Jak se učil dějepis na školách v době německé okupace
Václav Buben

Vyučování dějepisu bylo na českých školách úplně zastaveno, protože bylo prodchnuto duchem Palackého.

František Palacký, slovanský učenec světového jména, básník a filosof, napsal dílo "Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě". V tomto díle na podkladě historických dokumentů s neúmornou pílí, s nestranností a nesmlouvavou objektivitou vědce vylíčil dějiny českého národa, vystihl a vyslovil smysl českých dějin a určil také dějinné poslání národa pro budoucnost. Český národ jej z úcty a vděčnosti nazval Otcem národa.

Až do Palackého neměl národ úplných dějin. Mnohé bylo bezděčně i úmyslně líčeno jinak, než se skutečně stalo. Zvláště význam Mistra Jana Husa, Jana Žižky a Jana Amose Komenského byl tendenčně a někdy i lživě skreslován, protože ti, kteří nejvíce prospěli svému národu, nemohli pochopitelně nalézt milosti před očima cizácké vlády. Palacký očistil české dějiny od omylů i tendenčních lží. Pozvedl soustavně ubíjené sebevědomí českého lidu tím, že prokázal, že dějiny českého národa mohou mu býti jen ke cti.

Mistr Jan Hus byl nejen veliký Čech, ale i vynikající Evropan a svým hrdinným bojem za svobodu přesvědčení sloužil všemu lidstvu. On to byl, který k nám přinesl myšlenky velikého anglického myslitele a reformátora, bojovníka za mravní obrodu, Johna Wycliffa, šířil je u nás, hájil je a zůstal jim věren. Husitský boj jeví se v díle Palackého tím, čím ve skutečnosti také byl, to jest mohutnou revolucí mravní a sociální, bojem o svobodu duchovní, o nejsvětější lidská práva. Část Husových stoupenců měla již tehdy komunistické zřízení. Nebylo u nich soukromého majetku, vše patřilo obci, nebylo stavovských výsad, nazývali se a byli si bratřími a sestrami.

Český národ přijal snahy o mravní obrodu a sociální spravedlnost s vroucností jemu vlastní a jejich jménem dovedl vítězit nad mnohonásobnou hmotnou přesilou. Tento zápas o svobodu ducha, o sociální rovnost a o spravedlnost se vine českými dějinami jako rudá stuha.

Palacký miloval svobodu nade všechno, prohlašoval ji za nejcennější majetek lidu, ale vždy dokazoval, že v ní jest třeba jednoty, autority a kázně. Ukázal také, jak odklon od ideálů demokracie v době feudální zhoubně působil na ducha národa a že jej přivedl na okraj záhuby. České povstání, jímž počala válka třicetiletá, nebylo povstáním lidu. Bylo organizováno pány a šlechtou, kteří neuměli a nemohli podnítiti zotročený lid k nadšené spontánní akci, jak tomu bylo v době Husově. Výsledkem bylo třistaleté otroctví, duševní i hmotná bída pod vládou německých Habsburků.

Palacký ukázal národu bezpečnou cestu, již dedukoval z českých dějin a po níž bylo možno dospěti ke svobodě: "Kdykoli jsme zvítězili, dálo se to pokaždé více převahou ducha, než mocí fysickou." Národ ochotně vstoupil na tuto cestu a usiloval vždy o kulturní vzestup, aby se stal silným mravností a vzdělaností.
V tom smyslu nesla se i práce českých umělců, Smetany, Alše, Myslbeka a celé řady jiných. Duchem Palackého bylo prodchnuto i úsilí T. G. Masaryka a Edvarda Beneše o osvobození československého národa. Vždyť tento národ bojem o vlastní svobodu bojoval i o svobodu lidstva vůbec.

