Křesťanský sociál
leden, únor 2018,
ročník XXVII.
Konečne - Biskupi sa ozvali…
KBS dlho a ústupčivo mlčala. Tiež si nemyslím, že by budúcnosť Slovenska mala byť založená na Tisovom Slovenskom štáte.
Rozlišujem pravých od falošných pseudo kresťanov (tí, ktorí sa za kresťanov len vydávajú…)
A medzi kresťanmi vidím mnoho „kresťanských“ falošných prorokov. A v radoch duchovných veľa kresťanských heretikov.
Biskupi vzniesli kritiku aj voči „kresťansky“ orientovaným politickým subjektom ako KDH a pod.
Napríklad aj CDU a CSÚ v Nemecku. Nálepky. Lebo sociálny aspekt kresťanstva. Zneužitý na politické ciele. Kresťansko-politický populizmus. Kresťansko-sociálne-demokratické politické strany sú mačkopsy. Ako sociálna demokracia. Ale kresťanstvo nie je z tohto sveta. Dajte kresťanským demokratom moc do rúk a sekulárny štát zmenia na klerikálny.
Kľúčová a kruciálna heréza katolíckeho náboženstva pochádza od katolicistického neomarxistického pápeža Františka a katolíckej teológie Vatikánu, budovanej stáročia. Aj vo veciach postavernia Vatikánu voči kresťnským cirkvám. Preto nastúpil protestantizmus, ktorý sa voči katolicizmu kriticky vymedzil (Luther a spol.).
Z rétoriky pápeža novo ľavičiara je právom zmätená, zneistená, a vnútorne znepokojená aj Konferencia biskupov Slovenska.
Je načim, aby sa praví kresťania prebudili a zaujali principiálny postoj voči kresťanstvu a pseudo kresťanstvu podľa: „A preto vyjdite spomedzi nich, oddeľte sa, hovorí Pán, a nečistého sa nedotýkajte; a ja vás prijmem.“ Druhý list Korinťanom 17
Budú to mať ťažké, a dotkne sa to aj ich rodín… Je načim, aby sa už aj všetci praví kresťania a dobrí občania postavili na obranu svojej kresťanskej viery a učenia. A rodnej vlasti. Stačilo. Súčasťou základných ľudských práv je občianske, politické a náboženské právo. Kresťania sú riadnymi a plnoprávnymi občanmi Slovenska. Slovensko je sekulárny štát.
Kresťania plne rešpektujú svetský charakter štátu. Praví kresťania nemajú politicko-mocenské ambície. Cirkevné právo je oddelené od svetského práva. V sekulárnom štáte si do seba tieto dve práva nezasahujú…Nad cirkevným právom vo zvlášť odôvodnených prípadoch bdie svetské právo, najmä vo veciach ľudských práv.
Politický islam má politické a mocenské ambície. Iný, nepolitický, islam neexistuje. Islam je len jeden. S jeho náboženskou, ideologickou a politickou doktrínou (tri v jenom). Tri, traja v jednom, sú pre veriacich kresťanov len Otec, Syn a Duch svätý (Trojica).
Kresťania aj ako občania s aktívnym a pasívnym volebným právom, majú sväté právo a povinnosť chrániť a brániť svoju vlasť, kultúru a náboženstvo (Listina, Charta, Ústava SR). Majú právo na ochranu a obranu svojho zdravia, života a majetku. Praví kresťania nie sú z tohto sveta. Islam chce vládu Allaha už na Zemi. Praví kresťania pracujú, platia dane a do svetských politík nevnášajú náboženstvo, ale kresťanské princípy lásky k blížnym. Správajú sa podľa Ježišovho podobenstva o dvoch stranách jednej mince. Sú aj nositeľmi a držiteľmi základného ľudského práva na výhradu vo svedomí a majú Bohom danú slobodnú vôľu.
K blížnym sa majú právo správať recipročne, nie sú povinní nechať si ubližovať, nechať sa „kresťansky pokorne“ urážať ani si prípadne nechať odrezávať hlavy pre svoju vieru a náboženstvo. O tom kresťanstvo nie je, a nebude ho reinterpretovať „po svojom“ žiadny dáky a bársaký negramotný neomarxistický „progresívny“ (preklad: agresívny a preto nebezpečný!) degeš alebo použitý, zneužitý užitočný polo a negramotný, takmer dementný idiot, z prostredia slniečkárskej novej ľavice!!!
Sú indoktrinovaní a zmanipulovaní primitívnym bezduchým neomarxizmom. A nemajú šajn, čo i len tušenie a podozrenie, že sú…Pozor! Liberalizmus je zradný. Nabáda a láka na zneužitie a nadužívanie slobodnej vôle. Lebo: „Budete ako Boh.“ On je ten HAD. Dvojhlavá hydra liberalizmu sprava aj zľava…
Píšem, hovorievam ľuďom: „Máme slobodnú vôľu. Tak si ju užívajme.“A pozorujem, ako sa rozhodnú……a potom som smutný.Všetci máme slobodnú vôľu…Je málo tých, ktorí sa vedia správne (slobodne) rozhodnúť. Na ich a našu spoločnú škodu. Našu slobodnú vôľu by sme mali mať pod kontrolou. Pod imperatívom svedomia a zmyslu pre mieru vecí a zdravý rozum. Môže nás zradiť. A robí to veľmi rada. Nadužívanie slobodnej vôle je zradný a zrádzajúci výdobytok neo liberálnej demokracie.„Fšetci môžu fšetko“. A nik nič nemusí. V našom, a domácom, európskom a slovenskom civilizačnom a kultúrnom priestore má domovské právo na svoju existenciu prednostne kresťanstvo (nie islam).
Islam do Európy nepatrí. Islam Globálnym Prediktorom použitým nástrojom na jej zničenie a genocídium európskeho obyvateľstva v jeho pôvodnej, autochtónnej, vnútornej humánnej diverzite. Kresťania majú ľudské, občianske a politické právo chrániť svoju vieru a princípy kresťanskej rodiny, zloženej manželstvom muža a ženy.
Kresťania majú ľudské a občianske právo aj na svoju vlastnú osobnú ochranu a obranu. Kresťania majú právo a povinnosť chrániť a brániť svoju vlasť a dedičnú postať. Aj so zbraňou v ruke. Zbraň ale kresťania nesmú použiť ako prví…
V prípade potreby v legitímnej a legálnej ľudsko-právnej a ústavnej opore o právny poriadok Slovenskej republiky, ktorý pozná trestno-právne inštitúty:
1. Nevyhnutná obrana
2. Krajná núdza Kto seje vietor, zožne búrku.
Štát je povinný zaistiť bezpečnosť svojich občanov zvonka i zvnútra. Všetkých.
04.12. 2017, Juraj Režo
http://www.hlavnespravy.sk/biskupi-buracali-proti-kotlebovcom/1227992
Odešel velký člověk
Prof. MUDr. Rajko Doleček, DrSc., patřil k vzácným lidem, kteří se nebáli říkat pravdu. V jeho článcích, knihách nalézáme vášnivou obranu Srbů před agresí, která je ve XX. století několikrát postihla a vždy za sebou zanechala nejen nepředstavitelné materiální škody, ale také silnou krvavou stopu.
Ač NATO agrese proti Srbsku proběhla již před 18 lety, ještě dnes Srbové, i malé děti, zvýšenou měrou umírají. NATO při bombardování Srbska používalo munici s ochuzeným uranem. Jeho důsledky se projevují již řadu let a další desítky roků potrvají. Kolik lidí takto ještě zahyne, aniž by byli něčím vinni? Tuto otázku si kladl náš přítel často. I ve svých textech o ní píše. Kdo je viníkem této tragédie? Též na tuto otázku i odpovídá. Ukazuje prstem na agresory.
Rajko nám bude velmi chybět. Takového znalce balkánské problematiky již nemáme. Bude nám chybět i lidsky.
Kdysi, již před lety, jsme Rajka navrhovali na státní vyznamenání. Nebylo mu uděleno, bohužel. Nestalo se tak ani v nedávné době. Jsme přesvědčeni, že by mu mělo být propůjčeno státní vyznamenání alespoň po smrti. Již před lety si jej zasloužil. Jeho zásluhy ocenilo Srbsko i srbská pravoslavná církev. Pro nás je Rajko již dávno nositelem těch nejvyšších řádů. Vyšší spravedlností byly mu uděleny.
Budeme na Rajka vzpomínat tím nejlepším možným způsobem. Vyvěsíme na FB i na webu jeho některé články. A tak k nám bude opět mluvit. Milý Rajko, děkujeme Ti za vše, čím jsi nás obohatil. Umožníme, aby z tohoto bohatství mohli čerpat i další.
Na 17 let spolupráce, často velmi těsné, vždy plodné, nemůžeme zapomenout. Budeš s námi i nadále, milý a vzácný příteli. Budeš s námi žít jako příkladný křesťan, jímž jsi za života byl, v práci na vinici Páně. A až se naplní i naši dnové, společně odejdeme s vědomím, že hřivnu, jež nám byla svěřena, jsme poctivě a usilovnou prací rozmnožili a odevzdali do rukou následujících generací.
Dr. O. Tuleškov
Proč musejí Srbové nenávidět politiku Evropské unie, NATO a USA
Názor z Česka
Prof.Dr.Rajko Doleček, DrSc.
Srbové, věrní spojenci Západu, Anglie, Francie a USA, během dvou světových válek (1914-18 a 1941-45), byli do 90tých let 20. století pokládáni za věrný, svobodymilovný, statečný a poctivý národ. A najednou se stali nepřáteli toho stejného Západu, který teď představují EU, NATO a USA, jakož i Itálie a Německo. Srbové se stali, na základě neuvěřitelných lží vlád a koupených medií genocidním národem, nepřáteli svobody, mezinárodními kriminálníky.
Oficiální propaganda EU, NATO a USA „překřičela“ všechny, kteří ji kritizovali pro dezinformace, protože jejich propaganda měla mnohem víc peněz, za ní stálo mnohem víc zbraní a víc gangsterských postupů. Při tom ti, kteří byli pro Západ hlavními nepřáteli, kteří do poslední chvíle v 1945 bojovali na straně nacistů a fašistů, tj.Chorvati z ustašovského, fašistického Nezávislého Chorvatska (NDH), část bosensko-hercegovských muslimů a Albánci z Kosova, se náhle stali vzornými demokraty, pro které nutno bojovat a kvůli nim trestat Srby jako národ. Zdali pak to není pokračování údajného plánu Zbigniewa Bržežinského, kterému se na konec podařilo rozbít SSSR a kdyby nebyl včas nastoupil Putin, rozdrobil by i Rusko na řadu impotentních státečků.
Dnešní vláda Srbska, ve své snaze co nejdříve se dostat do EU a NATO, poškozuje zájmy Srbska a hanobí srbský národ, když se snaží udělat z oficiálních EU, NATO a USA přátele Srbska, kteří se mu prý snaží jen pomoct. Srbové musejí být svorní a jednotní v tom, kdo jim škodí, kdo je uráží, kdo je zabíjí.
SRBOVÉ BY NIKDY NEMĚLI ZAPOMENOUT, že to byl oficiální Západ (EU, NATO, USA), který pomáhal, aby se na škodu Srbů, rozbila Jugoslávie, kterou na intenzivní žádost Dalmatinců, Chorvatů, Slovinců a Srbů z Rakousko-Uherska utvořilo vítězné Srbsko (1918), nejdříve jako Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS). Propagandě Západu a jeho sluhů v zemi se podařilo nebývale zvýšit mezietnickou a mezináboženskou nenávist v někdejší Jugoslávii a přispěla tak k vzniku a dlouhému trvání krvavé občansko-etnicko-náboženské války (1991-1999), ve které pak nikdo nebyl zcela bez viny.
EU+NATO+USA bez schválení Radou bezpečnosti OSN, na základě plánovaných výmyslů, vykonaly v roce 1999 zločineckou agresi proti Svazové republice Jugoslávii. Během této NATO letadla po dobu 78 dnů a nocí mrzačila, vraždila a ničila, hlavně v Srbsku (včetně Kosova a Metohije),i za použití ochuzeného uranu a kazetových pum. Agresoři (EU+NATO+USA) napáchaly škod za více než 50 miliard US dolarů – a nic za to nezaplatili, neomluvili se
NATO letadla (ti „hodní lidé, plní demokracie“, z EU,NATO i USA, kteří stále kritizují Srbsko) mezi mnoha dalšími dětmi zabili 17. dubna 1999 v Bežanii i tříletou Milicu Rakić, a 30.dubna 16ti letou Sanju Milenković ve Varvarinu. Proč vůbec letadla Anglie, Francie, Holandska (které velmi hloupě a stále kritizuje Srbsko), Itálie, Německa, USA, atd. zabíjela srbské a albánské děti?
