Hrozba světové katastrofy stále existuje

Rozhovor Haló novin s bývalým poslancem Daliborem Matulkou

MH:   Čas velmi rychle letí a je to už 19 let, co jste společně s dalšími tehdejšími komunistickými poslanci jel do Bělehradu – a důvody byly zřejmé, bombardování letectvem USA. Vzpomenete si ještě někdy na tuto dramatickou dobu?

DM:   Nebylo to tak, že by během našeho pobytu v Bělehradu začalo bombardování. Naopak - začalo bombardování Bělehradu, a většina největších médií zahájila masivní propagandu, které jsme nemohli věřit. Bohužel i ČTK a naše hlavní média jen ochotně a úslužně papouškovala to, co odvysílala CNN, BBC apod. Dezinformační propaganda byla tak masivní, že jsme se rozhodli Bělehrad navštívit a pokusit se o pravdivé zdokumentování stavu. A tak jsme místo velikonočních radovánek sedli s Karlem Vymětalem, Vojtou Filipem a Vaškem Exnerem do auta a vydali se do Bělehradu.

A mimochodem - nešlo o bombardování pouze letectvem USA, jednalo se o akci NATO, kde významnou roli hrálo například i Německo, které opět oživilo své odvěké mocenské zájmy na rozbití jednotné Jugoslávie.

Byla to skutečně doba velice dramatická, na kterou nelze zapomenout. Podpora České republiky tomuto mezinárodnímu zločinu je jedna z věcí, kterou bychom neměli zapomenout nikdy.

MH:   Těžko si může někdo ze současníků, kteří si nepamatují druhou světovou válku nebo neprožili novodobé války, představit, v jaké jste tam byli situaci.

DM:   Já také patřím ke generaci, která druhou světovou válku nezažila, ale vyrůstal jsem v systému hodnot, kde lidský život byl považován za hodnotu nejvyšší, o vztahu práva a spravedlnosti jsem během studií psal studentskou práci a násilí na civilním obyvatelstvu (bez ohledu na jakékoliv politické motivy) považuji za nejhorší, čeho se lidstvo může dopustit. Pravdou je, že řada nynějších současníků žije v jiném hodnotovém systému, a to v důsledku prosazení havlovské politiky »pravdy a lásky«.

MH:   Můžete nám po letech popsat své pocity? Co jste tam viděli?

Popsat zevrubně všechny okolnosti naší tehdejší návštěvy Bělehradu by bylo na velice dlouhé povídání. Tak se omezím jen na to, co mi ve vzpomínkách utkvělo nejvíc.

DM:   Ani my jsme dopředu nevěděli, s čím můžeme při tomto svém »nezodpovědném dobrodružství« počítat. Ale byli jsme rozhodnuti zjistit pravdu a pravdivě o situaci informovat, jak jen to půjde. Nebylo jednoduché vůbec vyjet. Byli jsme poslanci parlamentu jedné ze zemí agresora, který se ve zjevném rozporu s mezinárodním právem dopouští válečných akcí vůči suverénní zemi a jejímu obyvatelstvu. Museli jsme tedy počítat s tím, že Srbové nás asi nepřivítají příliš vřele. Věděli jsme, že samotné diplomatické pasy, které jsme jako poslanci měli, nám v tomto ohledu asi příliš nepomohou, a když, tak snad jen při přechodu hranic. A tak jsme před odjezdem - a bylo to prozíravé - požádali o součinnost jugoslávskou ambasádu, kde nám vyšli vstříc a vybavili nás »bumážkou«, která nám zaručovala, že nás Srbové nezmasakrují hned po spatření SPZ českého auta, a domluvili pro nás kontakty na příslušné úřady v Bělehradu.

Mám s tím spojenu jednu vzpomínku: při jednání na ambasádě jsem snad jedinkrát v životě pocítil, že stranická legitimace člena komunistické strany také dovede otevírat srdce i dveře. To, že jsme byli poslanci za KSČM, nám tehdy skutečně pomohlo.

