nějakou dobu to potrvá. A to je podle nás hrubá chyba. Již dávno měli naši zákonodárci takový zákon přijmout. A lid měl ve vymezených případech rozhodovat o otázkách společensky zvlášť významných přímo.

Páni zákonodárci nemají na takové zákony čas. V poslední době se zvlášť intenzivně věnují zvláštnímu sportu. Okopávají prezidentu republiky a nyní i předsedovi vlády ČR kotníky, pokřikují na ně, viní je ze všeho zlého. Média hlavního proudu jim v tom pomáhají. Nesmíme zapomenout, že právě v tomto sportu ČT zvlášť vyniká.

Jsme pro přijetí příslušného ústavního zákona v době co nejkratší, již zítra je pozdě. Jestliže lid, jak zakotvuje ústava, je zdrojem veškeré státní moci, měl by mít již dávno právo tuto moc vykonávat ve stanovených případech přímo.

To je cesta, která vede k upevnění a prohloubení demokracie v našem státu. Překážkou jsou jisté politické strany, které se „příznačně“ sdružily do demokratického bloku, ale dát lidu možnost rozhodovat ve stanovených případech přímo, je zřejmě pro tyto pány až přespříliš demokratické. Z druhé strany chápeme, že tímto krokem by si zákonodární kapříci svůj rybník sice vypustili, ovšem jen částečně, takže jejich setrvání v dosavadním "životním prostředí" by bylo i nadále zajištěno. Povede se "zástupcům lidu nadělit" lidu konečně již dávno potřebný předmětný ústavní zákon?

J. Kovář

 

Křičet „Smrt Spartě“ je u nás větším skandálem, než křičet „Smrt všem benešovům“?

Skandál: "Smrt Spartě!" křičel v šatně nový fotbalový hráč. Neuvěřitelný rozruch vyvolala posila prvoligového teamu pražských Bohemians.

www.seznam.cz, 27.12.2018

Následující slova napsal E. F v diskusi k článku Zrádce Hácha vydal korunovační klenoty: "Beneš je ten největší z.... v českých dějinách... smrt všem benešovcům". Pán, který vyzývá k vraždění všech benešovců, přes naše několikakeré upozornění, aby se omluvil, dodnes, pokud víme, tak neučinil. -red. ČNL

 

Jak dál v česko – „sudeto“ - německých vztazích?

Abychom nevzbudili zdání, že potomci či blízcí Němců odsunutých z Československa, či příslušníci německé menšiny v republice, masově tendují k henleinismu či rovnou k neonacismu, musíme po pravdě uvést, že tomu tak zřejmě není. K tomuto poznatku jsme se dopracovali i na základě vlastních zkušeností. Dlouhodobě jsme spolupracovali s některými německými antifašisty. Dokonce jeden z nich byl funkcionářem Kulturního sdružení občanů německé národnosti v ČR (KS). Paměť nejistě napovídá, že byl tajemníkem KS. Byli jsme si tak blízcí, že jsme oboustranně cítili, že k sobě patříme. Mezi námi a jím, který reprezentoval určitý směr KS, nebyly žádné problémy.

Dalším takovým našim významným přítelem byl německý antifašista ze severozápadního pohraničí. Podle informací, které máme, prožil válku i se svým otcem v německém koncentračním táboru. Psal pro nás články, nejenom však pro nás, my jsme je publikovali, jeho brožurky jsme upravovali a rozesílali. Některé texty, jichž je autorem, opětně postupně uveřejníme. Ještě dodnes je v našich řadách jeden německý antifašista. Je jedním z nás. Patří k nám.

Faktem však přes toto konstatování je, že mladší generace spíše podléhají hlasům minulosti. To za několik let jsme odvodili z jejich stanovisek, komentářů na FB. A to je, jak se domníváme, problém, který by se měl týkat nejen nás kolem ČNL, ale především všech českých vlastenců bez rozdílu jejich politického přesvědčení.

Pokud nebude čelit této vlně mladší generace, z nichž někteří se odvolávají i na tzv. sudetoněmecký landsmanšaft (SL), v jehož zájmu pracují, naše společnost jako celek, vznikne pro republiku nezanedbatelné nebezpečí. Toto spočívá v tom, že nahnědlé mládí podporují někteří čeští germanofilové či sudetomilové, jeden z nich se dokonce prohlásil za sudetského Čecha a neexistující politické „Sudety“ rozmnožil o Šumavu a město Brno, a nadto se SL dostává značné podpory i ze strany části německých elit, k nimž do určité míry můžeme počítat i s paní kancléřku A. Merkelovou nebo spolkového prezidenta F.- W. Steinmaiera, a svého času i H. Seehofera, bavorského premiéra. Víme dobře, o čem mluvíme. Jejich zasahování do našich vnitřních záležitostí, ať již přímé, či nepřímé, bylo a je naprosto nežádoucí.

Pokud bychom chtěli zhodnotit nebezpečnost opor SL, pak tu hlavní spatřujeme v naší „páté koloně“. Bez ní SL dále nepokročí při dosahování svých cílů. Proto se tak intenzivně jeho vedoucí činitelé snaží získat pro „sudetoněmeckou věc“ „české přátele“, a to na všech úrovních, od místní až po ústřední. V tomto směru udělal SL v posledních letech řadu významných kroků vpřed, zvláště pak za pomoci dřívějšího premiéra B. Sobotky, P. Bělobrádka, D. Hermana, paní M. Marksové a dalších, v Brně to byl zejména primátor P. Vokřál. Jmenovaní i další přebírají nejen tzv. sudetoněmeckou terminologii a argumentaci, ale i některé cíle landsmanů si již více či méně osvojili. Lze očekávat, že tento proces bude pokračovat. Hlavním spojencem SL v ČR je opoblok. Co lze od něj můžeme očekávat? Bude-li i nadále v opozici, půjde o menší zisky, stane-li se vládou, pak Bůh nám pomáhej. Budeme v přetěžké situaci.

Víme též, že uvnitř tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu probíhají určité změny. Chtěli bychom říci, že jsou dobrým znamením. Ale nelze tento proces pouze takto vidět. Je složitý a rozporný. Pokud budou jeho představitelé dále slibovat svým členům, že náhrady škod, vzniklých „vyhnáním“, či majetkové restituce budou a k tomu požadovat zrušení tzv. Benešových dekretů, pak musíme být stále velmi ostražití.

Vzhledem i k uvedenému jsme přesvědčení, že dodnes platí varování dr. E. Hahnové, které pronesla na adresu „sudetoněmeckého landsmanšaftu“. Co řekla paní dr. E. Hahnová? „Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška sudetoněmecký landsmanšaft (SL) drží její kontinuitu.

K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL.

Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!...“ (PhDr. Eva Hahnová, historička dlouhodobě již působící ve SRN, v diskusi na konferenci „Odsun Němců – 65 let poté“, která se konala v listopadu 2011 v Ústí nad Labem.)

Vzali si čeští germanofilové a sudetomilové k srdci slova dr. E. Hahnové a dali podnět k předmětné diskusi? Pokud víme, nestalo se tak. A i proto předpokládáme, že negativní tendence ve vývoji SL i jeho „českých“ souputníků budou pokračovat. Tedy k žádnému podstatnému zlomu, který si tak přejeme, dosud nedošlo. Bohužel! Je tedy na nás, abychom sledovali, jak SL drží kontinuitu henleinovské strany. A pokud v tomto procesu nedojde k základním změnám, je naší povinností, abychom na uvedené hlasitě upozorňovali. Nemůžeme však ani zapomenout ani na opoblok a jeho činitele. Ukažme našim lidem, jakým nebezpečím pro republiku jsou!

J. Skalský

 

Zákon o banderovcích je záležitostí Ukrajiny, tvrdí naše MZV, my protestujeme

Zákon, který prohlašuje banderovce za účastníky boje za nezávislost Ukrajiny ve 20. století, staví je tedy na úroveň těch, kteří bojovali v druhé světové válce za osvobození Ukrajiny proti Němcům, se velmi dotýká svědomí celé Evropy. Zvláště by proti němu měli protestovat Poláci, ale také i my, Češi a Slováci, naši krajané, co žili na Volyni.