Agresoři zničili úspěšné hospodářství Srbska, způsobili těžké ekologické škody. Stát musel použít finanční zdroje, místo na zvelebení svého hospodářství, na opravu obrovských škod, které NATO bomby udělaly na mostech, cestách, továrnách, teplárnách, nemocnicích, školách, obytných čtvrtích…Obrovské škody udělala v té době i dost vynucená a nezodpovědná privatizace. Kolik jen lidí zkorumpovala ta zlá část Západu v Srbsku, která jim platila za jejich špinavou práci proti vlastnímu národu v různých velvyslanectvích, v nevládních organizacích a nadacích, jejichž cílem bylo poškodit vlastní zem.
Copak může někdo z poctivých Srbů teď milovat ten oficiální Západ (EU+NATO+USA, jakož i jeho sluhy v Srbsku a v jeho okolí), který nechal srbský národ oloupit a barbarsky mu odebrat historické centrum jeho státnosti, kultury, pravoslaví – Kosovo a Metohiji, který zplodil pseudostát Kosovo, vedený lidmi s přebohatou kriminální minulostí (v to počítaje i přečetné surové vraždy). A ten Západ ty zločince urputně chrání. Co by asi řekly USA, kdyby Čína nebo Rusko násilím umožnily zločinci jako Al Capone, aby se stal premiérem (guvernérem) některého ze států, který by byl odtržen od USA? Jaká špína padá na celé Česko, které proti vůli většiny Čechů ten pseudostát uznalo.
Proč Mezinárodní trestní tribunál z Haagu dovolil (umožnil), zničení bohaté dokumentace o vraždách zajatých Srbů a Romů, kteří byli vražděni proto, aby jim byly odebrány a pak prodány některé orgány pro transplantace, po NATO okupaci Kosova a Metohiji? Je nutné si vzpomenout i na použití ochuzeného uranu proti Republice Srbské v Bosně (1995) po provokaci Markale II (28.srpna 1995) a na jeho už nyní zhoubné působení na zdraví lidu.
Jak neuvést kriminální postupy německých a amerických členů KFOR a EULEXu na severu Kosova, když střelbou ostrými náboji zranili v září 2011 vícero srbských civilů, bránících barikády, když proti rezoluci Rady bezpečnosti 1244 dovezli albánské policisty na pohraniční přechody, a při tom veliká většina OSN, ani Srbsko „lži“ stát Kosovo neuznává. Kdo to bossům Západu dovolil?
Dále je nutno vzpomenout, jak EU+NATO+USA nic nepodnikly po jimi organizovaném a podporovaném oloupení, masakrování a vyhnání 250 000 Srbů chorvatskou armádou ze Západní Slavonie a Krajiny, za operací „Záblesk“ a „Bouře“ (1995). Chorvatsko se za ten zločin Srbům neomluvilo. Zřejmě vědělo, že se i bez toho dostane do EU. To vše je nezbytné znát, když někdo do nebe chválí EU+NATO+USA. Při tom je na Západě nemálo poctivých lidí, kteří se nebojí říci a napsat pravdu. Bohužel, ale ty, co lžou a co očerňují Srby a chovají se jako gangsteři, je zatím na Západě mnohem víc slyšet.
KDO BY PAK MĚL Z POCTIVÝCH SRBŮ MÍT RÁD OFICIÁLNÍ EU+NATO+USA, ANIŽ BY SI VZPOMNĚL NA JEJICH LŽI A ZLOČINY.
V Česku víme, jak ten Západ (Anglie+Francie) zradil Československo v Mnichově (září 1938) hitlerovskému Německu. Sám jsem jako gymnazista v Bělehradě viděl, jak se masy Srbů hlásily jako dobrovolníci pro naši armádu. Tisíce manifestovali v Bělehradě „Budeme bránit Čechy!“,“Ať žije Beneš!“
Žiadne osobitné práva pre LGBTI nejestvujú, a už vôbec nepatria medzi základné ľudské práva
Ziolkovský reaguje na Kisku, Bratislava 12. decembra 2017
Prezident Andrej Kiska prijatím zástupcov komunity LGBTI a otvorením diskusie o registrovaných partnerstvách na Slovensku spôsobil nesúhlasné reakcie viacerých konzervatívnych politikov či občianskych iniciatív. K tejto otázke sa odmietavo stavajú aj zástupcovia cirkvi, čo potvrdzuje najnovší príspevok na sociálnej sieti Kancelára Konferencie biskupov Slovenska, Antona Ziolkovského.
Ziolkovský uvádza, že “výzva prezidenta Kisku, že máme diskutovať o právach osôb rovnakého pohlavia podsúva dve tézy: že jestvujú nejaké práva takýchto osôb a že sa takéto práva na Slovensku porušujú. Ani jedno nie je pravda. Keby pán prezident mal dobru vôľu počúvať aj iné, ako liberálne názory, mohol by počuť argumenty, že antropológia spojená s výnimočnosťou manželstva vylučuje akékoľvek právne zväzky osôb rovnakého pohlavia,” napísal kancelár KBS a dodal: “Žiadne osobitné práva LGBTI osôb nejestvujú, a už vôbec nepatria medzi základné ľudské práva.
Zástupca Konferencie biskupov tak reagoval na pondelkové oficiálne prijatie zástupcov Iniciatívy Inakosť prezidentom Kiskom. Ten okrem iného vyhlásil, že “právny systém k nim často býva doslova krutý pri ľudsky normálnych záležitostiach, akými je nemožnosť vystupovať ako blízka osoba, prístup k informáciám o zdravotnom stave, praktické otázky spojené s bývaním, dedením a podobne.”
Kiska tiež vyčítal, že na Slovensku neprebieha diskusia o zlepšovaní práv homosexuálov. “Žiaľ, výsledkom bolo, že sa skončila akákoľvek racionálna snaha zabezpečiť jednotlivcom žijúcim mimo manželstva aspoň minimálny štandard právnej ochrany. Taký, ktorý by pravdaže rešpektoval aktuálnu platnú ústavnú ochranu inštitútu manželstva.” hlavnespravy.sk
Blahu rozčúlilo propagačné video členstva Slovenska v NATO:
Koncom novembra sa na portáli YouTube.com objavilo propagačné video o členstve Slovenska v NATO, ktoré vzniklo v rámci kampane pod názvom “We Are NATO”. Spomínané video si pozrel aj smerácky poslanec Ľuboš Blaha, ktorého video poriadne rozčúlilo.
Slovenské ministerstvo zahraničia sa rozhodlo minúť peniaze daňových poplatníkov na propagáciu Európskej únie a vojenskej organizácie NATO, čím vzniklo video s názvom “Slovakia is NATO, We Are NATO.” O jeho úspechu sa hovoriť nedá, video má len niečo málo cez 9 tisíc zhliadnutí, a po pozretí reagovala väčšina ľudí “palcom nadol”, čo znamená, že spomínané video sa im nepáči.
K zámeru tohto videa sa vyjadril aj štátny tajomník Ivan Korčok:
“Naším cieľom nie je dosiahnuť to, aby všetci na Slovensku milovali NATO, chceme však akcentovať to, že neexistuje lepšia alternatíva zabezpečenia obrany a bezpečnosti ako tá, ktorú ponúka naše členstvo v severoatlantickej aliancii.” O spomínanom videu sme písali v TOMTO článku.
Video si stihol pozrieť už aj poslanec Národnej rady Slovenskej republiky za stranu SMER-SD, neomarxistický filozof a politológ. Ľuboš Blaha.
Blaha tvrdí, že z videa je otrasený, pretože väčšine ľudí sa žije ťažko a v týchto časoch sa rozhodla Slovenská republika “investovať peniaze do propagandy vojenských symbolov, militarizmu a zbrojárskych šialenstiev.”
Vo svojom príspevku označil NATO za “kontroverzný vojenský spolok” a zdôraznil, že deti by sme mali učiť hodnotám mieru, multilateralizmu a rešpektu k iným národom.
“Každý milión eur dnes rozhoduje o páde vlády, pretože ľudia právom očakávajú, že štát je tu pre tých najslabších. A my ideme v tomto období za peniaze daňových poplatníkov deťom ukazovať americké tanky, stíhačky a bomby a tváriť sa, že svet chránia tí, čo vedú vojny, nie tí, čo chcú rovnováhu, odzbrojovanie a mier,” vyhlásil.
Smerácky poslanec taktiež pripomenul, že ako ľavičiar by vedel podporiť len kampaň za mier, a ostro odsúdil zapájanie Slovenskej republiky do tejto kampane za NATO.
V závere svojho príspevku spomína aj vojnu v Juhoslávii, Líbyi a nezmyselnú rusofóbiu. Zverejnenie tohto videa bez mandátu poslancov pokladá za veľkú chybu.
“Prosím, priatelia, nepozerajte video We are NATO, pretože si spomeniete na všetky tie obete vojen v Juhoslávii či Líbyi, na všetku tú nezmyselnú rusofóbiu, na všetky tie absurdné zisky zbrojárskych firiem…,” píše v závere. hlavnespravy.sk
Německá prokuratura je připravena provádět razie a domovní prohlídky v ČR a na Slovensku u podezřelých osob, které jsou obviněny ze smrti německých občanů na československých hranicích v dobách Železné opony
Česká neziskovka udala Němcům více jak 50 českých a slovenských občanů!
Prosinec 20, 2017
Blížící se Vánoce nejsou nijak důvodem k radosti, protože naše redakce byla
upozorněna na neuvěřitelnou kauzu, která bez pozornosti proběhla v minulých
dnech i českým mainstreamem. Německé nejvyšší státní zastupitelství v Karlsruhe
pověřilo státní zastupitelství v bavorském Weidenu, aby začalo vyšetřovat smrt
4 německých občanů z bývalého NDR, kteří v dobách Studené války zahynuli při
pokusu o překročení československé státní hranice do Rakouska a NSR [1].
Obviněno je 54 občanů České republiky a 13 občanů Slovenské republiky, vesměs
jde o bývalé vojáky ČSLA a příslušníky Pohraniční stráže. Ovšem jsou tam i
politici, mezi jmény dominují především Lubomír Štrougal, předseda federální
vlády ČSSR a Miloš Jakeš, generální tajemník ÚV KSČ v 80. letech. V případě
odsouzení jim podle německých zákonů hrozí až doživotí v německých vězeních.
Podnět a žalobu na těchto několik desítek osob podala česká nezisková
organizace Platforma evropské paměti a svědomí (PEPS), která vznikla 14. října
2011 pod záštitou Petra Nečase jako pokračování procesu vypořádání se s
totalitní minulostí, který započal podpisem Pražské deklarace z roku 2008 [2].
Neziskovka PEPS má dvě sídla, jedno v Praze a druhé v Bruselu a jejím
prezidentem je v současné době viceprezident Parlamentního shromáždění Rady
Evropy Lars Göran Axel Lindblad ze Švédska. Výkonnou ředitelkou neziskovky je
pro změnu Neela Winkelmann-Heyrovská. Neziskovka nemá české stránky, jenom
anglické [3] a o kroku německé prokuratury hrdě informuje na svém webu jako o
přelomovém rozhodnutí [4]. To bezpochyby, protože nikdy předtím se ještě
nestalo, aby prokuratura jedné země žalovala vojáky a politiky cizí svrchované země
z kriminálních činů. To dosud mohl provádět jen mezinárodní soudní tribunál v
Haagu. Přestože neziskovka PEPS vznikla v Praze, má charakter tzv.
nadnárodní neziskovky. Hlavními sponzory a partnery PEPS je nadace Konrad
Adenauer Stiftung, Visegrad Fund a International Photovoltaic Investors Club.
Hlavním sponzorem je však Evropská unie, konkrétně Evropský sociální fond
ESF, který slouží jako kanál pro financování neziskovek a think-tanků v celé
Evropě. Neziskovka PEPS se v žalobě proti českým a slovenským občanům opírá
o Lisabonskou smlouvu na základě charty, která činy proti lidskosti a humanitě
staví do pozice mezinárodně (vnitrounijně) stíhatelných činů, kdy kterékoliv
státní zastupitelství v EU může žalovat občany jakékoliv jiné členské země EU a
vykonávat příslušné exekutivní úkony, včetně domovních prohlídek a razií.