Asi každý z nás čtyř tehdejších poslanců si možná do paměti vtiskl něco trošku jiného - za ty dva dny jsme toho zažili opravdu hodně. Já zmíním jen ty momenty, které mnou »zamávaly« nejvíc:

Silný zážitek pro mne byl již pohled na vybombardovaný most v Novém Sadu. To je jen kousek od maďarských hranic, daleko od Kosova, kvůli kterému údajně NATO svou agresi rozpoutalo. Ten most byl v troskách, ale u něj velké množství květin. Nikdy jsem neviděl trosky takto uctívané. Dostalo se nám vysvětlení, že tento most byl vůbec prvním objektem, na který bomby NATO dopadly, a nebyla to letadla USA, kdo je shodil. Jednalo se o most velkého historického významu, neboť během druhé světové války z tohoto mostu Němci sestřelovali ranou do hlav Srby a pak je ještě dole na zamrzlé řece doráželi. Ten most byl tedy v paměti Srbů hluboce zapsán. No a bylo příznačné, že právě tento most, jako určité »sakrální« místo, směli nyní v rámci NATO jako první »cíl« vybombardovat Němci. Bylo to další utvrzení mého přesvědčení, že řízené rozbití Jugoslávie bylo organickou součástí revize a zvrácení výsledků druhé světové války v Evropě ve prospěch velkoněmeckých zájmů.

Druhým emotivním zážitkem pak bylo, když jsme sledovali následky bombardování Bělehradu samotného. Například pohled na vybombardování budovy ministerstva vnitra zápalnými bombami jen pár metrů od dětské nemocnice byl úděsný. Stejně tak zcela vybombardovaná teplárna, kde ze strážného zbyl jen škvarek a kousek pokoveného odznaku, který měl na rukávu. Bylo zcela zjevné, že bomby NATO (a musím říct, že s velikou přesností) byly zacíleny výhradně na civilní objekty a civilní obyvatelstvo. Oblíbeným cílem »hrdinů« v bombardérech NATO byly nejen v Novém Sadu, ale i v Bělehradu mosty. Bylo až neuvěřitelné, jak Srbové při své národní hrdosti večer co večer (bombardování začínalo s naprostou přesností vždy v 18 hodin) odcházeli na tyto mosty vytvářet živé štíty…

Policejní doprovod, který nám úřady v Bělehradu daly k dispozici, byl velice překvapen, že před 18. hodinou nehodláme zemi opustit a hodláme zde dokonce zůstat dva dny, tedy přes noc. Jeho příslušníci neměli z toho radost, měli mít na starosti naše bezpečí.

Bez zajímavosti nebyla ani naše návštěva televizní budovy opět v Novém Sadu při zpáteční cestě. Na tu návštěvu nebylo moc času (naši průvodci také koukali netrpělivě na hodinky, kolik zbývá do 18. hodiny) a nejprve nám nechtěli tuto návštěvu ani povolit. Budova byla kousek od vybombardovaných mostů a tlakovou vlnou byla značně narušená její statika. Pamatuji si, jak jsem se podivil, kolika nápisy (každý na vlastní desce a v jiném jazyce) je budova jako sídlo televize označena. Pracovníci televize se zase divili mému podivení, vždyť přece v jejich zemi žije několik národností a každá z nich má tedy právo mít svoji televizní redakci a označení budovy (jakož i vysílání samotné) tomuto faktu odpovídá. Hodně se divili, že u nás je to jinak a s národnostmi a národnostními menšinami zacházíme odlišně. No a vidíte - NATO svou agresi omlouvalo právě tím, že jsou tam utlačovány národnostní menšiny.

MH:   Jak jste vnímali nebezpečí, že by si během vašeho pobytu mohla nějaká bomba najít i vás?

DM:   No, bezstarostné přenocování v bombardovaném městě to samozřejmě nebylo. Nocovali jsme v hotelu v centru Bělehradu a nebylo nic příjemného slyšet výbuchy odhadem pár set metrů od nás. Takže moc klidného šlofíčka jsme neměli. Ale utěšovali jsme se tím, že cílem bombardování jsou především objekty infrastruktury, mezi které snad hotel nepatří. Dopadlo to pro nás dobře, ráno jsme se v pořádku setkali u snídaně. Ale přiznám se, že skutečný pocit bezpečí jsem měl až po přejezdu hranic do Maďarska.

MH:   Máte nějaké fotografie, videa, kterými můžete tehdejší válku dokumentovat? Nabídnete je nějaké paměťové instituci, nebo to zůstane v majetku vaší rodiny?

DM:   Měli jsme s sebou videokameru a pořídli jsme z celé »akce« videokazetu se záznamem všeho podstatného, čeho jsme byli za ty dva dny svědky. Tuto věc si vzal na starost Karel Vymětal. Po návratu pořídil několik kopií (někde doma také jednu mám) a mám informaci, že jednu kopii dal i na ÚV KSČM, aby byla k dispozici komukoliv, kdo o ni bude mít zájem, například okresním výborům KSČM. Do jaké míry bylo toto video distribuováno, nebo zda zůstalo někde na ústředním výboru »v šupleti«, to už nevím.

