I my, vlastenečtí Češi, máme připravené náměty pro rozhovory s vládou SRN

Pokud jde o návrhy tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu, o kterých by Německo mělo vést dialog s ČR, pak je třeba zcela jednoznačně říci, že o otázkách vyhnání Němců a o jejich diskriminaci, jsou jakákoliv jednání zcela zbytečná. Proč? Německé obyvatelstvo jsme nevyhnali, ale v souladu s rozhodnutím vítězných spojenců, přijaté na konferenci v Postupimi, jsme přesídlili do Německa. Za provedení přesídlení jsme od spojenců obdrželi mimořádně  vysoké ocenění, a to jak od amerických, tak i sovětských představitelů.

Takže vyhnání se nekonalo. Šlo o přesídlení německého obyvatelstva. Pokud Němci mají proti němu nějaké námitky, pak by se měli obrátit na USA, Velkou Británii a Ruskou federaci. Nikoliv tedy na nás, nikoliv na Poláky!

Další částí tématu, jenž Němci hodlají otevřít je diskriminace německého obyvatelstva po válce. Opět je třeba zásadně upozornit na to, že již Krymská konference, která se konala v únoru 1945, rozhodla o německých reparacích a jejich formách. Jednou ze schválených forem  bylo  i „použití německé práce“.  Pakliže Německu se nelíbí, že část německého obyvatelstva byla nasazena na nucené práce, které byly  jednak formou reparací a jednak zcela pochopitelným opatřením vzhledem k tomu, že Němci téměř do posledních bojů vedli válku barbarsky. Ničili vše, co mohli, aniž by šlo o nějakou vojenskou nutnost.  I v tomto případě lze  odkázat Německo na vítězné spojence.

Uvedené otázky  Německo může projednat se spojenci, USA, Velkou Británii a Ruskou federací. Může tak učinit kdykoliv, pokud spojenecké státy uznají takovéto jednání s Německem za produktivní.  Je třeba si uvědomit, že po kapitulaci Německo delší čas nemělo vlastní vládu. V Německu vládli spojenci a zavazovali se nejen jménem svým, ale i jménem poraženého Německa, v němž vykonávali veškerou moc.

A pokud jde o dekrety prezidenta republiky, pak na jednání o nich v žádném případě nepřistoupíme. Dekrety jsou od r. 1946 součástí našeho právního řádu jako zákony a ústavní zákony.

Přesto však téma k jednání s německou vládou máme. A to jsou reparace. Němci nám dluhují cca 360 miliard předválečných korun. Z této částky nám dosud zaplatili 0,4 %. Téměř 3,5 bilionu korun nám dluhují, pokud nezapočítáme částku z prodlení.  Naše právo bylo založeno Pařížskou reparační dohodou a následnými smlouvami.

V letech 70. minulého století, když  k nám začali jezdit ústavní činitelé SRN, počínaje W. Brandem a konče H.-D. Genscherem, slibovali nám, že reparace zaplatí, jakmile dojde ke sjednocení Německa. Když se Německo sjednotilo prosil nás H.-D. Genscher ještě o malé strpení, pokud se neuskuteční volby v Německu. My jsme to strpění měli. Ale pan ministr Genscher  a jeho diplomaté však si na zaplacení reparací nechtěli poté ani vzpomenout. Jednání s nimi bylo nemožné. Dodnes se své reparační povinnosti Němci vyhýbají.

A přece je vše zcela jasné. I jeden z principů mezinárodního práva říká, že agresor je povinen své oběti zaplatit škody, které ji vznikly v důsledku agrese. Dodnes si nikdo nedovolil zpochybni pravdu, že Německo bylo agresorem, tudíž povinnost platit reparace se vztahuje na jeho nástupnický stát, kterým je Spolková republika Německo. Vše je jasné a zcela průhledné. Nyní jde jen o to, aby Němci konečně svou povinnost zaplatit nám reparace začali bez zbytečných odkladů plnit.

J. Kovář