Platforma evropské paměti a svědomí se tak 6 let po svém vzniku stává
nátlakovým mechanismem na likvidaci české státnosti a svrchovanosti.
Obžaloba německé prokuratury proti československým občanům za jejich službu
na ochranu hranic ČSSR je porušením svrchovanosti České a Slovenské republiky!
Před rokem 1989 platily v Československu jasné zákony na ochranu státní hranice a občané NDR neuposlechli výzev příslušníků pohraniční stráže a pokusili se prostříhat, přelézt nebo prolézt ostnaté zátarasy. Při těchto pokusech byli zastřeleni, v jednom případě narušitel podlehl zraněním v oblasti krku po zastavení služebním psem. Veškeré zásahy pohraničníků proběhly v souladu s tehdejšími platnými zákony a předpisy. Jelikož Československá federativní republika (ČSFR) a později Česká republika a Slovenská republika zachovaly kontinuitu práva z dob ČSSR, není možné podle českých ani slovenských zákonů stíhat občany ČR nebo Slovenska za činy, které nebyly v rozporu s tehdy platnými zákony ČSSR. Jenže, podle Lisabonské smlouvy to možné je. Přesně před tímto varoval Václav Klaus, že podpisem Lisabonu se otevírá Pandořina skříňka, která může mít dalekosáhlé důsledky pro suverenitu České republiky.
Německá prokuratura může uplatnit výkon práva podle Lisabonu i na území České republiky, i když za asistence a dozoru českých orgánů, které ovšem nebudou smět do výkonu práva zasáhnout. Německá prokuratura tak bude moci provést přepadové domovní prohlídky u obviněných občanů ČR a SR, stejně tak bude moci odsoudit české a slovenské občany podle německých zákonů a po odsouzení je uvěznit v německých věznicích. A to všechno za činy, které proběhly před rokem 1989 na území Československa na základě tehdy platných československých zákonů a vojenských předpisů o ochraně státní hranice. Pokud jste dočetli až sem, tak asi cítíte tu bezmoc a pocit absurdity, jak je tohle vůbec možné. Odpověď je na to stejná, jako už jsem uvedl o několik odstavců výše. Toto je důsledek podpisu Lisabonu. Žaloba německé prokuratury podkopává kontinuitu práva ČR a SR po roce 1989, a to s odvoláním na ustanovení v Lisabonské smlouvě!
Celá tahle akce je zkušební balónek, který má zjistit, jak daleko může Německo zajít v nátlaku na ČR ve svých poválečných požadavcích a jaký odpor a pobouření to vyvolá v České republice a na Slovensku. Tady poděkujme Pavlu Bělobrádkovi a Danielu Hermanovi z KDU-ČSL, kteří svojí účastí na posledních dvou sjezdech Sudetoněmeckého landsmančaftu zavdali německé prokuratuře důvod k domněnce, že česká otázka je již “pečená”, čeští politici vyměkli, a proto lze na Česko tvrdě udeřit skrze německou prokuraturu. A k tomu teď došlo.
Naše redakce přitom dopředu varovala před naivním českým appeasementem k Němcům, viz. naše články o Hermanově návštěvě na sjezdu landsmančaftu v roce 2016 zde a v roce 2017 společně s Pavlem Bělobrádkem. Varovali jsme současně v dalším článku, že německé soudy zrušily změny stanov Sudetoněmeckého landsmančaftu, takže sudetské územní požadavky na ČR tím pádem nadále trvají! A teď přichází první úder od německé prokuratury proti České republice, proti bývalým vojákům a představitelům československé vlády před rokem 1989. To je síla, že? A stačilo jenom podat Sudeťákům ruku a oslovit je: “Drazí krajané!”, jako to udělal v roce 2016 právě Daniel Herman v Norimberku.
Německá prokuratura zaútočí nejprve na členy bývalé československé vlády a na kluky, kteří sloužili na hranicích. Zrádci a udavači z neziskovek se budou jenom šklebit! Pohraničníci nemají v ČR a na Slovensku příliš dobrou pověst, takže právě proto dochází k prvnímu pokusu o odsouzení českých pohraničníků a bývalých komunistických politiků právě v těchto případech, které u mnoha lidí vyvolají soucit s obětmi, které zahynuly vlastní hloupostí na Železné oponě. Pokud se proti tomuto skandálnímu narušení české a slovenské suverenity nezvedne odpor, tak příště německá prokuratura přitlačí na pilu a bude trestně stíhat i české občany, kteří se podíleli na odsunech Němců z Československa po roce 1945. Několik žalob již leží u německých soudů, jde vesměs o žaloby členů Sudetoněmeckého landsmančaftu, kteří přišli o někoho blízkého během odsunu svých předků z ČSR. A pokud projde i taková žaloba a Česko bude jenom přihlížet, potom ve třetí fázi německá prokuratura zažaluje Českou republiku za konfiskaci majetků německých občanů v roce 1945, protože Lisabon zakotvuje nepromlčitelnost činů proti chartě, tzn. proti svobodě, životu nebo majetku jednotlivce.
Současnou obžalobu československých pohraničníků a představitelů předlistopadové KSČ u německé prokuratury lze chápat jako Overtonovské okno a jeho posun od nepředstavitelného kroku ke kroku myslitelnému. Není přece možné stíhat někoho za něco, co udělal v jiné době na základě předpisu, rozkazu a platných zákonů. Pokud by voják neuposlechl na hranici a nezastavil narušitele, sám by mohl být zastřelen za vlastizradu při výkonu služby. Není možné přece akceptovat, že cizí mocnost bude dnes soudit české a slovenské spoluobčany za to, že plnili svoji povinnost a chránili podle předpisů státní hranici. Není vůbec bez zajímavosti, že neziskovka Platforma evropské paměti a svědomí byla založena lidmi, kteří jsou nám na alternativě velmi známí. Je to seznam zrádců národa, kteří vlastní zemi zaprodali cizím mocnostem.
Pokud se podíváme na seznam zakládajících členů PEPS (níže v tomto článku), uvidíme tam spoustu známých jmen z tzv. sluníčkové a havlistické scény. Níže si přečtěte text Pražské deklarace, abyste věděli, o co se tato neziskovka opírá.
Pražská deklarace, přijatá na konferenci Svědomí Evropy a komunismus 3. června 2008 v Praze
Majíce na mysli důstojnou a demokratickou budoucnost našeho evropského domova, vycházejíce z toho, že společnosti, které zanedbávají minulost, nemají budoucnost, Evropa nebude jednotná, dokud nebude schopna sjednotit svůj pohled na historii, uznat komunismus a nacismus za své společné dědictví a podstoupit poctivou a důkladnou debatu o všech totalitních zločinech minulého století, komunistická ideologie je přímo zodpovědná za zločiny proti lidskosti, špatné svědomí vycházející z komunistické minulosti je těžkým břemenem pro budoucnost Evropy a pro naše děti, rozdílné hodnocení komunistické minulosti může stále rozdělovat Evropu na „východ“ a „západ“, sjednocení Evropy bylo přímou odezvou na války a násilí vyprovokované totalitními systémy na tomto kontinentu.
Povědomí o zločinech proti lidskosti spáchaných komunistickými režimy na celém
kontinentu musí proniknout do myslí všech Evropanů ve stejném rozsahu, jako se
tomu stalo u režimů nacistických, existuje výrazná podobnost mezi nacismem a
komunismem z hlediska jejich hrůzného a děsivého charakteru a jejich zločinů
proti lidskosti, zločiny komunismu stále čekají na zhodnocení a posouzení z
právního, morálního, politického i historického hlediska, tyto zločiny byly
ospravedlňovány ve jménu teorie třídního boje a principu diktatury
„proletariátu“ za použití teroru jako metody udržení diktatury, komunistická
ideologie byla a je používána jako nástroj v rukách budovatelů říší v Evropě a
v Asii za účelem dosažení jejich expansionistických cílů, mnozí pachatelé,
kteří se dopustili zločinů ve jménu komunismu, dosud nebyli postaveni před soud
a jejich oběti dosud nebyly odškodněny, poskytnutí objektivních a
vyčerpávajících informací o komunistické totalitní minulosti, které povedou k
hlubšímu porozumění a diskusi, je nezbytnou podmínkou pro zdravou budoucí
integraci všech evropských národů.
Konečné usmíření všech evropských národů není možné bez soustředěné a hloubkové
snahy nalézt pravdu a obnovit paměť, komunistickou minulostí Evropy je třeba se
důkladně zabývat jak na úrovni akademické, tak na úrovni široké veřejnosti a
budoucí generace by měly mít snadný přístup k informacím o komunismu, v různých
částech světa přežívá jen několik totalitních komunistických režimů, které však
ovládají zhruba jednu pětinu světové populace a svým lpěním na moci se
dopouštějí zločinů a výrazně ztěžují životní podmínky svých obyvatel, v mnoha
zemích se komunistické strany, i když nejsou u moci, veřejně nedistancovaly od
zločinů komunistických režimů a ani je neodsoudily.
Praha je jedním z míst, která zažila nadvládu nacismu i komunismu, a ve víře,
že miliony obětí komunismu a jejich rodiny mají právo na to, aby požívaly
spravedlnosti, účasti, pochopení a uznání za svá utrpení stejným způsobem,
jakým byly morálně a politicky uznány oběti nacismu, my, účastníci pražské
konference Svědomí Evropy a komunismus, s ohledem na usnesení Evropského
parlamentu k šedesátému výročí konce druhé světové války v Evropě dne 8. května
1945 ze dne 12. května 2005, usnesení Parlamentního shromáždění Rady Evropy č.
1481 ze dne 26. ledna 2006, usnesení ke zločinům komunismu přijatá řadou
národních parlamentů.
Zkušenosti jihoafrické Komise pravdy a usmíření, zkušenosti ústavů paměti a památníků
v Polsku, Německu, na Slovensku, v České republice, ve Spojených státech
amerických, Ústavu pro vyšetřování zločinů komunismu v Rumunsku, muzeí okupace
v Litvě, Lotyšsku a Estonsku a Domu teroru v Maďarsku, současná a budoucí
předsednictví Evropské unie a Rady Evropy, na skutečnost, že rok 2009 bude
dvacátým výročím pádu komunismu ve východní a střední Evropě, masového zabíjení
v Rumunsku a masakru na náměstí Tiananmen v Pekingu, vyzýváme
- k dosažení celoevropské shody, že jak nacistické, tak komunistické totalitní
režimy mají být hodnoceny, každý podle svých strašlivých zásluh, jako
destruktivní ve své politice systematického uplatňování extrémních forem
teroru, potlačování veškerých občanských a lidských svobod, zahajování útočných
válek a – coby neodmyslitelné součásti svých ideologií – vyhlazování a
deportací celých národů a skupin obyvatel; a že jako takové by měly být
považovány za hlavní katastrofy, které postihly 20. století
- k uznání, že mnoho zločinů spáchaných ve jménu komunismu by mělo být hodnoceno jako zločiny proti lidskosti a sloužit tak jako varování pro budoucí generace stejným způsobem, jakým byly nacistické zločiny hodnoceny Norimberským tribunálem,
- k zformulování společného přístupu ve věci zločinů totalitních režimů, inter alia komunistických režimů, a k vytvoření širokého celoevropského povědomí o komunistických zločinech s cílem jasně definovat společný postoj ke zločinům komunistických režimů,
- k zavedení legislativy, která by umožnila soudům soudit a odsuzovat pachatele komunistických zločinů a odškodňovat oběti komunismu,
- k zajištění principu rovného zacházení a nediskriminace pro oběti všech totalitních režimů,
- k evropskému a mezinárodnímu úsilí za účinné odsouzení minulých komunistických zločinů a za účinný boj proti pokračujícím komunistickým zločinům,
- k uznání komunismu jako nedělitelné a hrůzné součásti společné evropské historie,
- k přijetí celoevropské odpovědnosti za zločiny spáchané komunismem,
- k ustavení 23. srpna, dne podepsání paktu mezi Hitlerem a Stalinem známého jako Molotovův–Ribbentropův pakt, jako dne připomenutí obětí nacistických a komunistických totalitních režimů, stejným způsobem, jakým si Evropa připomíná oběti holokaustu dne 27. ledna,
- k zodpovědným postojům národních parlamentů ve vztahu k uznání komunistických zločinů za zločiny proti lidskosti, vedoucím k odpovídající legislativě a k parlamentnímu monitorování takovéto legislativy,
- k účinné veřejné debatě o komerčním a politickém zneužití komunistických symbolů,
- k pokračování slyšení Evropské komise týkajících se obětí totalitních režimů s cílem sestavení Sdělení Komise,
- k ustanovení výborů složených z nezávislých odborníků ve státech, které se nacházely pod nadvládou totalitních komunistických režimů, jejichž úkolem bude sbírat a hodnotit informace o porušování lidských práv za totalitního komunistického režimu na národní úrovni s cílem úzké spolupráce z expertním výborem Rady Evropy,
- k zajištění jasného mezinárodního právního rámce s ohledem na svobodný a neomezený přístup k archivům obsahujícím informace o zločinech komunismu,
- k založení Ústavu Evropské paměti a svědomí, který by byl – A) evropským výzkumným ústavem pro studium totality, vývoj vědeckých a výchovných projektů a poskytování podpory pro propojení národních výzkumných ústavů specializovaných na téma totalitní zkušenost, – B) a panevropským muzeem/památníkem obětí všech totalitních režimů, s cílem trvalé připomínky obětí těchto režimů a zvyšování povědomí o zločinech těmito režimy spáchaných,
- k uspořádání mezinárodní konference o zločinech spáchaných totalitními komunistickými režimy za účasti zástupců vlád, parlamentářů, příslušníků akademické obce, odborníků a nevládních organizací, jejíž výsledky budou z velké části zveřejněny celosvětově,
- k úpravám a přepracováním evropských učebnic dějepisu tak, aby se děti mohly učit o komunismu a jeho zločinech a byly před ním varovány stejným způsobem, jakým se naučily hodnotit zločiny nacismu,
- k rozsáhlé a důkladné celoevropské debatě o komunistické historii a komunistickém dědictví,
- k společnému připomenutí dvacátého výročí pádu berlínské zdi, masového zabíjení v Rumunsku a masakru na Tiananmenském náměstí příští rok.
