2.7.2019 Veronika Sušová-Salminen

Veronika Sušová-Salminen ukazuje na případu summitu G20, že Rusko stále, i přes pokusy izolovat ho a zadržovat, zůstává významným hráčem mezinárodní politiky.

Celkem 13 schůzek prezidenta Vladimira Putina na summitu skupiny G20 v japonské Ósace dokazuje nejenom to, že dvoustranná jednání jsou v současnosti ve flóru, ale i skutečnost, že mezinárodní izolace Ruska není a nebude na pořadu dne. To platí i navzdory tomu, že Rusko je stále na seznamu řady sankcí ze strany Evropské unie, USA, Kanady a Japonska.

Vladimir Putin zahájil svůj pobyt v Japonsku jednáním s lídry skupiny BRICS, prezidenty Brazílie, Číny a Jižní Afriky a premiérem Indie. Po společném jednání se pak sešel soukromě na dvojstranné jednání s prezidentem Jižní Afriky Cyrilem Ramafosou a následně jednal společně s prezidentem Číny Si Ťin-pchingem a premiérem Indie Nárendrou Módím, tedy ve formátu RIC. Dá se tak konstatovat, že Brazílie poněkud zaostala za ostatními členy – s brazilským prezidentem Jairem Bolsonarem se už Putin na dalším jednání nesešel. Signál je to výmluvný (ovšem ne neočekávaný). Formát RIC tak zřejmě bude v nejbližší době funkčnější – i když se tak fakticky omezuje jen na oblast Eurasie.

Z blízkovýchodní oblasti, která je pro Rusko významná z hlediska energetické geopolitiky i z hlediska snahy balancovat zde destruktivní vliv USA, se Putin sešel v rámcích summitu se saúdským princem Mohammadem bin Salmanem (a tématem byla mimo jiné dohoda OPEC+) a s egyptským prezidentem Abd al-Fattáhem as-Sísím, který patří mezi další ruské spojence (zde má Rusko zájmy energetické i bezpečnostní). A konečně s tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem nepochybně probral řadu aktuálních témat počínaje nákupem systému S-400 a napětím kolem syrského Idlíbu konče. Ovšem stranou nemohla zůstat ani otázka Íránu, i když o konkrétních výstupech nemáme zprávy.

Zahraničněpolitickou osou samou o sobě byla samozřejmě očekávaná schůzka s americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Od posledního setkání v Helsinkách uplynul skoro rok a vztahy mezi USA a Ruskem se od té doby rozhodně nezlepšily. Naopak se napětí spíše stupňovalo spolu s novými americkými sankcemi vůči Rusku. Tentokrát ovšem Trump jednání nezrušil a ke schůzce došlo (přestože původní Trumpova podmínka, tj. propuštění ukrajinských námořníků, nebyla splněna). O konkrétních výsledcích se dá jenom spekulovat, nicméně hlavní informací bylo zahájení konzultací o obnovení dohody Nový START, která se týká omezení strategických ofenzivních zbraní jaderného charakteru. Dohoda omezuje počet umístěných raket, bombardérů a jaderných hlavic a také celkový počet odpalovacích zařízení pro oba signatáře. Platí do roku 2021, takže její nové vyjednání je na pořadu dne. I když mnohem akutnější se nyní jeví to, jak bude Rusko postupovat ohledně vypovězení dohody INF. K tomuto tématu z Ósaky nic konkrétního nezaznělo i proto, že Vladimir Putin se před jednáním s Trumpem nechal slyšet, že USA z dohody INF „fakticky odešly“. Další signál, že Rusko asi nebude tou stranou, která INF „zachrání“…

Putin si pro jednání s Trumpem předem připravil půdu rozhovorem s deníkem Financial Times, kde kritizoval „liberalismus“, multikulturalismus a „liberální“ migrační politiku, Trumpa pak chválil jako nekariérního politika, který „cítí, co volič potřebuje“. Velmi konvenční kritika liberalismu, mimochodem velmi konzistentní, z úst ruského prezidenta vzbudila poprask. A samozřejmě o dost větší než například to, jak se Putin na okraj summitu G20 vyjádřil o potřebě boje proti klimatické změně, který Rusko podporuje, takže bude plnit Pařížskou dohodu. „Chci připomenout, že podle informací Rosgidrometcentra je oteplování v Rusku dva a půl krát rychlejší než celkově na planetě. To je pro nás velmi vážná výzva. Musíme tomu porozumět. Zde tkví příčiny povodní či tání permafrostu, na kterém máme sídla s dost velkým počtem obyvatel. Musíme pochopit, jak reagovat na změnu, která se tam odehrává.“ Vedle například situace kolem Íránu je klimatická otázka dalším konstruktivním bodem ruské zahraniční politiky ve vztahu k EU a dalším západním zemím.