Jen tak pro doplnění chci říct, že Karel Vymětal cestu do Bělehradu po krátké době zopakoval, tentokrát se zpěvákem Statisem Prusalisem. Ten dokonce vystoupil na jednom z protestních koncertů na náměstí v Bělehradu a zazpíval tam píseň, kterou mimochodem přeložil do srbštiny Rajko Doleček. Oba tito vynikající muži již nejsou mezi námi, i takto bych rád připomněl jejich památku.

MH:   Po bombardování Bělehradu, zničení mostů a infrastruktury, zásahu do budovy srbské televize, jak jste uvedl, následovaly demonstrace v Evropě, vč. České republiky. Vzpomínáte si ještě na ty okamžiky? Já sama jsem se jedné takové demonstrace účastnila.

DM:   Nevím jak v Praze, ale v Brně jsem žádné větší demonstrace nezaznamenal, resp. mi neutkvěly v paměti. Já sám jsem v rámci tzv. poslaneckých pondělků, ale i mimo ně, podával zevrubné informace na drobnějších shromážděních a besedách, většinou stranického charakteru. Musím ale přiznat, že k mému zklamání z nízké míry solidarity zájem o toto téma brzy opadl.

MH:   Jak jste se jako poslanci po svém návratu zachovali? Pranýřovali jste útok a skutečnost, že letadla, která shazovala bomby, přeletěla území ČR?

DM:   To víte, že ano. Vždyť kvůli tomu, abychom zjistili skutečný stav věcí a informovali o něm, jsme tuto »akci« podnikli. V parlamentu jsme všichni čtyři hned po návratu několikrát patřičným způsobem vystoupili ve snaze o nápravu postoje České republiky. Je příznačné, že jsme neuspěli. Museli jsme si vyslechnout (hlavně od poslanců KDU-ČSL a ODS) rádoby vtipné poznámky o »cestovní kanceláři« pro výlety komunistických poslanců, že komunistům není nikdy možné věřit, a tudíž i teď lžou apod. Je zbytečné popisovat podrobnosti – pro ty, koho to zajímá, je průběh jednání Poslanecké sněmovny volně dostupný ve stenozáznamech na internetu, jednalo se o 11. a 12. schůzi z dubna 1999.

MH:   Jaké reakce tehdy mělo na naši společnost Havlovo »humanitární bombardování«? To je pojem, který »vešel do dějin« jako výsměch, cynismus, inu jako podstata Havlovy politiky »pravdy a lásky«…

DM:   Co na to říct? Já nevím, jak reagovala celá společnost, ale mám za to, že Havlův výrok o »humanitárním bombardování« odsoudila velká (ale nevím jak velká) část společnosti. Jenže při švejkovské povaze českého národa se tomu mnozí lidé jen trpce zasmáli, a nic. Jedním uchem, druhým uchem. Ten výrok by měl právo vejít do dějin tehdy, pokud by se mu za to dostalo defenestrace a spravedlivého zadostiučinění a pokud by si český národ řekl »A dost!«, a takovou politiku odmítl. Jenže to se nestalo, Havel si posbíral pár čestných doktorátů a národ nadále blbne.

Samozřejmě výrok o »humanitárním bombardování« byl organickou součástí Havlových žvástů o »pravdě a lásce«, součástí jeho hodnotového systému. Systému, kdy život obyčejných pracujících plebejců je cosi nicotného, hlavně když on a jeho kamarádíčci stojí na piedestalu a natírají svobodně tanky narůžovo. Ale jsem umírněný optimista a věřím, že všeho do času. Že jednou budou Havlovy výroky náležitě oceněny. Ale pro to musíme ještě hodně udělat.

MH:   O někdejší americké političce Madeleine Albrightové se nyní buď mlčí, nebo se říkají zpravidla okrajové a víceméně příznivé věci - vyšla jí v ČR objemná kniha, připomíná se, že nosila příležitostné brože k různým událostem a dokonce ji V. Havel navrhoval za svou nástupkyni. Ale kdo připomene, že se jí na Balkáně říká »balkánská řeznice«?

DM:   Její aktivity na Balkáně nepřipomenu. Ta dáma sama o sobě mě nikdy příliš nezajímala, byla pro mě vždycky jedním z oněch Havlových kamarádíčků se vším všudy. Tedy jednou z mnoha, co sdíleli stejnou zvrácenou stupnici lidských hodnot, a tedy není divu, že si ti dva tak rozuměli. Jen snad poznámku, že si nemyslím, že by tato ženská sama o sobě rozpoutala řeznictví na Balkáně. Ona sama tuto politiku rozhodujícím způsobem nevymyslela, byla ochotnou služkou zájmů jiných, avšak z titulu své funkce jejím symbolem. Myslím, že tak to i na Balkáně chápou.