My, účastníci pražské konference Svědomí Evropy a komunismu, oslovujeme všechny
národy Evropy, všechny evropské politické instituce včetně národních vlád,
parlamentů, Evropského parlamentu, Evropské komise, Rady Evropy a dalších
relevantních mezinárodních orgánů a vyzýváme je, aby vzaly myšlenky a výzvy
vyjádřené touto Pražskou deklarací za své a aby je realizovaly v praktických
krocích a politikách.“
Jak vidíte z Pražské deklarace, jedná se o dokument, který je de facto okopírovaný z německých Norimberských zákonů. Staví jednu skupinu osob a jejich světonázor, v tomto případě komunismus, do pozice skupiny lidí, kteří mají nést následky za jeho budování. Jedná se de facto o obžalobu celého Východního bloku a z pohledu občanů těchto zemí jde o text, který nemá daleko ke skupinové obžalobě. Přitom všechny postkomunistické země dnes těží z toho, co budování socialismu (zdaleka ne komunismu) v těchto zemích přineslo. Od bytové výstavby pro dělnickou třídu, která nekrade a peníze si netiskne, přes školství a zdravotnictví zdarma, sociální jistoty a důchody, které dnes už vůbec nikdo garantované nemá. Ochrana hranic socialismu hrála svoji historickou roli a kdokoliv se dnes pokusí provádět historický revizionismus, zahrává si s ohněm. Pokud dovolíme, aby německé soudy stíhaly české a slovenské občany za to, že v dobách socialismu plnili své služební a pracovní povinnosti na státní hranici, potom ztrácíme jako národ svoji svobodu a suverenitu.
Co si o tom myslíte? Napište nám do komentářů a sdílejte prosím tento článek na sociálních sítích i v emailech, dejte vědět svým politikům, jaké kroky na základě Lisabonu proti českým a slovenským občanům zahájila německá prokuratura z Karlsruhe a bavorského Weidenu. Varujte všechny bývalé příslušníky ČSLA, kteří sloužili na hranici, aby se o této kauze dozvěděli a okamžitě již dopředu vyhledali právní pomoc, protože vyšetřování může vést k dalším jménům a dalším obviněním českých a slovenských občanů. Česká republika nebude Německu klást odpor, bude pouze přihlížet domovním prohlídkám u českých občanů, které budou provádět němečtí vyšetřovatelé. Jedná se o první pilotní projekt, Česko a Slovensko bylo zvoleno úmyslně, protože německá prokuratura očekává nejmenší odpor veřejnosti proti působení německé prokuratury v těchto dvou zemích. -VK- Šéfredaktor AE News
Zakládající signatáři PEPS
Christopher Beazley (poslanec Evropského parlamentu, Spojené království)
Joachim Gauck (bývalý vládní zmocněnec pro dokumenty státní bezpečnosti NDR, Německo)
Václav Havel (bývalý disident a prezident Československé/České republiky, Česká republika)
Jaroslav Hutka (bývalý disident, písničkář, Česká republika)
Jana Hybášková (poslankyně Evropského parlamentu, Česká republika)
Tseten Samdup Chhoekyapa (zástupce Jeho Svatosti Dalajlamy, Ženeva, Tibet, Švýcarsko)
Łukasz Kamiński (zástupce ředitele, Instytut Pamięci Narodowej, Polsko)
Tunne Kelam (poslanec Evropského parlamentu, bývalý disident, Estonsko)
Michael Kißener (historik, Univerzita Johanna Gutenberga, Mainz, Německo)
Růžena Krásná (bývalá politická vězeňkyně, politička, Česká republika)
Vytautas Landsbergis (poslanec EU parlamentu, bývalý disident a prezident Litvy)
Miroslav Lehký (zástupce ředitele, Ústav pro studium totalitních režimů, Česká republika)
Göran Lindblad (viceprezident Parlamentního shromáždění Rady Evropy, poslanec parlamentu Švédska, Švédsko)
Jiří Liška (senátor, místopředseda Senátu, Parlament České republiky, Česká republika)
Martin Mejstřík (senátor, Parlament České republiky, Česká republika)
Lukáš Pachta (politolog, publicista, Česká republika)
Zianon Pazniak (předseda lidové národní fronty Běloruska, předseda běloruské konzervativní křesťanské strany, Spojené státy americké)
Alexandr Podrabinek (bývalý disident a politický vězeň, novinář, Rusko)
Jiří Stránský (bývalý politický vězeň, spisovatel, bývalý předseda PEN klubu, Česká republika)
Ivonka Survilla (exilová prezidentka Běloruska, Kanada)
Eduard Stehlík (historik, zástupce ředitele, Vojenský historický ústav, Česká republika)
Karel Straka (historik, Vojenský historický ústav, Česká republika)
Jaromír Štětina (senátor, Parlament České republiky, Česká republika)
Jan Urban (novinář, Česká republika)
Václav Vaško (bývalý politický vězeň, diplomat, katolický aktivista, Česká republika)
Emanuelis Zingeris (poslanec parlamentu Litevské republiky, předseda Mezinárodní komise pro
zhodnocení zločinů nacistického a sovětského okupačního režimu v Litvě, Litva)
Pavel Žáček (ředitel, Ústav pro studium totalitních režimů, Česká republika)
K článku Německá prokuratura je připravena…
Vzpomeňme si na přelom 40. a 50 let 20. století, kdy na česko-německé hranici docházelo nikoliv k ojedinělým přestřelkám. Hraničáři chránili naše hranice, v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, před pronikajícími agenty a dalšími narušiteli ze Západu, často se jednalo i o zverbované Čechy, kteří se snažili dostat do republiky. Na hranicích stříleli ti i oni. Na obou stranách byli ranění, mrtví. Části z nich se podařilo, zvláště do konce 40. let, proniknout na naše území. Po splnění svých úkolů se opět vraceli do Západního Německa. A opět zněla na hranicích střelba a v nejednom případě znovu tekla krev.
V 50. letech 20. století vládlo na obou stranách rozděleného světa přesvědčení, že brzy dojde k velké válce mezi Západem a Východem. Válečná atmosféra vládla i v Evropě, zvláště podél hranic, oddělujících tyto protikladné světy, tedy i na česko-německých hranicích. A proto docházelo na těchto hranicích i ke krvavým střetům.
Téměř s jistotou lze říci, že ty druhé zabíjeli nejen naši pohraničníci, ale také cizí narušitelé hranic stříleli, když se dostali do úzkých, po našich a i jejich střelba měla své oběti, naše pohraničníky. Byli ranění a mrtví pohraničníci. Někdo je musel zastřelit. Ochránci hranic zajisté nestříleli sami po sobě. Na svědomí je měl někdo jiný. Máme zjištěno, kdo to byl? Byli mezi podezřelými, kteří měli krev pohraničníků na svých rukou, také Němci? Je velká pravděpodobnost, že byli. A tak bychom měli postupovat stejně, jak to hodlají udělat Němci nejen s našimi pohraničníky, ale také s vedoucími politiky. I němečtí politici se na některých zásadních rozhodnutí o přechodech hranic zřejmě také podíleli. Jinak ani nemůže jít o spravedlnost, spíše o pomstu. Ale to bychom se vrátili do dob dávno minulých. Základem posuzování trestnosti jedněch i druhých by mělo být hodnocení souladnosti jejich tehdejší činností s tehdy platnou zákonnou úpravou.
Takto asi situace na hranicích vypadala. Vytrhnout z celkového kontextu čtyři Němce, kteří při přechodu hranic ztratili život, a začít jejich smrt vyšetřovat, aniž bylo přihlédnuto nejen k našim tehdy platným zákonům, ale také k českým obětem Němců na hranicích, je již na první pohled zvrácenost. Z celkového hlediska nemůže jít o hledání spravedlnosti, poněvadž tehdejší realita nebyla jednostranná.
Pokud bychom měli mluvit o spravedlnosti, muselo by současně dojít v Německu k vyšetřování podezřelých Němců ze zastřelení Čechů na česko-německých hranicích. Lze předpokládat, že i v našich archivech podobné případy jsou. České orgány činné v trestním řízení by měly potom činit všechny potřebné úkony ke zjištění a usvědčení pachatelů – Němců a naše soudy by je pak měly soudit, odsoudit. Výkon trestu odsouzených německých pachatelů by měl probíhat na území ČR.
Pokud tomu bude jinak, nelze mluvit ani o formální rovnoprávnosti ČR a SRN. Pak také nepůjde ani o spravedlnost. Příslušné ústavní orgány ČR by neměly připustit jen jednostranné vyšetřování, a to Čechů Němci.
Problémem pro Němce je i minulost dřívější – váleční zločinci. Až do roku 1989 u nás pracovala Komise pro stíhání válečných zločinů. Poté byla po krátké době zrušena a její materiály údajně byly vystěhovány na běžně přístupné místo a nato o to, co z archivů této komise zbylo, nebylo dále dbáno.
Jedno však víme. Žádali jsme o vydání celé řady válečných zločinců, ale SRN nám je velmi často, snad dokonce ve velké většině případů, odmítala vydat. Takže i zločinci, kteří se dopustili masových zločinů, či se na nich nějakou měrou podíleli, v Německu zpravidla dožívali s penzí až do své smrti.
Tento fakt silně kontrastoval s protektorátní realitou. Tehdy německé soudy, pokud nešlo o tzv. zvláštní zacházení, v německém jednacím jazyku odsuzovaly k smrti či do koncentračních táborů tisíce českých vlastenců, zvláště se zaměřovaly na naši inteligenci a především na komunisty. K.H. Frank ještě v prvních dnech měsíce května 1945 jich nechal v Terezíně popravit na padesát. Šlo o mladé lidi. V průběhu Květnového povstání českého lidu Němci odpravili na osm tisíc lidí. Kdo nám bombardoval Prahu, kdo ničil naše památky, kdo zapálil Staroměstskou radnici doslova v poslední den války, kdo vraždil civilní české obyvatele v Praze 4? V některých případech šlo výslovně o masové vraždy. Byli ti, kdož se těchto zločinů dopustili v Německu odsouzení? Vydávalo nám Německo válečné zločince, když jsme o ně požádali? Nebo to byl velký problém, často neřešitelný? Takové a podobné otázky si mnozí z nás kladli a kladou, a to zcela oprávněně. V době druhé světové války přišlo totiž o život na 360 tisíc našich spoluobčanů. Převážně Němci je vyhnali ze života.
O uvedených skutečnostech psal nejednou i náš tisk. Dokonce někteří naši investigativní novináři se snažili odhalovat spokojený život těchto nacistických zločinců. Je zde problém. Nepotrestaní němečtí váleční zločinci. Máme jej dále umocňovat zásahy německé prokuratury a policie přímo u nás v republice, aniž bychom my mohli stíhat podezřelé Němce z vražd našich ochránců hranic? Aniž bychom je mohli, opakovaně zdůrazněme, soudit, odsuzovat a zajistit, aby výkon trestu odnětí svobody odsouzených probíhal na území republiky?
