Hrst vzpomínek děkana Wonka na zářijové dny roku 1938 v pohraničí

Je to teprve a výjimečně podruhé, kdy začínám svou úvahu vzpomínkou na katolického kněze. Tím prvním byl u mne milovaný J.Š. Baar, přesto si to manětínský děkan František Wonka zaslouží. Patří k těm duchovním, kteří svůj úřad spojili s vlastenectvím a plně mu sloužili až do smrti. Tento rodák z Úpice v Podkrkonoší přišel jako kaplan do Manětína na svou první štaci v roce 1925. A když zde v roce 1967 zemřel vyprovázela jej spousta lidí z okolí, třebaže vydatně pršelo. Více jak dvě tisícovky občanů to považovala za svou povinnost. Wonka se věnoval historii, bádal v archívech, mnohé toho sepsal i vydal. Několikrát jsme se míjeli, ovšem osobní setkání nebylo. Za to Josel Vorel, jeden z těch , kteří zachraňovaly původní domky a v Rabaštejně nad Střelou / nejmenší město v Evropě/, nedaleko Manětína, s tím jsem se osobně znal i s jeho synem. V jednom domku zřídil místní muzeum.
Od něj jsou i vzpomínky různého druhu, i děkanovy záznamy z doby před Mnichovem. Poslechněte si tedy....

Dnes v neděli 11. září 1938 se koná pouť v Mariánské Týnici u Kralovic / dnes okresní muzeum/. Je to pouť prosebná, k oslavě 20. výročí naší republiky. Spolu s manětínskými občany jsem měl tu poctu a štěstí, že jsem na mši byl pověřen kázáním... Odpoledne jel z Kralovic zvláštní vlak do Kožlan, kde si účastníci prohlédli rodný domek prezidenta dr. Edvarda Beneše. Na vížce Mar. Týnice vlál československý prapor... Jenže nastal prudký vítr večer a prapory roztrhal, musely se sejmout.

Ve středu 14. září uplynul rok od smrti prezidenta T.G.Masaryka. Na všech úředních budovách, i samozřejmě na děkanství byly vyvěšeny smuteční prapory. Od neděle již rozhlas vysílal básně a příhodné texty k tomuto smutnému výročí. Zde malá poznámka - kolik vzpomínek bylo letos? A jaká odezva v tisku? Ráno se roznesla městečkem zvěst, že betonové pevnůstky jsou plně obsazeny vojáky, všichni záložáci od 30 let výše byli mobilizováni. Matky si vyzvedávaly děti ve škole, aby se tatínek mohl s nimi rozloučit. Na náměstí už stojí dva autobusy místního dopravce, první pojede do Kralovic, druhý do Dolní Bělé, kde záložáky vystrojí. A za mnou přibíhá nevěsta, zda bych je honem neoddal, ženich bude co nevidět rukovat. Měli v neděli třetí ohlášky, tak prosím, zda by to šlo. Během půlhodiny tu byli oba, jen tak, bez slávy, vždyť ženich ještě ráno pracoval na stavbě kasáren nedaleko. A hlásí se další vdavekchtivá na protokol....

Já šel mezi lidi, i s některými se chci rozloučit. Zastavil jsem se s jedním, byl poloněmec, dítě v náručí, žena s dcerkou vedle oči plné slzí. Je vidět jak jsou vojáci rádi, když se lidé přišli s nimi rozloučit. A svorně nadávají na Hitlera, na jeho štvavou řeč. Ptám se sám sebe, jak by ta válka asi dopadla, porazil by David Goliáše, toho vzpurného Hitlera?

Vítr prohání mračna, černé prapory se třepetají a lidé si sdělují zprávy, jak po onom projevu z Norimberka řádili ordneři z Henleinovy strany. Jako na zavolanou vjíždí na náměstí nákladní auto, plně naložené kufry a peřinami, na korbě i několik lidí. Zastavují a sdělují, že utíkají od Žlutic, po krátkém odpočinku pokračují dál. A já slyším od lidí k tomu "to je všechno , co jim zbylo..." ,"to mají ještě štěstí, že vyvázli zdraví"....

