K "poklidnému soužití" Čechů a Němců v roce 1938 v pohraničí, 1

"Češi, židé, sociální demokraté a komunisté byli pronásledováni, tlučeni a z části stříleni."

 

Hitlerův projev 12. září 1938 na sjezdu NSDAP v Norimberku,ve kterém hrozil vojenským vpádem do ČSR, vyvolal v henleinovcích pocit, že nejsou v boji osamoceni, na což reagovali útoky proti četnickým služebnám , celnicím, státním úřadům sabotážemi, mnohdy násilím proti Čechům, židům a antifašistickým Němcům. V zápětí po skončení Hitlerovy řeči se formovaly velké průvody henleinovců ve všech velkých městech sudetoněmeckých oblastí. Ze začátku byli demonstranti drženi ordnery v klidu, policie a četnictvo jim nechávaly volnost. ...Výlohy a obydlí židovských, českých a sociálně demokratických obchodníků byly vymláceny. České nápisy byly zaškrtány nebo zamalovány dehtem. Také okna českých škol byla zdemolována. Tyto události se odehrály na všech místech jednotně. V této chvíli demonstrovali svůj kladný postoj k republice jak Republikanische Wehr a Arbeiter Wehr, tak členové DSAP a KSČ při četných místních střetnutích a srážkách s ordnery.

 

Excesy byly zaznamenány na 70 místech republiky. Nejznámějšími případy se staly útoky proti četnickým stanicím na Falknovsku (Sokolovsku) v Habersbirku (dnešním Habartově), Schwaderbachu (Bublavě a Gössengrünu (Krajkové). Zatímco v Karlových Varech ordneři vyháněli české rodiny z bytů, ve Františkových Lázních stejný osud potkal emigranty z Německa a Rakouska, kteří byli nuceni nastoupit cestu do československého vnitrozemí. "Schmidtovo komando" v Mariánských Lázních zatýkalo a věznilo antifašisty a mělo značný podíl na protižidovském teroru v oblasti. Na Božím Daru, v Abertamech, Hroznětíně henleinovci vypudili české zaměstnance z poštovních úřadů. V Chebu museli "staří židé Tausigovi lézt po čtyřech jako psi po ulicích za ohromného výskotu nacistů."Někteří sociálně demokratičtí funkcionáři a Češi byli ztlučeni na ulici nebo mimo obec (TepláTrinkseifen úRudná - okr. Falknov/). Docházelo k vytloukání oken českých škol (jesenice), domů českých úředníků (Teplá), ale i výkladních skříní a rabování židovských obchodů (Karlovy Vary).

 

Podle následující situační zprávy pokračovaly na severu a severozápadě republiky demonstrace SdP (sudetoněmecké strany), které měly mít ráz připraveného a řízeného povstání. Ordneři byli vyzbrojeni pistolemi a puškami německého původu. "Češi a příslušníci německých aktivistických stran jsou biti a vyhazováni z bytů. Státotvorné živly v pohraničí jsou naprosto nespokojeny s dosavadními bezpečnostními opatřeními a prohlašují, že se uchýlí k svépomoci anebo že opustí pohraniční území." Citovaná relace v tomto bodě reagovala na skutečnost, že bezpečnostní orgány se na základě instrukcí "držely zpátky", neboť zprvu měly zákaz použití zbraní, a nechtěly násilnosti henleinovců rozdmychávat. Nejsložitější situace panovala v Aši, Chebu, Rossbachu (Hranice v Čechách) a Vejprtech. "V úterý dopoledne začaly stávky a přehmaty proti exekutivě v nejostřejší míře. Češi, židé, sociální demokraté a komunisté byli pronásledováni, tlučeni a z části stříleni. V hraničních místech nebo také v místech, kde henleinovci byli zvlášť silní, vyháněli rodiny z jejich obydlí a v místech bezprostředně na hranicích zavlíkali Čechy a sociální demokraty do Německa. Ordneři chodili s páskou s hákovým křížem na rukou a nohé budovy vyzdobili hákovými kříži," uzavíral svoje hodnocení jeden z informátorů SoPaDe. "

Statistiky hlásily v ranních hodinách 14. září 1938 21 mrtvých, z nichž bylo 9 četníků, 2 čeští civilisté, 1 vojín a 9 příslušníků SdP. Zraněno bylo 75 obyvatel, mezi nimiž bylo 24 Čechů - nevojáků. Zpráva k 30. září 1938 uváděla již 734 osob zavlečených do Německa, mezi kterými byli četníci, finanční stráž, vojáci policisté, ale i úředníci státní správy. Ještě v noci po Hitlerově projevu a následujícího dne začal v důsledku uvedených událostí útěk obyvatelstva do vnitrozemí. Kvůli kvantitativnímu nárůstu uprchlíků a taktéž proměně jejich sociální skladby, zahrnující obyvatelstvo všech sociálních vrstev a národností, je žádoucí hovořit o tzv. druhé migrační vlně. "První emigrace, která začala ve dnech před a během mobilizace, sestávala s výjimkou Chebska a okresů se stanným právem téměř jen z obyvatel různých směrů obávajících se války."

 

Pokus o puč henlienovcům nevyšel. Reakce vlády byla rázná, vyhlásila stanné právo v 11 pohraničních okresech. "Teprve vyhlášené stanné právo opětovně přineslo jistotu života a majetku, " takto pozitivně hodnotil přijatá exekutivní opatření zpravodaj německé sociální demokracie. Na politické scéně se daly události do pohybu. Konrád Henlein žádal prostřednictvím Karla Hermanna Franka zrušení stanného práva do šesti hodin a převzetí moci členy SdP. Adolfa Hitlera seznámil s nemožností konat plebiscit či přijmout karlovarské požadavky a žádal připojení pohraničí k Německé říši. Po jeho prohlášení v říšském rozhlase došlo k zákazu SdP a vydání zatykače na její vůdce, ti však již byli za hranicemi. Do řad Čechů a antifašistických Němců přinesly tyto události uklidnění a pocit, že se věci ubírají správným směrem. Na druhou stranu Henleinův úprk do říše vyvolal mezi členy SdP hlasitou kritiku. Exekutivní československé orgány začaly projevovat silnou aktivitu, což pomáhalo uklidňovat situaci v pohraničí. "Zbraně musely být odevzdány, u henleinovců byly prováděny domovní prohlídky, mnoho funkcionářů SdP bylo dáno do vazby, hnědé domy vojáci vyklidili a zapečetili. To všechno se podařilo v úzké součinnosti s naší stranou (DSAP - pozn. J.B.)a Republikanische Wehr. Rozpaky u henleinovců byly tak velké, že nejednou nevzali na vědomí návštěvu Chamberleina v Berchtesgadenu. Naše přesvědčení, že teď se všechno vyvíjí správně, bylo tak pevné, že jsme si jenom mohli myslet, že Chamberlein bude Hitlera varovat. Němečtí sociální demokraté viděli v nastalé situaci příležitost k "obratu" v řadách většiny sudetských Němců. V letácích, které masivně rozšiřovali, vyzývali k "míru s našimi slovanskými sousedy". České hraničářské svazy současně vybízeli k porozumění s demokratickými Němci jako důsledný postup vůči již zakázané SdP a jejím přívržencům.

 

(Z knihy "Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939, Jan Benda, vydala Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, Praha 2013, ( str. 47-50)

 

K poklidnému soužití Čechů a Němců v r 1938 v pohraničí, 2

 

Naši lidé, pokud nebyli povinni vojenskou službou, ... hlásili se dobrovolně u vojska a v bezprostředně ohrožených pohraničních oblastech vykonávali službu se zbraní v ruce společně s policií a vojáky v uniformách Republikanische Wehr.

 

 

Realita však byla složitější. Z uprchlých členů SdP, kteří dostávali výcvik přímo v Říši, totiž začaly vznikat ilegální teroristické organizace. Oficiální podobu dostaly 17. září 1938, kdy byl vytvořen Sudetetendeutches Freikorps, jehož úkolem bylo provokovat a zneklidňovat celé pohraničí ozbrojenými akcemi, vyvolávat nepokoje, srážky a zajímat rukojmí. Sledovat taktéž propagandistické cíle, neboť měl ukazovat okázalou formou nespokojenost henleinovských Němců se soužitím s Čechy a nutnost připojení pohraničí k Německu jako jediné možné řešení.

 

Jednotky vedené znalci místního terénu rozvinuli širokou činnost včetně přepadávání pohraničních stráží, obcí, ale i prostých lidí. Docházelo i ke srážkám s československou armádou. SdF zajal jen 23. září 1938 400 komunistů a sociálních demokratů a předal je německé pohraniční stráži. Celková bilance činnosti byla hrozivá. SdF měl na svědomí 110 životů českých lidí, přes 50 těžce zraněných a 2029 odvlečených občanů republiky do Říše.

 

V důsledku přijetí anglo-francouzských návrhů československou vládou 21. září 1938 došlo k vystupňování útočných akcí v pohraničí. O den později byl obsazen ašský výběžek, část šluknovského a kus území severního Slezska (Osoblažsko, Javornicko. Na zabrání těchto oblastí se podílel i SdF. V ašském výběžku byla dokonce dosazována německá správa. Nacisté hovořili v této souvislosti o Svobodném státu Aš (Freistaat Asch). Naproti tomu radiové zprávy informovaly, že vojsko je všude pánem situace a že nedochází k žádným incidentům.

 

Československé úřady opouštěly i další místa na severozápadě Čech. Ve čtvrtek 22. září 1938 se exekutiva stáhla z okresů Jáchymov, Kraslice, Cheb a krátce nato i z Karlových Varů. Teprve po třetí hodině odpoledne po jmenování nové vlády město obsadila znovu československá armáda. . "Mezi desátou dopoledne a třetí hodinou odpoledne ovládli město ordneři, kteří obsadili sídlo strany (DSAP - pozn. J.B.) a vyvěsili zde vlajku s hákovým křížem a prováděli zatýkání členů strany..,." charakterizovali situaci němečtí sociální demokraté. Československá správa se totiž dostávala do složité situace, neboť měla potíže s prosazováním vlastní autority. Jak napsal do hlášení jeden loketský úředník: "Jsme jednak ohrožováni osobně a jednak nám každý prohlašuje, že jest již říšskoněmeckým občanem a že nás naprosto neposlechne.

 

Ztroskotání jednání Chamberlein - Hitler v Bad Godesbergu vedlo k vyhlášení mobilizace 23. září 1938. Nastoupila i řada antifašistů, kteří na rozdíl od navionalistické většiny sudetských Němců, chtěli bránit republiku. Naši lidé, pokud nebyli povinni vojenskou službou, hlásili se ke službě, kopali zákopy, hlásili se dobrovolně u vojska a v bezprostředně ohrožených pohraničních oblastech vykonávali službu se zbraní v ruce společně s policií a vojáky v uniformách Republikanische Wehr. Ti Němci, kteří neuposlechli mobilizační výzvy a vyhnuli se nástupu vojenské služby, se v mnoha případech rozhodli pro protistátní činnost. 25. září 1938 vláda odmítla godesberské požadavky. Válka byla takříkajíc na spadnutí, ale Velká Británie požádala Itálii o zprostředkování konference, která by přece jenom mohla zajistit nevojenské řešení, do kterého se západním mocnostem nechtělo. V těchto dnech se počítalo s válkou, která byla spojena s různými očekáváními. Všeobecně panoval strach před válkou. Ale Češi a němečtí antifašisté v ní viděli nevyhnutelnou skutečnost a doufali, že následkem války by se Hitler zhroutil. Sudetoněmečtí nacisté si také přáli začátek války, protože si mysleli , že "osvobození" je maličkostí.Když viděli obrovské české válečné přípravy, padala na ně nejistota, co je v pohraničí čeká.

Hitler nařídil 27. září 1938 v 13.00 hod. přesun jednotek Freikorpsu k československým hranicím. Po přijetí mnichovské dohody československou vládou byl vydán rozkaz o jejich postupu na území československého státu, kde se měli zaměřit proti Čechům, židům a antifašistickým Němcům, kteří se již mnohdy cítili ohroženi na životě v prostředí, kde naprostá většina obyvatelstva podporovala politiku SdP. Přiléhavé hodnocení označuje situaci v pohraničí před Mnichovem jako faktický stav občanské války. . Na několika místech došlo k vyhánění obyvatelstva. Mnichov byl pro českou společnost a demokratické síly v německém táboře těžkou ranou.

 

(Z knihy "Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939, Jan Benda, vydala Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, Praha 2013, str. 50-52)

 

 

K poklidnému soužití Čechů a Němců v r 1938 v pohraničí, 3

Při jednání o korekturách hranic se jasně ukázalo, že německá strana je vedena strategickými, dopravními a hospodářskými požadavky a vychází také vstříc přáním henleinovských Němců.

 

Mnichovské rozhodnutí - rozsah území a jeho správa

 

Mnichovská dohoda stanovila obsazení pohraničí po etapách od 1. do 10. října 1938, přičemž v Mnichově byla určena pouze čtyři okupační pásma, jež měla být zabrána do 7. října 1938. Zbývající území převážně německého charakteru (tzv. páté pásmo), měl vymezit mezinárodní výbor, který byl vytvořen ze zástupců mocností a ČSR. Tato oblast měla být obsazena do 10. října 1938. Berlínský výbor, který zasedal od večerních hodin 30. září 1938, měl též označit teritoria, v nichž se mělo provést lidové hlasování.

 

Hlavní výbor si zřídil tři podvýbory, které měly řešit nejrůznější problémy spjaté s obsazováním pohraničních oblastí. V podvýboru A pro vojenské záležitosti, jenž se měl konkrétně zabývat určením modalit vojenské evakuace a okupce jím určených čtyř zón, zastupoval ČSR generál Husárek. V podvýboru B pro finanční a hospodářské záležitosti hájil zájmy státu vrchní ředitel Národní banky Peroutka. Nejdůležitější byl poslední podvýbor C pro otázky hranic a plebiscitu, kde se stal zástupcem vyslanec Heidrich.

 

Skrze jednání mezinárodního výboru získalo Německo prostor pro další zisk území blížící se požadavků, obsaženým v godesberském memorandu s jednoznačným cílem, co nejvíc omezit existenci zbytku Československé republiky. Počáteční jednání dávala naději na postup obvyklými diplomatickými metodami, , avšak již 3. října 1938 došlo ke změně. Němečtí zástupci vystoupili s kategorickými požadavky a příkazy v duchu směrnice Adolfa Hitlera o bezpodmínečném prosazení strategické hranice Německé říše s Československem. Výbor měl tento požadavek jen potvrdit. Mapa pátého pásma zohledňující výlučně německé požadavky byla předložena zástupcům Francie a Německa. Pokud by nebyla akceptována , pohrozilo Německo vypovězením Mnichovské dohody, což by znamenalo vypuknutí války, kterou si západní mocnosti nepřály, Vyslanci tento požadavek 5. října 1938 uznali.Posléze tak učinily i jejich vlády. Syrového vláda dostala 24 hodin na přijetí berlínského ultimata. Rozhodnutí o stanovení pátého pásma vzala na vědomí..

 

Zástupci Československa na jednání mezinárodního výboru považovali rozsah požadovaného území za základ nového národnostního problému v Evropě.. Vyslanec Mastný argumentoval tím, že do Německé říše se mělo dostat přes 700 000 Čechů. Expert německé strany ministerský rada Hans Krebs s tím nesouhlasil a tvrdil, že na území připojeném k Německu zůstane asi 350 000 Čechů, tedy recipročně stejně kolik zůstalo Němců v ČSR. Státní tajemník von Weizsäcker v zásadě Krebsova slova potvrzoval. Jeho výpočet vycházel z předpokladu, že při zamýšleném stanovení pátého pásma zůstane v odstoupeném území 465 000 Čechů, z nichž 140 000mělo patřit do kategorie veřejných zaměstnanců, s jejichž odsuneme německá vláda počítala, takže mělo zbývat 325 000 Čechů., což mělo odpovídat síle německého obyvatelstva ve druhé republice.