MZV ČR tvrdí, že složitými kapitolami dějin se musí každá země vypořádat sama. Ale zde nejde jen a jen o dějiny, o řešení historických problémů. Zde je v popředí zcela jiná otázka.

Když banderovci zavraždili možná až 150 tisíc Poláků, včetně žen a dětí, dokonce řadu svých obětí před smrtí mučili, nešlo o žádné vojenské akce, ale o projevy genenocidy, jednoho z nejodpornějších zločinů vůbec. Připomeňme si, že banderovci vraždili i naše krajany na Ukrajině, vraždili Slováky v době Slovenského národního povstání. Banderovské jednotky, zvláště pak SS divize Haličina, plnily v době SNP důležitou roli. Pomohly pacifikovat týl německým armádám, bojujícím proti postupujícím jednotkám Rudé armády. Kolik Slováků a dalších jejich spolubojovníků banderovci zavraždili? Kolik našich lidí přišlo o život v boji proti banderovcům, kteří se tlačili na Slovensko po konci války? Jistě šlo i stovky a možná i tisíce mrtvých našich lidí. A my dnes tyto vrahy, kteří jsou na živu, máme považovat za účastníky boje za nezávislost Ukrajiny ve 20. století?

To nemůžeme udělat! Vrazi zůstanou pro nás vrahy, přestože je nějaký ukrajinský zákon chce překrýt hávem bojovníků za nezávislost Ukrajiny. Je ostudné, slušně řečeno, že české MZV se podílí na snaze transformovat zločince v bojovníky za svobodu. My protestujeme! Co tomu řeknou potomci našich zavražděných? Pan ministr Petříček by za takového rozhodnutí měl z ministerstva okamžitě odejít. Dělá ostudu za ostudou. Proč mlčí pan premiér A. Babiš?

 

Od pozvání ke snahám o přisvojení si části české země Němci

Někteří Němci přišli k nám skutečně na pozvání našich panovníků či šlechticů. Jiní přišli nezváni. Časem v některých příhraničních obcích začali vládnout na úkor českého lidu. Docházelo již tehdy ke germanizaci některých Čechů. Školy české všude nebyly, ty německé ano. Němečtí fabrikanti práci dávali Němcům, Čechům často jen tehdy, když začali posílat své děti do německých škol.

Němci sídlili na zemi, která zůstávala českou. Kam až to dotáhli? Ve 30. letech začali křičet "Heim ins Reich". Mohli odejít z republiky, kdy chtěli. Ale oni chtěli si vzít sebou i část naší země, na které žili. A to i s Čechoslováky, kteří v našem pohraničí měli své domovy. Velkou část z nich však již dříve z domovů vyhnali. V době protektorátu se podíleli na zločinech na nás spáchaných. Dokonce pronásledovali s velkou zavilostí i německé antifašisty.

A v tom je ta hrůznost, zvrhlost. Podobně si německá menšina počínala i v jiných státech, např. v Polsku. I tam byli Němci silně znacizováni.

Proč o této části historie nemluví Němci, dokonce ani nechtějí o tom mluvit "přátelé sudetské věci". Chtěli by dokonce toto téma smést ze stolu na věčné časy. Proto musíme říkat pravdu. Nenecháme stokrát opakovat lež, aby si někdo nakonec neudělal z ní "pravdu". Přestaňte lhát o minulosti, říkejte pravdu!

Na lžích, ani na politické korektnosti nelze nic budovat! I dnes žijí Němci na naší půdě, kterou si nemohou žádným způsobem přivlastnit. Měli by se podle toho také chovat. Mnozí z nich nám přesto kladou nejrůznější požadavky, diktují nám dokonce, koho máme oslavovat, o kom mlčet, jaké sochy budovat a jakou politiku provádět. To není žádné česko-německé poklidné soužití. To je snaha nás ovládnout. My však trváme na tom, abychom měli republiku svrchovanou, rovnou všem ostatním státům, aby český národ byl rovnoprávný s dalšími národy. Své bráníme, cizí nechceme!

Němci by si konečně měli odpustit svůj další Drang nach Osten! I když je vedený mnohem "jemnějšími nástroji a způsoby", musí opět špatně skončit.

J. Kovář

 

Hrnko k rehabilitácii vojnových zločincov banderovských bánd

Pionieri a pionierky SME a Denníka N teraz mlčia

Bratislava 28. decembra 2018 (HSP/Foto: Facebook)

Bojovníkom Ukrajinskej povstaleckej armády (UPA), Organizácie ukrajinských nacionalistov (OUN) a ďalších nacionalistických jednotiek parlament priznal status vojnových veteránov z čoho im vyplývajú nielen výhody sociálne, no hlavne morálne. Ukrajinskí poslanci schválením návrhu č. 8519 definitívne zavŕšili proces postupnej a tichej rehabilitácie vojnových zločincov z radov nacionalistických zoskupení kolaborujúcich v prvej fáze vojny s nacistami. Na uvedený postup našich susedov reagoval poslanec SNS Anton Hrnko

„Skôr než sa dotknem merita veci, dovolím si jednu fikciu,“ píše v úvode svojho stanoviska národniar Anton Hrnko a dodáva: „predstavte si, čo by sa asi stalo, keby sa objavila nasledovná správa: Slovenská vláda na svojom zasadnutí rozhodla, že do parlamentu predloží návrh zákona, ktorým vyhlási príslušníkov Pohotovostných oddielov Hlinkových gárd za veteránov druhej svetovej vojny a zrovnoprávni ich s príslušníkmi antifašistického odboja.“

„Zároveň by v rovnakom uznesení určila, že rok 2019 bude rokom Vojtecha Tuku. Ocenila tak ich zásluhy v boji proti komunizmu a ruským diverzantským skupinám, ktoré rušili pokoj ináč v usporiadanom režime slovenského štátu,“ vysvetľuje.

„Nuž, ruku na srdce, čo by sa stalo?“ pýta sa poslanec a zároveň odpovedá: „viem si to veľmi živo predstaviť. Na Slovensko by chodili demarše dokonca aj z Berlína. To nehovorím už o tom, že by sa nad touto aktivitou rozčuľovala nielen svetová tlač, ale aj regionálna tlač niekde v Patagónii i na Novej Guinei. Skratka, bol by to kolosálny škandál neuveriteľných rozmerov.“

„Ale čo sa stane, keď v susednom štáte vyhlásia za hrdinov a veteránov na rovnakej úrovni ako účastníkov Veľkej vlasteneckej vojny príslušníkov banderovských bánd (UPA), príslušníkov SS divízie Galizien (terorizovala aj povstalecké Slovensko) a príslušníkov rôznych kolaborantských zoskupení s nacistickými okupantmi na Ukrajine? Zhola nič,“ zdôrazňuje.

„Pionieri a pionierky takých slovenských periodík ako SME alebo Denník N, ktoré ešte prednedávnom vyvolali hurhaj okolo udelenia Ceny daniela Rapanta J. Rydlovi, sú ticho, mlčia,“ dodáva.

„Neviem vôbec, či o tom, že pred dvoma dňami prezident Porošenko podpísal zákon o zrovnoprávnení týchto nacistických kolaborantov a hrdlorezov s veteránmi protifašistického odboja a rok 2019 vyhlásil za rok S. Banderu, informovali svojich čitateľov.“

Pritom on sám nepozná na Slovensku historika z akéhokoľvek tábora, ktorý by sa pozitívne vyjadril či už o činnosti PO HG alebo V. Tuku.

„Pritom vyčíňanie banderovcov pod kuratelou nacistického Nemecka vo vzťahu k židom, Poliakom, Rusom, antifašistom sa nedá ani v náznaku zrovnať s podobnými aktivitami tých Slovákov, ktorí sa podieľali na nacistických zločinoch. Tie desaťtisíce a státisíce obetí týchto vraj bojovníkov za Ukrajinu proti zlým boľševikom a Moskáľom jednoducho volajú po spravodlivosti!“ dodáva.

