Hornické město Roveňky. Historie a současnost
V Roveňkách v Luhanské lidové republice (LLR), ležící 30 kilometrů jihozápadně od Krasnodonu, žije necelých 50 000 obyvatel. Protéká jimi šest říček (například Nagolnaja či Roveněk), nachází se zde sedm rybníků. Největší jsou Valentinovskij, Balničnyj a Žukovskij. Osadu založili kozáci v roce 1793. Kolem roku 1875 tady začala na několika šachtách těžba uhlí. V roce 1906 byl otevřen pivovar a v roce 1934 Roveňky získaly statut města.
Za okupace 1942-43 byla práce na všech šachtách zastavena. Po válce byly znovu zprovozněny, v 50. letech byly postaveny šachty nové. Na jejich stavbě se podíleli komsomolci z celého Sovětského svazu. Mohutný rozvoj města nastal v 60. až 80. letech. Byly postaveny čtvrtě Hornická, Gagarina a Mládežnická, budovy podniků a škol, televizní závod Proton, infekční nemocnice, centrální poliklinika a lékárna, autobusové nádraží, kino Kosmos či sportovní areál Jubilejnyj. Rekonstrukcí prošel dětský letní tábor Lesnyje zori. V roce 1982 byl přestavěn Dům kultury Maxima Gorkého. V roce 1985 tu otevřeli hornické sanatorium Šachťorskije zori. V 90. letech vznikly soukromé podniky, zejména obchodní a dopravní. Byla založena šperkařská firma Agat. Od května 2014 jsou Roveňky součástí LLR.
Mladá garda
O zde vězněných a popravených pěti členech Mladé gardy jsem psal už v Haló novinách 30. 11. 2016. Byli popraveni před 75 lety, 9. 2. 1943, několik dní před osvobozením města. Nyní doplňuji několik informací. Na památníku, postaveném v roce 1965 na místě jejich popravy v Gremučem lese, jsou vyryta slova Julia Fučíka: »Ale i mrtví my budeme žít v části vašeho velkého štěstí: vždyť my jsme vložili do něj svůj život…« Dochoval se i vzkaz mámě od Ljubky Ševcovové na stěně vězeňské kobky: »Maminko, právě jsem si na Tebe vzpomněla. Prosím o odpuštění. Vzali mě na věčnost. Tvá Ljubaša.« Na stěnách jsou i jiné nápisy: »Umírám za vlast, ale jak čertovsky se chce žít.« »Živí, pomstěte nás.« »Lepší smrt, než otroctví.« »Umřu, ale nevzdám se.« »Brzy přijdou naši. Fašistické zmije, za nás si to zodpovíte.« Vzadu v cele je busta Ljubky Ševcovové. V malé kobce, kde noc před smrtí pobýval Oleg Koševoj, vidíme i bustu Olega. Před nemocnicí stojí busty všech pěti mladogvardějců. Nedaleko nemocnice se nachází památník sovětským vojákům, padlým při osvobozování města. V centru v parku na ulici Lenina vznikl v roce 1982 rozsáhlý památník Sláva - sousoší pěti mladogvardějců s věčným ohněm, hroby pětice a společný hrob 29 sovětských vojáků-osvoboditelů města.
Uhelné centrum
Město je centrem těžby kvalitního uhlí. Společnost Roveňkiantracit zde těží antracit na šesti šachtách. Společnost od loňského 1. března přešla pod tzv. vnější řízení - zůstává zatím ve vlastnictví ukrajinských oligarchů, ale je řízena LLR a daně platí do rozpočtu lidové republiky. Vzhledem k úplné hospodářské blokádě ze strany Ukrajiny musí společnost hledat nová odbytiště, zejména v Rusku. Postupně se je daří nalézat v ruských tepelných elektrárnách. Ve městě jsou i tři podniky zpracovávající uhlí. Nedávno byla obnovena železniční doprava na trati Děbalcevo (Doněcká lidová republika, DLR) - Krasnaja Mogila (na hranici s Ruskem), vedoucí přes Roveňky. Ty jsou i studentským městem, sídlí zde pobočka Luhanské univerzity Tarase Ševčenka i alčevské Donbaské technické univerzity. V centru náměstí V. I. Lenina vévodí Leninova socha (1967) před radnicí. Na nedalekém náměstí Bojovníků revoluce najdeme stejnojmenný památník (1988), o kus dál na ulici Karla Marxe chrám sv. Nikolaje (1948).