 

Páté pásmo bylo dvakrát větší než předcházející a zasáhlo hluboko do vnitrozemí, kde žilo velké množství Čechů. Návrh Československa, aby se stanovilo posle výsledků sčítání lidu v roce 1930 s 2/3 nebo s 3/4 počtem Němců, byl zamítnut. Stanovisko se opíralo o expertizu, podle níž přijetím anglofrancouzských návrhů z 19. září 1938 se republika zavázala odstoupit oblasti, které "mají více než 50 % německých obyvatel. Československé orgány proto považovaly při určování odstupovaného území v rámci pátého pásma za nezbytné vycházet z "nynějšího národnostního stavu". Mnichovská dohoda se totiž v návaznosti na předchozí přijaté anglofrancouzské návrhy uzavírala. Československá připomínka byla proto adekvátní.

 

Ultimatem došlo k prosazení návrhu na odtržení území s 51 % německých obyvatel dle stavu v roce 1918, tedy na základě sčítání provedeného v roce 1910, které zvýhodňovalo německou stranu, neboť jeho kritériem byla obcovací řeč. Říše tak dostala území, kde nebyl nadpoloviční počet Němců ani před rokem 1918, jako např. v okresech Opava, Bílovec a Zábřeh. Rozsah zabraného území dosáhl takové šíře, že případné plebiscitní území se notně smrsklo. Německá strana na konání lidového hlasování rezignovala. Mezinárodní výbor zrušil jeho provedení 13. října 1938.

 

Přesto územní požadavky Německa nebyly vyčerpány. 10. listopadu 1938 předložil von Richthofen - předseda podvýboru C - návrh hraniční čáry, který prakticky znamenal VI. okupační pásmo. Jeho součástí se měly stát ryze české obce na Chodsku, Českodubsku a Jílemnicku. Vláda pod pohrůžkou zabrání tohoto území za každé situace, se šestým pásmem souhlasila. Při jednání o korekturách hranic se jasně ukázalo, že německá strana je vedena strategickými, dopravními a hospodářskými požadavky a vychází také vstříc přáním henleinovských Němců. Po ukončení rozhovorů byla podepsána smlouva o hranicích mezi Německem a Československem z 21. listopadu 1938, která potvrzovala ochuzení státu o 28 680 km2 a 3 653 292 lidí. Dohodu doprovázel i závazek amnestie pro obě strany pro ty obyvatele, kteří žádali připojení či ponechání své obce v Německu, či ČSR. Hraniční protokol byl sice podepsán, ale věs s tím nebyla zdaleka ukončena. Svévolné obsazování obcí a další požadavky pokračovaly, po zbylou dobu existence druhé republiky.

 

Poznámka ČNL

Hitler nám v Mnichově se souhlasem Anglie, Francie, našich spojenců, ukradl pohraničí, které vždy bylo součástí českého státu. Německá zlodějna pokračovala i poté. Pomnichovský výbor a jeho podvýbory, v nichž byla zastoupena též Anglie a Francie, daly souhlas k tomu, aby Německo zabralo i páté pásmo, které bylo dvakrát větší než předcházející a zasáhlo hluboko do vnitrozemí, kde žilo velké množství Čechů. Poté následoval zábor i tzv. šestého pásma. To však nebyl konec. Hraniční protokol byl sice podepsán, ale věs s tím nebyla zdaleka ukončena. Svévolné obsazování obcí a další požadavky pokračovaly, po zbylou dobu existence druhé republiky. Kde byli, co dělali naši spojenci, Anglie a Francie proti této mezinárodní zlodějně?

 

(Z knihy "Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939, Jan Benda, vydala Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, Praha 2013, str. 52-55)

 

 

K poklidnému soužití Čechů a Němců v r 1938 v pohraničí, 4

 

Tisíce lidí, Němců, muži jako ženy plivali, bili. Řev to byl, soudný den. Zabte ho, špion, oběste ho, dejte nám jej, odsoudíme ho, postavte ho ke zdi, lotr. vrah, voni nás Němce tady zrazovali, utiskovali, dětem chléb užírali, utlučte tu pakáž, s hlavami chtěli celé náměstí vydláždit.

 

Zábor a první týdny - aktivita různých složek proti Čechům, židům a německým antifašistům

 

Aby byl získán přehled o situaci ve vnitrozemí a po obou stranách demekační čáry, měli přednostové okresních úřadů podávat nadřízeným orgánům pravidelné týdenní zprávy, ve které mělo výt ústřední místo vyhrazeno charakteristice nálady obyvatelstva jak ve vnitrozemí, tak pohraničí. Mimoto mělo být uvedeno hodnocení vztahu obyvatel k civilním a vojenským úřadům, vzájemný poměr různých národností, situace ve školství a hospodářství, zásobování, chování úřadů v obsazených oblastech, zásahy do vlastnických práv, postup ordnerů v území okupovaném Německem. Všechny konkrétní a prokázané činy, kterých se příslušníci této formace proti českému obyvatelstvu a jeho majetku dopustili, měly být oznamovány již od prvního dne okupace. Závěrem se upozorňovalo na skutečnost, že zprávy měly být pravdivé a všestranně ověřené. Specifický zřetel se kladl na českou populaci, nikoliv tedy na německé antifašisty a židy. Přesto i jejich situace byla částečně reflektována.

 

V listopadu 1938 přišla modifikace v tom směru, že okresní hejtmanové měli podat souhrnné hlášení o průběhu záboru, kde měly být uvedeny všechny "průvodní zjevy a také závady", které bránily "jeho hladkému průběhu". Žádost vycházela z faktu, že "okupace byla již definitivně provedena a nová hraniční čára až na nepatrné výjimky definitivně určena". Zaznamenány měly být pouze nesporné skutečnosti, nikoliv "jen domněnky a nepodepřené úsudky. Tyto relace lze použít s dalším materiálem i pro rekonstrukci pohledu na záborovou a pozáborovou situaci v odstoupeném území, tedy na počátku třetí migrační vlny z pohraničí, které měla opět sví specifika. Tím nejmarkantnějším znakem byla skutečnost, že prchající lidé přicházeli z území nyní již cizího státu.

Obecně doba záboru pohraničí představovala pro Čechy. Židy i německé antifašisty jedno z nejtěžších období během německé okupace. Jásot a nadšení většiny sudetských Němců z připojení k Říši a sejmutí břemene hrozící války doprovázelo pronásledování a teror "nepřátel nového režimu". Svůj zážitek z obsazování území popsal pohnutě jeden z uprchlíků z Chabařovic u Ústí nad Labem: "V neděli 10 října ve 12 hodin v poledne oznámily hasičské trubky, že v tuto chvíli přestává Československo a jest zde Německo. Rozezvučely se ihned zvony, a to bez přestání do 4 hodin odpoledne, mezitím byly již silnice plné obrněných tanků. Vedle rozsáhlé euforie v řadách sudetoněmeckého obyvatelstva se u některých z nich objevily snahy vyrovnat si účty s někdejšími protivníky - ideovými odpůrci. NS režimu - německými komunisty, sociálními demokraty, ale i českým a židovským obyvatelstvem. Vcelku se dá souhlasit s Volkerem Zimmermannem, že velká část místních lidí se chovala zdrženlivě a násilí páchali radikální členové SdP, ordneři a příslušníci SdF. Na druhou stranu na mnoha místech došlo k výtržnostem, kdy byli antifašisté, židé a Češi vystaveni posměchu a pohrdání právě místních obyvatel (nedá se určit rozsah. Dá se předpokládat a některé záznamy to potvrzují, že při srocení davů a obklopení "nepřátel nového režimu", kdy se stávali terčem opovržení (často byli označeni cedulkami s hanlivými nápisy), došlo i na pohlavky a bití. "Hodili mě do hasičského auta, zdrželi jsme se a přijeli jsme do Chabařovic až o půl desáté a tam nastala ta hrůza. Tisíce lidí, Němců, muži jako ženy plivali, bili. Řev to byl, soudný den. Zabte ho, špion, oběste ho, dejte nám jej, odsoudíme ho, postavte ho ke zdi, lotr. vrah, voni nás Němce tady zrazovali, utiskovali, dětem chléb užírali, utlučte tu pakáž, s hlavami chtěli celé náměstí vydláždit. Byli to pouze zdejší civilisté a ona legie (nejspíš SdF - poznámka J:B.), uváděl jeden z funkcionářů Sokola. Německým antifašistům bylo vyčítáno "jejich přisluhovačství a špiclování" při předchozím "pronásledování Němců" v republice. V Nové Vsi u Jablonce nad Nisou zatčení němečtí komunisté a několik českých občanů, seřazených do čtyřstupů, pochodovali špalírem henleinovců s tabulí, na níž byl nápis: "To jsou ti komunisté, kteří nás týrali a zradili!" Henleinovci na ně plivali. nadávali jim a házeli po nich kamení. V Liberci chodili "soudruzi" ulicemi s tabulkou jsem zrádce národa. Někteří domácí Němci spolu s ordnery zatčené osoby ztýrali (Štětí), nebo poplivali (Mikulov na Moravě).

 

(Z knihy "Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939, Jan Benda, vydala Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, Praha 2013, str. 65-67)

 

 

K poklidnému soužití Čechů a Němců v r 1938 v pohraničí, 5

 

"...Jeho manželka za několik dnů po obsazení německým vojskem odešla k jejich domku, chtíc odstěhovati některé věci. Byla tam však napadena německými ženami, které jí do očí naházely pepř a pak ji ztýraly."

 

Další incidenty byly zaznamenány u lidí, kteří si přišli pro věci do svých domovů.František Lexa, který se vrátil do Loučovic pro svůj nábytek, byl napaden tamějšími dělníky. "Než četnická hlídka přišla, shromáždila se skupina loučovických obyvatel, mezi nimiž byli i dělníci u loučovické továrny bratří Poráků, začala nás tlouci.

Ráno nás měla odvést četnická hlídka, místo toho přišli 4 ordneři, kteří nás vyzvali, abychom okamžitě opustili Loučovice." Četnická stanice v Malé Skále se zmiňovala o fyzickém násilí místních žen vůči manželce jednoho ze spolkových pracovníků. "Uprchlík Josef Soldát má v Rychnově u Jablonce nad Nisou domek. Jeho manželka za několik dnů po obsazení německým vojskem odešla k jejich domku, chtíc odstěhovati některé věci. Byla tam však napadena německými ženami, které jí do očí naházely pepř a pak ji ztýraly." Uprchlice z Jirkova se také setkala s tvrdým chováním německých žen. Před domem ji neznámá Němka poplivala a křičela: "Ty česká kanálie, teď tě mohu od shora dolů poplivat, teď můžeš volat tu svoji státní policii, ta ti nepomůže." Ostatní ženy se k tomu připojily a nadávaly nejsprostším způsobem do "českých sviní", "české pakáže",přičemž se jí vysmívaly.

 

Henleinovci nutili své odpůrce čistit studny, zametat ulice nebo také odstraňovat české nápisy. Ve Smržovce a Velkých Hamrech museli tyto činnosti provádět Češi za posměchu Němců. "Osoby české národnosti musely vykonávati práce pod jejich dohledem (ordnerů - pozn. J.B.), a to odstraňovati veškeré české nápisy a tabulky jak na českých školách, tak označení ulic apod., případně zamazávati takové nápisy za posměchu Němců. Práce takové mimo jiné musel konati sklářský dělník Kodejš a jiní, dále zametání ulic, mytí budov; odměnou bylo poskytnutí polévky bez další odměny."

Obdobně se na úklidu libereckých ulic, které byly "poházeny zaschlým kvítím, jež bylo házeno na říšskoněmecké vojíny", podíleli všichni liberečtí Češi, komunisté a další "nepohodlné" osoby. Pracovní aktivita byla saturována obědem a vekou chleba. Někde se s "odpůrci nového režimu" zacházelo daleko hůře. Vedle nadávek docházelo i na fyzické inzultace. V Novém Dvoře u Českého Krumlova Češi nuceně pracovali na polích pod dohledem ordnerů, kteří s nimi zacházeli hrubě a plivali po nich. Poměry některých obyvatel Štětí, kteří byli zatčeni, vyhlížely tragicky. "Denně jsou nuceni konat nejhrubší práce. Také Šťastná, ač byla téměř k smrti stlučena, byla dnes viděna ve Štětí, jak na rozkaz ordnerů zametá ulice a vozí povozem bez koní slamníky do ubikací ordnerů a oddílů SS. Beranová byla trýzněna u labského přívozu tím, že musela nosir skříně a velké kusy nábytku na loď. V Jirkově byli němečtí sociální demokraté a komunisté, jakož i jejich ženy, zfackováni a donuceni čistit ulice a veřejná prostranství. V Teplicích zadržený ústecký starosta Leopold Pölzel (DSAP) byl nejhrubším způsobem potupen, popliván, tlučen a zesměšňován. Ordneři ho ostříhali dohola a donutili čistit glozety a zametat soudní celu, lidovou jídelnu a ulici před městským úřadem v Ústí nad Labem. V důsledku teroru a výslechů se pokusil o sebevraždu. Ve Schwaderbachu (Bublava)byli Henleinovi odpůrci doslovně sehnáni dohromady a potom v kolonách dopraveni na hranice, kde pod dohledem odstraňovali hraniční ploty. Nucené práce se nevyhnuly ani židům. V Prachaticích musel jeden židovský advokát čistit klozety vlastníma rukama.

(Z knihy "Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939, Jan Benda, vydala Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, Praha 2013, str. 67-69)

 

 

 

K poklidnému soužití Čechů a Němců v r. 1938 v pohraničí, 6

 

Přehmaty ordnerů proti sociálním demokratům, komunistům a židům, ale také českým obyvatelům byly velmi ostré a ordneři řadu z nich i tělesně týrali.

 

Obecně ordneři (FS) prováděli zatýkání, týrání, vyhánění a vyhošťovaní nepohodlných osob - Čechů, demokratických Němců a židů, páchali domovní prohlídky či sestavovali různé seznamy lidí přistěhovaných do pohraničí po roce 1918, byli k ruce wehrmachtu a gestapu. Podíleli se také jistou dobu na střežení demarkační čáry. Nejaktivnější byli v mezidobí po odchodu československých ozbrojených složek a příchodu německé armády. Jejich činnost se příchodem německých vojenských a bezpečnostních složek nezastavila.

 

Při provádění domovních prohlídek, během nichž si často počínali neurvale. zatýkali nepřátele nového režimu a předávali je gestapu nebo je odváděli k výslechu a internaci. Svědkové a informátoři, kteří dodávali podklady pro situační zprávy, viděli v jednání ordnerů především pomstychtivost a nenávist. Z hlášení jednoho z okresních úřadů se dá dovodit, jak bylo hodnocení přiléhavé: "Prohlídky byly vykonávány s neobyčejnou bezohledností zejména u místních komunistů, sociálních demokratů a členů českých spolků. V soukromých bytech při výkonu domovních prohlídek byly lidem roztrhány peřiny a peří z nich vyházeno, místním rolníkům bylo smícháno obilí všech druhů." V Horní Kalné na Jilemnicku hrozili ženě nepřítomného menšinového funkcionáře, aby okamžitě vydala zbraně, jinak bude zastřelena. "Vyhrožovali jí revolvery a provedli bezohledně domovní prohlídku, která neměla pozitivního výsledku."