„Kde zostala európska spravodlivosť? Prečo proti tomuto velebeniu stelesneného zla, ktorým nebol len nacizmus, ale aj všetci jeho paholci, nenaráža na zomknutý odpor európskej politickej elity, tlače, verejnosti? Akú hydru v slepej nenávisti voči Rusku púšťame medzi nás!?“ pýta sa poslanec NR SR.

„Už v svojom príhovore pred sviatkami som zdôraznil, že nevyhnutnou podmienkou demokracie je meranie rovnakým metrom pre všetkých! Alebo budeme všetko meniť? Už nie je antifašizmus princípom dnešnej Európy? To na ospravedlnenie všetkého stačí, že to je protiruské?“ dodáva.

„V mene SNS musím jednoznačne zdôrazniť, že Ukrajina s touto “výbavou” nemá miesto v rodine slobodných európskych národov a nikdy ju v tejto podobe v jej integračných ambíciách nepodporíme,“ upozorňuje na záver národniar Hrnko.

 

Ano, základní vojenské službě!

V dnešní neklidné době, kdy jsou v pohybu miliony migrantů a desítky tisíc z nich proudí do Evropy, budeme časem, kdy se situace zřejmě dále zhorší, potřebovat mnohem více vojáků než v současnosti máme.

Domníváme se, že by vojenská služba by měla být, na příklad na jeden rok, povinná pro všechny občany republiky. Vznikla by tak národní občanská armáda, jejíž bojová morálka by byla podstatně vyšší než ta, jíž mají žoldnéřské jednotky.

Za zvážení by stálo i to, zda by voják po výkonu základní vojenské služby neměl být vybaven do civilu i vlastní ruční střelnou zbraní a potřebným množstvím nábojů, které by měl uložené stanoveným způsobem doma.

Po několika letech takové služby by vznikla početná lidová armáda, jejíž příslušníci i po propuštění do zálohy, by mohli okamžitě nastoupit do služby s ručními palnými zbraněmi. Tak bychom lidi ozbrojili, aby každý mohl podle nutnosti chránit nejen sám sebe a svou rodinu, ale i širší komunitu.

Během několika let bychom mohli mít záložní armádu, která by čítala až 250 tisíc vojáků, poddůstojníků a důstojníků. Počet vojáků v základní vojenské službě by závisel na síle populačního ročníku, který by podléhal základní vojenské službě.

Samozřejmě, že by odborníci měli zvážit, zda bychom měli povolávat do základní vojenské služby i děvčata, a to v jakém počtu, k jakým zbraním či službám? Nebo vojenská služba by zůstala pro dívky jen dobrovolnou službou?

Je spousta dalších otázek, které s tématem souvisí. Nehodláme se jimi zabývat, Nejsme odborníci. Položit však provokující otázky však považujeme za svou povinnost.

Ano, jsme si vědomi toho, že i u nás v republice jsou síly, které by rády viděly lid odzbrojený, nikoliv ozbrojený. Je však otázkou, komu takoví lidé slouží. Jsme přesvědčeni, že nikoliv republice. Je v našem zájmu, abychom měli silnou národní a občanskou (lidovou) armádu.

J. Skalský

 

Ševče, drž se svého kopyta!

Z této moudrosti našich předků si mnozí z nás brali a berou poučení dosud. Jinak by mohla následovat výtka, adresovaná komukoliv, že se plete, „ač neuměje“. Myslíme si, že by to prospělo i BIS. Měla by odhalovat cizí špióny, ať již jsou z jakéhokoliv státu. Pokud se však víceméně soustředí jen na ty ruské a čínské, pak neobsáhla, jak jsme přesvědčeni, rozsah svého povinného zájmu. A když dokonce se začne zabývat školstvím, jak učí, co učí, a opět že jde o sovětský vliv, v době kdy Sovětská svaz již asi 27 let neexistuje, a rusky pojatý panslavismus, pak se mnohým může zdát, že je to politické zadání a že BIS si přifařila oblasti, které patří především do oblasti školství. Je zajímavé, že nikdo anglosaským ani arabským státům nevytýká jejich spolupráci. Každý tento fenomén považuje za přirozený. Proč potom nikoliv slovanskou vzájemnost?

Když se podíváme na naše školy, a to nejen v pohraničí, zjišťujeme, že mnohé z nich mají družební vztahy s německými školami, v některých případech již dlouhodobě. Zdá se nám, že toto soustředění se jen na německé školy není dobré. Zvláště z pohraničních škol jsou v blízkém dosahu i lužickosrbské školy, které to mají stále těžší. Jistě by byly vděčné za družbu s českou školou. Zatím nic o něčem takovém nevíme. A to je škoda. Jsme přesvědčeni, že právě české školy by měly pomáhat nejen lužickosrbským školám, ale také, podle svých možností i lužickosrbskému národu, který bojuje o svou existenci. Ještě z nedávné doby je známý dopis, v němž lužickosrbští rodiče požadují, aby výchova jejich dětí probíhala v jejich mateřském jazyku a protestují proti dalšímu rušení lužickosrbských škol. I za Rakousko – Uherska u nás germanizace probíhala. Dobří víme, jaké měla následky.

Lužičtí Srbové jsou v Německu považováni za národnostní menšinu. Je to tak správné? Němci si na to udělali zvláštní zákon, z jeho hlediska je zřejmě vše v pořádku. Vezměme si však i další údaje! Lužičtí Srbové žijí na svém původním území již někdy od 5 či 6. století. Němci na jejich zemi přicházeli zvláště od konce 10. století, kdy Lužičany porazili a zbavili je politické samostatnosti. Přicházeli tedy na jejich původní sídelní území, kde Lužičané byli doma. Takže můžeme se na Lužičany dívat i jako na zbytek původního lužickosrbského národa. Pokud si řekneme, že jsou skutečným národem, byť málo početným, pak musíme připustit, že mají i právo na sebeurčení, které národům, jež nemají vlastní stát, zakotvuje mezinárodní právo.

Tento problém zde nechceme řešit. Chceme jen poukázat na to, že české školy, česká zastupitelstva v obcích, městech, by měly cítit více slovanské solidarity a poskytovat Lužickým Srbům nejen morální podporu. Takto či podobně to cítí jistě i mnozí z nás. Signál akcím v tomto duchu by měl přicházet i od příslušných ústavních činitelů. Od úvah by mělo dojít k jejich praktickému naplňování. Na uvedené skutečnosti BIS zřejmě nemyslela. Otázkou je, zda o nich vůbec ví. A pokud ví, proč se o nich nezmínila? Jednostrannost je vždy jednostranností, která není dobrá. A tady obyčejný občan, zastupitel by měli vyvíjet svou aktivitu, ať je to pro BIS žádoucí, či nikoliv.

Pokud jde o zájem o Německo, dokonce i o landsmany, tak si myslíme, že v posledních letech je tak silně podporovaný ústavními činiteli, že se blíží k oné námi vzpomínané nežádoucí jednostrannosti. Vzpomeňme jen za zahájení tzv. strategickému dialogu mezi ČR a SRN. Měli jsme se, podle mínění pana B. Sobotky, iniciátora dialogu, dostat do nejtěsnější blízkosti Německa. Ale nebyl to jen Sobotka, kdo se v tomto směru silně angažoval, ale byl to i pan P. Bělobrádek, místopředseda vlády ČR, pan Daniel Herman, ministr kultury, pan Jan Čižinský, tehdy starosta na Praze 7, a další.

Činnost těchto pánů i dalších je jednostranně zaměřená na Německo, a také Bavorsko s jeho „čtvrtým kmenem“, tj. s tzv. sudetskými Němci. Ve vládě ČR zasedal i minstr kultury D. Herman. Ten byl současně i předsedou česko-německého „Sdružení Ackermann-Gemeinde“ (SAG), jež sídlilo v Praze. Bylo však součásti mnichovské Ackermann-Gemeinde (AG), jedné ze základních složek „sudetoněmeckého landsmanšaftu, s nímž mělo společné ústřední orgány a tzv. říšské či celoněmecké sjezdy. Mnohými bylo SAG považováno za volnou složku AG.