Rodákem i kosmonaut
Významným zdejším rodákem je sovětský kosmonaut Georgij Šonin (1935–97), jehož památník od roku 2011 stojí v centru města na místě jeho rodného domu. V Roveňkách najdeme i rozsáhlý městský park, stadion Avangard, Historické muzeum, Centrum kultury a volného času, Centrum dětského a mládežnického turismu a poznávání a Městskou knihovnu Grigorije Skovorody. To byl v 18. století ruský a ukrajinský filozof, spisovatel a pedagog. Každoročně město pořádá festival vlastenecké písně pod názvem Jejich činy jsou živé…. Nedaleko města byl vybudován dětský letní tábor Zarnica. V okolí jsou tři přehrady a dalších devět rybníků.
Besedy ve škole
V Roveňkách jsem také navštívil 6. základní školu, do níž chodí Ksjuša, šikovná hovorná dívka, jež nejvíce ze všech členů svého oddílu mluvila na videu, které jsem loni v létě natočil na dětském táboře Lesní prostory v Antracitu. Video jsem dal na webové stránky tábora a Ksjuša se mi ozvala. Šestá ZŠ se nachází v Černigovské čtvrti dva kilometry jižně od centra. Paní ředitelka mně vyprávěla o škole, poté jsem na besedě se dvěma 11. třídami představil naši Společnost přátel LLR a DLR a pohovořil o její činnosti i o ČR. Žáci byli velmi pozorní a odpovídal jsem poté na jejich dotazy. Jeden zněl, zdali jsem navštívil místní pivovar. Poté následovalo focení.
Je to Ksjuša!
O přestávce jsme čekali před 6. B. Přišla jakási dívka. Jak se jmenuješ, ptá se ředitelka. »Ksenija.« Nevěřícně jsem na dívku pohlédl. Nepoznal jsem ji. Ona pronesla: »Vy jste ten novinář, co byl u nás na táboře!« Měla radost, že jsem navštívil její školu. Zavedla mě do své třídy, spustila a nedala se přerušit. Je to Ksjuša! Takhle jsem ji poznal na táboře. Ukázala mi, kde sedí. »Mám tu trochu nepořádek,« začala rovnat své věci na lavici. Mezitím začali přicházet z tělocviku spolužáci. Ksjuša mi je představovala. Pak jsme šli na prohlídku školy. Ta sídlí ve dvou budovách. V hlavní jsou třídy 2. a 3.stupně (5.-11. třídy), v další budově třídy 1. stupně. Škola zde byla zřízena z původní obyčejné bytovky. Třídy jsou tu malé, ale velmi útulné a hezky vyzdobené. Do několika z nich jsme nahlédli a vešli do sborovny. Učitelé Ksjušu vřele přivítali.
Po prohlídce školy se konala beseda v 6. B. Po mém úvodním slovu dostali žáci prostor na dotazy. Většina se týkala češtiny. Žáci chtěli vědět, co se jak řekne česky. Psal jsem česká slova na tabuli a děti si je poctivě opisovaly. Také chtěly, abych k nim česky promluvil. Mnozí mi rozuměli. Jeden chlapec mou řeč pak přeložil do ruštiny. Všichni viděli, jak jsou čeština a ruština blízké jazyky. Na závěr následovalo opět focení. Dětem jsem předal české lentilky a pohlednici českého města s věnováním. Podobné besedy jsem absolvoval ještě ve třech dalších třídách.
Jaromír VAŠEK, předseda Společnosti přátel LLR a DLR
FOTO – autor (4) a jeho archiv