Jsme pro ochranu menšin
Pomoci menšinám, zvláště těm v Evropě, můžeme bez zakládání různých výborů, bez shánění podpisů, bez dlouhodobých procedur. Budeme-li skutečně chtít, můžeme tak učinit snad i během několika málo měsíců.
Co si musíme nejdříve uvědomit? Kde takové menšiny, aniž by se těšily menšinovým právům, žijí? Jedním ze států, jak jsme přesvědčeni, které neplní své povinnosti, týkající se menšin, je Německo. Aniž bychom se pídili po statistických údajích, můžeme říci, že na německém území dlouhodobě žije snad statisíce Poláků, Slováků a Čechů, aniž by jim Němci dosud poskytli menšinová práva. Zatímco Němci v Polsku, Slovensku a v České republice mají téměř privilegované postavení, založené i na více zdrojovém financování ze SRN, Polákům, Čechům a Slovákům Němci neposkytli menšinový statut. Tato skutečnost je i v rozporu s principem vzájemnosti mezinárodního práva. Němec v Polsku, v ČR a ve SR by měl mít tolik práv, kolik jich má Polák, Čech a Slovák v Německu. My víme, že tomu tak není. Náprava tohoto stavu nemusí trvat dlouho, pokud na německé straně bude dostatek dobré vůle.
Velmi lehce mohou landsmani v Německu, dokonce i s podporou svých patronů, pomoci k odstranění uvedených nerovností a nedostatku menšinových práv. Stačí si uvedené skutečnosti ověřit a poté se obrátit na příslušné orgány SRN s žádostí, aby všem národnostním menšinám, žijícím v Německu, byla poskytnuta menšinová práva. Jistě při té příležitosti nezapomenou ani na Turky, Kurdy a i jim pomohou k menšinovým právům. Rozhodující jsou a budou nikoliv slova, ale konkrétní potřebné činy.
Ano, Němci se mohou ohánět zákonem, který určuje podmínky, na jejichž splnění je závislé poskytnutí menšinových práv. Např. zmíněný zákon požaduje, aby příslušníci národnostní menšiny žili delší dobu na určitém území. Na první pohled zcela pochopitelný předpoklad. Když se však podíváme do minulosti, zjistíme, že Němci rádi germanizovali, považovali to snad za zcela přirozené, příslušníky národnostních menšin, zvláště těch slovanských. Můžeme zjistit, že tito museli chodit do německých škol, mluvit německy. V určitou dobu v některých německých zemích platily při nedodržování těchto i dalších pravidel určité sankce. Co vše se odehrávalo v té době zvláště v Prusku a později v nacistickém Německu, byla tvrdá germanizace, která sahala až ke genocidě Slovanů. A právě tyto a podobné skutečnosti by si Němci měli uvědomit a v souladu s nimi podstatně reformovat svůj zákon o národnostních menšinách. Snad až milionům z nich by se dostala menšinová práva, na něž mají nárok.
A ještě jeden problém v Německu je. I landsmani při jeho řešení mohou pomoci, pokud to myslí s právy nejen pro národnostní menšiny skutečně vážně. Němci uznávají Lužické Srby za národnostní menšinu. Je zbytečné mluvit o tom, co si všechno Lužičané při „soužití“ s Němci zažili. Jsou to skutečnosti obecně známé. Lužičtí Srbové se však vyznačují jednou zvláštností. Žijí na zbytcích svého původního sídelního území již někdy od 5. či 6. století. Němci je silou zbraní podmanili a postupně většinově germanizovali. Byli to však přesto Němci, co přišli a žijí na původním lužickosrbském území. Lužičané jsou zde doma. I když v průběhu staletí germanizace probíhala, někdy silně, jindy přijatelněji, lužickosrbský národ existuje, přestože je málo početný. Zastáváme stanovisko, že lužickosrbský národ má právo, stejně tak jako jiné národy, na sebeurčení. V souladu s tímto právem by měli Lužičtí Srbové sami rozhodnout o své přítomnosti a budoucnosti, o svých vztazích ke SRN a k okolním státům.
Je totiž velmi lehké pro landsmany se prohlašovat za čtvrtý bavorský kmen nebo dokonce za druhý státotvorný národ v zemích koruny české, přestože vždy byli v českých zemích jen národnostní menšinou. A při tom poklidně se dívat, jak z lužickosrbského národa se dělá národnostní menšina, která v současnosti bojuje o svůj jazyk, školy, kulturu a vlastní instituce, o svou existenci. Není to tak dávno, co na sociálních sítí probíhala petice lužickosrbských rodičů, kteří se dožadovali práva na to, aby výuka jejich děti probíhala v jejich rodném jazyku. Lužičané nemají v Německu na růžích ustláno.
Lužičtí Srbové si zasluhují naši podporu. Jsou našimi menšími bratry. Jak jim bez velkých problémů zpočátku pomoci? České školy a české kulturní instituce z pohraničí blízkého sídlům Lužičanů by měly navázat spolupráci se odpovídajícími lužickosrbskými institucemi. A pomáhat jim podle svých možností. Na celé této problematice je zajímavé, jak naše školy se druží s německými a ty lužickosrbské, které neustále zápasí o svou existenci, jako by ani neexistovaly. A jim musíme pomáhat. Postupně jistě může dojít i na další formy spolupráce a i konkrétní pomoci Lužičanům. Žádná propaganda by neměla takovýto vývoj zastavit.
Menšinový problém má rozměr evropský. V závěru se jen zmíníme ještě o tom, že v pobaltských státech žije ruská menšina, dva či tři miliony lidí. Ta je zčásti bez občanských práv, nejen tedy bez menšinových práv, na které má právo. Když jsme se o jejich situaci zmínili tehdejšímu ministru zahraničních věcí ČR, Karlu Schwarzenbergovi, odpověděl nám, že postavení ruských etnik v Pobaltí se studuje. Jak to dnes vypadá s jejich právy po dalším několikaletém studiu? I zde by šlo celkem lehce pomoci. Ovšem museli bychom již konečně překonat „dvojí metr“. Jedním se měří německým menšinám, tím druhým, v praxi značně odlišným, menšinám především slovanským.
Když si uvědomíme, že Evropská unie, jak sama o sobě neustále a opakovaně s důrazem tvrdí, je společenstvím především hodnotovým, pak nutně nám vyvstane otázka, známe-li současnou praxi v postavení národnostních menšin a lužickosrbského národa, jak je to s jejími hodnotami ve skutečnosti?
J. Skalský