Vraťme se ještě o nějaký rok zpět. V květnu 2012 přijela paní A. Merkelové, kancléřka SRN, na státní návštěvu Prahy. Pobyla zde jen několik hodin, ale přesto si našla čas, aby sdělila premiérovi P. Nečasovi, že landsmani již netrpělivě čekají na zahájení přímých jednání s českou vládou. Co nedokázal několika intervencemi pan H. Seehofer, tehdy bavorský premiér, to se povedlo kancléře Merkelové. A již v únoru 2013 pronesl premiér P. Nečas svůj falešný a podlézavý projev v bavorském zemském sněmu. To byl viditelný začátek naší silně proněmecké cesty.

V této souvislosti bychom si dovolili otázku, proč BIS tehdy nepřišla na to, že paní A. Merkelová se nepřípustně vměšovala do našich vnitřních záležitostí?

V r. 2016 došlo i na přímé jednání vládní delegace ČR, tvořené především B. Sobotkou, tehdy předsedou vlády, a P. Bělobrádkem, místopředsedou vlády, a představiteli „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ (SL) v Mnichově.

Na sjezdu SL vystoupil D. Herman s velkým projevem a následně, na dalším sjezdu, pak i P. Bělobrádek. Někdy v té době se psalo v tisku SL o tom, že se pracuje na německo-českých dějinách, rakousko-českých dějinách. Pokud budou formulovány jako četná stanoviska SL nebo podobně, lze asi jen s velkou těžkostí očekávat, že Češi, ve své většině, je přijmou. Proto je dobrá jakákoliv přípravná kanonáda, která by alespoň trochu rozrušila tradiční české postoje ke známým česko-„sudeto“-německým problémům

Otiskneme některé dokumenty či jejich části, o nichž píšeme, na FB, aby bylo zřejmé, že jsme se skutečně vydali na německou cestu. Jsme přesvědčeni, že naše zahraniční politika nemůžeme být jen proněmecká! Nám nejbližším národem jsou Slováci, tradičním spojencem jsou Srbové. Nyní v rámci V4 máme také dobré vztahy s Polskem a Maďarskem. A nemůžeme ani zapomenout na Rusko. V němž mnozí z nás vidí tradičně dobrého spojence. Z Ruska nemůžeme dělat strašáka naší politiky. Pokud se vztahy k EU, SRN, NATO viditelně zhoršily, není tím vinno Rusko. Vzpomeňme si na migrantskou politiku A. Merkelové a Německa, i EU a zarputilost, s níž nám se snažily vnucovat migrantské kvóty. Pak můžeme zjistit, že ta naše politika je jiná, než našich protějšků. V těch rozdílnostech lze hledat rozpory, které nás nyní provázejí. Vidět ve všem ruku Moskvy je příliš primitivní a pošetilé.

Již dávno, pokud sledujete noviny landsmanů, jste si mohli číst o tom, jak zvráceně vykládáme naše dějiny, jak bráníme tzv. Benešovy dekrety, které již dávno neměly existovat, jak bráníme náš tzv. amnestijní zákon. Podstata problémů, abychom se vyhnuli dalším výčtům, spočívá především v platném znění stanov SL a v programu 20 bodů SL. Sudeti a Němci další mluví o tom, že jsme vyhnali německé obyvatelstvo, před tím jsme je okradli a plno z nich ještě vyvraždili. Některé sudetoněmecké zdroje mluví o tom, že jich bylo až 240 tisíc. Takovéto pojetí je však v rozporu s Postupimskou konferenci i Pařížskou reparační úmluvou a především s historickou pravdou. Pro Němce jako by výstupy z těchto spojeneckých konferencí ani neexistovaly. Sudetoněmeckou terminologii převzal zčásti D. Herman, P. Bělobrádek a i B. Sobotka. Např. mluví o vyhnání německého obyvatelstva z ČSR, mluví o tzv. kolektivní vině a obětech německého obyvatelstva na životech. Panové a dámy, i z řad některých českých politiků, zastávají stanoviska spíše proněmecká, nikoliv pročeská, která jsou naopak souladná s výstupy mezinárodních spojeneckých konferencí.

Vezměme některá prohlášení pana P. Bělobrádka z té doby. Mluvil o sobě jako o sudetském Čechu. Rozeznával tzv. Sudety geografické a politické. K těm druhým přičlenil, zřejmě na základě vlastního rozhodnutí jako výraz vstřícnosti k SL, celou Šumavu a město Brno. Jsou známé i další jeho kontroverzní výroky. Je zajímavou věcí, že BIS v té době tyto skutečnosti nezjistila a nesignalizovala, že jsou pro české státní a národní zájmy nepřijatelné buď zcela, či z části. A to se v tu dobu, pokud víme, ještě BIS nezabývala aktivně školstvím. Nebo právě tyto názory, které ventiloval tehdy pan Bělobrádek, mají být v českých školách novátorsky raženy?

Jsme přesvědčeni, že právě tato výrazně proněmecká a sudetofilní orientace pana Bělobrádka, Hermana a dalších vedlo k tomu, že voliči při parlamentních volbách se odklonili od KDU a strana, stejně tak jako TOP 09, Starostové, se dostala až k samému srázu parlamentní existence. Tento trend byl potvrzen i dalším faktem. Pan Bělobrádek kandidoval do senátu v domovském volebním obvodu. Nebyl zvolen stejně tak jako D. Herman.

Když si uvědomíme vše uvedené, včetně i obsahu dokumentů, které budeme vyvěšovat na FB, vidíme celkový obraz pana P. Bělobrádka jako výrazně proněmeckého politika, který Rusko a komunisty, slušně řečeno, nemusí. To se o jmenovaném vědělo již dříve. Přesto byl zvolen předsedou parlamentní komise pro práci s BIS. Bylo to právě proto, jaký pan Bělobrádek byl? Pokud ano, pak to nebylo moudré. Když si přiznáme pravdu, tak snad všichni víme, že to byly silně německé karty, jimiž hrál a tak přivedl sám sebe i KDU, jíž předsedal, na pokraj politické nicotnosti. Chceme-li však dosáhnout potřebných změn v českém školství a vůbec v celé české společenské atmosféře, bude zřejmě zapotřebí nějakého šoku. To je druhá stránka věci. Kdo by byl schopný takovýto šok připravit a plošně uskutečnit? Pak na tu otázku odpovíme, že zřejmě nejvhodnější pro splnění tohoto úkolu by byl pan Bělobrádek. Pak však nepřímo připouštíme, že nám primárně o zadané úkoly BIS nejde. Ale o jakousi přifařenou činnost, jež nabyla důležitosti „vývojem“. Kdo ji však určil k naplňování? Zatím nikoho nevidíme, o nikom nevíme. Dozvíme se to? Poslanecká sněmovna, ani prezident republiky, ani premiér BIS takový úkol zřejmě neuložili. BIS jej přesto plní.

Byli bychom velmi rádi, kdybychom se mýlili. Zatím však máme silné obavy před razantním nástupem éry přepisování našich dějin. Éry, která se může podstatně dotknout české státnosti i našeho národa, kultury, jazyka. Její možný příchod v současnosti nebo v čase nejbližším, nedávno jsme ještě slavili 100. výročí vzniku Československé republiky, zvěstují různá temná znamení doby. Vidíme kolem sebe pravdu naříkat a sténat. Braňme ji! S ní budou hynout lidé.

Dr. O. Tuleškov

 

Zrádce Hácha vydal korunovační klenoty země České katu Heydrichovi

Adorace kolaboranta dr. Háchy, tzv. státního presidenta protektorátu, nesnese žádné omluvy ani z hlediska státoprávního, ani z hlediska historického. Hácha prostě byl zrádce československé státnosti a nikdo a nic mu to neodpáře. Tento rodák z Trhových Svinů,který byl celý život zastáncem staré rakouské monarchie a nikdy nepřilnul k československé státnosti, byl vybrán klerofašisty II.republiky k vládnutí,a poté byl schválen Hitlerem a jeho katany k administraci porobeného protektorátu, jemuž Čechové ironicky říkali "Nehmen und Berem". Hitler svou blahosklonnost k administrátoru protektorátu vyjádřil i honosným darem limuzíny Mercedes.

