K našim reparačním nárokům vůči Německu

Když W. Brandt byl v 70. letech v Praze, tak nám slíbil, že od Německa dostaneme reparace zaplacené. Uvedl však jednu podmínku.  Nejdříve Německo musí být sjednocené a pak zaplatíme reparace. Západní Německo přece nebude platit reparace i za Východní Německo. Pak nám slibovali zaplacení reparací další němečtí státníci.

Snad posledním z nich byl H.-D. Genscher, ministr zahraničních věcí.  Když jsme s Německem chtěli jednat o reparacích, Genscher nám sliboval, jakmile dojde ke sjednocení Německa, sejdeme se a rychle se dohodneme. Ke sjednocení Německa došlo. Pak Genscher opět prosil ještě o chvilku strpení. Na programu jsou nyní celoněmecké volby. Po nich nastane ona vhodná doba k jednání o reparacích. Volby minuly. Němci však o reparacích nechtěli nic slyšet. Ano, pravděpodobně za tím stál i H.-D. Genscher.

Otázkami našich reparačních nároků se zabývá již léta prof. JUDr. V. Pavlíček, CSc. Zapamatovali jsme si jeho větu, že kdykoliv můžeme položit naše reparační požadavky na jednací stůl. Domníváme se, že zatím k tomu chyběla odvaha našich státníků i diplomatů. Jejich odvolávání  se na Česko-německou deklaraci z roku 1997, jíž jsme se, jak tvrdí, zřekli svých nároků vůči Německu, je trapné. Naše reparační nároky  byly zakotveny Pařížskou reparační smlouvou a, jak jsme přesvědčeni, dále  trvají. 

Nemůžeme však souhlasit s následujícím tvrzením pana Jindráka: „V pařížských dohodách o reparaci, kdy jsme čerpali jen velmi malou částku, tak se tam mají započítat majetky odsunutých sudetských Němců, ale nikdo to pořádně nevyčíslil,“ odpověděl Jindrák.

Tak především Německo nám na reparacích zaplatilo přibližně 0,40% z částky, jíž nám dluhuje. Tedy nejde o nějaké naše čerpání reparací, ale o placení reparací Německem. A to bohužel své reparační povinnosti vůči nám neplní. Ministerstvo zahraničních věcí Československa vydalo  v roce 1946 knihu o Pařížské reparační smlouvě.  Zde je vysloveně uvedeno, že my, Československo, jsme povinni konfiskovat německý majetek tak, aby se nedostal zpět do německých rukou. Toto ustanovení skutečně též mluví o tom, že tyto konfiskované majetky odpočtou signatární vlády od svého podílu na reparacích (paragraf A str. 67 Dohoda o německých reparacích, vydalo ministerstvo zahraničních věcí v Praze, Orbis, I. vydání v srpnu 1946)

Ale u tohoto ustanovení nelze zůstat. Je třeba pokračovat ve studiu dále a přejít k paragrafu D. Zde se můžeme dočíst: „Při provádění ustanovení výše uvedeného paragrafu A majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů anebo osob, které byly příslušníky této země a nikoli Německa a v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude započten  na jeho účet reparací…“ A právě toto ustanovení Pařížské reparační smlouvy  uvádí, že hodnotu majetku konfiskovanému přesídlovanému německému obyvatelstvu nejsme povinni odečíst ze svého reparačního účtu (str. 67-68, Dohoda o německých reparacích, přeložil a opatřil poznámkami Dr. Miroslav Rašín. Vydalo ministerstvo zahraničních věcí v Praze, Orbis, I. vydání v srpnu 1946). Bylo by dobré, kdyby naši všichni „dobromilci“ dostudovali  ustanovení o reparacích až do konce a Pak dělali závěry.

Řešení nula od nuly pojde, odmítáme, i když by bylo vydáno  ve zvlášť líbivé formě, samozřejmě doprovázené velkým mediálním humbukem a předváděním „našich“ politiků v roli, jíž napsal k naší velké škodě někdo jiný.  Jde v současnosti přibližně o částku 3,5 bilionů korun, která nám patří.  I Slovenská republika má nárok na přiměřenou částku z této sumy. A jí bychom se měli hlasitě domáhat. Činí to dnes již Řekové, nově i Poláci. Proč nikoliv i my? Ze Slovenska zatím znějí jen nepříliš určitá slova.

Tolik k tématu ve stručnosti a zjednodušeně. Pokud se v něčem mýlíme, rádi se dáme poučit.

JUDr. O. Tuleškov

(Doplněná verse)