Proto je nutné se vystříhat všeho, co by nám připomínalo protektorátní éru a jí podobnou praxi, jíž příslušné německé orgány se chystají v budoucnosti uskutečňovat na území ČR, která je svrchovaným státem. Proto, jak jsme přesvědčeni, bez ohledu na Lisabonskou smlouvu, Němci nemohou u nás přímo vyšetřovat, pokud nebude dodržen princip vzájemnosti, konkrétně pokud my nebudeme moci za stejných podmínek a ve stejném rozsahu přímo šetřit zločiny Němců na území SRN. Nadto bychom Německu měli připomenout, že podle mezinárodního práva, i podle Pařížské reparační smlouvy, je nám povinno zaplatit válečné reparace. Německo se nemůže jen těšit právům a usilovat o ně, když neplní své povinnosti, vyplývající z mezinárodních smluv a z mezinárodního práva. I na této pozici bychom měli trvat a otázku reparací oficiálně otevřít a s Německem na toto téma intenzivně jednat.
Vzpomeňme si na vznik první světové války. Po zastřelení následníka rakousko-uherského trůnu a jeho manželky v Sarajevu, dalo Rakousko-Uhersko ultimatum Srbsku, značně zeslabeném po tzv. balkánských válkách. Srbsko přijalo všechny body ultimata až na jeden. Nesouhlasilo s tím, aby rakouské policejní orgány prováděly samy šetření na území Srbska. Srbové svou svrchovanost se rozhodli bránit. Nato Rakousko-Uhersko vyhlásilo Srbsku válku. První světová válka, v níž padlo či bylo zavražděno více než 30 milionů lidí, začala.
Samozřejmě svou suverenitu v současnosti hájit musíme jinými prostředky než zbraněmi, a to především diplomatickými a žalobami u příslušných soudů. Pokud bychom neuspěli, pak v referendu bychom měli rozhodnout o tom, zda chceme v EU, která v současnosti je podstatně jiná, než byla, když jsme do ní vstupovali, zůstat nebo z ní vystoupit. Pak by, pokud by suverénní lid rozhodl o vystoupení z EU, pro nás žádná Lisabonská smlouva již neplatila.
A ještě na jednu věc nesmíme zapomínat, ať se již tato „kauza“ vyvíjí jakkoliv! Kde docházelo k oněm politováníhodným událostem? Na území Československé republiky! Je přirozené, že na ony nešťastnosti se vztahovaly československé zákony! Nebo na Němce ani tehdy neplatily? Ale platily, a proto i na ně musí být aplikovány. Že nyní platí Lisabon? Ale ne se zpětnou platností téměř padesáti let! A i na těchto uvedených faktech musíme trvat!
Podvolit se zmíněnému německému úsilí bez dalšího znamená nastoupit jednosměrnou cestu, vedoucí spolehlivě do německého chomoutu, až již mu říkáme protektorát, kolonie či polokolonie. V obdobné situaci bychom se octli, kdybychom se nechali českými germanofily přivést ke vstupu do SRN a tak se stali jednou ze spolkových německých zemí. V každém uvedeném případě ztrácíme svou státnost a nakročujeme i k zániku českého národa. Tomu v žádném případě nemůžeme dopustit.
J. Skalský
Z diskuse k článku Německá prokuratura je připravena provádět razie a domácí prohlídky v ČR a na území SR
„…Podívejme
se ale na skutečnost, jak se se svojí minulostí vyrovnávali Němci sami. Pro
ilustraci uvedu nejmarkantnější a nejsledovanější hranici a to Berlínskou zeď.
Němci dodnes nemají jasno v počtu obětí (o každém “incidentu” se psalo hlášení
na velitelství, které končilo v sejfech STASI) co je vskutku zajímavý přístup.
Citace: “Od roku 2005 se bádáním na tomto poli zabývá i Ústředí pro soudobý
historický výzkum v Postupimi, které 13. srpna 2006 uveřejnilo dosavadní stav
výzkumu: z dosud 268 evidovaných případů lze 125 považovat za prokázané
smrtelné incidenty, 62 případů lze vyloučit, 81 případů není ještě jednoznačně
vyřešeno…”
Dále si dovolím čerpat z obecné Wiki, kde se udává 90 obžalovaných z přímé účasti na smrti “narušitelů hranic”, nebo vydání a zabezpečování příkazů ke střelbě na tyto narušitele hranic. Z toho 35 obžalovaných bylo zproštěno obžaloby, 44 bylo odsouzeno k podmíněným trestům a 11 osob bylo odsouzeno k vězení až do 7,5 let nepodmíněne.
Proč to píšu do této diskuse? Počítejme. 11 osob odsouzených za 125 vražd, to máme cca 11 vražd na jednu osobu! Uvádím těch 11 osob jako skutečně odpovědné ve výsledku rozsudků, nebo ti co nedostali nepodmíněné tresty se zřejmě jenom nějakým způsobem dle soudních rozhodnutí na těch vraždách podíleli. Takže skóre německé spravedlnosti u Berlínské zdi je 11 vražd na 1 osobu s trestním maximem 7,5 roku nepodmíněne! A jaká je německá spravedlnost u české hranice?
54 lidí obviněno ze smrti 4 lidí. To zní v matematickém vyjádření 0,074 vraždy na jednu osobu. Omlouvám se všem za ten chladný matematický přístup k událostem, ale neoperuji teď v morální, ale čistě pragmatické rovině. Co nám z toho plyne? Že celá tato kauza není skutečně iniciovaná německou stranou, ale že za celou touto fraškou stojí nikým nevolené velitelství EU! Proč by Němci, kteří řešili svůj problém (11 vražd na 1 osobu) a to navíc v politické rovině měli snahu bourat suverenitu sousedního státu pro obdobný účel v minimalistickém provedení 0.074 vraždy na 1 osobu a to navíc jenom v rámci indicií a podezření??? Chtějí dělat ze sebe blbce? Vždyť to pak žádný stát nemusí žádat o vydání zločinců nikde na světě, jednoduše si tam jeho komando vtrhne a vezme si je! Připomíná Vám tato praktika něco a někoho?
Tohle je
práce EU. Pomalu dostávat do právního povědomí jeden europský prostor, jedno
europské právo, jednotná europská exekuce….rozbít všechny státní suverenity
prostřednictvím svých pátých kolon vlastizrádců a zpravodajských vetřelců…
Až jim sem naše protinárodní vláda dovolí vjet, je na nás, jestli jim dovolíme odejít s našimi občany. Dnes jsou to naši sousedé, zítra to můžeme být my…“
Z diskuse na https://aeronet.cz
Mlynček na Srbov už domlel
Šešelj o tom, ako porazil haagsky tribunál, o Stalinovi a o oslobodení Belehradu
Belehrad 22. decembra 2017 (HSP, Darko Vojinovic, File)
Hovorí sa, že noc býva najtemnejšia krátko pred úsvitom. 21. decembra, v deň,
keď je v našich končinách noc najdlhšia a deň najkratší v roku, ukončil svoju
činnosť Medzinárodný súdny tribunál v Haagu, ktorý si vzhľadom na to, koho
odsudzoval a koho oslobodzoval, zaslúži prezývku mlynček na Srbov
Haagsky tribunál, ktorý pri svojom vzniku vyhlásil, že bude pôsobiť s cieľom nastolenia spravodlivosti voči obetiam vojnových zločinov, zločinov proti ľudskosti a genocíde na území niekdajšej rozbitej Juhoslávie, zaujal jasne protisrbskú pozíciu. Dovedna odsúdil Srbov na 1 000 rokov odňatia slobody. Spomedzi niečo vyše 80 odsúdených bolo 62 Srbov.
Naposledy odsúdil na doživotie generála Ratka Mladića, hrdinu bojov proti
Islamskému štátu na Balkáne a diktatúre Západu vo svete. Mladićovi advokáti
zdôrazňujú, že Haag nedokázal Mladićovi žiadnu vinu. Haagsky tribunál pritom
oslobodil napríklad kosovského Albánca Ramuša Haradinaja, chorvátskeho
generálplukovníka Ante Gotovinu, bosnianskeho moslima Nasera Orića, ľudí, ktorí
videli krv Srbov veľmi často, vo veľkom množstve a veľmi zblízka.
Od počiatku bola jasná tendencia tribunálu: odsudzovať treba Srbov, ktorí sa
bránili a ak už treba, občas, aby sa nepovedalo,odsúdiť aj nejakého Chorváta,
či moslima, ale len za vzájomné vyvražďovanie sa, nikdy nie za vyvražďovanie
Srbov. Týmto dala „vyspelá západná civilizácia“ aj s jej „euroatlantickými
hodnotami“, ku ktorým sa povinne a úslužne hlásia takmer všetci slovenskí politici,
najavo, že safari na Srbov je dovolené. Beztrestná genocída Srbov bola
schválená pre dve ich „viny“: že sú pravoslávni a, navyše, spojenci Ruska.
Poslanec srbského parlamentu, predseda Srbskej radikálnej strany a stálica
juhoslovanskej a srbskej politickej scény Vojislav Šešelj, ktorý v haagskej
mučiarni strávil 12 rokov svojho života, aby ho napokon prepustili ako
nevinného, v rozhovore pre Sputnik vyjadril sklamanie, že nebol pozvaný na
ceremóniu zatvorenia haagskeho tribunálu: “Očakával som, že ma pozvú, aby som
sa zúčastnil na slávnosti v haagskom tribunáli, že mi udelia nejakú zlatú
medailu. Bol som tam 12 rokov a bez akejkoľvek advokátskej pomoci som porazil
haagsky tribunál! To je jedinečná záležitosť. Som rozčarovaný, že mi neudelili
tú medailu, patrilo by sa, aby som bol ústrednou osobnosťou pri jeho zatváraní.
Koniec koncov, ja som svojou nohou z celej sily zabuchol dvere haagskeho
tribunálu!”
Šešelj tiež povedal, že 21. december by sa nemal spomínať iba kvôli
zatvoreniu haagskeho súdu: “Dnes sú Stalinove narodeniny. Samozrejme, že mám
veľa kritických poznámok k jeho úlohe v dejinách, k niektorým jeho činom, ale
Červená armáda pod Stalinovým velením oslobodila Belehrad a my, Srbi, na to
nezabúdame,” povedal Šešelj, ktorý sa v Haagu preslávil aj výrokom: “Srbi sú
Rusi Balkánu.” Vladimír Minorita, hlavnespravy.sk
Člověk v tísni šíří bruselskou propagandu na našich školách - studentské volby 2017
Zveřejněno: 16. 12. 2017
Máme za sebou dvoje studentské volby - parlamentní a prezidentské. V prvních volbách jasně vyhráli Piráti, ve druhých Jiří Drahoš. Studenti se tedy vyslovili jasně proevropsky a naše společnost debatuje nad tím, jak je možné, že naše děti většinou vnímají EU tak pozitivně narozdíl od jejich rodičů. Jestliže po parlamentních volbách se mluvilo o tom, že velkou váhu hrály sympatie mladých lidí k Ivanu Bartošovi, jakožto člověk, který k nim má věkově i chováním nejblíže (propagace lehkých drog, techno párty, počítačová gramotnost, vzhled), tak tyto úvahy vzaly za své po zveřejnění očekávaných výsledků studentských prezidentských voleb, protože Jiří Drahoš nemá ani dredy, ani nepropaguje lehké drogy. Avšak jednu důležitou vlastnost mají stejnou - lásku k EU a k Václavu Havlovi. Otázka však zní, proč naše děti, které by měly být ovlivňovány především jejich rodiči, se často prezentují zcela opačným postojem. A kde se v nich vzala tak obrovská, často až fanatická láska k Václavu Havlovi, kterého většina z nich zná jen z vyprávění?
Odpověď však není tak filozofická, jak se nám média a nejrůznější "experti" snaží namluvit. Vůbec ne. Děti jsou denně ovlivňováni svou rodinou, kamarády a také školou. A jelikož to jsou ještě děti, jsou snadno ovlivnitelní a záleží tedy na tom, jestli v životě dítěte má větší váhu slovo rodiče, slovo kamaráda, nebo slova ze školy. Každé dítě, stejně jako člověk, je jiné, stejně tak jako rodiče, kamarádi a škola. Nicméně tam, kde převáží škola, která je některou ze 3600, pak je odpověď jednoduchá a skládá se ze 4 slov: Jeden svět na školách. Chceme-li ještě jednodušší odpověď, postačí nám 3 slova: Člověk v tísni. Možná bude zapotřebí je 2 slov: cílená propaganda. Anebo pouze jediné: Brusel.