Hácha svou oddanost Reichu a podlézavost vůči katanu českého národa Heydrichovi manifestoval dokonce předáním většiny klíčů od svatovítského pokladu korunovačních klenotů země České, což byl největší morální státoprávní zločin,kterého se mohl kolaborant k III.říši dopustit. Heydrich přijal tento Háchův "dar" a konstatoval, že Háchova vstřícnost zaručuje ty nejlepší vztahy protektorátu k okupantu III.reichu.

Tato hanba země České byla fotografována i filmována.

Dnešní vydání pamětní známky Háchovi je projevem nejen přepisování dějin, ale projevem nemístné a ostudné adorace nejvyššího kolaboranta protektorátu. K věci by se měly vyjádřit kompetentní orgány a známka by měla být stažena z oběhu v České republice. Co nejrychleji.

Dr. Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno

 

Trump prehovoril o “najväčšej lži” v dejinách americkej politiky

Washington 30. decembra 2018, HSP/Sputnik

Prezident USA Donald Trump vyhlásil, že posledné údaje potvrdili “absolútnu absenciu” dôkazov jeho údajného “sprisahania s Ruskom.” “Sfalšované ruské sprisahania je najväčšia lož v dejinách americkej politiky,” napísal Trump na Twitteri.

Na snímke prezident USA Donald Trump

Americký prezident zdôraznil, že ministerstvo spravodlivosti USA a FBI sfalšovali toto vyšetrovanie za prezidenta Baracka Obamu, aby pomohli Hillary Clintonovej zvíťaziť vo voľbách.

V USA stále prebieha vyšetrovanie prípadu “zasahovania” Ruska do amerických volieb a tiež predpokladaných stykov prezidenta Donalda Trumpa s Moskvou. Prípad vyšetruje špeciálny prokurátor Robert Mueller a tiež obe snemovne Kongresu.

Moskva už neraz vyvrátila obvinenia z pokusov o ovplyvnenie volieb v USA, prezidentov tlačový hovorca Dmitrij Peskov ich označil za “absolútne nepodložené.”

 

Z dopisu otce rodiny papeži Františkovi ze dne 13. prosince 2018

"...Kardinál Comastri v homilii, kterou pronesl letos o svátku svaté Anny ve Vatikánu, mluvil o ďábelském projektu zničit rodinu a připomněl přitom básníka Eugenia Montale, pozvaného na obřad, který připomínal 25. výročí svržení atomových bomb za druhé světové války, a prohlásil, že ve svědomí pociťuje povinnost upozornit, že explodovala atomová bomba rodiny, která způsobila více obětí než ty v Hirošimě a Nagasaki a že tuto bombu instalovaly sdělovací prostředky falešnými modely života.

Můžeme dnes všude spatřit lidské trosky po této atomové bombě, které nezadržitelnou řetězovou reakcí ustavičně produkuje, a mému svědomí nedává klid skutečnost, že tato bomba explodovala také v srdci církve...." euportal.cz

 

Jiří Ovčáček @PREZIDENTmluvci

Prezident republiky veřejně vyzval, aby Česká republika oficiálně protestovala proti velebení válečných zločinců Ukrajinou. Reakcí Petříčkova ministerstva je ostudné strkání hlavy do písku. Oni se ani jediným slovem nezastali českých obětí banderovských vrahů! 15:52 - 29. 12. 2018

 

Háchovská tzv. Druhá republika se stala fašizujícím státem

Odpoutala se od všeho dobrého, co nám přinesla Československá republika. Ti, kteří těmto pochybným a sebezničujícím proudům vzdorovali, byli ničeni. Vzpomeňme si, jak tito pánové dovedli uštvat i Karla Čapka k smrti.

Do hledáčku „Druhé republiky“ se dostal dokonce i dr. Jan Šrámek, zakladatel Křesťanskosociální strany na Moravě a ve Slezsku, a později pak Československé strany lidové. V té době, kdy začal být napadán, plnil již úkoly čs. exilu v čele s prezidentem E. Benešem. S ním jej spojovaly letité přátelské vztahy. Jan Šrámek se zasloužil již v roce 1935 o zvolení dr. E. Beneše, do té doby ministra zahraničních věcí, do funkce prezidenta republiky. Při vytvoření tzv. prozatímního státního zřízení v Londýně se stal Jan Šrámek předsedou čs. vlády a byl jím téměř do konce války. Pro fašizující elementy byl naprosto nežádoucím osobností.

„…Šrámkovo demokraticky orientované křídlo katolické politiky z období první republiky bylo odstaveno od moci jako ideově nevěrohodné a nedostatečně výkonné vzhledem k snahám katolické církve o supremaci ve společnosti. Šrámkova demokratická katolická politika prý v koaličním kompromisu opustila celonárodní duchovní základ a soustředila se na "reálpolitiku" přízemních ekonomických zájmů a podporu prezidenta E. Beneše. Navíc poškozovala katolickou církev u věřících jiných stran, zejména agrární.

V nové státostraně - SNJ katolická církev a politika získaly určující vliv v kulturní komisi. Jejím předsedou se stal kanovník Msgre Bohumil Stašek, podléhající dlouhodobě vlivu svého klerofašisticky orientovaného spolupracovníka Jana Scheinosta. Politická hvězda Jana Scheinosta dostoupila v tehdy vrcholu; byl pověřen rovněž vypracováním programové platformy státostrany - SNJ. Kulturní komise SNJ, která měla v gesci kulturu, školství, mládež aj. měla sehrát významnou úlohu při ideologické očistě a jednotné hodnotové převýchově společnosti. Tradicionalistická myšlenková indoktrinace s fašizujícími inovacemi byla vnášena s pateticky budovatelskou dikcí a revoluční očistně násilnou stylizací.

Katoličtí literáti a publicisté byli v první republice uznáváni jako tvůrci, svobodně psali, získávali státní literární ceny, ale v mladé demokracii tvořili jakési fundamentální nepřátelské ghetto. Před moderní demokratickou kulturou a zlaicizovaným světem se uzavřeli sami do sebe a prožívali pocit exulantů ve vlastní zemi, k níž jakoby moderním spiknutím cizích jiných konfesí ztratili oprávněná dědická práva. "Jen a jen katolictví má právo, jen katolictví musí vládnouti, poroučeti, určovati, vésti, mluviti a tvořiti a všechno ostatní musí být velmi uctivě a pokorně zticha, chce-li, aby vůči tomu byla zachována tolerance. Stát se musí dostati pod protektorát katolictví", nastínil Jaroslav Durych již roku 1924 své politické kredo.

Za nového sepětí katolické církve s autoritářským státem v druhé republice se katoličtí literáti s pocitem zadostiučinění a odvety rychle ujali role intelektuálních vůdců v demokracii zbloudilého a demokracií zrazeného národa. Vytvořili za mimořádného zájmu předsedy státostrany Rudolfa Berana spolu s agrárními ruralisty Národní kulturní radu - direktivní organizaci usilující o dozorové řízení veškeré kultury s celo společenským převýchovným politickým zadáním. NKR spjatá se SNJ, byla imitací podobných kulturně glajchšaltujících institucí tehdejších nedemokratických režimů. Konzervativně tradicionalistický program deklaroval vymýcení moderní, nevěrecké, cizácky světové a demokratické, "pakultury". Lidu srozumitelná, realistická forma, vyhlašující moderní styly dvacátého století za paumělecké deviace, odpovídala žádoucímu propagandistickému poslání kultury. Svoboda tvůrce v druhé republice měla být usměrněna ve jménu služby "Bohu, vlasti, národu, kázni, hrdinství". Spisovatelé a umělci jiných tvůrčích ambicí, jiného pohledu na svět, jiné ideologie či "krve" měli být z české kultury vytěsněni. Proti oslavě „přízemního, průměrného" čapkovského člověka drobných, občanských a demokratických ctností byl nastolen ideál intolerantního bojovníka a průkopníka.6) Stejně jako v pozdějším socialistickém realismu, prodchnutém odlišnou ideologií, realistické obsahové ztvárnění mělo spočívat nikoli v tom, jaký český člověk je, ale jaký by měl podle ideálního doktrinálního převýchovného konceptu být.