 

Přehmaty ordnerů proti sociálním demokratům, komunistům a židům, ale také českým obyvatelům byly velmi ostré a ordneři řadu z nich i tělesně týrali. V Mikulově vyvlíkli příslušníky SOS ven z autobusů a za surového bití je vyvedli do budovy okresního úřadu. Ve Vranovské Vsi, Štítarech, Šumvaldě na jižní Moravě terorizovali společně s místními nacisty české obyvatelstvo. Mnoho tamějších Čechů a německých antifašistů bylo ztýráno. Dva Čechy ubili k smrti. Další na následky týrání zemřel v nemocnici. V Šatově dokonce byli ztlučeni dokonce všichni Češi (česká učitelka a poštovní posel byli zbiti železnými tyčemi). V obci Nové Mlýny (okres Hustopeče) zmučili celou rodinu českého mlynáře Vaverky a mlynáře potom odvlékli. V Želechovicích v okrese Šumperk dokonce znásilnili dvě Češky.Mrtvola desátníka Reta, který na následky týrání v Nové Vsi na Domažlicku zemřel, byla vydána československým úřadům až na zákrok anglické mise. Ve Štětí zmučili některé osoby tak, že padaly až do mdlob. V Broumově trýznili několik loajálních občanů německé národnosti (bývalé strážníky). Zpolíčkovali také osoby, které odmítali zdravit zvednutím ruky. Nebyli ušetřeni ani židé. Podle zpráv SoPaDe byli po připojení území biti a "zčásti také zastřeleni."

 

Řáděni ordnerů byla učiněna přítrž alespoň částečně příchodem říšskoněmeckého vojka, které vyžadovalo důkazy o protiněmeckém smýšlení a vystupování. Dálnopis generálního štábu o provedení okupace přikazoval zabránit jakémukoliv nepřátelskému jednání vůči Čechům na jedné nebo na druhé straně linie. Okupační branná moc měla na zabraném území zabezpečit klid a pořádek. Tento příkaz nebyl naplňován absolutně, ale ve většině případů se tak stávalo. "Na některých místech ujímají se též němečtí vojáci a důstojníci občanů české národnosti proti případným ústrkům ze strany německých obyvatel.

 

(Z knihy "Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939, Jan Benda, vydala Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, Praha 2013, str. 69-71)

K poklidnému soužití Čechů a Němců v r. 1938 v pohraničí, 7

 

"Spolkový ministr vnitra Otto Schily přivodil na letošním sudetoněmeckém dni v Norimberku účastníkům rychlou změnu jejich pocitů. Potěšil je svou výzvou české vládě, aby zru­šila tzv. Benešovy dekrety z let 1945-46 jako odporující lidským právům. Za to sklidil srdečný potlesk. Rozrušil je ale hned svým následujícím odstavcem, ve kterém je na­bádal, aby nezapomněli, že "vyhnáni Němců předcházelo po Mnichovu vyhnání Če­chů".

 

Toto tvrzení kvitovali jeho sudetoněmečtí posluchači potřásáním hlavy a výkřiky nevole. Ministr přesto ještě jednou důrazným hlasem opakoval s tím, že tomu tak skutečně bylo a oni se s tím musí smířit.´ Autor příspěvku dále rozvádí, že Schily nemluvil pravdu, k žádnému vyhnáni Čechů po Mnichovu 1938 nedošlo.“

(Dr. Alfred Schickel, Následky lehkomyslnosti, Sudetendeutsche Zeitung č.34 z 21.8.2002, přeložil PhDr. V. Novák, CSc.)

 

Rovněž další směrnice k provádění výkonné moci jednotkami a policií stanovovaly zákaz poškozovat příslušníky české národnosti na životě a majetku. "Také oni podléhají v celém rozsahu ochraně říše.". Některé zprávy dokládají spoluúčast německých vojáků na násilnostech, nebo také pasivitu k ordnerským excesům. Podle svědectví uprchlice z Vyšného v jižních Čechách říšskoněmecké vojsko nezakročilo , když si obchodníci brali věci z bytu uprchlíků, nebo jiných osob české národnosti, které obchodníkům dlužily za nákup potravin nebo u nich měly jiné dluhy. Obdobně chladné zůstalo k ordnerským provokacím vůči českému a německému demokratickému obyvatelstvu v Jablonci nad Jizerou či excesům v Bulharech (okr. Mikulov). Identicky odmítl příslušný důstojník zakročit proti zvlášť surovým násilnostem, které na Domažlicku páchali místní henleinovci. Ti )nepřátelé henleinovců - pozn. J.B.)byli kopáni, po nich šlapáno, slečna Straková byla škrcena a popotahována. Ne nepřístojnosti jsem upozornil poručíka německé armády a byl jsme briskně odmítnut s poznámkou , že nemá čas na urovnávání civilních sporů, že má jiné starosti, v prvé řadě vojenské." V Holýšově a Studénce se na akcích ordnerů přímo podíleli. . Důvody spoluúčasti spočívaly i v zavádějících informací, které armáda od příslušníků SdP dostala. "Zde opět ordnéři na svoje protivníky žalovali různé věci, většinou nepravdivé, takže i německé vojsko dosti ostře proti Čechům zakročovalo. Když se pak přesvědčili, že většina udání je nepravdivá, bylo od tohoto počínání ve značné míře upuštěno. Byly zaznamenány taktéž jednotlivé případy vlastního svévolného postupu vojáků - především zcizování majetku.Statkáři Sommerovi z Bělé pod Bezdězem zabili ze zlomyslnosti dvanáct psů a jednu kozu. Při obsazování Vimperku vtrhla četa vojínů do domu jedné české vdovy a vyhnala ji i s dvacetiletou dcerou z postele na půdu. Dům "vyjedli" a odnesli si i vdoviny úspory. Provinilci byli zatčeni. Většina zpráv však uváděla, že vojenské útvary se chovaly k obyvatelstvu korektně v kontrastu s počínáním ordnerů, či Freikorpsu, avšak jejich odchod využili ordneři k tomu, aby opětovně začali uplatňovat svůj vliv. "Bezohledné, brutální a brachiální zacházení s českými lidmi děje se právě tzv.ordnery, kteří se vracejí k známému způsobu svého počínání, kdykoliv zůstanou bez dozoru říšskoněmeckého vojska nebo jiných oficiálních říšskoněmeckých orgánů.

 

Někteří ordneři spolu s Freikorpsem vyháněli české a židovské obyvatelstvo do republiky. Přesný počet případů není možné uvést, protože řada zpráv toto počínání pouze "zaznamenala" bez konkrétního rozsahu. Jednalo se pravděpodobně jen o jejich iniciativu, neboť žádný pokyn orgánů NSDAP či SpD ani nařízení státních úřadů, jimiž by organizované vyhánění bylo možno doložit, se nedochovalo. Postup ordnerů popisovala detailně relace pocházející z roudnického okresu. "V několika případech donutili české rodiny k vystěhování a nedovolili jim, kromě nepatrného majetku nic vyvést. Mezi nimi byli i majitelé větších usedlostí, kteří museli opustit svoje pole, dobytek a inventář. Bylo jim dokonce zakázáno vrátit se." Poličský okresní hejtman potvrzoval, že ordneři vyháněli obyvatelstvo ze smíšených obcí. "Namnoze je v noci přinutili, aby se v noci vystěhovali, kupř. vdovu Vítovou s dětmi v České Radoměři, obuvníka Štěpánka v Jedlové, dělníka Krejčího v Jedlové atd." Deset ordnerů chodilo po obci Vyšné u Českého Krumlova, kde vyhledávali domky českých rodin, které tloukli holemi a vyháněli je do republiky. V Pohořelicích na jižní Moravě vypudili všechny chudáky z chudobince. Čtyři české rodiny z Heřmanic vystěhovali do Milovic nad Bečvou a do Vysoké. Podle zprávy z Jablonecka si vyhnanci nesměli sebou vzít nic, kromě nejnutnějších věcí. "Museli odejít ihned, poněvadž Němci (tzv. ordneři - pozn. J.B.) chtěli, aby byli dříve pryč, než přijde německé vojsko."

 

(Z knihy "Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939, Jan Benda, vydala Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, Praha 2013, str. 71-73)

 

 

 

K poklidnému soužití Čechů a Němců v r. 1938 v pohraničí, 8

Sám Henlein k zajištění protivníků nacismu prohlásil: „Chceme politické odpůrce zavřít, až zčernají.“

 

Vedle vyhánění ordneři prováděli i vyhošťování nepohodlného obyvatelstva, k čemuž neměli na rozdíl od gestapa oprávnění. „Ordneři, ač se tak děje zřejmě proti nařízením německých úřadů dávají různým českým rodinám výpovědi z bytů.“ Ve Vrchbělé, Holýšově, Maštířovicích (okres Dubá) vypovídali české rodiny. Mimoto vyhrožovali násilím i fyzickou likvidací. V Horní Dobrouči na Ústeckoorlicku, Včelné a Buku na Chodsku hrozili ztýraným Čechům, že „jakmile se nevystěhují, bude prý to ještě horší.“ Vůči jakým kategoriím českého obyvatelstva bylo toto násilí nasměrováno, nelze ze situačních zpráv vyčíst. Zimmermann předpokládá národnostní pracovníky, členy Sokola a československé státní zaměstnance. Dá se předpokládat, že rozsah násilí byl širší a týkal se obecně osob, na něž měli ordneři tzv. „spadeno“. Negativistické chování ordnerů mělo i jinou formu, neboť často pronášeli na adresu Čechů, židů a německých antifašistů veřejně různé urážlivé výroky a činili udání na různé politické odpůrce strany SdP. Německé antifašisty častovali nadávkami do „rudých sviní“, „českých pacholků“, „bolševických psů“ a „zrádců národa“. V Nosálově vyhrožovali tamním Čechům, že "s českými lidmi budou krmit prasata". Mimoto znemožňovali příděly pomoci pro sociálně potřebné Čechy.

(V řadě míst v pohraničí byly ženy s dětmi povolanců k vojenské službě odstřihnuty od podpory. Zatímco místní německé obyvatelstvo dostávalo příděly potravin a vařilo se pro ně ve veřejných kuchyních, Čechy odháněli ordneři. V Černovíru v okrese Ústí nad Orlicí přežívalo 20 českých rodin v zoufalých poměrech. Stejná situace byla zaznamenána v Bečově nad Teplou (celkem 5 rodin), Nových Verneřicích (Duchcovsko, 16 rodin), Dobřanech (Přešticko), Košťanech (Teplice), v Kuřích Vodách (Mimoň) a v Trutnově (21 českých rodin). Německé úřady jim nedovolily překročit demarkační čáru. Červený kříž žádal, aby československá legace v Berlíně zakročila na příslušných místech případně i u německého Červeného kříže v tom směru, aby platnost československo-německé úmluvy o vzájemném podporování osob sociálně slabých byla rozšířena také na okupované území a aby úřady v okupovaném území zahrnuly do veřejné péče i rodiny a osoby české národnosti. Vyslanectví provedlo intervenci a žádalo napříště, aby všechny případy odmítání veřejné chudinské péče byly zasílány na vyslanectví, aby jich mohlo být použito při zásadním jednání o výši československého příspěvku na chudinskou péči. Strádající rodiny byly nakonec zaopatřeny sbírkou Winterhilfe. Příslušné služebny na to byly upozorněny. 171)

 

Jak již bylo uvedeno, podíleli se na odstraňování českých nápisů.

Obecně bylo odstraňováno vše, co připomínalo minulý režim a sounáležitost s republikou. Ulice a náměstí byly přejmenovávány po nacistických pohlavárech. Označovali obchody nálepkami podle národnosti majitele: český, německý a židovský. Kontrolovali také, kdo v obchodech nakupuje, k čemuž zřídili zvláštní hlídky (na řadě míst už existovaly).

Ve Znojmě pomalovali všechny české domy hanlivými nápisy Tschechisches Schwein, Böser Hund. V Krnově a Opavě byly na domech německých antifašistů umístěny cedule „Zde bydlí nepřátelé státu a bolševici“. Mimoto zapálili a vydrancovali nádraží a domy v české čtvrti v Českém Krumlově.

Na druhou stranu německé okupační orgány usilovaly o zklidnění situace, kterou ordneři jitřili. Už říšskoněmecké vojsko jejich jednání místy potrestalo. „Proti ordnerům, kteří se dopustili nějakého brutálního činu proti obyvatelstvu ať české neb německé národnosti před příchodem říšskoněmeckého vojska, zakročili velitelé říšskoněmeckého vojska se vší přísností a bezohledností.“

K eliminaci jejich činnosti směřovalo především oznámení vojenské tajné polní policie a gestapa z 11. října 1938, v němž stálo, že ze strany FS je zakázáno podnikat akce proti „levicovým a jinak nespolehlivým elementům.“ Na mnoha místech neúspěšně. Přesto byli někteří z nich za krádeže a plundrování zatčeni a posláni do Porýní na stavbu pevnostního valu. Gestapo také vyzvalo všechny ordnery, členy SdP a zvláště vzbouřence, kteří napadali z Německa československé bezpečnostní orgány, k odevzdání všech zbraní. Protože se jich sešel jen zlomek, byly nařízeny důkladné domovní prohlídky. Kdo dále přechovával střelnou zbraň, byl zatčen. Např. jen na Domažlicku bylo uvězněno 21 ordnerů.

 

K poklidnému soužití Čechů a Němců v r. 1938 v pohraničí, 9

 

Prvního října byl Freikorpsu vydán rozkaz, v němž se sice zapovídalo žhářství a drancování, ale nařizovalo se, že „rudí a Češi na útěku mají být zlikvidováni“.

 

Poměry v pohraničí narušoval také Sudetendeutsches Freikorps. Tato ozbrojená formace měla zastavit svoji bojovou činnost od 0.00 hod. 1. října 1938 a být připravena k použití na obsazeném území jen pro policejní účely. Nestalo se a bojové akce úderem půlnoci neskončily. Prvního října byl Freikorpsu vydán rozkaz, v němž se sice zapovídalo žhářství a drancování, ale nařizovalo se, že„rudí a Češi na útěku mají být zlikvidováni“. Počátek obsazování území měl být pro členy SdF i dnem zúčtování s jejich protivníky. V tomto smyslu si K. H. Frank už před invazí údajně zjednal lhůtu tří dnů pro „volný lov na všechny živly v nemilosti“. Ve vzpomínkové publikaci se i členové SdF chlubili tím, že Freikorps „vyčistil zemi od komunistů a Čechů“.

 

Konkrétně na začátku října, když se vraceli zpět do svých domovů demobilizovaní němečtí antifašisté (zvlášť nebezpečná situace byla pro členy Republikanische Wehr), kteří uposlechli mobilizační vyhlášky, tak na ně členové Freikorpsu pořádali divoké honičky. Často ještě před příjezdem vlaku do stanice vytahovali demobilizované vojáky z vagónů. V Benešově nad Ploučnicí sebrali asi 150 mužů a předali je německým vojákům. V Radčicích na Kaplicku přepadlo 40 příslušníků SdF rolnickou usedlost bratří Kotýnků, kterou zdemolovali, pobodali dobytek, peřiny pomalovali hákovými kříži a vyloupili. Kotýnkovi se poschovávali v seně a na půdě. Freikorps byl rozpuštěn až 9. října 1938.

 

Bylo již zmíněno, že nespolehlivé osoby byly zajímány také ordnery. Jednalo se o tzv. preventivní zatýkání (Säuberungsaktion) všech protivníků nacismu podle vypracovaných seznamů za pomoci SdP, ale i sudetoněmeckých agentů SD.