Člověk v tísni
Člověk v tísni je naše největší "nezisková" organizace, která má roční rozpočet téměř 2 miliardy (letos nejspíš tuto částku dokonce přesáhne), a naprostá většina jejich finančních zdrojů pochází ze zahraničí. Jen v roce 2016 dostali půl miliardy z Bruselu. A za tyto finanční prostředky pak na našem území pořádají neuvěřitelné množství nejrůznějších kampaní, seminářů a projektů, jejichž cílem je téměř vždy propagace EU, islámu, multikulturalismu, pomoci Romům a šíření nenávisti vůči všem lidem, skupinám a zemím, kteří nechtějí vyznávat tyto EU hodnoty (lásku k EU), kterou nám za peníze z Bruselu vnucují.
Jeden svět na školách
A teď se dostáváme k tomu hlavnímu. Jedním z těchto projektů se jmenuje Jeden svět na školách:
"Jeden svět na školách je jedním ze vzdělávacích programů organizace Člověk v tísni. Již od roku 2001 přispíváme k výchově zodpovědných mladých lidí, kteří se orientují v současném světě, otevřeně a kriticky přistupují k informacím, nejsou lhostejní, chtějí ovlivňovat a také skutečně ovlivňují dění kolem sebe. Naše výukové materiály reagují na situaci ve společnosti a aktuální výzvy u nás i ve světě. Klademe mimořádný důraz na praktickou využitelnost našich materiálů, a proto všechny vznikají ve spolupráci s učiteli. S materiály Jednoho světa na školách pracují učitelé a žáci na více než 3 600 základních a středních školách."
Jinými slovy zde Člověk v tísni říká, že svou probruselskou propagandu šíří na neuvěřitelném množství 3600 školách v ČR. A prakticky není možné, aby se takovéto masivní ovlivňování dětí nepodepsalo na výsledcích studentských voleb pořádaných Člověkem v tísni. Partnery tohoto projektu jsou jako vždy ČT, Respekt, Aktuálně.cz a Sorosova "neziskovka" Open Society Fund Praha, takže o prezentaci výsledků těchto voleb bylo dostatečně postaráno tak, aby ovlivnily co nejvíce voličů před skutečnými parlamentními volbami 2017 a prezidentskými volbami 2018.
Materiálu na tomto webu, který je poskytován dětem ve školách a vyučujícím, je takové množství, že vybrat nějaký příklad pro názornou ukázku není vůbec lehké. Kromě spousty audiovizuálních lekcí a filmů vám poskytnou metodiku vyučování pro učitele i žáky. Nebo třeba desatero o migraci, ve kterém se krom jiného dozvíte největší mýty o migraci, které následně vyvrací. A tak se například děti dozví, že mezi migranty nejsou žádní teroristé ani přívrženci Islámského státu. Že korán nevybízí k zabíjení nevěřících (nemuslimů), naopak nabádá k míru, ale naopak v Bibli se píše o zabíjení, a dokonce je tu konkrétní pasáž uvedena (narozdíl od spousty mnohem horších pasáží z koránu či hadísů). Že uprchlíci (muslimští imigranti) jsou vlastně slušní lidé, že za jejich negativní obrázek můžou hlavně média, kteří zveřejňují národnost pachatelů. Nebo že muslimové nemají v Evropě za poslední roky na svědomí ani 2% teroristických útoků. Celou příručku si můžete přečíst zde.
Karel Strachota
Karel Strachota je ředitelem tohoto projektu Jeden svět na školách a také projektu Proti ztrátě paměti. Kromě toho, že byl autorem nebo spoluatorem většiny příruček a manuálů pro školy, tak i studentům přednáší. A má často až velmi vyhraněné názory. Například pro deník E15 věnoval obsáhlý rozhovor o ruské propagandě a zlém Putinovi: "Kampaň upozorňuje na to, že je třeba mít se na pozoru, protože Putin a kremelské vedení vede nepřátelskou politiku jak směrem k ČR, tak k celé EU i k celému demokratickému světu. Tato intervence má řadu podob. Děje se například pomocí propagandy, ekonomických vlivů s politickým přesahem nebo operací tajných a zpravodajských služeb na našem území. Patří sem také aktivity prokremelsky orientovaných politiků v čele s naším prezidentem." Celý rozhovor si můžete přečíst zde: Karel Strachota: Mediální gramotnost je zásadní dovedností pro orientaci v současném světě
Mohli bychom uvést spousty materiálu, jakým způsobem Karel Strachota pomocí projektu Jeden svět na školách ovlivňuje děti na našich školách, ale lepší bude, když si uděláte obrázek sami podle fotografií, na kterých sám sebe prezentuje. Jedna fotka je mnohdy víc než 1000 slov:
Jaký názor může asi tak tento člověk předkládat dětem na 3600 školách v ČR? Zcela jistě ne objektivní...
A jako závěrem uvádíme citaci Karla Strachoty z 26.6.2016 pro web vlasta.cz:
"O naší budoucnosti se rozhoduje právě teď, ve školních třídách."
Euroführer Martin aneb SPD před vlastním hrobem
12.12.2017 Petr Schnur
Peter Schnur píše o tom, proč vede šéf německých sociálních demokratů Martin Schulz svoji stranu do politického hrobu a také o tom, nakolik Schulzovy výroky o budoucnosti EU prozrazují víc než je zdrávo.
Haškův Dobrý voják Švejk by asi třídenní stranický maratón SPD (vychutnejme hořkost plného názvu, který se za zkratkou skrývá: Sociálně-demokratická (!) strana Německa) nejspíše charakterizoval takto: „Tak nám znovu posvětili vůdce Martina, paní Müllerová!“. Plných 81,9 % delegátů potvrdilo tuto politickou figurku, která v politické frašce zvané předvolební boj sehrála roli „elitního“ lobbyisty kancléřky Merkelové a která je spojena s historickým volebním debaklem strany. Milovníci šibeničního humoru by tuto manifestaci postschröderovské socdemácké kultury mohli komentovat třeba takto: vzhledem k předchozím 100 %, které Schulz sklidil před devíti měsíci v minulém hlasování o předsedovi strany, se jedná o politický debakl. Ponechme ale srandu stranou, věc je vážná, neboť děsivý úpadek této tradiční německé strany má následky i pro celou Evropu.
Přijel Martin na bruselském koni…
Krátce před partajním sjezdem SPD se její boss Schulz ve zkratce rétoricky prezentoval coby sociální svědomí národa. Na mušku si vzal koncern Siemens, jehož „racionalizace“ bude stát tisíce pracovních míst a který podle něj praktikuje (citát:) ‚manchesterský kapitalismus‘. Čímž má tento německý „eurofighter“ na mysli návrat do 19. století.
Celý jeho výstup má ovšem dvě zásadní chyby. Za prvé: vzhledem k jeho dosavadní domácí i „evropské“ kariéře nejde o nic jiného než o další politické pozérství. Žoviální Martin se podílel na všech asociálních „reformách“ ať již domácího nebo unijního původu. A za druhé: Schulz byl a je reprezentantem EU, instituce, která smluvně kodifikovala přechod od demokracie a právního státu k vedoucí úloze kapitálu a neomezené moci globálních finančních trhů. Toto kvazi ústavně (Lisabonská smlouva) pojištěné brutální spekulantství je oficiálně nazývané ‚volným evropským vnitřním trhem bez omezení‘. Nyní tento pozér kritizuje nadnárodní koncern za to, že využívá podmínek, které Schulz sám spoluvytvářel. Za třetí: člověk se musí podivit nad tím, že si „bojovný socialista“ kauzy Siemens všimnul až nyní, neboť masívní přesun pracovních míst koncernu a jeho dceřiné firmy Infineon do zemí s levnější pracovní silou byl již v letech 2003 / 2004 v plném proudu. Tehdy šlo o více než 10 000 míst přesunutých do Indie, Číny a východní Evropy.
Opět velká koalice?
SPD do jednání vstoupila s několika tématy, o kterých CDU/CSU tvrdí, že jsou pro ni nepřijatelná: tzv. občanské zdravotní pojištění, zvýšení daní a uprchlická, resp. imigrační otázka, ve které SPD odmítá horní hranici. Příští dny ukáží, zda se skutečně jedná o zásadní rozpory nebo o taktické manévry, které mají občany vzrušit a voličům sugerovat vážnost situace, ve které nic není rozhodnuté, zatímco se již v zákulisí kují konkrétní plány.
Ať tak či onak – SPD již dávno není sociálním svědomím republiky a stranou pracujících. Stejně jako její šéf Martin Schulz se stala politickou převodovou pákou strategických zájmů globálních trhů a ty mají zájem na kontinuitě „středové (ne)politiky“. V podstatě je jim jedno, v jakém barevném složení; Jamajka by měla své exotické kouzlo, ale vzhledem k tomu, že lidské faktory jako osobní sympatie nebo antipatie stále hrají svoji roli a představují faktor nejistoty, znamenalo by prodloužení života velké koalice (v německém žargonu GroKo) kontinuitu dosavadní domácí i zahraniční politiky bez rizika nepředvídaných zádrhelů.
Tak jako mají finanční trhy a nadnárodní koncerny dostatek prostředků k politickému diktátu, tak má i velkokoaliční frakce v SPD nástroj na prosazení stanoveného cíle i přes eventuální odpor stranické základny. Mocná porýnsko-vestfálská organizace sice prosadila zvláštní sjezd, který se bude zabývat kauzou GroKo, ale Schulz se stranickou špičkou mají v případě „nehody“ záchranou brzdu v podobě tzv. malého stranického sjezdu, při kterém rozhodují pouze hlasy nositelů mandátů a funkcionářů. Jistě není nutné připomínat, že jejich zájem se koncentruje v prvé řadě na udržení nebo získání vlastních prebend, nikoliv na stranickou čest a vůli občanů. Tato „filozofie“ ovládla nejen vedení strany, ale i stranu jako takovou. A na tom nic nemění ani odpor Mladých socialistů (Juso). Jednak má jejich pozice morální, nikoliv procedurální význam a vzhledem k tomu, že na morálku kašlou nejvíce její kazatelé z řad „demokratických zástupců lidu“ lze předpokládat, že to Martin a jeho tým mládežníkům již nějak vysvětlí. Navíc s jídlem roste chuť a vidina lukrativních stranických funkcí dokáže i mladé bouřliváky přesvědčit o tom, že k velké koalici neexistuje alternativa. Andrea Nahlesová, toho času domestikovaná ministryně a předsedkyně parlamentní frakce SPD, dříve bouřlivá předsedkyně Juso, je toho nejlepším příkladem. A aby nic nebylo ponecháno náhodě, vytáhl Schulz během sjezdu eurokartu, na kterou letí celá strana a která zaručuje podporu všech: finální „evropskou integraci“.
Vůdce Schulz a USE
Nic neukázalo v poválečné historii Německa hloubku mentálních kořenů nároku na obecné vůdcovství v Evropě jako kauzy tzv. evropské integrace a masové imigrace. Centrální poselství německé politiky je odklon od demokratického konsensu směrem k ekonomickému a politickému diktátu „motoru evropské integrace“, tedy vyvolených v Berlíně a Bruselu, eventuálně za asistence užitečného idiota v Paříži. Tato pozice není omezena na jeden politický subjekt, ale představuje základní princip zahraniční politiky SPD, Zelených a v principu i CDU, přičemž Schulzova strana tímto útěkem vpřed v naději na zostření vlastního profilu převzala průkopnickou roli. Německá ultimáta východním zemím ohledně tzv. uprchlických kvót i nynější Schulzova proklamace Spojených států evropských do roku 2025 s tím, že kdo nesouhlasí, ten v „Evropě“ nemá co pohledávat, jsou produktem jedné mentality a prozrazují, co se za berlínským evropanstvím ve skutečnosti skrývá. Na tom nic nemění brzda kancléřky a dalších politiků z řad unionistických stran. Rozdíl není v cílech, ale ve způsobu, jak je dosáhnout; Merkelová se po zkušenostech s hrozbami ohledně uprchlických kvót zřejmě poučila.