Součástí instalace prorežimní kulturní platformy nebyla tvůrčí debata, ale ofenzivní brutální kampaň známých osobností katolické české literární scény proti českým spisovatelům zastávajícím jiná názorová východiska, odlišné formy ztvárnění či dokonce majících odlišný rasový původ. Fundamentalismus katolických literátů seriózní polemiku s "nehodnými a nepřáteli" vůbec nepřipouštěl: „Katolictví je univerzální pravdou, která nepřipouští polemiku, neboť vede ke spáse“ (Jaroslav Durych). Místo tvůrčí debaty používal metodu běsnících zničujících pamfletů. Slovníkem zášti a očistného násilí, který mimo jiné vyhrožoval mimořádnou tvrdostí, koncentračními tábory a pálením knih kolegům - tvůrcům jiných názorů v době, kdy tyto excesy byly součástí každodennosti v německé střední Evropě, pod jejíž dominací se Češi po Mnichovu ocitli, klesli v daný okamžik někteří katoličtí literáti na samé literární dno. Misijní posedlost, militantní představa, že s pomocí autoritářského státu se lze přiblížit ke svatému katolickému společenskému ideálu na zemi a hned, ospravedlňovaly diktátorské prostředky.“… Literární politika aneb odpustek a heroizace místo mementa“, Prof. PhDr. Jan Rataj, CSc.

 

Vzpomínáme 100. výročí vzniku Československé strany lidové

Jan Šrámek, křesťanský sociál, demokrat, vlastenec, sociální reformátor, politik věrný čs. státnosti a našemu národu

Mluvíme-li o Janu Šrámkovi a jeho době, nejde jen o pouhé vzpomínání na minulost. Získáváme totiž mnohé podněty a i určité návody k činnosti v současnosti a budoucnosti. Jsme přesvědčeni, že šrámkovská politika, její zásady, byť aplikované v podmínkách dneška, nám mohou pomoci při překonávání již dlouhodobé zbloudilosti a bezvýchodnosti kádeuácké politiky.

Jestliže tvrdíme, že J. Šrámek sehrál rozhodující úlohu při založení ČSL v letech 1918 a 1919, máme pravdu. Je to však jen její část. Jak ČSL vznikla? Jan Šrámek v ČSL sjednotil Křesťanskosociální stranu na Moravě a ve Slezsku s Katolickonárodní stranou, jež byla silně konzervativní a prorakouská. Obdobně přispěl ke sjednocujícímu procesu v Čechách.

První poznatek, který můžeme z uvedeného vyvodit, je fakt, že nová ČSL byla tvořena jak křesťanskosociální složkou, tak i křesťanskými konzervativci. V rámci strany získali tito řadu významných stranických i státních funkcí. Sjednocení vytvořilo základ k budoucímu významnému postavení ČSL v rámci prvorepublikového stranicko-politického systému. Křesťanskosociální charakter nové strany byl zřejmý.

V pozdější době, počátkem 90. let 20. století, existovala ve straně podobná situace. Nová pravicová většina se postupně zmocnila v ČSL vedení. Jak problém tehdejšího většinového konzervativního křídla a zřejmě menšinové křesťanskosociální frakce řešil J. Lux? Návrh na vytvoření a uznání křesťansko-sociální frakce podali na ÚV společně R. Sacher a J. Bartončík. Lux a jím vedený ústřední výbor odmítli v hlasování, aby tehdy velmi početná křesťanskosociální skupina se stala součástí ČSL a získala odpovídající postavení, včetně zastoupení ve straně a jejích orgánech. Křesťanští sociálové trávili pak celá léta na stranické periférii nebo mimo stranu. KDU-ČSL postupně degenerovala.

Řekněme si tedy, že luxovské řešení problému bylo odlišné od toho šrámkovského. Dnes víme, že bylo zcela zásadně chybné. Každá demokratická strana má své frakce, křídla, skupiny, faktické či formalizované, institucionalizované, které v demokratickém vnitrostranickém procesu v souladu se svou reálnou silou se podílejí na tvorbě stranických programů a rozhodování. Tak se stala ČSL, pravicí přetransformovaná v KDU-ČSL, více stranou pravice než proklamovaného středu, a to bez ohledu na nejrůznější stranická verbální prohlášení. KDU-ČSL, která ve svou dobu spolupracovala např. s výrazně pravou Občanskou demokratickou aliancí, či Unií svobody, s nimiž dokonce hodlala vytvořit Čtyřkoalici, která spolupracovala v rámci vládnoucí koalice s ODS, je spoluodpovědná za budování liberálního kapitalismu v naší republice, proti němuž se stavěla zdrcující většina občanů. Šrámkovské řešení, které vycházelo z toho, že strana je domovem i pro různé vnitrostranické skupiny, není naplněno, je zřejmě i nadále odmítáno. Přirozená vnitřní struktura strany je tedy stále deformovaná. V dohledné době musí být tento již dlouhodobý problém šrámkovsky řešen, pokud KDU-ČSL se nemá propadnout do politické nicotnosti. Tato alternativa není vyloučená.

Když J. Šrámek sjednotil konzervativce s většinovými křesťanskými sociály, byl nucen tuto novou organizační jednotu odrazit i do stranických programových dokumentů. Pokud se podíváme do programů ČSL, v tu dobu postupně formulovaných, můžeme konstatovat, že křesťanskosociální složka v nové straně se výrazně prosadila. O této skutečnosti svědčí i následující citace: „Kapitalismus a křesťanství stojí proti sobě jako oheň a voda…Křesťanští sociální politikové vedli ode dávna boj proti kapitalismu.“ (Z programového dokumenty ČSL v Čechách, Obnova lidské společnosti, 1920, str. 4)

ČSL byla od svého vzniku stranou sociálně-reformní, ovlivňovanou původními křesťanskosociálními ideály. Tento charakter si udržela i v době po druhé světové válce. Když někteří činitelé rozpuštěné agrární strany hledali u prezidenta Beneše radu, do které strany by měli vstoupit, vyjádřil se pan prezident v tom smyslu, že Šrámkova lidová strana je mnohem socialističtější než celá národně socialistická strana. Šrámek v té době, stejně jako celé vedení ČSL, zdůrazňoval, že ČSL musí na svém sociálně-reformním charakteru trvat. Pokud by ho ztratila, pak ztratí důvod své existence.

Položíme-li si otázku, zda KDU-ČSL je také sociálně-reformní stranou, dojdeme k závěru, že, přes několik sociálně cítících jednotlivců, nikoliv. Obnovit ČSL, nebo reformovat KDU-ČSL, jako stranu šrámkovského charakteru je trvající dějinnou výzvou.

Je bezpochyby, že Jan Šrámek patřil k „mužům 28. října“. Byl prvním katolickým politikem, který se jednoznačně prohlásil pro samostatný československý stát. I Katolickonárodní strana patřila k těm katolickým silám, které dlouho viděly budoucnost českého národa v Rakousku-Uhersku. V rámci nově vzniklé ČSL, která od samého počátku svého vzniku byla stranou státotvornou a vlasteneckou, vystupoval Jan Šrámek, jakož i celé vedení strany, proti jednotlivcům, kteří se nemohli smířit se zánikem Rakouska-Uherska. Československá republika se mohla vždy spolehnout na Československou stranu lidovou, a to především v dobách pro republiku těžkých. Lidovecká politika byla státotvornou i při řešení denních politických otázek. Když němečtí křesťanští sociálové usilovali o bližší spolupráci s ČSL, byl to především J. Šrámek a jeho spolupracovníci, kteří jejich námluvy odmítali. Dobře totiž viděli jejich odstředivé snahy, které představovaly určitý stupeň nebezpečí pro územní celistvost republiky. Marně si tito křesťanští sociálové stěžovali, že nacházejí větší pochopení u českých sociálních demokratů než u lidovců. Šrámek zásadně odmítal spolupráci se všemi, jejichž vztah k republice budil nedůvěru.  To byl také jeden z hlavních důvodů, proč ČSL přerušila spolupráci s Hlinkovou slovenskou ludovou stranou. Ale nejen to! Lidovci šli na Slovensko přes hlavy luďáků a založila zde samostatnou zemskou organizaci ČSL, jejíž vztah k republice byl zcela pozitivní. Vztah ČSL k výše uvedeným stranám byl vždy primárně určován jejich poměrem k ČSR. Jakmile se v jejich politice začaly objevovat odstředivé protičeskoslovenské tendence, ČSL bránila československou státnost i proti nim.