Palacký dokázal, že český a slovenský lid má právo na svůj vlastní stát a učil jej víře, že ho také dosáhne, bude-li se o to všemi silami snažit, zůstane-li věren svým ideálům a najde-li své místo ve velké rodině národů. Palacký také národu toto místo jasně ukázal r. 1867. Tehdy se Rakousko-Uhersko rozdělilo na dvě části, spojené společnou osobou panovníkovou, na část uherskou a předlitavskou. V uherské části měli Maďaři udusiti Slováky a Srby, v Předlitavsku měli Němci vyhladiti Čechy. Takový byl vládní plán ke zjednodušení poměrů v říši.

V této těžké době ukázal nám Palacký jasně, odkud máme a můžeme očekávati záchranu. Navštívil ruskou akademii věd, jejímž byl členem, a zúčastnil se manifestačním způsobem slavnostní schůze této akademie. Rakouská vláda chtěla ho proto zatknout, ale nenašla k tomu dost odvahy.

Dějiny Palackého jsou dokumentem našeho odvěkého zápasu s Němci, který byl vždy, dnes o tom nelze pochybovati, službou všemu lidstvu. Němci vždy považovali český národ za nebezpečnou hráz, o níž se tříštily vlny nenasytné německé rozpínavosti. To budilo jejich nenávist ke všemu českému, proto ustavičně provokovali k zápasu. Palacký byl v soudech velmi umírněný a opatrný, vždy přísně objektivní a neváhal říci i pravdy národu nepříjemné. Napsal-li v r. 1875, že Němec nebyl nikdy k Čechovi spravedlivý, nebyl-li k tomu okolnostmi donucen, vyslovil jen skutečnost zjištěnou vědeckým bádáním, které ho také dovedlo k přesvědčení, že nejvýraznější rysy německé povahy jsou náruživost a rozpínavost. Věřil vždy ve spravedlnost a proto také v konečný pád Němců. Předpověděl, že Slované sami zápas s Němci nevyvolají a nerozpoutají, že k němu budou Němci donuceni a že z něho vyjdou vítězně. Napsal o tom: "Ať potom štěstí válečné kolísá nějaký čas nerozhodně sem a tam, nakonec, tím jsem si jist, budou Němci přesilou na východě a na západě přece udoláni, a snad nadejde doba, kdy klnouti budou i památce muže pěti miliard, * až totiž oněch pět miliard budou muset i s úroky vrátit." Tato předpověď stala se skutkem.

Revoluce Masarykova jeví se ve světle dějin Palackého jako plynulý vývoj dějin českého národa a týmž duchem je ovlivněna i revoluce dnešní, která znamená uskutečnění staré slovanské touhy po svobodě, po těsném soužití s bratrským národem ruským a po mírumilovném soužití s kulturními národy západní Evropy. Podkladem tohoto vzájemného poměru bude s naší strany nejen úcta a vděčnost, ale i láska.

Uvážíme-li toto vše, nepřekvapí nás, že němečtí okupanti, kteří veškerý smysl svých dějin, všechnu morálku vtěsnali do hesla: "Macht geht vor Recht", zakázali vyučování dějepisu na českých školách, že Suchardův pomník Palackého musel zmizet jako všechno ostatní, co nám připomínalo Otce národa. Vyučování dějepisu ve školách mělo býti obnoveno až po revisi a "úpravě" dějin ve smyslu nacistickém. S tímto překrucováním a falšováním dějin českých bylo ihned započato. Zacházelo to v mnohých směrech až do směšnosti a nestoudnosti.

Ministerstvo školství po dohodě s říšským protektorem (výnos ze dne 16. VI. 1941, č. 15728/41-1/5), zřídilo v Rankenheimu u Berlína kursy pro učitele dějepisu na českých školách národních i středních. Účastníci byli prostě úřady vybráni a do kursu nakomandováni. Byli ve skupinách po šedesáti lidech transportováni vždy na deset dní do Rankenheimu, aby byli infikováni jedem německy upravené historie, zkroucené a zfalšované. Byli tam obklopeni personálem, který dával nepokrytě najevo, že se s Čechy zahazuje jen z úřední povinnosti.