Při prohlídkách domovů nespolehlivých osob se mělo dbát na to, aby byl zajištěn nepřátelský písemný materiál, zbraně, trhaviny apod. „Po obsazení byly zahájeny prohlídky bytů všeho českého obyvatelstva, komunistů a sociálních demokratů obojí ná- rodnosti, lidé byli bráni do zajišťovacích vazeb a byli vyslýcháni. Někteří lidé byli propuštěni hned, jiní se museli hlásit dvakrát denně u městského úřadu.“ Klíčovou roli v tomto případě sehrávaly tzv. operační skupiny (Einsatzgruppen) složené z příslušníků gestapa a pořádkové policie (Orpo). Jim byla podřízena speciální zásahová komanda (Ein- satzkommandos), která se skládala z příslušníků bezpečnostní (Sipo) a pořádkové policie (Orpo). Sám Henlein k zajištění protivníků nacismu prohlásil: „Chceme politické odpůrce zavřít, až zčernají.“ V obdobném duchu zaznamenal toto oznámení i tisk. „Prohlašuji, že tito lidé nezasluhují žádné právo a pardon. A já jim žádný pardon nedám, jsem rozhodnut nechat je pozavírat.“

(Z knihy "Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939, Jan Benda, vydala Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, Praha 2013, str. 73-76)

 

K poklidnému soužití Čechů a Němců v r. 1938 v pohraničí, 10

. Zatýkání a výslechy zatčených probíhaly brutálně

Zatýkání probíhalo od počátku obsazování území tedy od 1. října 1938. Přes značný rozsah se celkový počet zatčených nedá přesně zjistit. Můžeme se opírat o různé odhady. Předpokládá se, že v prvních měsících okupace jím bylo zřejmě postiženo více osob než po nástupu Hitlera v Německu. Lhůta předběžného zadržení při ochranné vazbě byla z deseti dnů v případě sudetoněmeckého území prodloužena na čtyři týdny. Např. jen v koncentračním táboře Dachau bylo umístěno do konce roku 1938 na 2500 sudetských Němců. Z 13 000 předválečných německých členů KSČ jich bylo okamžitě po okupaci zatčeno asi 1400, za celou dobu okupace jich bylo vězněno asi 4500. DSAP zastavila na odstoupeném území ihned činnost všech svých organizací. Před okupací měla přes 80 000 členů, v její odborové organizaci bylo sdruženo přes 218 000 lidí.190 Zatčeno bylo okamžitě asi 7000 sociálních demokratů. Celkový počet zatčených byl asi vyšší, uvádí se až 20 000 osob, realističtější odhad je, že zatýkání postihlo kolem 15 000 sociálních demokratů. Část zatčených byla posléze propuštěna, jiní byli po dlouhou dobu drženi ve vězeních a koncentračních táborech. Převážná většina ve vězeních a na popravištích zahynula. Zpráva z Rakovnicka doslova uváděla, že některé osoby beze stopy zmizely. „Při větších proviněních je dotyčná osoba odvlečena a nikdo se o ní nedoví. Těmito následky jsou postiženi zejména bývalí němečtí sociální demokraté, komunisté již dávno zmizeli. Jednak buď sami uprchli, nebo byli odstraněni německými úřady.“ Ti z odpůrců nacismu, kteří neskončili ve vězení, byli šikanováni pravidelným „hlášením se“ u policejních orgánů. „Jsou střeženi, musí se denně hlásit u bezpečnostních úřadů, hrozí jim zatčení a mnoho z nich prchá na zdejší území a zanechává v obsazeném území svůj majetek.“ Zatýkáním byla také podstatně oslabena počáteční báze odboje.

Situační zprávy dávají možnost detailně nahlédnout do místní situace. V Teplicích-Šanově došlo k zatčení mnoha židů. Novému režimu „nepohodlní“ obyvatelé Břeclavi byli uvězněni na dobu 3–4 týdnů, přičemž po propouštění byli donuceni podepsat prohlášení se závazkem, že se do tří dnů vystěhují. V Chomutově byli po obsazení zatčeni všichni sociálnědemokratičtí funkcionáři. Většina byla po krátkém výslechu opět propuštěna, avšak 16 sociálních demokratů bylo transportováno do Říše částečně do věznic v Dachau, Dessau a Chemnitz. Ve frýdlantském výběžku bylo zatčeno dokonce přes 2500 osob. Na Českokrumlovsku byli uvězněni téměř všichni členové KSČ, z nichž 13 skončilo v koncentračním táboře. Šedesát československých občanů města Hustopečí bylo zavlečeno do Mikulova a po výslechu o původu byli večer propuštěni domů.„Jedinci, kteří byli propuštěni do svých domovů, se museli dvakrát denně hlásit u městského úřadu, případně jsou v noční době kontrolováni ve svých bytech ordnery, kteří konají strážní službu.“ Zvlášť nebezpečná byla situace pro členy RW. Zatýkání a výslechy zatčených probíhaly brutálně, o čemž svědčil záznam z obsazeného Bílovecka. „V Pusté Polomi okr. Bílovec docházelo k týrání při zatýkání německými policisty. Těhotná pí. Adéla Hruzíková byla kopnuta policistou do břicha s nadávkou „böhmische Hure“. Vlasta Tížková, která přišla prosit za propuštění otce, byla policistou zvednuta za nohy hlavou dolů a kopána. Řídící učitel Uhr byl vyslýchán na četnické stranici, kde byl bit pěstmi do prsou a bylo mu spíláno do blbců a pitomců. Při výslechu, který trval od 11 do 18.30, musil stát v pozoru.“ Soupisy zatýkaných, které měly být podloženy určitým šetřením či obviněním podle nacistických právních a ideových měřítek, vznikly i za podílu SdP. Ukazovalo se však, že do seznamu se dostaly i osoby, s nimiž si henleinovci chtěli vyřídit své účty. Při realizaci „očišťovací akce“ se staly pouhým dílčím podkladem. Počet zatčených byl velmi vysoký a vyvolával pochybnosti o důvodech zatčení. Již 6. listopadu 1938 tak říšský komisař pro sudetské území K. Henlein vydal nařízení, že zatýkat osoby z politicko-policejních důvodů a zabavovat jejich majetek smí výhradně gestapo a žádné jiné úřady ani úřadovny NSDAP či SdP. V podobném duchu vydal šéf RHSA R. Heydrich 24. prosince 1938 výnos, kterým nařizoval příslušným vedoucím úřadovnám gestapa přezkoušení důvodů platných zatčení, protože podle došlých hlášení byla řada vězňů ze sudetoněmeckého území zatčena jen proto, že byli členy či funkcionáři marxistické strany či že se dříve chovali protiněmecky. V některých hlášeních se objevovaly důvody ještě nedostatečnější, např. že je Čech. Jindy nebyl důvod uveden vůbec. Byla prováděna i zatčení na základě obvinění, která se potom při prověřování ukázala jako nepravdivá nebo silně přehnaná. Jedna ze zpráv tato konstatování potvrzovala: „Z toho lze souditi, že mnozí Češi v zabraném území jsou velmi často říšskoněmeckým úřadům nevinně udáváni občany německé národnosti nebo ordnery, buďto na základě mylných informaci, nebo ze msty a tím jsou jim působeny ze stran říšskoněmeckých orgánů nepříjemnosti, nejsou-li dokonce zatýkáni a vězněni.“ V prosinci 1938 byla další část zatčených propuštěna, přesto však žila s cejchem nespolehlivosti pod trvalým policejním dohledem a byla vystavena neustálému špiclování i od ostatního obyvatelstva. Zatčení komunisté a sociální demokraté museli při propuštění podepsat revers, že nebudou proti říši a nacismu nikdy podvratně pracovat a že zanechají veškeré politické činnosti. Proti zatýkání mobilizovaných československých občanů bez rozdílu národnosti protestovalo československé ministerstvo zahraničí na konci října bez jakéhokoliv výsledku.

Řada německých uprchlíků, kteří byli donuceni vrátit se z druhé republiky, byla po návratu zatčena. Britský ministr zahraničí Halifax si stěžoval 7. října 1938 na německém velvyslanectví v Londýně, protože měl několik zpráv, podle nichž s uprchlíky, kteří nebyli členy SdP, bylo po návratu do Sudet špatně zacházeno. Německý velvyslanec to odmítl s tím, že neměl takové informace. Mimoto měla být Halifaxovi tlumočena zpráva, že starost Britů o Němce uvnitř hranic Říše není na místě.

Po vstupu wehrmachtu byl zastaven demokratický tisk a politické strany s výjimkou SdP byly likvidovány. Mimoto přišla řada Čechů, německých sociálních demokratů, komunistů a židů o práci. Starostové, členové obecních a místních zastupitelstev, kteří byli židi, Češi nebo marxisti, byli zbaveni svých mandátů. „Na místo dosavadních českých starostů dosadili si svoje lidi a samozřejmě i němčinu.“

(Z knihy "Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939, Jan Benda, vydala Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, Praha 2013, str. 76-80)

 

K poklidnému soužití Čechů a Němců v r. 1938 v pohraničí, 11

„Ve Štětí je osobám české národnosti odpírán německým obyvatelstvem koupě a prodej životních potřeb.“

Např. po příchodu říšskoněmeckých vojsk byli všichni zaměstnanci bývalých státních podniků (na dráze, na dolech) hromadně propuštěni s tím, že dostali bezplatnou čtyřnedělní dovolenou. Ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem se využilo „technických obtíží“ k tomu, aby o místo přišlo na 200 Čechů a demokratických Němců. V chemické továrně v Sokolově mohli zůstat ti čeští dělníci, které SdP neposuzovala negativně. Ve Znojmě byli dokonce propuštěni čeští učedníci z učení a noví nebyli přijímáni. Společenstvo činilo nátlak i na české mistry, aby i oni české učedníky propouštěli. „Všichni Češi byli z práce propuštěni a jen tam, kde je nevyhnutelně potřebují, kde není jiné náhrady, je ponechali v práci.“ Jak dokazuje tato i následující relace, o práci nepřišli dočasně všichni Češi. „Čeští zaměstnanci jsou bezohledně s okamžitou platností propouštěni, pokud nejde o pracovníky, které nelze dosud nahraditi novými silami německými; to se jedná zejména o horníky.“ Specializované profese, jakož i zaměstnanci ve strategických podnicích (elektrárny, chemické závody, sklářští experti) museli na zabraném území zůstat minimálně do zapracování „nové síly“. Měla jim být zajištěna osobní svoboda a právo pozdějšího návratu. „Jde teď o to, aby se naši lidé nezbavovali překotně majetku a neochuzovali sami sebe, své děti a stát. Poněvadž by předčasné opuštění míst ve velkých podnicích jako byly uhelné doly, elektrárny, chemické závody apod. mohlo přivodit nebezpečí poškození nebo dokonce zastavení těchto podniků, bylo ujednáno mezi Československem a Německem, že úředníci a zaměstnanci takovýchto podniků zůstanou se zabezpečením osobní svobody a práva pozdějšího návratu zatím na svých místech, pokud nebude možno odevzdat podniky v pořádku a s řádně zapracovaným odborným personálem.“

Na hromadné propouštění českých zaměstnanců reagovaly diplomatické nóty československého ministerstva zahraničních věcí. Berlínský Auswärtiges Amt v odpovědi výmluvně sdělil, že k masovému a systematickému propouštění českých pracovníků nedocházelo ani v době vojenského obsazení ani později. Propouštění se mělo dít dobrovolným opuštěním pracoviště. „Příslušné vnitřní úřady se postarají, aby se bezdůvodné výpovědi československých pracovníků nekonaly, což byl závěr zdůvodnění rozsáhlého propouštění.“ Obecně uvolněná pracovní místa posloužila jako rezervoár pro snížení nezaměstnanosti mezi německým obyvatelstvem (pochopitelně bez spojitosti s republikou).

Všechny obchody v celém okupovaném pohraničí byly označeny příslušnými nápisy podle majitele jako židovské („Jude“), německé („Deutsche“), či české („Tscheche“). Na Semilsku to byly popisky „Tschechisches Geschäft“ či „Kdo nakupuje u židů, jest nepřítelem Hitlera“. Řada z nich byla dokonce uzavřena (v Žatci se jednalo o 80 % českých firem) a místy vykradena. Někde bylo zboží zabaveno a odvezeno na příslušné úřady. U několika českých a židovských obchodů došlo k vytlučení výkladních skříni. V místech, kde majitel zůstal, často ordneři dohlíželi na to, aby tam nikdo z „árijských“ Němců nenakupoval.

„Pokud ještě některé české obchody v Českých Velenicích existují a prodává se v nich, stojí před obchodem ordner, který si zapisuje každého, kdo jde do obchodu něco koupiti, případně zrazuje kupujícího, aby do obchodu nechodil. Tím chtějí docílit, aby Češi byli nuceni se z Českých Velenic odstěhovat.“ Většina situačních zpráv hovořila v tomto směru o cíleném bojkotu českých podnikatelů. „Zde dlužno uvésti, že čeští živnostníci jsou bezvýjimečně bojkotováni.“ V Broumově byly dokonce v továrnách a na budově školy vyvěšeny vyhlášky přímo vyzývající obyvatelstvo k bojkotování všech českých obchodů a některých židovských německých firem. V Českém Krumlově byl zřízen tzv. Wirtschaftsamt, který provedl v židovských a českých firmách inventuru a poté do nich dosadil správce, kteří řídili provoz a odváděli mu denní tržbu, načež obdrželi potvrzení a nikoli prostředky k obratu.

Další aspektem ztěžování existence českého a židovského obyvatelstva se stalo odpírání prodeje poživatin. Ve Znojmě a Šumicích na jižní Moravě si lidé stěžovali, že jim němečtí obchodníci nechtěli nic prodat. „Ve Štětí je osobám české národnosti odpírán německým obyvatelstvem koupě a prodej životních potřeb.“ Situační zprávy zachytily jednotlivé aspekty zhoršování existenční situace českého, židovského a německého antifašistického obyvatelstva. Přední představitel SdP a pozdější německý státní ministr pro Čechy a Moravu K. H. Frank vypověděl po válce, že právě zatýkáním „levicově orientovaných“ Čechů a židů, které udávaly nižší stranické orgány, a tím, že byly drancovány a ničeny české a židovské obchody, mělo být dosaženo „očištění“ území od těchto lidí. I proto počet uprchlíků do republiky kontinuálně rostl.

(Z knihy "Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939, Jan Benda, vydala Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, Praha 2013, str.80-83)

 

K poklidnému soužití Čechů a Němců v r. 1938 v pohraničí, 12

„Češi z obsazeného území, pokud se k nám přes hranice dostanou, prohlašují, že není možno žíti s Němci, že všichni Češi budou se muset vystěhovat.“

 

Hodnocení situace a zacházení s českým obyvatelstvem a německými antifašisty

 

V předchozím textu jsem nastínil poměr různých bezpečnostních a „stranických“ složek k Čechům, židům, a německým antifašistům za nových podmínek po obsazení území. Po vzniku protektorátu byl popis situace v pohraničí ukončen. Zprávy o náladě obyvatelstva umožňují analyzovat celkový přístup tamějších úřadů a tendence ve vztahu k české menšině. Na jedné straně popisují vcelku korektní přístup říšskoněmeckých orgánů vůči českému obyvatelstvu, místy s dovětkem o přehlížení a jisté toleranci k tvrdému jednání ordnerských složek, členů SdP, či úředníků samosprávy, na druhé straně líčí již zmíněný negativní a útočný postoj ordnerů, členů SdP, gestapa apod. Z hlediska konkrétních aktů potom tyto relace registrují propouštění z práce, vypovídání osob, týrání, vyhánění a vyhrožování. Znesnadňování existence považují za způsob, který má přimět české a židovské obyvatele, aby se z území vystěhovali. Případy jsou popisovány v celém okupovaném pohraničí. Nejednalo se jen o individuální a místní specifika. Menší pozornost je věnována osudu německých antifašistů, jejichž osud se zmiňuje především v souvislosti se zatýkáním a vězněním, jakož i se šikanou spojenou s nuceným "hlášením se" několikrát denně u policejních úřadů.

