Je možné národní smíření v roce 100. výročí vzniku Československa?
Dříve jsme se těšili na filmy, knihy o TGM, E. Benešovi, Janu Masarykovi a dalších významných postavách našich dějin. Co dříve bylo radostí, uspokojením a i určitou přiměřenou pýchou nad hrdinstvím našich dědů a otců, našich předků, dnes bohužel přecházíme se smutnýma očima a rozbolavěným nitrem nad novátorskými pohledy nedávných a současných režisérů na životy a skutky našich hrdinů. Na některá díla se nelze dívat vůbec, jiná s těžkostí přetrpíme, ale zpravidla nikoliv do konce. Je nám mnohým smutno na duši.
Za naše peníze dnešní mocní, kteří jsou snad přesvědčeni, že jejich strom nejen poroste až do nebe, ale ještě jím proroste, točí nové filmy, připravují televizní inscenace, nechají psát články, knihy, snad dokonce na jejich přímou objednávku, které nás se nejen dotýkají, ale často nás dokonce uráží. Není snad míra, nad níž by naši velikáni neměli být tupeni, osočováni a špiněni.
Ptejme se, v zájmu koho se tak děje? Musíme zdůraznit, že nikoliv v národním zájmu, nikoliv v zájmu pravdy, nikoliv s cílem dosažení objektivní reality. Na nás to dělá dojem, že všechna ta nejrůznější „veledíla“ slouží cizím zájmům a nás poškozují, méně či více.
Letos oslavujeme 100. výročí vzniku Československé republiky. Kolik vzácných příležitostí nám dává doba obnovy naší novodobé státnosti, kolik hrdinů zemřelo pro republiku, kolik jich trpělo, překonávalo těžkosti a bolesti na cestě k vítězství našeho národa. Proč se o nich tak málo mluví? Proč je téměř zapomínán TGM, proč je stále tupen prezident Beneš, proč z Jana Masaryka dělají psychicky nemocného a narušeného jedince, zatímco jeho práci pro republiku téměř tutlají? Proč téměř neustále se mluví o tom, zda byl zavražděn nebo spáchal sebevraždu, ač Honza Masaryk pro český národ hodně, moc udělal? Proč právě nyní je nastolena otázka udržování opuštěných německých hrobů, když bychom měli především vzpomínat na naše mrtvé hrdiny, kteří padli v první a druhé světové válce, jejichž hroby jsou rozsety na území řady nynějších států? Jsou nastolována nám cizí témata, aby překryla ta naše vlastní. Abychom zapomněli na hroby padlých Čechoslováků, na ruce jejich i našich nepřátel?
Samu republiku líčí někteří tzv. historici jako umělý konstrukt, který dříve či později se stejně zhroutí. Jiní „takyvlastenci“ vzpomínají, div ne se slzami v očích na rakouskou-uherskou říši nebo dokonce na protektorát. Jiní jdou ještě dále a mluví o tom, že bychom se měli stát 17. zemí SRN, když už ekonomicky jsme stejně její kolonií či polokolonií. Četná média nám lžou o Německu, o tzv. sudetoněmeckém landsmanšaftu. V podání pana B. Sobotky, P. Bělobrádka či D. Hermana jsou Němci a sudeťáci pro nás těmi nejbližšími. O Slovácích a Slovensku raději nemluví.
Je to smutná scéna. Spíše k pláči, než k zlosti nad některými „českými ústavními“ činiteli a nad jejich politikou.
Co bychom jako první v tomto pro nás velevýznamném výročí měli činit? Uvědomit si, že jsme všichni Češi a přestože nás mnohé rozděluje, měli bychom nalézt, přes štvaní a četné provokace těch, kteří pracují v potají v cizích službách, k sobě cestu. Někteří tzv. sudetští Češi nebo „přátelé sudetoněmecké věci“ se za každou cenu snaží spřátelit se „sudeťáky“. Sblížení s nimi jim prvořadě leží na srdci. Je to správné? Samozřejmě, že nikoliv! My všichni přednostně musíme hledat k sobě cestu. Národní smíření u příležitosti 100. výročí vzniku republiky by bylo tím nejlepším darem, který bychom si navzájem mohli dát. Ano, jsme svědky dalšího cíleného drobení a znesvařování českého národa. Je to realita. Přesto bychom si měli říci, že všechny tyto a podobné překážky postupně časem překonáme, a k národní jednotě dospějeme. A v souladu s tímto již dnes a zítra konat.
Je zřejmé, že někteří „čeští“ politici touto cestou vědomě nechtějí jít. Snažme se je přesto oslovovat a získávat. K dosažení vytčeného cíle potřebujeme mnohá dobrá slova, pochopení i skutky. Nebudeme to my, kteří je budeme z národního tělesa vylučovat. Nechť to udělají sami! Nechť svými opakovanými skutky nás přesvědčí, že o národní usmíření nemají zájem, že se k nám nepočítají a s námi nechtějí být. Vždy byly doby, že se jednotlivci i u nás překabátovávali. Z Čechů se stávali Němci, jen málokdy tomu bylo obráceně. Pokud k tomu dojde i v současnosti, nepůjde o nic nového. Pak budeme muset nad nimi zlomit hůl a popřát jim vše dobré v německém společenství, kam sami již delší dobu směřují.
K národnímu smíření v roce 100. výročí vzniku Československa již zřejmě nedojde. Jde o delší proces, který však bychom se měli snažit nastartovat, přes odpor germanofilů a sudetomilů, a usilovat i léta o jeho naplnění. Pak jistě bude již zřejmé, kdo a kam patří. Věříme, že národ český bude zachován, stejně tak jako jeho stát, a že očištěn od cizích živlů bude ještě silnější a sebevědomější.
Čeká nás období nelehké. Nejde jen o to, že německým sousedem opět zmítají imperiální touhy pod průhlednou rouškou EU, ale také o migraci, o stupňující se napětí v Evropě a ve světě, které může vést ke konfliktům i válečným. Proto by nás měla zdobit politika mírová, přátelská vůči Západu i vůči Východu. Pokud EU nebude možné reformovat, dovedeme si Evropu představit jako společenství svobodných a rovnoprávných národů, spolupracující v oblastech a rozsahu, které si samy určí. Nelze se smířit s imperiálními ambicemi NATO. Proto bychom měli podporovat pozici Rady bezpečnosti OSN, která je jediná oprávněná rozhodovat o otázkách války a míru. Nějaké pochybné mezinárodní společenství, které se někdy takto či podobně proti RB OSN vymezuje, nemůže v žádném případě nahradit RB OSN, ale musí se jí vždy bez výjimky podrobit. Panství mezinárodního práva nelze bez negativních důsledků nijak omezovat. Jen tak může být zajištěn mír ve světě. Jen tak můžeme všichni prožít v plné lidské důstojnosti svůj život.
J. Skalský