Zásadní Schulzův omyl nebo vědomý klam spočívá v onom označení ‚manchesterský kapitalismus‘. Nejde v tomto případě o předsedovo do nebe volající politické farizejství, ale o zásadní rozdíl mezi kapitalismem 19. a 21. století. Zatímco se tehdy jednalo o zápas na politickém a sociálním poli v relativně přehledném národním rámci, dnešním globálně operujícím koncernům otevřely instituce jakou je EU a politici typu Martina Schulze dokořán dveře pro spekulaci a únik před sociální zodpovědností, do prostoru mimo dosah organizací a ústavních institucí chránících zájmy zaměstnanců.
Závěrem aktuální postřeh z reálného života. Německá televize přinesla reportáž o situaci důchodců, kteří z ekonomických důvodů opouštějí Německo. Příkladem byla důchodkyně XY, která se nedávno vystěhovala do Bulharska. Do důchodu pracovala jako ošetřovatelka, její penze čítá 584,- eur, což právě stačí na zaplacení nájemného. V Bulharsku bude schopna se svým důchodem vyžít, bydlení i jídlo jsou tam v přepočtu levnější.
Tento osud není ojedinělý, tzv. chudoba ve stáří narůstá. Podle hospodářských institutů DIW a ZEW bude žít každý pátý ve věku 67 let v nouzi, v současnosti narostlo procento chudobných důchodců na 20,2%. Toto je realita „Made by EU“, na které se velkou měrou podíleli Martin Schulz a jeho „modernizovaná“ SPD.
http://casopisargument.cz/2017/12/12/eurofuhrer-martin-aneb-spd-pred-vlastnim-hrobem/
Nerovnost láme rekordy
Podle
posledních údajů amerického Institutu pro politická studia přesáhl majetek tří
nejbohatších Američanů hodnotu toho, co vlastní chudší polovina obyvatel USA.
Malá skupinka čtyř set nejbohatších rodin pak obhospodařuje majetky stejné
hodnoty, jako dohromady vlastní zhruba dvě třetiny Američanů.
Tyto informace mohou vzbudit nejrůznější reakci. Někdo může být toho názoru, že úspěšným není třeba závidět a že údaje jsou jen důkazem toho, že píle se prostě a jednoduše vyplácí.
Věci však
takto průzračné nejsou. Ve společnosti stále ještě panuje přesvědčení, že
příjem a osobní majetek byl měl nějak souviset s výkonem dotyčného člověka. Ve
světě práce je přece zcela běžné, že i malé mzdové rozdíly jsou citlivě
posuzovány podle toho, kolik úsilí dotyční vyvinuli. Lze přitom připustit, že
někdo je i několikanásobně výkonnější, talentovanější, zkušenější a
nepostradatelnější než někdo jiný.
Údaje zjištěné zmíněným institutem však předpokládají, že existují jedinci,
kteří jsou řádově milionkrát výkonnější a nepostradatelnější než jejich
spoluobčané. Něco takového je velmi obtížné si představit.
Navíc je prokazatelné, že příjmové a majetkové nerovnosti se v posledních několika dekádách nejen v USA poměrně prudce zvyšují. Znamená to snad, že ti nejpilnější pracují stále usilovněji, zatímco zbytek společnosti je čím dál línější? Taková hypotéza by se jen těžko obhajovala.
Navíc statistiky zároveň prokazují, že narůstá podíl těch, jejichž majetek je nulový, anebo dokonce záporný (mají už jen dluhy). V současnosti tvoří tyto domácnosti už plnou pětinu americké populace. A zase by bylo odvážné tvrdit, že poslední dobou je každý pátý Američan čím dál línější a méně výkonný.
Není třeba
hned mluvit o tom, že se opět vynořuje „dědičná aristokracie moci a peněz“.
Přesto je těžké ubránit se dojmu, že raketový nárůst bohatství jedněch by mohl
přece jen nějak souviset s chudnutím rostoucího počtu těch ostatních.
Prof. J. Keller, přišlo e-mailem
Zrušit Česko - připojit k Německu?
To by se líbilo sudeťákům
Odbojáři nesníte - to chtějí někteří čeští kolaboranti. Naše předsedkyně Anděla
Dvořáková r. 2010 obdržela pozvání na pořad ČT v Praze na téma "Zrušení
České republiky a její připojení jako spolkové země k Německu." Sestra
předsedkyně odmítla účast na tomto pořadu a za ČSBS se zúčastnil předseda naší
Historicko dokumentační komise ÚV ČSBS dipl. technik plk. Pavel Vranský,
válečný veterán. Bratr Vranský nás informovaL že pořad se skutečně konal, a
někteří pražští účastníci diskuze tento návrh podporovali. Nic nového pod
sluncem.
Zástupy českých Moravců, Lažnovských a Krychtálků z protektorátu dnes nahrazuje tlupa pánů Doležalů, Rumlů a dalších. Někteří historikové tomuto kolaboranství ironicky říkají "pitharthismus". Není to přece tak dávno, co byl vydán paskvil českých dějin za autorství pana Pitharta, Otáhala a dalšího pod kolektivním názvem PODIVEN. Někteří naši radikálové to komentují slovy: „Bylo by třeba podat jim Lažnovského chlebíčky". Pro neinformované čtenáře dodáváme, že za protektorátu se konala slavnostní hostina českých kolaborantů novinářů, které vévodil právě zrádce Lažnovský. Odbojáři za národní velezradu uchystali zločinci Lažnovskému zasloužený trest - podali mu otrávené chlebíčky... Dalšího komentáře netřeba.
Připravil PhDr. J. Jaroš Nickelli
Poznámka redakce: Když se na mapu rozšířeného Německa podíváte, zjistíte, že ČR se nestala 17. zemí SRN, ale že byla rozložena na části a novými zeměmi SRN se staly Čechy, dále Morava a samostatně také Slezsko. Rozděl a panuj! ČR, pokud by se stala 17. zemí SRN by byla i pro Německo rozlohou příliš veliká a značně početná.
Zajímavé na mapě je dále to, že nabotnalé Německo sousedí s Polskem a Maďarskem. Slovenská republika na mapě uvedená není. Rozpustila se v Maďarsku?
Tyto skutečnosti by měly dodatečně ukázat, kdo vlastně měl zájem na rozbití čs. federace a jaké cíle tím sledoval.
Velkým myslitelem, který se zabýval i otázkou splynutí ČR s Německem, byl i pan dr. V. Špidla. Vyjádřil se asi v tom smyslu, že by proti sjednocení s Německem nic neměl. Když si ke vší hrůze uvědomíme, že tento pán byl šéfporadcem pana premiéra B. Sobotky, pak se nemůžeme snad ani divit, že předseda vlády ČR prohlásil, že sudety nemůžeme považovat za pohrobky nacistů, ale že jsou našimi spojenci. Velmi a velmi smutné. Je na čase, že tento pán snad již odchází do politického zapomnění. Vzhledem k tomu, že šlo o silného germanofila, může mít zajištěné místo, samozřejmě až i věkem dozraje, v germánské Valhalle jako čestný Němec. Je to možné? Proč by ne? I M. Gorbačov byl uznán za čestného Němce. Přesto však dodnes nevíme, zda bude přijat i do Valhally. Pan B. Sobotka má před ním totiž tu výhodu, že se za něj jistě přimluví i B. Posselt. A to může rozhodnout.
Není tedy zřejmě ani náhodou, že pan P. Bělobrádek na základě vlastního rozhodnutí rozšířil tzv. politické Sudety o celou Šumavu a na vrch ještě k nim přidal i město Brno. Co Hitler neudělal v roce 1938, ani pak v roce 1939, učinil pan Bělobrádek, jistě není bez zajímavosti, že sám sebe prohlásil za sudetského Čecha, v roce 2017. Na naše několikerá podání se žádostí o vysvětlení nám bohužel neodpověděl. Takový velký demokrat se nebude přece zabývat nějakým plebejským podáním?
Soukmenovec pana P. Bělobrádka, pan bývalý ministr kultury, Daniel Herman, ten se přiléhavě vyjádřil, že ČR, čistě teoreticky, by se mohla stát součástí SRN. A do Bavor pan ministr jezdil téměř jako domů. A nebyl sám. Velmi usilovně tam jezdila i paní ministryně sociálna, M. Marksová, a snad ještě více její manžel, pan Marks, náměstek pana Bělobrádka. Ten někdy bral na akce landsmanů i jejich dvě dcery.
Od pana P. Fialy, předsedovi ODS, jsme se též nedozvěděli, co napsal B. Posseltovi. Od něj, taktéž velkého demokrata, samozřejmě pouze verbálního, jsme sice dostali odpověď, ale s tím, že není jeho povinností nám poslat kopii předmětného dopisu. A bác! Zazvonil zvonec a pohádky o demokratovi byl konec.
Bělobrádek dotaz z 10.11.2017 a odpověď Úřadu vlády ČR z 28.11.2017
Pan MVDr. Pavel Bělobrádek, Ph.D., MPA
místopředseda vlády pro vědu, výzkum, inovace
V Praze dne 10.11.2017
Věc: dotazy na základě zákona o svobodném přístupu k informacím v platném znění
Pane místopředsedo vlády,
Úvodem
Vzhledem k tomu, že jde o dotazy o skutečnostech, o nichž jste sám nejlépe informován, obracím se na Vás, pane místopředsedo vlády, poněvadž jinak nemohu. Vy jste pravděpodobně jediný informační zdroj, který je schopný odpovědět na vznesené dotazy. Proto tak činím.
I. Před nepříliš dlouhou dobou jste mě překvapil svými objevnými tvrzeními, jimiž jste odlišil „Sudety geografické“ od „Sudet politických“. V geografických Sudetech, jak jste tvrdil, jste se narodil a zřejmě z tohoto důvodu jste o sobě tvrdil, že jste sudetský Čech. Když jsem se podivil Vašim závěrům, opravil jste se a prohlásil se za Čecha narozeného v Sudetech. Podle mého soudu mezi oběma charakteristikami není žádný zřejmý rozdíl. Chcete-li však být sudetským Čechem nebo Čechem narozeným v Sudetech, byla a je Vaše věc, ale současně toto Vaše tvrzení bylo a je jistě zajímavým problémem především pro Vaše dřívější i budoucí voliče. Ti nedávní nakonec při parlamentních volbách se k Vašim originálním tvrzením vyjádřili útěkem od kandidátní listiny KDU
Ale nazpět k Vašim rozdělením tzv.Sudet. Uvedl jste, že do politických Sudet patří Šumava a město Brno. To je odvážné tvrzení. Ani A. Hitler po Mnichovu a dokonce ani po zřízení tzv. protektorátu nezahrnul Brno do německého území, ač přání brněnských nacistů bylo jednoznačné. Když až do takovéto míry neohroženě a odvážně jste se zabýval „politickými Sudety“, pak jistě nebude pro Vás problém mi upřesnit, co z České republiky územně ještě zbývá, pakliže do politických Sudet jste zařadil, jak jste sám dříve uvedl, Šumavu a Brno.
Otázka I a: Považujete se ještě za sudetského Čecha nebo za Čecha narozeného v Sudetech?
Otázka I b: Na základě jakého rozhodnutí jste přidal k tzv. politickým Sudetům Šumavu a Brno? Otázka I c: Můžete mi upřesnit územní rozsah politických Sudet?
Otázka I d: Můžete mi upřesnit zbytkové území ČR po jeho zmenšení o tzv. politické Sudety?
II. Před volbami do Poslanecké sněmovny „sudetoněmecký tisk“ vkládal do koalice KDU se STANem velké naděje. Podle nepotvrzených informací jste údajně uvažoval, že budete předsedou vlády ČR, abyste poté z této funkce se odrazil na prezidentský stolec na Pražském hradu. Údajně jste připravovali též funkci ministra zahraničních věcí pro pana D. Hermana. Ten však na rozdíl od Vás zatím, snad definitivně, v politice v republice skončil. „Sudetoněmecká média" mluví o Zemětřesení na Vltavě. V článku tohoto jména je též uvedeno: „Pražské strany, s nimiž bylo dosud možné vést alespoň nějaký dialog, jsou marginalizované. To platí pro křesťanské demokraty i pro sociální demokraty. A to vysvětluje dlouhé mlčení vedení sudetoněmeckého landsmanšaftu ke katastrofě.“ ( Gernot Facius, Sudetenpost, 9.11. 2017, str. 1)
Že jste dostali od voličů řádný výprask, stejně tak jako ČSSD, není pochyb. Autor uvedeného článku má pravdu, když mluví o politickém zemětřesení. K Vaší porážce silně přispěla i Vaše politika vůči tzv. sudetoněmeckému landsmanšaftu, která byla v rozporu, jak mnozí z nás soudí, s českými státními a národními zájmy.