 

Nacisté věnovali velkou pozornost vedle německých antifašistů právě také české menšině, která byla považována za nespolehlivou a zaměřenou proti Říši. Zvláště byli sledováni funkcionáři KSČ, funkcionáři vlasteneckých organizací (národních jednot, Sokola, Ústředním matice školské) či bývalí legionáři. Němečtí antifašisté a Češi byli obkličováni síti špiclů,, provokatérů a informátorů. I když většina osob zadržených v říjnových dnech byla od listopadu 1938 postupně propouštěna, sledování dále, pokračovalo. Kromě toho byli němečtí antifašisté převáděni do Říše na hůře placená místa, nebo byli jistou dobu bez zaměstnání. Mladí komunisté byli rychle odvedeni k armádě a po zahájení války na frontu.

 

Co se týče vzájemného poměru obyvatelstva a říšskoněmeckých úřadů byl povětšinou charakterizován jako korektní, přísný či uspokojivý na rozdíl od vztahu místních orgánů, německých učitelů, gestapa či ordnerů. Úřady vojenské a civilní chovají se k českému občanstvu korektně, kdežto gestapo a místním ordneři nepřátelsky. Relace z Moravských Budějovic a Duchcova byly při hodnocení "chování" obecních úřadů ještě tvrdší a užívaly pro ně přívlastky brutální či hrubý. V takovém jednání vynikali především někteří úředníci. Českým lidem na Duchcovsku hrozili koncentračním táborem a vyzývali k přestěhování do republiky.

V obsazených Českých Velenicích nechtěli vydávat nemajetným a nezaměstnaným Čechům potravinové balíčky. Teprve na zákrok říšskoněmeckých orgánů tak učinili. Proslulé bylo jednání starosty obce Liběchova Dietzeho, který postupoval „ proti Čechům v Liběchově značně příkře s úmyslem vypudit je z Liběchova.“ V Českém Krumlově postupoval „bezohledně a hrubě“ úředník Landratu dr. Hegerlik. Dá se předpokládat, že v několika případech za tím byl požadavek komunikace v němčině, které se úřady domáhaly, přestože měly (jen zpočátku) přijmout podání v češtině a odpovědět v jazyce německém. Stížnosti na činnost místních úřadů postupně mizely a po novém roce je vystřídala kritika „obtížného vymáhání práva po anonymních incidentech“ vůči českému obyvatelstvu. „Lidem německé národnosti jest ve Svojšíně trpěno soustavné terorizování českých rodin. Antonín Somolovi rozbili dvakrát v noci okna a pachatel nebyl vypátrán. Ale ani v druhém případě nebylo k jeho ochraně ze strany říšskoněmeckých orgánů ničeho podniknuto.“

 

Řada zpráv zmiňovala zhoršování situace českého a židovského obyvatelstva v odstoupeném území. Slova o nesnesitelném životě v německém záboru střídalo konstatování o tlaku s cílem trvalého vystěhování jak Čechů, tak židů. „Podle zpráv vystěhovalců sdělovaných podnikají ordnéři vše, co vede k tomu, aby Češi a židé byli pohnuti utéci, případně trvale se vystěhovati.“ Jeden ze členů delimitační komise po- psal charakteristický výrok českokrumlovského landráta dr. Niemeiera, který zmínil při schůzce na hraniční čáře 20. prosince 1938, kdy měl prohlásit: „Chci dosáhnout toho, aby se státní hranice stala také hranicí národnostní.“ Odvozoval od toho svůj názor o cíleném tlaku na české obyvatelstvo: „Je proto snahou, aby český majetek, čeští rolníci a živnostníci z jeho okresu zmizeli a svůj majetek a svou živnost proda- li.“ Obecně se situační relace shodovaly na tom, že české obyvatelstvo v obsazeném území bylo zneklidněno, stísněno a žilo ve stálém neklidu a strachu v očekávání příštích dnů. „Češi z obsazeného území, pokud se k nám přes hranice dostanou, prohlašují, že není možno žíti s Němci, že všichni Češi budou se muset vystěhovat.“ Obdobně informoval okresní úřad v Rakovníku: „U občanů české národnosti v obsazeném území jeví se snaha, co nejdříve opustiti německé území i za značných ztrát na majetku.“

 

Je nutné počítat s jistým krátkodobým zklidněním tohoto tlaku před prosincovými volbami do říšského sněmu. Podle hlášení plzeňského okresního úřadu došlo ke stabilizaci poměrů už v půli listopadu 1938. „Nálada obyvatelstva po obou stranách delimitační čáry, jež byla v poslední době značně napjatá, se pozvolna uklidňuje a život se vrací do normálního stavu, Mezi Čechy a henleinovci však dle přetrvávaly rozpory. Místně docházelo k různým udáním, ale také provokacím, či výzvám k vystěhování do Československa. Vzájemný poměr obou národností byl většinou charakterizován jako chladná a napjatý. Pro obavy z provokací - posměšků se "vzájemné setkávání" redukovalo. Nacionalističtí Němci „předhazovali“ Čechům a německým antifašistům dřívější národnostní a politické smyšlení, což mělo být „příčinou ustavičného neklidu a nevraživosti mezi oběma skupinami.“ Německým komunistům vytýkali, že pracují na straně Čechů proti zájmům velkého Německa „Nejsou řídké případy, že Čechům jest hrubě nadáváno na ulicích proto, že se odvažují mluviti nahlas česky nebo se česky zdraviti.“ I tyto zážitky potom vedly k izolaci českého obyvatelstva, neboť to se chtělo vyhnout stresovým situacím spojeným s tímto jednáním. Starousedlici Kučerové, která se stravovala v městském pivovaře v Českém Krumlově, bylo často slovně nadáváno, „český ksindl, který je rád, že se nyní u nich nají.“ Dne 28. října 1938 se konala na náměstí v Českém Krumlově posměšná tryzna za „zemřelou Československou republiku“. Hořely řecké ohně a na vysoké černé tribuně byla uvedena jména pozůstalých: Syrový, Beneš, Masaryk, Stalin. Hrála hudba a náměstí bylo přeplněno obyvatelstvem. „Čechům se smáli, zda se jdou také modlit za republiku a mnozí byli vysmíváni, že neumí zdravit hitlerovským pozdravem, a jiní zase, že se tak rychle naučili zdravit.“ Českým dětem nadávali spolužáci ve škole „Sauböhm.“ V Kolešovicích na Rakovnicku věšeli henleinovci figurínu prezidenta Beneše na šibenici a pak ji upálili společně s obrazy obou prezidentů. Všechno prováděli za bujarého smíchu ostatních Němců.

 

Z knihy "Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939, Jan Benda, vydala Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, Praha 2013, str.83-87)

 

K poklidnému soužití Čechů a Němců v r. 1938 v pohraničí, 13

 

Zejména vůči těm, kteří se jakýmkoliv způsobem na českých lidech při okupaci provinili a jako všeobecné heslo panuje, že při případném nastalém převratu nesmí jediný německý tamní místní příslušník zůstat na živu.“

 

Na Přešticku výrostci a příslušníci NSDAP demonstrovali před hostinci slovy „Tschechen hinaus“. 25. ledna 1939 se konaly v některých německých obcích pohraniční průvody, při nichž bylo před domky obývanými Čechy provoláváno: „Mit allen tschechischen Gesindel heraus. V Kašenci u Miroslavě (okres Moravský Krumlov) pochodovali podnapilí němečtí mladíci obcí tschechischen Gesindel heraus.

V Kašenci u Miroslavě (okr. Moravský Krumlov) pochodovali podnapilí němečtí mladíci obcí a vytloukali okna českých obyvatel a přitom jim vyhrožovali. „Tím se vytvořila nálada, že i zbytek Čechů je rozhodnut Kašenec opustit.“ V Želeticích na jižní Moravě byly na domy českých občanů namalovány černou mastnou barvou dehonestující nápisy "Böhmischer Schwein, Verräter. Auch ein Bömischer Wenzel, Gllückliche Reise nach ČSR. Du gehörst nach ČSR, Beneš ruft, Tschechische Harde Heil."

„Při stěhování českého dělníka z Holýšova u Stoda do Československa se místní Němci shlukli kolem jeho rodiny, kterou ztýrali a poškodili nábytek. Při odjezdu bubnovali na staré plechové hrnce a pokličky a sborem křičeli: „Es ist wieder ein Tscheche verschwunden.“ V Kopistech na okupovaném Lovosicku se kvůli provokacím a ponižování mezi českým obyvatelstvem objevovala tajně skrývaná nenávist vůči tamním příslušníkům německé národnosti. „Zejména vůči těm, kteří se jakýmkoliv způsobem na českých lidech při okupaci provinili a jako všeobecné heslo panuje, že při případném nastalém převratu nesmí jediný německý tamní místní příslušník zůstat na živu.“ Tyto skutky se děly i přesto, že v odstoupeném pohraničí byly v lednu a v únoru 1939 vylepeny vyhlášky, zakazující vyvolávání národnostních sporů. Oznámení vyzývala k porozumění s českým obyvatelstvem. Různým „školením“ byli instruováni i obecní úředníci. S ohledem na další vývoj poměrů v pohraničí se dá odhadovat, že dosah vyhlášky a osvěty byl omezený a měl účinek především u místních úřadů, což se projevilo ve změně jejich přístupu k českým obyvatelům

Složitá byla i situace německých antifašistů, kteří se také stávali terčem posměšků. V Českém Krumlově napsali po zdech různá hesla proti tamnímu režimu. „Hitler nieder, Benesch wieder.“ Rozšiřovali letáky s textem „Die goldene Čechoslowakei, wir wollen zur Tschechoslowakei.“ Protože pachatel nebyl vypátrán, rozhodly se úřady známé komunisty, sociální demokraty dopravit jednak do koncentračního tábora v Dachau, tak na nucené práce do Lince. Mezi německým obyvatelstvem se vyskytly i případy smířlivého postoje vůči Čechům či nesouhlasu s protičeským postupem. Četnická stanice v Mukařově popisovala případ, kdy ordner varoval před násilím svého českého známého: „Bylo důvěrně zjištěno, že dne 3. listopadu 1938 byl upozorněn český obchodník sportovními potřebami Zdeněk Petra z Jablonce nad Nisou jedním jemu známý ordnerem, že se proti němu něco chystá - nezjištěno a neudáno kým - a týž mu radil, aby se raději během 24 hodin vystěhoval, chce-li se ušetřiti nepříjemností.“ Mimoto nejedni starší Němci vyjadřovali nespokojenost s chováním „mladých“

„Staří Němci nesouhlasí ve všem s radikálním postupem mladých. Nejsou spokojeni s poměry, které nastaly, neúčastní se ničeho a jsou zatrpklí.“ I jiné četnické hlášení ze semilského okresu bylo podobně stylizováno. „Zpravidla u mladších osob jest velké nadšení, avšak u starších jest slyšeti výroky, že to nemuselo tak daleko přijíti, aby se čeští lidé museli stěhovat apod.“ V dalším vývoji se díky nacistické politice zřetelněji projevovaly diverzifikující tendence mezi oběma národy.

 

Situační zprávy popisují, jak perzekuční zásahy podvázaly ilegální činnost německých sociálních demokratů a komunistů. Navíc mnohé nezatčené, ale i propuštěné osoby byly šikanovány pravidelným hlášením se u bezpečnostních orgánů. Podmínky pro odboj v okupovaném pohraničí byly obtížnější na rozdíl od československého vnitrozemí i z toho důvodu, že většina německého obyvatelstva byla pod vlivem nacistů. Národní moment, hlavní hnací moment okupovaných národů pro vstup do odboje a odporu působil u sudetských Němců opačně: zvlášť v první době vzedmuté národní euforie, ale více méně i později, je vedl k tomu, aby považovali každé oslabování režimu za národní zradu; pro každého řádného Němce mělo být národní povinností zradu ohlásit a ztrestat.

 

Ve výše citovaných zprávách je zřetelně vylíčena vyhošťovací tendence vůči nepohodlnému obyvatelstvu, která byla v samých počátcích spjata s delimitací hranic. „Německé úřady toto vypovídání (činností ordnerů a obecních úřadů – pozn. J. B.) trpí, aby se zbavili Čechů dříve, než komise rozhodne o hranicích. Naši občané jsou v noci burcováni a vyslýcháni; tím jsou zneklidňováni a tak má být na ně konán nepřímo nátlak, aby se vystěhovali. Nejčetnější případy popsala literatura prozatím v okupovaných západních Čechách. Krausová uvádí, že mezi 26. a 28. říjnem1938 bylo z Litic, Nýřan, Lhoty u Dobřan vypovězeno asi 400 českých rodin. Tato čísla jsou nepochybně nadsazena. Mohlo se jednat maximálně o 400 osob, avšak i to by bylo z hlediska zdejší oblasti přehnané.

 

Policejní ředitelství v Plzni hlásilo na začátku listopadu 1938 ministerstvu vnitra, že z okupované obce Zbůch byli vypovídáni občané české národnosti. Člen gestapa měl obcházet zaměstnance dolů a prohlašovat: „Váš pobyt v Říši je nežádoucí, během 24 hodin musíte toto území opustit.“ Na to obdrželo na 20 osob výpověď správy závodů, na jejímž základě dostaly od obecního úřadu pohraniční propustku. Jejich byty byly zapečetěny a klíče převzala německá finanční stráž. Z Nýřan bylo podobným způsobem vykázáno 150 osob české národnosti obviněných z poškození telefonního kabelu. Vypovězené osoby po výslechu obdržely příkaz k opuštění území se lhůtou 24 hodin až 3 neděl. "Dne 27.10 obdrželo asi 60 rodin české národnosti, dosud žijících v Nýřanech ústní vypovídací rozkaz, že se musí do 18.00 hod vystěhovat, jinak že budou uvězněni a na svobodu prý se tak hned nedostanou. Tento rozkaz měl za následek, že se opět mnoho Čechů z Nýřan vystěhovalo.“

Z okupované obce Litice mělo být vyhoštěno na 60 osob, z Holýšova potom na 9 českých rodin.

 

Z knihy "Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939, Jan Benda, vydala Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, Praha 2013, (str.87-91)

 

 

K poklidnému soužití Čechů a Němců v r. 1938 v pohraničí, 14

V Uherčicích (okr. Moravské Budějovice) bylo vypovězeno 40 českých rodin. „Vypovídali, že byli dne 13. října vypovězeni ústně do 24 hodin

 

V Dobřanech prováděli ordneři soupis Čechů, kteří se do obce přestěhovali po roce 1918, a vzápětí je obdobně jako národnostně činné osoby vypovídali. Jak uvedl vyhoštěný muž z Blížejova, důvodem byla právě činnost v Národní jednotě pošumavské: „Při výslechu 26. října, který se týkal NJP v Blížejově bylo mi řečeno inspektorem německé finanční stráže v jazyce německém, abych se do 1. listopadu 1938 vystěhoval z Blížejova. Jako důvod k tomuto nařízení uvedli, že Německá říše nemůže potřebovat nacionálně založeného Čecha a že se mohu vystěhovati se vším, tedy veškerým movitým majetkem z Blížejova.“ Jako důvody vypovězení bývaly uváděny i různé malicherné záminky, jimiž ordneři zneklidňovali české obyvatele. Ve Šlovicích (okres Stříbro) bylo přikázáno opustit obec rodinám, které bydlely ve dvou domech Národní jednoty pošumavské. V Přestavlkách u Dobřan obklíčilo 40 příslušníků SA velkostatek Františka Tilingera, kde zabavili veškerý živý a mrtvý inventář. Přitom oznámili správci velkostatku Žížalovi, že musí do 48 hodin opustit Říši. Z Frejštejna byl úředně vyhoštěn malíř Průcha se lhůtou 24 hodin. Soupis vyhoštěných z obsazeného území, který vedl plzeňský okresní úřad, uvádí k 11. listopadu 1938 32 lidí. Na konci listopadu 1938 obsahoval týž seznam již 102 osob.