MH:   Svět se zase nějak nebezpečně řítí... Kde vidíte zárodky ohňů, jež mohou rozpoutat požár světové války nebo velký regionální konflikt?

DM:   Jsou příčiny válek, které se v celých dějinách lidstva neustále opakují - náboženské války, války o nadvládu nad územím, o nerostné zdroje, o vodu apod. V moderní době - odhadem od poloviny 20. století - k nim přistoupila další příčina, a tou je zájem na co největším zisku z obchodu se zbraněmi. Obchod se zbraněmi se stal jedním z nejvýnosnějších kšeftů. A aby přinášel patřičné zisky, je logicky zapotřebí, aby byl i náležitý odbyt a obrat. A jak jinak než menšími či většími, ale hlavně neustálými válkami (»válka pro válku«) takový odbyt zbraní a obrat v obchodování s nimi zajistit?

V době bipolárního rozdělení světa existovala alespoň jakás takás korekce tohoto obchodu, neboť míra rizika jaderné katastrofy byla příliš veliká. Nyní je situace jiná - především světový kapitalismus akceptoval zbraně všeho druhu jako běžnou komoditu, se kterou se ve všemocném »tržním hospodářství« víc a víc kšeftuje. Jde prostě o jeden z kšeftů s lidskou blbostí. Kdyby nebylo lidské blbosti, nemohl by existovat obchod s drogami, se zbraněmi, s reklamou a neexistovala by církev.

Stále existuje hrozba světové katastrofy. Ta hrozba nepramení jen z prostého obchodu se zbraněmi, má příčinu mnohem závažnější. Světový kapitalismus naráží na meze svého přežití. Neumí se udržovat jinak než extenzivním rozvojem, tedy rozšiřováním své nadvlády nad těmi, na jejichž úkor udržuje svůj »blahobyt«. Na přelomu 80. a 90. let minulého století se světovému kapitalismu podařilo rozšířit vykořisťovatelská chapadla svého vlivu na většinu tzv. východního bloku. Načas to kapitalismu pomohlo udržet se při životě. Nyní už to opět nestačí a světový kapitál opět potřebuje metastázovat. Jenže zbytek planety svou kůži stále nechce na oltář kapitalismu obětovat a zdá se, že po dobrém to s ním nepůjde. A tak je tu opět hrozba jaderné války. Za této situace stačí pár pitomců s tlačítkem na spoušti a katastrofa je tu. V takové situaci nyní podle mého názoru jsme. Jediné, co nám zbývá, je vyrovnat se s pitomci a lidskou blbostí vůbec. Ale jak to zařídit, na to recept nemám.

MH:   Minimálně na ty mocné pitomce hlasitě poukazovat a varovat před nimi! Dovolte na závěr otázku: jste již mnoho let vzdálen od velké politiky, neschází vám?

DM:   No, jsem už druhým rokem tzv. státním rentiérem, tedy důchodcem. Takže teď mám víc času na různé zábavičky. Občas jdu na ryby, pokouším se o vytváření dřevořezeb, tu a tam s kamarády zabrnkáme na kytary a zabékáme si - no prostě jako každý důchodce, dokud zdraví dovolí. Nedá se říct, že by mi bylo smutno po velké politice, nikdy jsem jí moc nepropadl. V poslední době jsem z velké politiky spíš rozladěn, a to včetně politiky KSČM.

Ale po čem mi smutno opravdu je, je samotná legislativní práce. Tato jediná součást »velké politiky« mi skutečně chybí. A tak stále sleduji po internetu nové parlamentní tisky (návrhy zákonů), dělám si k nim poznámky, tu a tam k nim vyrábím i pozměňovací návrhy, i když musím přiznat, že většinou je to jen práce »pro šuplík«, o kterou téměř nikdo neprojevuje zájem. Napoleon v mé duši je z toho smutný. O to radostnější pak je, když se mi některý z nápadů podaří utajeně »podstrčit« některému z poslanců (a nemusí jít jen o poslance komunistické) a projde. To je pak radost!

Takže se mám vlastně dobře a utěšuji se tím, že si na mě někdo tu a tam vzpomene a třeba se i rozhodne o nějakou spolupráci požádat. To by bylo fajn.

http://www.halonoviny.cz/articles/view/47374390