Otázka II a: Platí § 3 stanov SL v následném znění (?) :
"a) zachovat přes tři miliony sudetských Němců, kteří byli po druhé světové válce vyhnáni ze své vlasti v Čechách, na Moravě a v sudetském Slezsku, a rozptýleni po celém světě, a jejich potomky, jako politické, kulturní a sociální společenství, a hájit jejich záležitosti ve vlasti jakož i na územích, kde nyní žijí;'
b) spolupůsobit za spravedlivé národní a státní uspořádání, ve kterém budou celosvětově zažehnána vyhánění, vraždy národa nebo .etnické čistky' a diskriminace, a kde bude zaručeno zejména právo na vlast, práva národních skupin a právo na sebeurčení pro všechny národy resp. národní skupiny;
c) prosazovat právní nárok na vlast, její znovuzískání a s tím spojené právo národní skupiny na sebeurčení;
d) hájit právo na navrácení resp. plnohodnotnou náhradu nebo odškodnění za zkonfiskovaný majetek sudetských Němců;
e) pečovat o krajany hospodársky a sociálne;
f) pečovat o kulturní a myšlenkové dědictví vlasti jako součást německé a evropské kultury, toto podporovat a dále rozvíjet;
g) přispívat k porozumění mezi národy v Evropě na základě pravdy a práva, zejména k nastolení partnerských vztahů mezi Němci a Čechy".
Otázka II b: Platí stanovy SL v novelizovaném znění (?), a pokud ano, prosím o jeho citaci.
Otázka II c: Platí Bod 15 a bod 16 z Programu Dvaceti bodů v následujícím znění (?) :
„15. Přihlašujeme se taktéž k přirozenoprávnímu nároku každého člověka na nerušené usazení ve svém právoplatném bydlišti, jakož i k právu národů a etnických, rasových a náboženských skupin na nerušené usazení ve svých zděděných osídlených oblastech (právo na vlast). V našem případě tím rozumíme právo sudetoněmecké skupiny na návrat do své vlasti a na nerušený život právě zde v souladu s právem sebeurčení. Poměry v Evropě - též mezi Spolkovou republikou Německo a Československem - mohou být považovány za normalizované teprve tehdy, až bude toto právo uskutečněno.
16. Hlásíme se k právu sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem."
Otázka II d: Platí Program Dvaceti bodů, zvláště pak bod 15 a 16, v novelizovaném znění (?) a pokud ano, prosím o jejich novou citaci
Otázka II e: Budete pokračovat v dosavadní politice vůči SL, anebo ji hodláte změnit k prospěchu republiky?
Závěrem
Sám sebe jste nedávno pasoval na rytíře pravdy ve sporu s panem J. Farským. Prohlašujete o sobě nadto, že jste křesťan, i když mnohdy Vaše odpovědi na mé dotazy svědčily spíše jinak, přesto a proto snad mohu počítat s tím, že mi tentokrát odpovíte na dotazy plně a pravdivě, což jste zatím dosud nikdy neučinil. Předpokládám, že nebudete opětně tvrdit, že Úřadu vlády ČR jsou informace potřebné pro zodpovězení výše uvedených dotazů, neznámé. Jsou však známé Vám, a proto není podstatné, co ví anebo neví Úřad vlády. Otázky jsou adresované také Vám, takže Vy jakožto zdroj informační můžete na ně sám odpovědět. Předpokládám, že se nebudete schovávat za údajnou neznalost Úřadu vlády ČR.
S pozdravem Ing. Pavel Rejf, CSc.
Odpověď Úřadu vlády ČR na výše uvedené dotazy:
Úřad vlády České republiky
V Praze 28. listopadu 2017
Čj. 30844/2017-OPR-3
ROZHODNUTÍ
Úřad vlády České republiky, Odbor právní a kontrolní (dále jen „Úřad vlády"), jako věcně a místně příslušný správní orgán podle § 10 a § 11 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, a podle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o informacích"),
rozhodl
o podání pana Ing. Pavla Rejfa, CSc., (dále jen „žadatel"), o poskytnutí informací ze dne 10. listopadu 2017 (doručeného dne 13. listopadu 2017) týkající se činnosti tzv. Sudetoněmeckého landsmanšaftu, takto:
Podle § 15 odst. 1, § 3 odst. 3 a § 2 odst. 4 zákona o informacích se žádost odmítá.
Odůvodnění
Žadatel se dopisem ze dne 10. listopadu 2017 obrátil na pana místopředsedu vlády pro vědu, výzkum a inovace na Úřadu vlády ČR se žádostí o poskytnutí níže uvedených informací.
Svoji žádost žadatel formuloval níže uvedeným způsobem:
1) „Otázka I a: Považujete se ještě za sudetského Čecha nebo za Čecha narozeného
v Sudetech?
2) Otázka I b: Na základě jakého rozhodnutí jste přidal k tzv. politickým Sudetům Šumavu a Brno?
3) Otázka I c: Můžete mi upřesnit územní rozsah politických Sudet?
4) Otázka I d: Můžete mi upřesnit zbytkové území ČR po jeho zmenšení o tzv. politické Sudety?
5) Otázka II a: Platí § 3 stanov SL v následném znění (?)...
6) Otázka II b: Platí stanovy SL v novelizovaném znění (?), a pokud ano, prosím o jeho citaci.
7) Otázka II c: Platí Bod 15 a bod 16 z Programu Dvaceti bodů v následujícím znění (?)...
8) Otázka II d: Platí Program Dvaceti bodů, zvláště pak bod 15 a 16, v novelizovaném znění (?) a pokud ano, prosím o jejich novou citaci.
9) Otázka II e: Budete pokračovat v dosavadní politice vůči SL, anebo ji hodláte změnit k prospěchu republiky?“
Dle § 2 odst. 1 zákona o informacích je Úřad vlády státním orgánem povinným poskytovat informace vztahující se k jeho působnosti. Podle § 28 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, mu přísluší plnění úkolů souvisejících s odborným, organizačním a technickým zabezpečením činnosti vlády a jejích orgánů. Úřad vlády je tedy povinen poskytovat informace o věcech, které měla k dispozici vláda nebo její poradní nebo pracovní orgány. Podle § 2 odst. 4 zákona o informacích se povinnost poskytovat informace netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací.
Otázky uvedené pod body 5) až 8) žádosti nesměřují k poskytnutí informací ve smyslu § 3 odst. 3 zákona o informacích. Dle ustanovení § 3 odst. 3 uvedeného zákona se informací rozumí Jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního. “ Žadatelova žádost však směřuje k poskytnutí informací, které Úřad vlády nemá k dispozici a musel by je tedy nově vytvořit, jelikož žadatel se dotazuje na činnost tzv. Sudetoněmeckého landsmanšaftu, který je registrovaný v Německu pod názvem „Sudetendeutsche Landsmanschaft Bundesverband' a podléhá německému právnímu řádu.
K obdobné situaci se již dříve vyjádřil Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku čj. 6 As 33/2011-83 ze dne 20.10.2011, kdy konstatoval, že: „Informace, které je povinný subjekt zavázán poskytnout, jsou existující informace, které jsou v dispozici povinného subjektu, a to zpravidla již v okamžiku doručení žádosti o poskytnutí informace povinnému subjektu.“ A dále ve stejném rozsudku konstatoval, že: „Oproti obecnému vnímání pojmu informace je tedy zákonné pojetí užší, neboť se vztahuje pouze na takovou informaci, která skutečně existuje, je zaznamenána a je v dispozici povinného subjektu, nikoli jakýkoli myslitelný údaj, který např. bude zaznamenán či doručen povinnému subjektu v budoucnuVzhledem k výše uvedeným skutečnostem je zřejmé, že Úřad vlády požadovanými informacemi v bodech 5) až 8) žádosti disponovat nemůže a ani nemusí.
Žadatelovy dotazy uvedené pod body 1) až 4) a 9) žádosti jsou svým obsahem dotazem na osobní názor pana místopředsedy pro vědu, výzkum a inovace. Úřad vlády v minulosti formálně nezaujal k předmětné problematice žádné zaznamenané stanovisko. Za této situace tedy žadatel fakticky žádá, aby Úřad vlády vytvořil zcela novou informaci anebo zaujal k určité problematice vlastní stanovisko. Taková povinnost však Úřadu vlády ze zákona neplyne, pročež je namístě žadatelovu žádost odmítnout s odkazem na § 2 odst. 4 zákona o informacích. K této skutečnosti se taktéž dříve vyjádřil Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku čj.
1 As 107/2011-70 ze dne 19. října 2011, kdy konstatoval, že: „Jestliže se žádost o informace týká názoru povinného subjektu na určitou záležitost, který má povinný subjekt teprve zaujmout, pak je zcela namístě takovou žádost odmítnout s odkazem na § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. “
V daném případě tedy nejde o stanovisko, které by bylo v minulosti Úřadem vlády formálně zaujato či zachyceno (k této problematice se vyjádřil mimo jiné NSS ve svém rozsudku 1 As 107/2011-70). Nejedná se o věc, kterou by bylo možné zodpovědět výtahem či shrnutím z existujících dokumentů, ani se nejedná o informaci, kterou by byl Úřad vlády ze zákona povinen disponovat (vizte rozsudek NSS 1 As 141/2011-67: „Odmítnout žádost o informace s tím, že by bylo nutné vytvořit nové informace (§ 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím) lze pouze v případě, že povinný subjekt nemá povinnost předmětnými informacemi disponovat. “). Proto je tedy nutno tuto otázku subsumovat pod § 2 odst. 4 zákona o informacích, který stanoví, že se povinnost poskytovat informace netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací.
Je tedy zjevné, že v daném případě jsou splněny podmínky pro neposkytnutí informací podle § 3 odst. 3 a § 2 odst. 4 zákona o informacích. Z těchto důvodů je na místě aplikovat ustanovení § 15 odst. 1 zákona o informacích, kde je stanoveno, že pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti.
S odkazem na výše uvedené bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výrokové části.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí lze do 15 dnů ode dne jeho oznámení podat rozklad (§ 152 odst. 1 a 4 správního řádu), a to podáním učiněným u Úřadu vlády. O rozkladu rozhoduje vedoucí Úřadu vlády… Mgr. Jan Večeřa, ředitel Odboru právního a kontrolního, za správnost: Veronika Řezáčová
Poznámka redakce:
Ing. P. Rejf, CSc., ve svém podání adresovaném přímo panu Bělobrádkovi, místopředsedovi vlády ČR, výslovně uvedl: „Vy jste pravděpodobně jediný informační zdroj, který je schopný odpovědět na vznesené dotazy.“ Ale pan Bělobrádek, poněvadž by mu pravdivé odpovědi zřejmě způsobili politickou škodu, se rozhodl schovat za Úřad vlády ČR, který některé věci asi nevěděl, poněvadž šlo o zejména některé výroky pana P. Bělobrádka. A tak jsme se dočkali výše uvedené odpovědi/neodpovědí. Se situací na Úřadě vlády ČR jsme seznámili nové vedoucího tohoto významného úřadu. Doufáme, že ti jeho pracovníci, kteří toho nevěděli více, než věděli, budou mít možnost si své vzdělání doplnit, ale již ne jako pracovníci Úřadu. Dej, Bože!
Děkujeme za dobrovolné finanční příspěvky, které jsme od vás obdrželi, či ještě obdržíme. Umožňují nám, abychom za Vaší pomoci ve své práci pokračovali. S vděčností vzpomínáme i na ty, kteří již naše řady opustili. Znovu otiskujeme některé jejich články, a tak jim umožňujeme dále nás oslovovat. Docílili jsme v tomto roce několik významných úspěchů. Návštěvnost našeho webu, sledovaný i návštěvníky z řady nejen evropských států, i FB vzrostla. Dokonce jeden článek v listopadu navštívilo 49.400 čtenářů. K 99. výročí prvního poselství T.G. Masaryka, adresovaného revolučnímu Národnímu shromáždění, jsme vydali text jeho poselství na FB. Pozornost upoutalo více než 5 tisíc čtenářů. Naše překlady z německých médií jsou nyní podrobnější. Sledujte je! Máte možnost se seznámit s informacemi, které čs. média nepřináší. Nacházíme se pod zvyšujícím tlakem ze zahraničí i určitých vnitřních sil. Braňme se výrazněji! –red.
Redakce: ing. P. Rejf, CSc. Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydává PÚV Křesťanskosociálního hnutí. Uzávěrka tohoto čísla byla 26. prosince 2017.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz
E-mail: vydavatel@seznam.cz