Již henleinovci se zabývali otázkami, jak trvale připojit nejen české pohraničí, ale i sídelní česko-moravský prostor navždy k říši. I oni přicházeli k názoru, že český živel je pro ně velkým nebezpečím. Čechy národnostně uvědomělé vyhnali po Mnichovu z jejich domovů. Ti, co zůstali, hodlali postupně germanizovat. Henlein vyhlašoval, že tzv. Sudetská župa bude osvobozená od Čechů.

Plány na likvidaci českého národa, jejichž tvůrci byl „říšský protektor“ Neurath a K. H. Frank, dřívější přední činitel henleinovské strany, samozřejmě následovali i další snaživci se svými protičeskými koncepcemi, se dostávaly do rukou samého vůdce německého národa, Adolfa Hitlera.

Co nás jako národ očekávalo? Po vítězné válce „panského národa“ jsme měli být likvidováni. Část Čechů měla být postavena „ke zdi“, měli být zavražděni, jiní měli být vyhnáni někam daleko na sever či východ. Zbylá část českého národa měla být germanizována, ale nikoliv v českých zemích, ale na území Německa. Sám R. Heydrich prohlásil, že Čech nemá ve své původní vlasti co pohledávat. Naše území mělo být zbaveno českého obyvatelstva a osídleno Němci. Pokud jde o germanizaci, pak pražská organizace NSDAP navrhovala, aby ten z Čechů, kdo takové dobrodiní odmítne, byl bez dalšího zlikvidován.

Naší jedinou šancí, abychom mohli přežít, byla totální porážka Německa a vítězství spojenců v druhé světové válce. Po jejich boku naše zahraniční jednotky bojovali na východě i západu. Též český vnitřní odboj přispěl k porážce Německa. Zaplatili jsme však krvavou daň, na 360 tisíc našich lidí ve válce padlo nebo bylo Němci zavražděno. Okupanti naši zem vyrabovali, hospodářsky vysáli. Dosud nám SRN, která je nástupnickým státem hitlerovského Německa, zaplatila na reparacích asi 0,4% z celkové reparační částky. Mezinárodní právo jasně stanoví povinnost agresora, aby zaplatil oběti agrese škody, které jí agresí vznikly. Nadto povinnost Německa zaplatit nám reparace jednoznačně vyplývá z Pařížské reparační dohody.

Spojenci, především Američané, Sověti, Angličané, Francouzi, porazili Německo, okupovali ho. Díky tomu náš národ existuje. Další poválečné generace se rodí. Národ žije. Všichni ti, co nemohou přijít Rusku, jež je nástupnickým státem Sovětského svazu, na jméno, by si tuto skutečnost měli uvědomit. Bez tohoto vítězství by se totiž již ani nenarodili. Měli bychom proto být všichni vděční všem vítězným mocnostem, tedy i dnešnímu Rusku, že můžeme žít, a to dokonce v zemi, jíž nám odkázali naši předkové jako historické sídelní území.

Kdo plivá na Rusko, plivá na jeden z vítězných států, který umožnil další existenci našeho národa, obnovu naší státnosti, i život každého z nás, a to samozřejmě i těch „rusobijců“. Nezapomeňme, že vděčnost patří k lidským ctnostem. Chovejme se všichni podle toho!

J. Skalský