 

S vědomím těchto a předchozích údajů mohlo být vyhoštěno ze západních Čech kolem 250–300 osob. Obdobné případy byly zaznamenány na jihu Čech. Poslanec Neuman z Českých Budějovic oznámil na konci října úřadům, že ordneři vypovídali v Prachaticích Čechy tím způsobem, že se dostavili do jejich příbytků a vyzvali je, aby do 24 hodin opustili město, přičemž jako důvod uváděli vypovídání Němců z Českých Budějovic. Celkem bylo takto vypovězeno bez jakéhokoliv výměru 32 Čechů.

 

Orgány ministerstva vnitra reagovaly velmi rychle a vzápětí ověřily situaci v Českých Budějovicích s negativním výsledkem. Tamější policejní ředitelství žádné Němce nevypovědělo. „Pokud je zde známo, vypovídají ordneři z Prachatic jak Čechy, kteří přísluší domovským právem do Prachatic, tak i jiné příslušníky (židy – pozn. J. B.). Říšskoněmecké úřady však na této akci nejsou zúčastněny,“ uzavírala zpráva.

Proti případům v Nýřanech a Prachaticích protestovalo československé vyslanectví v Berlíně diplomatickou nótou 31. října 1938 u úřadů v Berlíně. Požadovalo přitom, aby byl umožněn návrat všem lidem, kteří byli vyhoštěni, a přitom jim byla zaručena ochrana svobody a jejich majetku a jmění.

 

Vyslanec Mastný upozornil současně německého diplomata dr. Rittera, který si stěžoval na propuštění úředníků z Poldovky, na kruté nakládání s československými příslušníky a uvedl případ Litice u Plzně, kde mělo být přes noc přinuceno opustit svoje sídla na 500 českých rodin. Ve výši cifry Mastný přeháněl, což se již ukázalo ze statistiky, jíž disponoval okresní úřad v Plzni. Dr. Ritter požadoval, aby mu byly takové případy dány písemně na vědomí, poněvadž podobné jednání německých orgánů nemělo odpovídat intencím německé vlády. Československé úřady se snažily svévolnému vyhošťování zabránit také přímým jednáním s německými zástupci: „Emigrantů z obsazeného území, většinou Čechů stále přibývá. Nepomohl ani zákrok okresního úřadu v Plzni u Geheime Staatspolizei ve Stříbře, aby tamní orgánové ve své nezákonné vypovídací praxi ustaly, ani zákrok starosty města Plzně a poslance Luďka Pika u čsl. vyslanectví v Berlíně.“ Jednání zástupce OKÚ v Plzni dr. Michálka s úředníkem okresního úřadu ve Stříbře Herrmannem skončilo závěrem, že

ti lidé, kteří byli vypovězeni od obecních úřadů a ordnerů, se měli odvolat k okresnímu hejtmanství ve Stříbře. Ostatní, které vypovědělo gestapo či SS toto právo mít neměli. Samotné nacistické orgány měly pro případ zajímavé vysvětlení – že gestapem vybraní Češi by museli být v zájmu své ochrany vzati do vazby, kdyby neopustili říšské území, protože jinak by docházelo k nepokojům, které byly „vyprovokovány“ z české strany. Čechům měla být dána možnost návratu. Nabízely se jim dvě možnosti: vyhoštění, či vězení.

Na druhou stranu místně byly skutečně zrušeny vypovídací výměry, které např. v obci Přestavlky v okrese Stříbro vystavili místní ordneři. Obyvatelstvo se jejich podpisem zavazovalo k opuštění domovů do 3 dnů. Obsah dokumentu si nemohli přečíst. Zákrokem Landratu ve Stříbře bylo toto opatření zrušeno. Jak je patrné, zrušení vypovídacích výměrů se týkalo pouze těch, které „vydali“ ordneři. Nikoliv tedy těch, které vystavilo gestapo. „Legalita“ z pohledu nacistického práva byla zachována.

Brzy přibyly další případy vyhošťování. Okresní úřad v Českých Budějovicích uvedl v dokumentaci 11 osob a spis okresního úřadu v Lounech pak 5 osob. Čtyři z nich byli vypovězeni z Českého Krumlova se lhůtou pěti dnů, jeden z Nových Hradů se lhůtou tří dnů. V nótě z 20. prosince 1938 žádalo československé vyslanectví v Berlíně Auswärtiges Amt o sdělení důvodů, které vedly k vyhoštění 9 osob, dříve internovaných v krumlovském zámku, na demarkační čáru. Odpověď byla opětovně vyhýbavá. V Uherčicích (okr. Moravské Budějovice) bylo vypovězeno 40 českých rodin. „Vypovídali, že byli dne 13. října vypovězeni ústně do 24 hodin. Odchod byl jim umožněn tím, že jejich nábytek byl selskými povozy přivezen k demarkační čáře na okresní silnici Lubnice–Police a tam složen. Uprchlíci - vyhoštění jsou šťastni, že jsou v ČSR a nechtějí se vrátit, protože prý hodně zkusili." Wallnerova tlupa tzv. Hilfspolizei se zabývala výlučně pronásledováním Čechů na zabraném Českovelenicku (Vitorazsko). Banda přepadala Čechy v jejich bytech zpravidla kolem půlnoci. Vydírala na nich výhružkami, bitím a týráním peníze. Když už žádné neměli, naložili je na auta a dopravili k demarkační čáře u Německého a bitím je vyháněli na československém území, a to buď směrem na Halámky, nebo Hrdlořezy.

 

Z knihy "Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939, Jan Benda, vydala Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, Praha 2013, (str. 91-94)

 

 

 

K poklidnému soužití Čechů a Němců v r. 1938 v pohraničí, 15

 

Vyhošťovací akce během druhé republiky byly zaznamenány ve větším měřítku v západních Čechách a na jižní Moravě

 

Po atentátu na von Ratha se ve Velenicích zvýšila nenávist proti českým živnostníkům a židům. Tak se stalo, že v noci na dnešek, tj 11. listopadu 1938, přišli ke mně ve 2 hodiny v noci členové Freikorpsu a byl jsem zatčen. Tam jsem byl vsazen do auta a zavezen až ke hranicím u mostu směrem k Halámkám, kde stála německá finanční stráž. Tam jsem byl asi ve 3/4 na 4. hodiny ráno strčen za hraniční přepážku při čemž na mě Wallner zdvihaje revolver volal: ‚Wehe Ihnen, wenn Sie zurückkommen, dann erschiesse ich Sie.‘ Celý zmučen a zablácen vlekl jsem se ke stání silnici k Halámkám,“ uvedl vyhnaný obchodník.

Hlášení prezidia zemského úřadu v Praze uvádělo, že z Velenic byli vyháněni také nepohodlní Němci (nejspíše židé). „Ordneři z okupovaného pohraničí vyhnali dnes 19. 11. 1938 celkem 7 rodin do Československa za demarkační čáru mezi obcemi Německé a Suchdol nad Lužnicí. Jde o rodiny nejenom české, nýbrž také o Němce, kteří jsou z různého důvodu nepohodlní. Svršky těchto vyhnaných rodin byly jim naloženy na vozy a u demarkační čáry složeny na silnici. Vyhnaní si pak sehnali nějaké vozy do Suchdola a tam svůj mobiliář složili.“

Hlášení okresního četnického velitele v Třeboni uvádí, že v období od 10. do 20. listopadu 1938 bylo z Vitorazska vyhnáno celkem 16 osob s 10 rodinnými příslušníky, z nichž někteří byli donuceni opustit německé území „bez prádla a oděvu“, jakož i bytového zařízení.

Zástupci třeboňského okresního úřadu záhy jednali s německými orgány s cílem domoci se návratu vyhnanců. Němečtí delegáti buď vyhnání popřeli, nebo je odůvodnili vymýšlením trestných činů, pro něž byly osoby vyhoštěny. Jednání briskně ukončili prohlášením, podle kterého by návrat připadal v úvahu jen u těch lidí, proti kterým by nebylo námitek nebo se „neprovinili“ vůči německému obyvatelstvu za československé éry. „Takovýmto osobám nemůže být dovolen vstup z důvodu zachování veřejného klidu a pořádku.“

V Břeclavi bylo uvězněno 108 osob, z nichž převážná většina aktivně působila v národních spolcích. Jak vypověděl jeden z uvězněných, teprve po 8–14 dnech utrpení byli vyslechnuti gestapem a po podepsání výslechového protokolu se museli vystěhovat. Někteří během 24 hodin, jiní se lhůtou 7 nebo 14 dnů. Záhy je následovalo také 35 rodin deputátníků Jánského vršku, kteří byli nuceni prodat pod cenou vepřový dobytek a zásoby. Z okupovaného pohraničí nacisté vypudili i české duchovní. Někteří z nich byli dáni do koncentračních táborů zřízených v okupovaném území, jiní do táborů v Německu (bývalém Rakousku). Přes krátkodobé zklidnění před prosincovými volbami se situace místy opětovně vyostřovala. V únoru 1939 v Chotiměři (okres Litoměřice) došlo k insultování tří Čechů ordnery, kteří je vyháněli do Čech. Zatčený Václav Jandík z Českolipska dostal po propuštění výzvu, aby se do 18. hodiny vystěhoval ze sudetského

území, s výhružkou opětovného zatčení. Na Žatecku se místní německé obyvatelstvo pokoušelo vyhnat ze zemědělských statků Čechy, kteří se na nich usadili za pozemkové reformy. V obci Horní Sukolom (okr. Šternberk) dalo gestapo českým kolonistům lhůty k vystěhování. Jako „oplátku“ za srpen a září 1938 vnikli 14. března 1939 v Zuckerhandlu (Sucholazy – severně od Znojma) ordneři do české kolonie a nařídili Čechům, aby ihned odešli. 130 Čechů tak učinilo a odebralo se do Kuchařovic (okr. Moravské Budějovice). „Kdo neuposlechl, byl ordnery zbit.“

Z uvedených skutečností vyplývá, že vyhošťování postihlo především pracovníky národních jednot, vlasteneckých a tělovýchovných organizací, zemědělce, kteří majetek nabyli na základě pozemkové reformy či obecně lidí, kteří se do pohraničí přistěhovali po vzniku republiky. Nedá se ale říci, že by všichni vypovězení Češi přišli do obsazeného území až po konstituování československého státu. Vypovídání probíhalo jak z popudu ordnerů, tak obecních orgánů, i pod dohledem gestapa, které k němu „mělo“ oprávnění. Československé úřady se snažily docílit návratu vyhoštěných osob a vůbec proti takovému jednání protestovaly. V některých případech se podařilo zrušit jen „doposud“ nerealizované výměry. S tím omezením, že se to týkalo pouze těch, které vydali ordneři. Vyhošťovací akce během druhé republiky byly zaznamenány ve větším měřítku v západních Čechách a na jižní Moravě, v jiných částech odstoupeného území se jednalo o jednotlivé případy. Kdybychom se měli pokusit určitým způsobem vyčíslit rozsah vyhošťování z pohraničí zabraného Německem, dá se předpokládat, že se pohyboval mezi 700 až 800 Čechy (pochopitelně není zde bráno v úvahu židovské obyvatelstvo). Čísla, která používal Mastný v Berlíně, totiž neodpovídala počtu vyhoštěných osob, jimiž disponovaly příslušné místní československé úřady. Uvedené zprávy naznačují, že nešlo o trend typický pro celou Říšskou župu Sudety. Na druhou stranu byl častější v území připojeném k župě Niederdonau. Musíme si uvědomit, že se jedná pouze o údaje k údobí druhé republiky, neboť k vypovídání větších skupin českéhokého obyvatelstva z okupovaného pohraničí docházelo i po její likvidaci v březnu 1939.

Zaznamenané případy vyhánění českého obyvatelstva představovaly nejspíše izolované jevy, které nebyly centrálně organizovány. Pachateli byli ordneři a příslušníci SdF. Obdobně jako v případech vyhošťování panovala nejnapjatější situace na okupované jižní Moravě. Převážná většina českých obyvatel prchala z okupovaného území pod vlivem obav a později už pod vlivem skutečných obtíží.

Pokud bychom se zabývali otázkou, zda byli vyhošťováni, či vyháněni antifašističtí Němci, prameny nedávají přesnou odpověď. Z dalších materiálů a literatury se dá dovodit, že tato kategorie obyvatelstva spíše utíkala před reálným nebezpečím, než že by byla vyhošťována. Celá řada německých komunistů a sociálních demokratů byla zatčena a vězněna.

 

Z knihy "Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939, Jan Benda, vydala Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, Praha 2013, str.94-97

K poklidnému soužití Čechů a Němců v r. 1938 v pohraničí, 16

 

Češi se stávali národnostní menšinou, která neměla žádná národní práva.

 

Omezování životních podmínek české menšiny v německém záboru – prizmatem situace v Říšské župě Sudety

 

Přestavitelé místních nacistických kruhů v Říšské župě Sudety prosazovali vysídlení české menšiny z tohoto území. Ze zahraničně-politických důvodů nebyla realizace tohoto přání během druhé republiky možná. Po vzniku protektorátu se proti tomuto postupu stavěli nejen říšští nacisté, ale tato myšlenka narážela na odpor také okupačních protektorátních úřadů.

 

Proti české menšině tak nastoupil tlak na kulturní, hospodářské a politické úrovni nedlouho po zabrání území. Češi se stávali národnostní menšinou, která neměla žádná národní práva. Ztížení existence a dřívějších životních podmínek spolu s pocity izolovanosti a úzkosti stály za odchodem další osob do vnitrozemí do pomnichovské republiky a posléze protektorátu.

 

Před samotnými tlaky a omezováním práv české menšiny je nezbytné zmínit, že rozsáhlou migrací se změnila její sociální skladba. Projevila se tak sestupná sociální mobilita. Ze zabraných území uprchla většina českých státních zaměstnanců, příslušníků inteligence, vojáků z povolání, velkých podnikatelů, takže zde téměř vymizely dvě skupiny buržoazie a inteligence.

 

Migrace nejcitelněji oslabila českou národnostní skupinu v pohraničních okresech s rozptýleným českým osídlením. Zatímco ryze české obce na Chodsku, Mostecku, Opavsku, Bílovecku, Zábřežsku a jinde zasáhla méně. I zde byl úbytek obyvatelstva značný. Například v okresech Most, Duchcov, Bílina žilo v roce 1930 38–41 % Čechů a při německém sčítání obyvatel roku 1939 to bylo 20–27 % Čechů. Uvedené sčítání však počet Čechů podcenilo. Konkrétní realizace menšinového útlaku měla zřetelné kontury. Říšské ministerstvo vnitra vydalo už 2. prosince 1938 zákaz používání češtiny jako úředního jazyka. Češi mohli korespondovat a jednat v úředních záležitostech výhradně německy.

 

České nápisy byly odstraněny a nahrazeny německými. Hlasitější český hovor na veřejnosti nebyl tolerován.

 

Všechny české politické strany byly rozpuštěny. V souvislosti se záborem byla ochromena činnost hlavní části spolků, jednak útěkem jejich funkcionářů, evakuací spolkového zařízení, tak i rabováním a zabíráním spolkového majetku henleinovci. Činností zvláštního likvidačního komisaře tzv. Stillhalterkommissar, jež měl zjednodušit spolkovou strukturu a podřídit ji nacistickému systému, došlo k ukončení činnosti dalších spolků. Ty, které nebyly zlikvidovány, ve své činnosti ustávaly. Ze strany nacistických orgánů totiž nebyla vůle, aby vůbec fungovaly. Případná činnost byla omezována dohledem landrátů, které schvalovaly složení představenstva a stanovy, či všeobecným dozorem hodnostářů NSDAP. Jediným povoleným sdružením se staly hasičské spolky, u nichž byly zavedeny jednotné německé povely a jejichž dřívější kulturní aktivita byla podvázána. Rušení či slučování s německými postihlo i hospodářská, konzumní a záloženská družstva. Cena převzatého spolkového majetku byla při ukončení činnosti tohoto komisaře v roce 1940 vyčíslena na 142 milionů marek.