Místnosti, ve kterých byli účastníci kursu ubytováni, byly {se zřejmým úmyslem psychologického působení na osazenstvo) označeny názvy území, která Němci v prvé válce světové ztratili (Danzig, Zingtau a podobně). Působilo komicky, že tedy i na společníku Osy, Japonsku, hodlali Němci jednou vymáhat navrácení kolonií (Zingtau, Kiaučau). Takové bylo jejich přátelství ke všem spojencům.

Většina účastníků prošla dvěma kursy. V prvním byl probírán poměr Čechů a Němců v "českomoravském prostoru" (jaké to hnusné označení území našeho státu!), ve druhém byla osvětlována nacistickým světlem ona údobí německých dějin, která Němci považovali za zvlášť důležitá: reformace, protireformace, Hansa, řád Německých rytířů, světová válka, Versailles a samozřejmě i "vítězná" budoucnost Německa.

V přednášce dr. Müllera ,,0 německé krvi v Čechách a na Moravě" museli účastníci vyslechnouti i takovou nehoráznost, že v českomoravském prostoru existují pouze dva druhy lidí. Jedni, kteří mají rodové jméno německé a u nichž je proto nesporný německý předek po meči, a druzí, kteří mají rodové jméno české a ti mají jistě německého předka po přeslici. Jak bylo českým učitelům a profesorům, když museli mlčky poslouchati takové ubohosti? Jsou duševní utrpení, která nejsou menší muk tělesných.

Na německých školách se ovšem vyučovalo dějepisu velmi pilně. Celý jeho smysl lze ystihnouti stručně takto: Není českého národa, není české kultury,

vědy a umění. Vše, co Češi mají, je naše. Vše, co je tu krásné, jsme budovali my. Jste v prostoru od věků německém. Jste tu doma a pány. Žijete mezi lidem, k němuž můžete cítit jen opovržení a nenávist. Vůbec vše, co není německé, jest hodno jen opovržení a nenávisti. K tomu přistupovalo nadšené opěvování nacistických náčelníků a probouzení nezkrotné nenávisti k národům, které se ohradily proti německé rozpínavosti a opovážili se "nadlidem" odporovati. Německo nade všecko! Co není německé, budiž nenáviděno do morku kostí, hubeno a ničeno tvrdě a nelítostně až do úplného vyhlazení.

Ne Palacký, ale pověstný dr. Pfitzner znal a vystihl smysl českých dějin. "Malý národ uprostřed německé národní půdy a německého životního prostoru, jako jsou Češi, národ, který obdržel nebo převzal všecky životní podmínky (v koncentrácích?) a kulturu od Říše (dík, že ne, protože kdyby se tak bylo stalo, ležel by dnes rozdrcen pod koly dějin), musí si konečně v nové Evropě uvědomiti, že jediný smysl jeho dějin může spočívati jenom v nejužší spolupráci s německou Říší a národem a že vlastní

A přece se splnilo! Nezapomeneme nikdy, že se tak stalo zásluhou slavné Rudé armády, Američanů a Angličanů. Uskutečníme odkaz Palackého, nejužší spojenectví se slovanskými národy Sovětského svazu, k nimž nás poutá nejen vděčnost, ale i staré bratrské city lásky. V rámci spolupráce se Sovětským svazem budeme pracovati na poli hospodářském a kulturním se západními mocnostmi, s Anglií, Francií a Spojenými státy.

Budeme vždy plniti odkaz velikého Mistra Jana Husa, učitele českého národa slovem, životem i smrtí: "Hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti." Že život ve lži horší jest smrti, pocítili jsme plně v těch černých šesti letech nacistického panství, a tj. novým důvodem, proč chceme zůstat vždy věrni odkazu Františka Palackého.

Zde byl jeden ze zdrojů naší síly a schopnosti překonati neuvěřitelné násilí fyzické morální, které na nás bylo v době okupace pácháno, a vydržeti až do vítězství.

Z knihy „Šest let okupace Prahy“, vydal osvětový odbor hl. m. Prahy v r. 1946.

Pro České národní listy připravil P. Rejf