Je příznačné, že ČSL v prvorepublikových vládách velmi úzce spolupracovala se sociálními demokraty a národními socialisty. Společně s těmito stranami bojovala proti fašizujícím tendencím, a to i v agrární straně. Proti úsilí henleinovců rozbít republiku se lidovci postavili, jak s uvedenými stranami, tak i s komunisty, zejména v ohroženém pohraničí spoluzakládala ČSL akční výbory na obranu republiky. Jako příklad vlasteneckého postoje mohou sloužit následující slova B. Staška: „Co slíbíte a řeknete své matce české? Slibme ji a přísahati budeme v této památné chvíli jménem svým a všeho českého lidu, že ji nikdy neopustíme, nezradíme … Přísahati budeme, že svou prací, svorností, národní jednotou… postavíme opět vlast svou na onen stupeň cti, blahobytu a slávy, jakou prožívala v nejslavnější své minulosti.“ (Z kázání Msgre B. Staška,  na pouti u sv. Vavřinečka u Domažlic. I za toto vlastenecké kázání byl Stašek již v září 1939 poslán nacisty do koncentračního tábora, odkud se vrátil s podlomeným zdravím a v roce 1946 na následky útrap věznění zemřel.)

Šrámková ČSL se podílela jak na obnovení republiky po celou dobu druhé světové války, tak i na všech poválečných opatřeních. Podporovala odsun Němců z ČSR, spravedlivou odplatu kolaborantům a zrádcům a přijetí dekretů prezidenta republiky i Lex Schwarzenberg, jehož jednou ze zpravodajek byla dr. M. Horáková, poslankyně Československé strany národně socialistické.

Dělala a dělá obdobnou státotvornou a vlasteneckou politiku i KDU-ČSL? Vzpomeňme si na zvláštní přátelské vztahy, které již dlouhodobě KDU-ČSL pěstuje s bavorskou Křesťanskosociální unií, jejíž předseda je i patronem tzv. sudetských Němců. CSU je do značné části nositelkou požadavků sudetoněmeckého landsmanšaftu. Seehofer se svou stranou prosazuje právo odsunutých Němců z ČR na vlast, na zrušení dekretů prezidenta republiky. Byl to on, kdo nám nechal při své návštěvě Prahy přivést autobus sudetů, údajně členů jeho delegace. I přímé vztahy s tzv. sudetskými Němci nepravdivě halí kádeuáci do spolupráce s CSU.

O co usilují sudetští Němci? Kromě práva na vlast ještě požadují právo na sebeurčení, tedy aby se v republice vedle Čechů stali plnoprávným národem a podíleli se na vládě v česko-německé federaci a příp. se mohli rozhodnout, že se odtrhnou od republiky a stanou se se svým „nezcizitelným sudetoněmeckým územím“ součástí Německa. Tak by došlo k obnovení hranic stanovené již tzv. mnichovskou dohodou. Dále sudeti mluví o odškodnění a potrestání těch, kteří se podíleli na jejich „vyhnání“.

Přesto někteří kádeuáčtí činitelé a senátoři se za svou prosudetskou činnost nejen nestydí, ale považují ji za správnou. Ovšem česká média o těchto aktivitách se nezmiňují, a když ano, pak zcela výjimečně. Jen jeden příklad. Dr. P. Pithart je kromě dalšího i spoluautorem knihy „Podiven“. Na jeho stránkách lze najít tolik špíny a hany na český národ a tolik chvály německých „kulturtrégrů“, jako snad v žádném jiném díle. Jeho „usmiřování“ vedlo i k přijetí některých stanovisek odsunutých Němců. Dr. Pithart byl však i čelným funkcionářem KDU-ČSL. K jeho výprodeji českých národních zájmů, k jeho tupení českého národa tato strana mlčela a mlčí, tedy souhlasí. A to je právě nejen strašné, ale i odpuzující.

Můžeme tedy říci, že současná politika KDU-ČSL není státotvorná, není vlastenecká, ale má blízko ke zradě české státnosti a národních zájmů.

Politika šrámkovské ČSL byla též výrazně demokratická. Bojovala proti fašizujícím i nacistickým tendencím. Dr. J. Šrámek měl nesmírné zásluhy na zvolení dr. E. Beneše prezidentem republiky. Zajistil pro jeho volbu dostatek hlasů. Kdyby býval ve volbě zvítězil agrárnicko-henleinovský kandidát, naše demokracie by byla již v té době bezprostředně ohrožena. ČSL byla v době první republiky jednou z koaličních stran, které se zasloužily o demokratický charakter republiky, příkladný pro celou tehdejší střední Evropu. Nevíme nic o tom, že by KDU-ČSL takovouto šrámkovskou politiku podporovala. Ostatně strana, která neumožní řádné fungování vnitrostranické demokracie, může jen těžko a nadto zcela nedůvěryhodně usilovat o demokratický stranicko-politický systém.

Na základě uvedeného můžeme tedy tvrdit, že KDU-ČSL je stranou zásadně zcela jinou než byla šrámkovská ČSL. Jakékoliv působení vedoucí k obnově lidoveckého charakteru této strany bychom měli podporovat. Minimálně bychom měli od KDU-ČSL požadovat, aby ze svého názvu vypustila označení ČSL.

Současnou politiku KDU nejen nemůžeme podporovat, nýbrž se proti ní jako protišrámkovské stavíme. Podporuje-li někdo z našich řad její činnost, pak zabraňuje její případné tak nutné transformaci a obnovení jejího sociálního, vlasteneckého a demokratického charakteru.

Podíváme-li se na uvedený dějinný vývoj z nadhledu, můžeme konstatovat, že Šrámkovi se povedl historicky krok. Převedl křesťanské strany z minulosti do současnosti. Sjednotil je v ČSL, z níž učinil stranu křesťanskou, státotvornou, demokratickou, vlasteneckou a sociálně reformní.

J. Lux a jeho blízcí provedli též historický obrat. Z ČSL udělali KDU-ČSL a vedli ji zpět do minulosti proti toku času. Strana se stala součástí pravicové koalice a je odpovědná za „budování kapitalismu“ s liberální tváří se všemi jeho dopady do současnosti. Dnes KDU-ČSL je stranou, která díky i své germanofilní a sudetofilní politice je na chvostu našeho stranicko-politického systému. Kádrová vyčerpanost a zrada šrámkovských ideálů jsou pro současné „lidovce“ příznačné. To, co nestačil zničit J. Lux, podařilo se téměř dokončit P. Bělobrádkovi, sudetskému Čechu, jak sám sebe nazval. Úkolem křesťanských sociálů v současnosti je opět stranu převést na její původní šrámkovské pozice. Jde opět o historický obrat. Nová ČSL se může prosadit aktivní rolí, jíž sehraje při budování sociálně spravedlivé společnosti, obnovení svrchovanosti republiky, kultury a jazyka a především člověka, jehož potřeby, sociální i duchovní, se opět stanou jednou z nejvyšších společenských hodnot. Křesťanskosociální alternativa naší budoucnosti, jež je neslučitelná s liberalistickým kapitalismem, je jedním z možných řešení zásadních společenských přeměn, které nás v budoucnosti čekají. Záleží na nás!

Dr. O. Tuleškov

 

Národní smíření?v

To by mohl být jedním z prvních úkolů, kterého by se nová ČSL mohla ujmout. Dnešní vedení, především pan P. Bělobrádek a další jeho souputnici, jen mluví a mluví o tom, že národ je rozdělený. Když přijde řeč na komunisty a Rusko, dá se nejednou pan předseda strany slyšet, že je nemusí. Mluví-li se však o Německu, zvláště pak o Bavorsku a o landsmanech, rozplývá se nadšením. Co by pro milé krajany neudělal? Vždyť jsou vlastně členy a funkcionáři CSU, říká, i když jde jen o část pravdy. CSU je sesterskou organizací KDU-ČSL, vyjevuje své smýšlení pan Bělobrádek. Jedním z velkých smiřovatelů s landsmany a Bavory je také pan D. Herman. Za svou smiřovací snahu dostal čestný název „stavitele mostů.“ Staví však na jiné straně, než by měl. To i odpovídá celkové dezorientaci tohoto pána.