Likvidační proces ve výsledku vedl ke znemožnění spolčování a sdružování českého obyvatelstva.

Kulturní život Čechů omezovala neexistence českého tisku a nakladatelství a uzavření většiny knihoven, v jejich případě byla situace lepší v oblastech se širším českým osídlením ve vládním obvodu Opava. (Na Hlučínsku byly z knihoven staženy české knihy, jež se v některých obcích i pálily. Český kulturní život zde neexistoval.

Restrikce a zákazy se dotkly dalších aktivit českých obyvatel, jako byly zábavy, plesy, divadelní představení či fotbalová klání. Veřejná procesí a náboženské poutě byly záhy zrušeny. Jediným pojítkem s vnitrozemím se často stával československý a posléze protektorátní rozhlas. Češi se tak setkávali nejčastěji ve vlastních bytech a obydlí, kde nebyli svázáni užíváním německého jazyka.

Propouštění českých zaměstnanců kontinuálně pokračovalo. Později přišli o místo i ti, kteří doposud zůstávali z důvodu nezapracovanosti zdejších sil. Zpráva z konce ledna 1939 uváděla i jiné důvody: „Čeští dělníci ze závodu ‚Tatra‘ jsou systematicky propouštěni z práce s odůvodněním, že pro ně není dostatek práce. Jsou hromadně posíláni na práce do vnitrozemí Německa a na jejich místa v závodech ‚Tatra‘ jsou postupně přibíráni dělníci němečtí z Bruntálska, Krnovska apod.“

 

Českému obyvatelstvu byl znemožněn podíl na správě i samosprávě i v čistě českých vesnicích. V případě neprosté nezbytnosti, když v obci nežil žádný Němec, byl starostou jmenován Čech. Na činnost českých starostů však dohlíželi tzv. Amtsleiter - němečtí vládní komisaři, kteří měli vždy na starosti několik českých obcí.

Také české školství bylo těžce poškozeno. Na Hlučínsku a na území připojeném k župě Horní Dunaj došlo ke zrušení všech českých škol.

 

Z knihy "Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939, Jan Benda, vydala Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, Praha 2013, str.97-99)

 

K poklidnému soužití Čechů a Němců v r. 1938 v pohraničí, 17

 

Heydrichova metoda rasového výběru a asimilace, která se začala prosazovat v pohraničí, potom co Hitler roku 1940 schválil germanizaci celého česko-moravsko-slezského prostoru, se zdála místním Němcům příliš zdlouhavá a prosazovali její energičtější variantu.

 

V oblasti, která se stala součástí Bavorska, byly zachovány jen obecné školy na Chodsku. Na části jižní Moravy připojené k župě Dolní Dunaj, mohly existovat obecné školy s českým jazykem a pod německým vedením jen v Břeclavi a ve Znojmě. V sudetské župě zanikly české střední a vyšší školy a docházelo i k soustavnému snižování počtu měšťanských škol. Českým dětem z příhraničních obcí bylo 12. prosince1938 říšským místodržitelstvím v Liberci zakázáno docházet do obecných a měšťanských škol v českém vnitrozemí. Docházelo k rušení i tzv. menšinových škol vzniklých ještě za monarchie. U obecných škol došlo ke zvýšení limitu počtu žáků ze čtyřiceti na šedesát, potom docházelo i k jejich přímému rušení. V severočeském uhelném revíru zůstala v Mostě z původních 225 českých škol jen jediná.

 

Příhodnější situace byla opět v oblastech souvislejšího osídlení na Opavsku, Chodsku, Zábřežsku, Novojičínsku. I zde však převažovala výuka německého jazyka nad českým a byli sem dosazováni němečtí učitelé a ředitelé. Mladší generace neměla po získání základního vzdělání možnost se vyučit významnějšímu řemeslu a stát se kvalifikovaným dělníkem či samostatným živnostníkem. Ve směrnicích o přijímání českých dětí do německých škol se odrážely rasové předpoklady. Bylo stanoveno, že do těchto škol mohli chodit vedle německých dětí jen děti ze smíšených manželství či s německými předky. V. Zimmermann k tomu cituje zprávu ústeckého vládního prezidenta z ledna 1941: „Češi, kteří si chtějí zvolit hodnotná povolání, budou nuceně vytlačeni do protektorátu.“

Jeden z informátorů SoPaDe uváděl, že v novinách v sudetoněmeckém území se objevovaly odkazy v německém a českém jazyce o dobrodiní, že české školy mohly dále existovat. Vzápětí na konkrétním případě demonstroval tvrdou realitu. Český vyšší učitel z Teplic, ke kterému chodili čeští rodiče, aby dále učil jejich děti, sestavil listinu, aby dokázal, že je o vyučování v češtině zájem. S tímto soupisem šel k okresní školní radě, kde několikrát intervenoval. Tamější úředníci po něm chtěli, aby byl trpělivý. Nakonec dostal tuto zprávu: „Jsme zpraveni o vašich nepřestávajících snahách o českou školu. Zanechte dalších snah, abychom nemuseli proti vám zakročit s prostředky, které by vám samotnému nebyly příjemné.“

V hospodářské oblasti vedl bojkot českých živnostníků k odchodu dalších z těch, kteří zde doposud zůstávali. Bojkot nebyl trvalý, neboť i nacistická správa si uvědomovala nezbytnost jejich činnosti pro zajištění běžného hospodářského chodu, obzvlášť po přesunu části německých živnostníků do jiných služeb a na frontu.

V posledních letech války v souvislosti s tzv. totální válkou byl pak nastolen ostřejší kurz vůči českým živnostníkům, kdy řada živností byla zavřena a jejich majitelé byli posláni na práci do Říše.

Sílila i sociální degradace českého obyvatelstva. „Zaměstnanecké vrstvy Čechů byly nuceny zastávat podřízené pozice méně kvalifikovaných a také méně placených pracovních sil.“

 

Ekonomický tlak směřoval k postupné likvidaci českých podniků a přikázání obyvatel na nucené práce v okupovaném pohraničí nebo v Německu. Koncem války neexistoval v sudetské župě žádný větší průmyslový podnik, který by byl v českých rukou. Bylo toho docíleno jednak užíváním nucené správy, ale také pomocí svérázné nostrifikace kapitálu, či umělým zvýšením akciového kapitálu apod. Opavský okresní vedoucí NSDAP Karl Knobloch uváděl, že hospodářské znevýhodňování Čechů mělo vést k jejich vypuzení: „Z národně politických důvodů mám zájem … i na plánovitém znevýhodňování českých hospodářských kruhů, které by podstatně uspíšilo náš záměr vytlačit český element právě z ohrožených zón východních Sudet.“

 

V duchu nacistické teorie o krvi a půdě se projevoval tlak na české obyvatelstvo snahou získat dosavadní český a židovský pozemkový majetek. Mělo dojít i k nápravě křivd z prvorepublikové pozemkové reformy. Již 18. října 1938 vydal vrchní velitel pozemních vojsk nařízení, podle něhož mohli zvláštní pověřenci v jednotlivých okresech jmenovat tzv. treuhändry (správce věrné ruky) do správy majetků a půdy, jejichž vlastník nebyl přítomen či znám. Výnos se tak dotýkal ve většině případů Čechů a židů. Situační zpráva okresního úřadu v Rakovníku popisovala konkrétní realizaci: „Na statky kolonistů české národnosti jsou dosazováni vládní komisaři, kteří převzali správu statků, a majitelům jest vyplácen nepatrný honorář na stravování.“

 

Göringovo nařízení z 12. listopadu 1938 umožňovalo uvalit vnucenou správu na usedlosti, které nebyly řádně a včas obhospodařovány. Předpis navazoval na předchozí normu z 10. října 1938 o provedení čtyřletého plánu v obsazeném území. V první řadě se měl vztahovat na hospodářství, jejichž majitelé odešli do vnitrozemí, avšak slova „včas a řádně“ byla vykládána často příliš extenzivně a důvody pro zavedení této správy se nakonec našly. Další ustanovení znemožňovala volné dělení půdy, či přinášela předkupní právo státu.

U vnucené správy sice formálně zůstala majitelům vlastnická práva, avšak ve skutečnosti ztratili vše. Dostávali se mnohdy do pozice nízkého zemědělského dělnictva na svém dosavadním majetku, nebo se dokonce museli z obce vystěhovat. Nuceně spravovaná půda byla obhospodařovaná buď vnucenými správci (povětšinou osídlovacími společnostmi), nebo byla jimi přidělována německým přesídlencům z Besarábie, Bukoviny, Jižních Tyrol apod. Němečtí přesídlenci měli s novými životními podmínkami problémy, a tak se přesídlovací akce realizovala jen z části a na konci války byla zcela zastavena.

 

Šéf úřadu pro národnostní otázky Ernest Müller později komentoval protičeské akce takto: „Pokud to válečná situace dovoluje, odnímáme tady českým sedlákům jejich statky, zavíráme české obchody, zabíráme podniky českým majitelům, kteří se provinili proti zákonům německé říše, a abychom pozvedli náladu obyvatelstva, proti těmto lidem zakročujeme.

Trpíme však tím, že nemáme za tyto Čechy žádnou náhradu. Jednoznačným cílem okupačního režimu v budoucnu byla úplná likvidace českého etnika nejen v okupovaném pohraničí, ale na celém česko-moravsko-slezském území. Už pod vlivem roztříštěnosti českého osídlení a početního oslabení Čechů měla germanizace v Říšské župě Sudety rychlejší a drastičtější průběh. Heydrichova metoda rasového výběru a asimilace, která se začala prosazovat v pohraničí, potom co Hitler roku 1940 schválil germanizaci celého česko-moravsko-slezského prostoru, se zdála místním Němcům příliš zdlouhavá a prosazovali její energičtější variantu. Vývoj války a snaha využít lidský potenciál pohraničí potom znamenaly odklad mnoha radikálních germanizačních návrhů. O nevstřícném postoji sudetoněmeckých nacistů vůči Čechům svědčí i prohlášení okresního vedoucího NSDAP v Tachově z doby nuceného vracení Čechů z vnitrozemí do pohraničí na začátku října 1938.

 

„Měli-li by se Češi vrátit, prohlašujeme, že jsou u nás nevítanými hosty a Ortsgruppenleiter jim nemůže nic garantovat.“

Okresní vedoucí NSDAP v Novém Jičíně napsal v červenci 1941, že důležitým prvkem ve snaze odstranit Čechy z pohraničí je zlikvidování jejich existenčních možností:

„Proto, abychom Čechy odstranili z pohraničí, je nutné jim odejmout existenční základnu." Sám Henlein byl proti trvalé existenci české menšiny v Říšské župě Sudety.

Po atentátu na Heydricha prosazoval Henleinův úřad vypovězení všech Čechů s protektorátní příslušností ze župy do protektorátu. Neúspěšně. Přesně v intencích svých názorů prohlásil v srpnu 1943, že župa musí být časem „čistě německá, zbavena všech Čechů.“ Zimmermann dokládá, jak župní úředníci v dopisech říšským úřadům poukazovali, že jejich cílem je učinit z župy župu s čistě německým obyvatelstvem.

Místní Němci v mnohém podporovali tvrdý postup úřadů vůči české menšině. Ústecký vládní prezident informoval ve zprávě za březen a duben 1939 o nezmenšené nenávisti vůči češství u německého obyvatelstva:„Nenávist vůči češství se udržuje ještě nezměněna.“ V místních podmínkách a z hlediska osobních vztahů nemusely být podobné názory tak rigorózní.

Z knihy "Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939," Jan Benda, vydala Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, Praha 2013, str.-99-103

K poklidnému soužití Čechů a Němců v r. 1938 v pohraničí, 18

Antisemitismus vzkvétal v pohraničí již před obsazením území. Samotná SdP i tělovýchovná organizace Deutscher Turnverband (DTV) si již od poloviny třicátých let počínaly stále rasističtěji.

 

Židé v pohraničí a jejich situace

 

Zatímco v sudetoněmecké politické literatuře byl osud sudetských židů zlehčován, ostatní literatura mu donedávna nevěnovala žádoucí pozornost.

Antisemitismus vzkvétal v pohraničí již před obsazením území. Samotná SdP i tělovýchovná organizace Deutscher Turnverband (DTV) si již od poloviny třicátých let počínaly stále rasističtěji. Nenávist vůči židům projevovali otevřeně i straničtí funkcionáři. Na základě svědectví jednoho z úředníků prohlásil 7. října 1938 krajský vedoucí SdP z Karlových Varů, že zmizení židovských obchodů je obzvlášť žádoucí.

Nenávist vůči židům projevovali otevřeně i straničtí funkcionáři. Rasisticky se vyjadřoval také vůdce německé menšiny ve druhé republice Ernst Kundt.

Nacistická politika vůči židům na zdejším území vycházela ze zkušeností z okupovaného Rakouska. Pronásledování židů v „Ostmark“ dávalo sudetským židům reálnou představu o tom, co je v obsazeném území čeká.

Fakticky od okamžiku převzetí moci německou armádou začaly být v okupovaném pohraničí uplatňovány říšské zákony. Od prvního dne tak byly realizovány programové body NSDAP, které za státního občana (Staatsbürger), považovaly jen příslušníka národa (Volksgenosse). Příslušníkem národa mohl být jen ten, kdo byl německé krve, bez ohledu na náboženské vyznání. S douškou, že „žádný žid nemůže být příslušníkem národa“. Kdo nebyl státním občanem, mohl žít v Německu jen jako host a podléhal proto zákonodárství platnému pro cizince.

 

V prvním období okupace byli perzekvováni především tzv. Volljuden tedy čistokrevní židé. Norimberské zákony, které byly zavedeny v sudetské župě 27. prosince 1938, rozeznávaly vedle nich tzv. Glaubjuden (ti, kteří se hlásili k židovskému náboženství) a Rassenjuden („rasoví“, „čistí“ židé), či tzv. Geltungsjuden, tj. židé podle norimberských zákonů, bez ohledu na vlastní deklarovanou národnost či vyznání.

 

Uvedené předpisy s sebou přinášely celou řadu omezení a zákazů, které komplikovaly běžný život a vytvářely podmínky k postupné izolaci židovského obyvatelstva. Přes uvedený „odliv“ židů do vnitrozemí největší komunity zůstaly v Teplicích-Šanově, Trnovanech, Ústí nad Labem, Liberci a Jablonci nad Nisou.

Na řadě míst po zabrání území byly židovské firmy označeny nálepkami. „V židovských obchodech byly téměř všechny zásoby zabaveny gestapem. Velkoprodejce železa uprchlý do vnitrozemí dostal ujištění, že po návratu mu nic nehrozí. Když se vrátil, byl hned zatčen. V noci byl opět propuštěn, potom, co slíbil, že se vzdává veškerých zásob. Následně byl vyhoštěn.“

V Mostě nefungoval ani jeden židovský konzum. Zejí prázdnotou a většina výkladních skříní nese dosud nadpis "židovské svině", uváděla situační zpráva. Dříve popisovaný bojkot zasáhl i židovské podnikatele. Proto se pokoušeli pomocí převodů „na oko“ na ně- kterého ze svých zaměstnanců zajistit další provoz živností. Vzápětí však bylo uplatněno nařízení o protiprávním fingovaném krytí židovských obchodů, které tuto činnost zarazilo. Rostl počet rozvodů v manželství s židovským partnerem/-kou. Docházelo i k prvním případům vyhánění a vyhošťování židů do republiky. Např. výnosem z 15. října 1938 byli z Břeclavi vystěhováni zbývající obyvatelé židovského vyznání (v počtu asi sta osob). Do republiky byli propuštěni až na začátku listopadu 1938.

„Bez majetku a střechy nad hlavou museli žít téměř měsíc v nelidských podmínkách u obcí Hrušky a Lanžhot.