Je sobota 17. září a moje nadšení dostalo sprchu. Byl jsem v kanceláři panství Lažanských a pan ředitel při hovoru o situaci je velmi zdrženlivý, spíše rozumář. Na mé názory odpovídal, že musíme důvěřovat vláda a prezidentovi, oni přece mají přesnější informace, než my tady. Pokud seznají, že naděje na úspěch není, náš národ se dát vytlouct od Němců a zem zpustošit? A pan ředitel rozšafně dokládal : " Dějiny národů jsou jako pohyb kola - nahoru, dolů. Marné je se tomu vzpírat. Už jsme byli několikrát dole a zase jsme se zvedli. A on ten Hitler také nebude věčně mít vrch. A pokud jde o naše spojence, rozumí opravdu naším problémům? jestliže řeknou -dobře, Němci chtějí do říše, tak jim vyhovíme a odřízneme ten kus od republiky. A když dojde na celé Československo? Třeba zvážit, zda po nějakou dobu pracovat a žít třeba v porobě, než se dát vybít...." Je to tvrdé, ale jak s tím polemizovat? Skutečnost a ideál se někdy tvrdě střetnou, stále věřím, že ty chmurné zvěsti se nenaplní.

Je neděle 18. září a já jsem nesvůj. Chodím teď pozdě spát, poslouchám i noční zprávy ve 22 hodin, někdy chytám Itálii a naposled Moskvu. Vím, že to někdy tam přehánějí, stejně jako ze stanice Lipsko. Ale od nich to beru, řeže do těch, kteří jsou tak vášnivě proti nám. Napsal jsem do svého rodiště v Úpici. Pozval bych je sem, ale bylo by to jako útěk z bláta do louže. I odsud se už několik lidí vystěhovalo další se chystají. Většinou zatím manželky a děti úředníků, a sice k příbuzným. Jiní se hrozí myšlenky, kam by se vrátili, nemají nikoho ve vnitrozemí. My z děkanství neodejdeme, zůstaneme tady s lidmi, ať se děje, co se děje. Někteří lidé se začínají předzásobovat potravinami.

Dnes je úterý 20 září a mám radost. Obdržel jsem dopis z Úpice, sdělují mi, že jsou již připraveni na útěk. Stejně mají vše přichystané i děti, všichni obdrželi masky. Už třetí rok dojíždějí do českého gymnázia v Trutnově a Zoruška- studentka mi připsala: Chodím teď do školy málo, všichni tu mají strach. Já se ale nebojím. A ten osmiletý Radko zase připsal : Milý strýčku mám plynovou masku a vypadám v tom hrozně. Když si při takové četbě uvědomíte, že jsou ohroženy i malé děti, dostáváte až vášnivou odvahu. Jaképak vyjednávání v Berchtesgadenu, když naše spravedlivá věc je jasná, Vždyť my od nikoho nic nechceme, nikomu neškodíme.

Je 21. září v tuto středu se koná v Manětíně i výroční trh. Výjimečně se nesplnila zdejší pranostika, že o něm vždy prší. Je tu dokonce i víc krámků, než by se na dané poměry očekávalo. Ale ubylo návštěvníků a - nepřišel ani jeden Němec.

V neděli večer jsem zachytil italský rozhlas, bylo to po řeči Mussoliniho. A všem Italům bylo prý zřejmé, že dneškem přestávají hranice Československa existovat a tím i my jako stát v dané podobě. Nechtěl jsem zmeškat naše zprávy, rozhlas po celý den upozorňoval, na ohromnou vážnost situace. Za prezidentem přišli francouzský i anglický velvyslanci a žádali o přijetí požadavků, což znamená vydání, tedy ztrátu oblastí, kde žijí Němci. V sedm hodin večer slyším v rozhlasu přestávkový signál, zprávy, zas onen signál a tak se to několikráte opakuje. Je po čtvrt na osm a stále ty akordy z Vyšehradu ....

Co se to děje, nemají to ještě sesumírované, nebo ohlásí podrobení? Splnilo se žel to poslední. Těžko to říkal hlasatel do mikrofonu a ještě hůře se to poslouchalo nám:
"....vláda československé republiky přijímá návrhy, které předložily Anglie a Francie společně Československu, aby.....“.

Citoval jsme tu drobné vzpomínky, vlastně střípky, jednotlivých dnů před Mnichovem. Pan děkan potom z nich vytvářel záznamy, použil je do svých pojednání a tištěných úvah. Zobrazující pocity a jevy na malém okresním městě, v něm i v okolí žila početná německá menšina. Manětín se vsí Újezd byl naší poslední výspou za Protektorátu a je též známo, že jen děkan sám šel jednat s velitelem wermachtu, když byl Újezd obsazen neprávem.

Mám vůči současnému kléru u nás velké výhrady. Jestliže v případě Manětína jsem použil vzpomínky kněze, měl jsem pro to velmi pádný důvod. Pan děkan byl skutečný vlastenec, republiku miloval, kdežto nynější „otcové“ jsou již z cela jiného těsta. A proto uvádím vzpomínky pana děkana, aby měli i oni nějaký příklad hodný následování.
Josef Sedlák, Plzeň