Jistě taková KDU nemůže pro národní smíření nic udělat. Svou dosavadní činnosti podporuje národní rozdělení a dělá vše pro smíření s landsmany.

Když se však zamyslíme nad usmiřováním a smířením, můžeme říci, že jistě jde o velmi ušlechtilé a zvlášť společensky významné úsilí. Na tom se všichni rozumní lidé mohou jistě shodnout. Shoda by měla být i v následujícím. Pakliže se hodlá někdo s někým smířit, pak nejdříve by mělo dojít ke smiřování a smíření uvnitř vlastního národa. Pokud někdo však dává přednost smiřování přeshraničnímu před vnitřním, dopouští se na svém národu velké křivdy. Proč? Rozdělený národ je rozdělením slabý a zranitelný. Pakliže se chci přesto nejdříve smířit s „milými krajany“ v zahraničí a ne s vlastními lidmi, zvýhodňuji cizí před vlastní krví. Smířeni s „krajany“, dosažené jen částí národa, může jít a také zpravidla jde na úkor našich státních a národních zájmů. Jak daleko je pak od zrady? Někdy velmi málo, někdy i zrada může být naplněná. Proto jednoznačně odmítáme smiřovačky s „milými krajany“ a vyzýváme vedení KDU, aby konečně prohlédlo a upustila od svého dosavadního snažení a věnovalo se plně a odpovědně otázkám spojeným s národním smířením. Pokud to bělobrádkovci nedokážou, nedokážou to jistotně ani čižinští, nechť proto dají šanci křesťanským sociálům. Ti splní toto historické zadání.

Dr. O. Tuleškov

 

Nekončící a nekonečná intervence vojsk NATO v Afghánistánu

nikam nevede

Autor: Jiří Kobza | Publikováno: 28.12.2018

Jiří Kobza konstatuje, že domnělý boj proti světovému terorismu se v Afghánistánu nekoná a naši vojáci, draze placení daňovými poplatníky, jsou jen figurkami v úplně jiné hře.

Nekončící a nekonečná intervence vojsk NATO v Afghánistánu nikam nevede. Kupodivu nikdo dosud neřekl jasně, proč tomu tak je. Inu, kdo se nepoučí z historie, je nucen ji prožívat vždy znovu. Protože jak můžou USA, které jsou tvořeny národem imigrantů, porozumět národům, kteří v Afghánských horách žijí a bojují již tisíce let? Jak mohou porozumět jejich vztahu k chudé, neúrodné a hornaté zemi? Jak mohou pochopit fakt, že tvrdá země rodí tvrdé lidi?

Boj s nimi nelze vést v rámci území Afghánistánu. Je jasné, že s koncem okupace dojde ke kmenovým střetům, které ujasní hranice kmenových území. Tato válka nejde vyhrát. Ale chce ji vůbec někdo vyhrát? Vždyť ve stínu válečných zpráv se mohou skrývat naprosto standardní obchodní vztahy, neboť za války lze rychle a snadno zbohatnout, zatímco v míru se musí pracovat.

Jenže nemohu se zbavit dojmu, že Afghánistán patří především Afgháncům a měli by si tedy určit sami, jak chtějí uspořádat svůj vlastní stát (nebo vytvořit své vlastní státy). (Redakčně kráceno)

Vážení a milí,

ještě asi před měsícem jsme věřili, že konečně jsme našli někoho, kdo se o náš web bude poctivě starat. Zjistili jsme, že nový webmistr vyvěsil několik článků na web. Dokonce odstranil jeden nedostatek, na který jsme ho upozornili. Ale čas nám nepřinesl další radosti, ale spíše zarmoucení. Pan webmistr ani neopravoval nedopatření, kterých se dopustil, ale také nedoplňoval webovou stránku. Pak přestal komunikovat vůbec a výtečně sehrál úlohu mrtvého brouka. Komunikace byla od počátku jeho velmi slabou stránku. A tak 29.12.2018 jsme ho zbavili oprávnění přístupu k našemu webu. Sliboval pomoc, ale nebyli jsme to my, komu pomohl.

Rýsuje se zde však další možnost. Tentokrát půjde o člověka z našich řad, kterého léta již známe. Problémem je však jeho stálá zaneprázdněnost. Přesto slíbil, že pomůže, jak to jen půjde. V průběhu ledna 2019 budeme již vědět, na čem jsme. Doufáme ve zdar našeho úsilí. Budete-li znát vy východisko ze současné situace, napište nám. Děkujeme.

Situace a s FB byla také napjatá. V třetí dekádě listopadu vrchnost FB začala zkoumat, zda jsme neporušili zásady komunity. Dostali jsme možnost odvolání.Odvolali jsme se. Tři dni studovali naše odvolání, zatím samozřejmě naši návštěvníci po tuto dobu na stránku neměli přístup. Ozývali se. Všichni jsme čekali. Čtvrtý den ráno naše stránka byla opět přístupná. Ze 116 tisíc hostí za týden před tím, jsme se po několika dnech dostali na asi 7 tisíc návštěv. V současnosti za poslední týden však jsme dosáhli návštěvnosti přes 245 tisíc za týden. To je současný náš návštěvní rekord.

Jak je to s FB? Podle našich zkušeností FB, jak se domnívali evropští politici, velmi nedbale a málo zastavoval protestní hlasy, které se „našim“ politikům nelíbili. A tak FB začal dostávat pokuty, samozřejmě milionové. A tak „přivykl“ na přání evropských pánů a částečně přitvrdil. I my jsme byli jeho obětí, spíše však politiků, kteří na FB tlačili. Před několika lety nám stránky smazali dokonale. Odvolání nepomohlo. Někdy v květnu předminulého roku nás blokovali týden. Jak vidíte i s FB je zábava. Přesto si myslíme, že je velmi důležité na FB zůstávat a pracovat, včetně odpovědí na dotazy a někdy i na provokace přátel milých krajanů. Snažíme se o slušnost a pravdivost v informací. Myslíme si, že již hodně lidí pochopilo, že nejsme nějací agitátoři. Jak vše bude dále vypadat? Budeme se snažit i nadále, ale nic nemůžeme pro budoucnost vyloučit.

Jak je to s překlady s němčiny? Sama s návrhem, že pomůže, přišla paní ing. arch. Nina Žečeva. A skutečně přeložila již desítky článků z němčiny. Děkujeme jí za poctivou práci. I tady bychom však potřebovali zvětšit překladatelskou kapacitu. Pokud, vážení, umíte německy, zkuste nám napsat na mailovou adresu. Rádi Vaši nabídku přijmeme.

Pokud jde o vydávání brožurek, jsme na tom celkově dobře. I letos vydáme celkově více než 50 titulů. Ty poslední připravujeme, abychom je mohli expedovat. Obsah brožurek považujeme za mimořádně důležitý. Předpokládáme, že s nimi pracujete jako obvykle. Na jednom místě, na jižní Moravě, některé z nich kopírují a samostatně dále šíří. I půjčování brožurek do několika rukou je důležitou formou jejich šíření.

Řadu našich činností uskutečňujeme zcela zdarma. Jakmile však přijde na brožurky, musíme mít papír, tonery, obálky a platit poštovné. Čili bez peněz bychom toho moc neudělali. Proto vás prosíme, buďte štědří, pokud můžete. My se společnými penězi zacházíme velmi šetrně. Budeme-li mít více peněz, může naše činnost být rozsáhlejší. Platí to, bohužel, i naopak. Děkujeme za pochopení. Buďte s námi, jedině tak budeme moci být i my s vámi. Společně můžeme dokázat hodně.

 

Redakce ČNL

Redakce: J. Skalský

Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydává PÚV Křesťanskosociálního hnutí. Uzávěrka tohoto čísla byla 31. prosince 2018.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz

E-mail: vydavatel@seznam.cz