S Vladimirem Putinem jednali potom také představitelé tří velkých evropských velmocí – Angela Merkelová za Německo, Emmanuel Macron za Francii a Theresa Mayová za Velkou Británii. Poslední schůzka byla podle očekávání nejnapjatější vzhledem k aféře Skripalových. Podle všeho byla britská premiérka v postoji vůči Putinovi tvrdá a Putin měl na její požadavky podle slov svého mluvčího „dostatečně hlasitě“ odpovědět. Ohledně celé kauzy k žádným posunům samozřejmě nedošlo. Britové trvají na ruské vině, Rusové ji odmítají. Atmosféře jednání obou státníků nepomohl zřejmě ani už zmíněný rozhovor s Financial Times, který problém kauzy Skripal znovu „rozvířil“.

Na okraj jednání, během tiskové konference k summitu, ovšem Putin uvedl pozoruhodný „jinotaj“, který si zaslouží ocitovat v plném znění, neboť o atmosféře jednání s britskou premiérkou (která schopnost hrát diplomatický poker moc neprojevila) svědčí dostatečně: „Chtěl bych vás upozornit, že naše kroky ve vztahu k partnerům budou vždy zrcadlové. Tak jak se chovají oni k nám, tak se my budeme chovat k nim. Chci, aby si to všichni pamatovali.“

S Angelou Merkelovou měl Putin hovořit především o Ukrajině a o tom, zda bude pokračovat normandský formát. Ovšem v pozadí byly samozřejmě i ekonomické zájmy – plynovod Severní proud 2, který je silně kritizován Spojenými státy (zajímavé je, že na otázku, zda o Severním proudu s Trumpem jednal, Putin neodpověděl). Ukrajina a normandský formát byly i tématy jednání s Emmanuelem Macronem, kterého ovšem zajímalo také téma Íránu a Sýrie. Minimálně v tom prvním (Írán a jaderná dohoda JCPOA) jsou Rusko a západní země spojenci, nikoliv naopak. Téma budoucnosti normanského formátu se bude podle všeho těžko řešit před parlamentními volbami na Ukrajině.

Ovšem nejde si nevšimnout, že v kalendáři ruského prezidenta chyběla jednání s představiteli Evropské komise a EU. Je možné spekulovat, zda proto, že jsou na odchodu (což je ale Theresa Mayová také), nebo spíše proto, že ruská strana dala přednost pro sebe výhodnější velmocenské dvojstranné hře s tradičními partnery v rámci Evropy…

Konečně nezanedbal Vladimir Putin ani asijskou osu. Jednal pochopitelně s hostitelem summitu japonským premiérem Šinzó Abem a jihokorejským prezidentem Mun Če-inem. Mimochodem, jednání s Abem bylo jediným jednáním Putina, po kterém následoval briefing obou státníků. Tématy jednání byly nejméně tři okruhy: další hospodářská spolupráce Ruska a Japonska, problém mírové dohody a situace na Korejském poloostrově. Podle všeho v případě mírové dohody a územního vyrovnání (otázka Kurilských ostrovů) k novému posunu nedošlo, jednání dál pokračují. Hospodářská spolupráce a Severní Korea se projednávaly i na jednání s jihokorejských prezidentem. Putin se snažil zužitkovat svoje jednání s Kim Čong-unem v dubnu letošního roku, které se – když už nic jiného – snažilo udržet větší ruskou účast ve hře o Severní Koreu.

Ovšem určitou informací je samozřejmě i to, s kým se v rámci summitu G20 Vladimir Putin na dvojstranným jednání z nejrůznějších důvodů nesetkal. Bylo to celkem 7 zemí – vedle představitelů EU se jednalo o Argentinu, Austrálii, Mexiko, Itálii, Indonésii a Kanadu.

Izolace Ruska tedy stále není na pořadu dne, i když by se to zarytým „rusobijcům“ nepochybně zamlouvalo. Ukazuje se minimálně to, že vnitřní diverzita skupiny G20 současnému Rusku s jeho rozkročenými zájmy a aktivní mnohasměrnou zahraniční politikou skutečně vyhovuje mnohem více, než tomu bylo v případě dřívější skupiny G8. Už jen proto, že skupina G20 mnohem spíše odpovídá změnám v globálních mezinárodních vztazích a ekonomice za posledních 30 let.

casopisargument.cz