K vyhnání Čechoslováků z českého pohraničí v r. 1938

To, co se dělo v r. 1938 v našem pohraničí, nám dnes připadá jako promítání dějů  z dávno minulého krutého a nelidského světa. Jenže ještě dnes žijí pamětníci těchto událostí. Že by znacizovaní henleinovci o tom všem mluvili pravdu? Že by dnešní jejich souběžníci nám se snažili vykreslit tehdejší svět takový, jaký byl?  V žádném případě! Dobře víte, že tzv. sudetoněmecký landsmanšaft (SL), zvláště pak jeho někteří členové vůbec popírají, že Čechy vyhnali násilně z jejich domovů v českém pohraničí. Vyhnání se podle nich nekonalo, jde o bohapustý výmysl a pomluvu.

"Spolkový ministr vnitra Otto Schily přivodil na letošním sudetoněmeckém dni v Norimberku účastníkům rychlou změnu jejich pocitů. Potěšil je svou výzvou české vládě, aby zrušila tzv. Benešovy dekrety z let 1945-46 jako odporující lidským právům. Za to sklidil srdečný potlesk. Rozrušil je ale hned svým následujícím odstavcem, ve kterém je nabádal, aby nezapomněli, že "vyhnáni Němců předcházelo po Mnichovu vyhnání Čechů". Toto tvrzení kvitovali jeho sudetoněmečtí posluchači potřásáním hlavy a výkřiky nevole. Ministr přesto ještě jednou důrazným hlasem opakoval s tím, že tomu tak skutečně bylo a oni se s tím musí smířit.´ Autor příspěvku dále rozvádí, že Schily nemluvil pravdu, k žádnému vyhnáni Čechů po Mnichovu 1938 nedošlo.“ (Dr. Alfred Schickel, Následky lehkomyslnosti, Sudetendeutsche Zeitung č.34 z 21.8.2002, přeložil PhDr. V. Novák, CSc.)

V době, kdy se připravoval pomník v Plzni na památku vyhnaných Čechoslováků z českého pohraničí  v r. 1938, v německém tisku jsme mohli číst výsměšné články o tom, že pomník vyhnaným sice zřejmě bude, ale že čeští vyhnanci nikdy nebyli, že prostě nejsou. Bude to pomník pro nikoho. Ale nechť, když chtějí, ať si ho postaví.

Je zde ještě jedna sorta lidí. Četl jsem, autorem textu byl jeden inženýr, že v pohraničí v r. 1938 sice létaly facky, ale krev jistojistě netekla. To je také výmysl. My všichni víme, že tekla nejen krev, ale zhasínaly i životy mnoha hraničářů. Jen Freikorps měl v době od 19. září do 1. října na svědomí 110 lidských životů, 50 těžce raněných a přes 2 tisíce občanů Československa odvlečených do Německa. (Komu sluší omluva, Praha 1992, Erika, str. 27). Někteří z nich se vrátili s podlomeným zdravím nebo se dokonce nevrátili vůbec.

Jiní výtečníci, jak jsem sledoval, ač Češi, nechali se inspirovat bájemi SL, že odcházeli z Němci okupovaného pohraničí jen státní zaměstnanci. A to vzhledem ke změněným poměrům bylo nutné. Ano, ale to je jen část pravdy. Odcházeli ze svých domovů též Čechoslováci, kteří se v pohraničí narodili, jejich předkové v pohraničí sídlili i několik generací. Takže opět nám landsmani lžou, někdy i s podporou Čechů, kteří se jinak vydávají za vlastence.

Mluvíme o vyhnaných Čechoslovácích, tedy o občanech Československa, a to jak české, tak německé národnosti. Dokonce i o Židech, kteří měli naše občanství. Nejvíce vyhnaných byl Čechů, pak následovali českoslovenští občané německé národnosti, kteří byli též označování za německé antifašisty.

Mezi Němci, kteří žili v našem pohraničí došlo k ostrému rozdělení. Všichni byli občany ČSR, ale jedni z nich, především henleinovci. byli postupně znacizovaní. Ve svých soukmenovcích levicového smyšlení viděli zrádce a pronásledovali je, jak mohli. Tak i Němci se prali mezi sebou, stříkala krev. Henleinovci chtěli v pohraničí zavést nacistické pořádky, němečtí antifašisté bránili československou demokracii a republiku. Přes tyto skutečnosti, dnes mezi námi žijí rádobyvědci, kteří všechny „naše Němce“ shrnují pod termín sudetští Němci. Je to lež jako věž.  Němečtí antifašisté takovéto označení silně odmítali. Slovo sudetský jim čpělo nacistickým peklem. Považovali se za československé občany německé národnosti. Neodmítali ani označení němečtí antifašisté. 

Hodně našich hraničářů od doby, kdy podali písemné svědectví o svém utrpení z r. 1938, již zemřelo. Další jsou nemocní. Jen část dosud žije. K nám o svých osudech však promlouvají všichni bez rozdílu. Vyslechněme si jejích líčení z oné kruté a krvavé doby. Čtěme pozorně! Sdílejme jejich svědectví! Přeposílejme je svým známým. Jen tak se mohou dozvědět pravdu o událostech z českého pohraničí v r. 1938, dříve i později.

S Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí jsme vydali souhrnně tyto vzpomínky již dvakrát. U nás máte jedinečnou příležitost se s onou dobou, o níž se hodně mluví,  seznámit z vyprávění naších hraničářů. Několik set svědectví jsme zachovali nejen pro současnost, ale i pro ty, kteří po nás přijdou.

Žijeme v roce 100. výročí vzniku Československé republiky. Nechme mluvit svědky o bojích, které probíhaly o naše pohraničí. I oni za republiku trpěli, krváceli a přinášeli i oběti nejvyšší – své životy. Vzpomínejme na ně s úctou a hrdostí!

Dr. O. Tuleškov