Vystěhování postihlo obdobně na 200 židů z Moravského Krumlova, kteří byli dopraveni na demarkační čáru, kde se utábořili na polích nedaleko Moravské Nové Vsi a u Rajhradu. O tom, že vyhánění židů před křišťálovou nocí nebylo výhradně záležitostí jižní Moravy, svědčila i diplomatická nóta britské legace v Berlíně z 27. října 1938. Henlein, který byl jako říšský komisař pověřen situaci vyšetřit, konstatoval, že se mu přes „veškeré“ úsilí nepodařilo nic konkrétního zjistit. Ti židé, kteří v pohraničí zůstali, byli nuceni podepisovat prohlášení, že se zavazují v několika dnech opustit říšské území. Kromě pronásledování a vyhánění docházelo i k přímé internaci židovského obyvatelstva. Sloužily k tomu improvizované tábory v Mostě, Ostrově nad Ohří nebo v Olšových Vratech na Karlovarsku. Všechna tato opatření měla přimět k odchodu i ty židy, kteří doposud zůstávali. S tím souvisela i arizace a konfiskace jejich jmění. Zvláštní pozornost byla věnována zlatu a předmětům z drahých kovů. Místní „árijské“ německé obyvatelstvo participovalo na začínající arizaci, kdy získávalo do správy židovský majetek jako komisařští správci nebo přímo jako tzv. treuhändři, rovněž v důsledku vyhánění obsazovalo uvolněný bytový fond. V první fázi vystupovali do popředí jako arizátoři německé bankovní a průmyslové komplexy, stát a města, teprve poté přišli na řadu místní Němci, ale také střední a drobní zájemci z Říše.

Arizaci výrazně pomohl odchod židů z pohraničí, její průběh tak postupoval snadněji než v tzv. „Altreichu“. Oproti Rakousku, kde měla divočejší průběh, probíhalo vše v „Sudetech“ v pevných kolejích. Navíc definice židovského majetku byla formulována tak, aby mohla postihnout co největší rozsah vlastnictví, a to i nežidovského. Ustanovení komisařských správců proběhlo na základě Henleinova nařízení z 12. listopadu 1938, další nařízení z 19. ledna 1939 formulovalo dále funkci těchto správců. Navíc konfiskaci židovského jmění vydávalo vedení župy za reparace za „škody“ vzniklé německému obyvatelstvu v národnostním boji, protože židé měli podporovat československou vládu a tím vystupovat jako protivníci německé menšiny.

Záminkou k zesílení perzekuce židovského obyvatelstva a snaze odstranit ho z Říše se stala křišťálová noc z 9. na 10. listopad 1938, nazvaná podle rozbitých oken a výkladních skříní. Podle situační zprávy SD došlo během doby od 1. do 11. listopadu 1938 k pokusu s konečnou platností pomocí zákonů a nařízení o vyloučení židů ze všeho německého životního prostoru. „Skrze akce z 9. na 10. listopadu bylo prakticky uskutečněno úplné vyloučení židů ze všech oblastí veřejného a soukromého života.“

 

Z knihy "Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939," Jan Benda, vydala Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, Praha 2013, str.-103-106

 

K poklidnému soužití Čechů a Němců v r. 1938 v pohraničí, 19

Pět set členů FS pochodovalo městem a demonstrovalo za odchod Čechů a židů.

Ohlasu atentátu mladého židovského emigranta Grüzspana na německého diplomata von Ratha v Paříži využila organizace SS, SA a zejména její příslušníci v policejních složkách atentátu k zorganizování protižidovských pogromů v celé Říši a tím i v pohraničí. Velkou roli sehrávala také říšská propaganda. Bezprostřední impuls dal ve svém projevu říšský ministr propagandy Goebbels. Následující křišťálová noc zahájila pogromistické tažení, které získalo konkrétní podobu v drancování židovských obchodů a obydlí. Často putovaly davy městem a provolávaly protižidovská hesla. Byly zapáleny synagogy v Mostě, Kadani Teplicích, Lovosicích, Liberci, Falknově, Opavě, ale i dalších městech. Někde bylo zničeno „jen“ jejich vnitřní zařízení jako v Ústí nad Labem či Úštěku. Pogromy v Sudetech byly značně rozsáhlé, již 9. listopadu 1938 byly v ulicích severočeských měst vidět nacistické bojůvky, k prvním pogromům došlo následujícího dne, na mnoha místech byly zaznamenány i později. „Vlna útoků na židovské obchody i byty a hlavně synagogy, která jako spontánní odveta německého lidu za tento čin, která přešla celým Německem, zasáhla se značnou prudkostí i území obsazené. Také tu byly spáleny na některých místech synagogy a postup i jiných činitelů proti židům byl značně zostřen,“ tak popisovala situaci zpráva SD, která není objektivní v hodnocení útoků jako spontánní aktivity německého lidu z naznačených důvodů.

 

V Pošumaví nebyly protižidovské akce vzhledem k malému počtu židovského obyvatelstva rozsáhlé, přesto byla vypálena synagoga v Rožmberku nad Vltavou. Na jižní Moravě byla zapálena synagoga ve Znojmě a poškozeny budovy židovské obce v Mikulově. Na základě některých hlášení o nejednoznačnosti antisemitských nálad mezi německým obyvatelstvem konstatoval Volker Zimmermann, že většina německých obyvatel se ničení nezúčastnila a maximálně mu přihlížela. Informátor SoPaDe naproti tomu uvádí, že antisemitismus byl mezi dělníky v sudetské župě rozšířen silněji než v jiných částech Říše. Potvrzuje však, že počet těch, kteří se účastnili pogromu, nebyl velký. „Panující názor těchto dělníků je, židé a Češi by měli být vyhnáni pryč, jejich majetek vyvlastněn, ale osobně na ně nechtěli sáhnout.“ Samotní sudetoněmečtí pamětníci ve svých vzpomínkách účast na násilí vůči židům zamlčovali, potlačovali a omlouvali politickou situací. Na pogromech v pohraničí se podíleli také ordneři. Sudetští Němci byli zastoupeni i v řadách SA i aparátu NSDAP, které na násilnostech participovaly.

 

V Teplicích byli židé 10. listopadu 1938 odpoledne masově vyhnáni ze svých bytů a obchodů. Řadu z nich vytáhli SA-mani přímo z tramvají a autobusů. Ordneři zastavovali soukromá auta, do kterých nastupovali a odváželi židovské řidiče na nejbližší policejní stanici. Žatecké židovky byly zahnány k uklízení všech místností okresního soudu. „Jsou dvakrát denně voděni na procházku jen proto, aby mohlo býti na ně pliváno a mohli býti týráni.“ V Postoloprtech ordneři před sebou hnali židy a bili je holemi, nařídili jim jít v kleče a nutili je provolávat „My jsme český židovský prasata“.

 

Karlovarské protižidovské akce zahájily fanfáry Hitlerjugend.

Po "odtroubení“ sehnali židy, muže a ženy dohromady před „Schützenhaus“ a nechali je tam hodiny stát. „Přitom si počínali jako posedlí. Plivali na židy a pronášeli oplzlé poznámky. Muži byli potom odtransportováni z Karlových Varů. Mnozí přišli do Dachau, Weidenu, kde nyní byl také zřízen koncentrační tábor. Většina politických vězňů byla z Dachau odvezena, aby uvolnila místa židům.“ Židovské ženy oddělili od mužů a vyvezli je na československou demarkační čáru. Pohraniční stráž je vyhnala přes hranici do republiky. Nemohly si vzít nic víc než šaty, které měly na sobě Podle jiné zprávy bylo při demonstracích provoláváno rozvášněným davem a hlášeno z megafonů: „Nieder mit den Juden“, „Heraus mit den Juden“. Obecenstvo je bilo pěstmi, plivalo na ně a ženám trhalo vlasy. Ordneři vnikali i do soukromých bytů, přistižené židy ihned zavřeli, naložili pak do vozů a odvezli do budovy policejního ředitelství, kde je uvěznili. „Byli pak odvezeni do Falknova nad Ohří, kde jim člen oddílů SS prohlásil, že po událostech v Paříži mají právo zastřelit za jednoho Němce tisíc židů, že však s nimi naloží mírněji, když podepíší prohlášení, že dobrovolně odcházejí z německého území a nikdy se již zpět nevrátí.“ Během křišťálové noci došlo k řadě zatčení. Většina uvězněných židů byla transportována do koncentračního tábora v Dachau. Část z nich byla internována v improvizovaném koncentračním táboře v Sudetech. Tábor Espetov, kde nacisté drželi 300 vězňů, se nacházel v blízkosti Karlových Varů.

 

Vězni byli internováni v lágrech několik týdnů. Propuštění následovalo jen v těch případech, pokud se písemně zavázali k emigraci. Zmíněné postupy se vyzkoušely už v případě burgenlandských židů na jaře roku 1938. Těžkou zkušenost měl zmocněnec státního zastupitelství v Karlových Varech Lebr. „Byl natolik ohrožován na svém životě kamením a shluky lidí, přestože ho chránila ozbrojená četnická stráž, nezbylo mu nic jiného než odjet do Prahy, kde se po příjezdu nervově zhroutil.“

 

Ve dnech křišťálové noci, představující vrchol nacistického teroru v prvních týdnech po připojení, se na několika místech protnuly osudy židů a Čechů. I z verbálních projevů henleinovců odvozovali někteří hraničáři, že těžký úděl židovského obyvatelstva bude v budoucnu přichystán i jim. V Duchcově provedli ordneři pogrom na Čechy a židy. Předtím než byla akce zahájena, vypnuli proud v celém městě. Pět set členů FS pochodovalo městem a demonstrovalo za odchod Čechů a židů. Podle jiné zprávy to byl dav o 300 osobách vedený místním starostou. Shluk obyvatelstva vedle protižidovských hesel křičel, že všichni Češi musí do tří měsíců z Duchcova zmizet.

 

Z knihy "Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939," Jan Benda, vydala Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, Praha 2013, str.-106-109

K poklidnému soužití Čechů a Němců v r. 1938 v pohraničí, 20

 

Ničení českých obchodů bylo zdůvodňováno tím, že „Češi pracují se židy společně proti Říši.“

 

Vytloukali výkladní skříně, rozbíjeli firemní štíty a okenní skla neněmeckých obchodů. Zboží bylo z části rozkradeno a zničeno. Jen některé z již arizovaných firem řádění minulo. Majitelé poničených krámků však mohli požadovat náhradu, k čemuž byla zřízena zvláštní kancelář. Odškodnění se netýkalo neárijských vlastníků, ti museli odstranit poškození na svoje vlastní náklady. Češi, židé byli biti, týráni a bráni do vazby. „Antonína Nováka, zedníka, zachránila jedna německá rodina, která prohlásila, že v bytě již bydlí pouze Němci. Jinak se mi již demonstranti dobývali do bytu a vyrazili dveře.“ Němci, kteří sloužili v čsl. armádě a kteří nastoupili při mobilizaci vojenskou službu, byli zatčeni. Při výtržnostech asistovala německá posádka a gestapo. Ničení českých obchodů bylo zdůvodňováno tím, že „Češi pracují se židy společně proti Říši.“

 

Jak konstatovala zpráva určená ministerstvu vnitra, pogrom na české obchody přispěl k rozhodnutí mnoha českých obyvatel odejít z pohraničí do vnitrozemí druhé republiky: „Sklíčenost Čechů a obava před dnešní noci mají za následek, že velká část českého obyvatelstva se připravuje k vystěhování do československého území.“

V Duchcově se po dnech, kdy se konaly excesy proti židům a Čechům, ustavily velké tlupy mladíků, jež byly ozbrojeny sekerami a které si vzaly za úkol poškozovat pozemky, domy a zahrady českých lidí. „Provolání „Pryč s Čechy“ byly na denním pořádku. „Nejdřív židi, potom Češi.“ V nočních hodinách vyzývali Čechy, aby opustili do 24 hodin město a hrozili jim vězením. V následujících dnech se ustavily podobné likvidační tlupy také v Bílině, Jeníkově (Janneg), Mostu a Lomu u Mostu (Bruch). Během křišťálové noci se v Chomutově odehrály podobné manifestace. „Demonstranti vytloukli židovské a české obchody a do bytů Čechů byly házeny kameny.“ Při protižidovských shromážděních ve Štětí se demonstrovalo i proti Čechům a byla pronášena hesla „Pryč se židy a Čechy, v německé říši není pro ně místa.“ Akce se zúčastnilo asi 600 osob.

 

V noci z 11. na 12. listopad 1938 táhnul Hustopečemi 400 členný henleinovský dav a u každého obydlí Čechů provolával: „Was sind Tschechen? A odpovídal: Schweine!“

V Holýšově a Stodě obcházely "zástupy Němců" za noci a ve večerních hodinách příbytky Čechů, kterým spílali. "Házejí bláto do okna, pruty švihaní po oknech, čímž tyto neustále znepokojují a týrají."

Z Teplic-Šenova uprchlo na začátku listopadu 1938 několik Čechů, které po obsazení německé úřady poslaly do Lipska k zemědělským pracím. Původní transport čítal 500 mužů. Bilance křišťálové noci a následujících drancování, které se protáhly až do počátku nového roku, obnášela 44 vypálených a zbořených synagog, 3 modliteben a 66 zdevastovaných židovských hřbitovů. Docházelo i k antisemitsky motivovaným vraždám

 

Vyhošťování židů z pohraničí neskončilo. V některých obsazených obcích byli v sobotu 26. listopadu 1938 svoláni na obecní úřady a vyzváni, aby do 4 dnů se z Německa vystěhovali. „Rovněž Čechům je některými občany, hlavně ordnery vyhrožováno, jakmile budou hotovi se židy, přijdou na řadu Češi. "Během jednání rady politické správy z Třeboně dal říšský komisař z Gmündu zřetelně najevo, že židé budou bez výjimky z obsazeného území vyháněni."

 

Brzy byly přijaty další omezující normy. Nařízení o vyřazení židů z hospodářského života z 12. prosince 1938 jim zakazovalo provozovat jakékoliv obchodní podniky nebo vykonávat řemeslo, a to i v místech, kde žili. Nakupovat měli pouze u árijských obchodníků. V obcích, kde bydlelo více židů, měly být určeny zvláštní obchody výlučně pro ně. V praxi se tak nedělo. Jedinou povolenou živností zůstalo holičství a pohřbívání mrtvých, v obou případech pouze souvěrců. Vedoucí zaměstnanci židovského původu měli být propuštěni bez odstupného a dalšího zaopatření. V prosinci 1938 vyšlo také nařízení o přihlašování židovského majetku na sudetoněmeckém území. I v běžném životě byla židům činěna různá příkoří. V Kolešovicích na Rakovnicku jim v noci neznámí lidé ucpali komíny. Závady si museli vzápětí nechat odstranit, za což byl vybírán poplatek 12 říšských marek. Trutnovští židé měli zakázáno jezdit po náměstí a museli přes město chodit pěšky. Jedna z dalších zpráv uváděla lapidárně, že židé, pokud zůstali, byli stále šikanováni. Reakce místního německého obyvatelstva na perzekuci židů vykazovaly obecně paralely se všeobecnými postoji obyvatelstva v Říši. Nemálo německých obyvatel perzekuční opatření schvalovalo. Pravověrní stoupeni NSDAP se dokonce zasazovali za označování židů ze smíšených manželství, aby se zamezilo jejich údajnému zvýhodňování.

 

V roce 1941 byla pro židy zavedena povinnost označovat se "žlutou židovskou hvězdou".

Posléze začaly transporty do nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů s plynovými komorami. Jen do Terezína bylo ze sudetské župy odtransportováno v letech 1941–1945 více než 600 židů. Neunikla však ani většina těch, kteří se zachránili útěkem do vnitrozemí v roce 1938 a tím se dostali dočasně z rukou nacistů.

Z knihy "Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939," Jan Benda, vydala Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, Praha 2013, str.-109-112