Před 74 lety skončila druhá světová válka v Evropě německou bezpodmínečnou kapitulací. Historik a ředitel odboru pro vojenské veterány na ministerstvu obrany Eduard Stehlík v rozhovoru pro Právo řekl, že je nesmysl říkat, že Češi kolaborovali s nacisty.
FOTO: ČTK, Oldřich Danda, Právo
Vykládají se v posledních letech jinak květnové události roku 1945?
Není v tom výrazný posun, ale do mozaiky událostí přibyly věci, o kterých se dříve hovořit nemohlo. Začalo se veřejně hovořit o počtu ztrát, o kterých se dříve – mně z neznámého důvodu – nehovořilo.
Dnes víme, že za čtyři dni Pražského povstání přišly o život tři tisíce obyvatel Prahy. Patnáct set padlo se zbraní v ruce na barikádách a dalších patnáct set bylo zavražděno ustupujícími jednotkami wehrmachtu nebo SS. Všichni hovořili o krvavé Dukle, ale ztráty během povstání byly vyšší.
Nově se také hovoří o úloze vlasovců, kteří se po boku povstalců účastnili 6. a 7. května bojů na různých místech Prahy. Protože měli těžkou techniku, dělostřelectvo, tak povstalcům zásadním způsobem pomohli a zachránili stovky lidských životů. To ale nic neubírá na důležitosti povstání. Češi prokázali velkou míru hrdinství v reálném boji. V minulosti bylo povstání často znevažováno, že bylo na poslední chvíli apod.
A proč nevypuklo dřív?
Vypuklo zcela za stejných podmínek jako v jiných zemích, např. v Miláně, Varšavě nebo v Paříži. Odbojové skupiny měly stejný cíl: převzít okupované město, snížit ztráty na civilním obyvatelstvu a zabránit okupantům, aby se opevnili a bránili se jako v pevnosti, aby například nezničili mosty. Povstalci čekali, až se přiblíží spojenci, kteří pomohou okupanty porazit. Nikdo nemohl tušit, zda nebude válka trvat o měsíc či dva déle.
Nebylo lepší počkat, když se vědělo, že mají nacisté na kahánku?
To se tušilo, ale povstalci nemohli vědět, zda nezačne německá armáda systematicky město ničit.
Anebo brát stovky občanů za rukojmí, což během povstání nacisté dělali. Hnali je před tanky jako štíty, docházelo k hromadným popravám. Schörnerova armáda byla stále dobře vyzbrojená, s bojovou zkušeností a mohlo se stát cokoli. Také povstalecké vedení nevědělo, jak se zachová Rudá armáda. Byla tu zkušenost s povstáním ve Varšavě. Sověti, poté co zjistili, že povstání řídí Armia Krajowa, což byla prolondýnská a protisovětská odbojová organizace, tak nechali Němce si s povstalci vyřídit účty.
Bylo Pražské povstání organizované, nebo to byla spontánní akce?
Oboje. Ilegální organizace chystaly už od roku 1939 celonárodní povstání, protože dobře věděly, že tu musí být připravená ilegální armáda, která se bude podílet na osvobození republiky.
Odboj ale u nás po celou dobu války trpěl nedostatkem zbraní, protože vojenské sklady převzal na začátku války wehrmacht a poté na našem území neproběhla žádná bitva, ve které by mohli povstalci zbraně získat, ale byla tu různá vojenská velitelství, která se připravovala. Povstání poté propuklo spontánně a některá velitelství se to zpětně snažila ukočírovat a dát povstání vojenské velení.
Byli povstalci ve spojení s blížícími se spojenci?
Ne, pouze jednostranně povstalecký rozhlas žádal spojence o pomoc. Také v Praze fungovala radiostanice, kterou obsluhoval výsadkář Jarda Klemeš (zemřel v roce 2017) a která spojence informovala o postupu německých tanků.
Na osvobození Prahy Rudou armádou se domluvili spojenci, ale byli by vůbec Američané schopní dorazit dřív?
Stoprocentně. Když Američané poslali vyjednávací misi do Velichovek ve východních Čechách, kde sídlilo velitelství maršála Schörnera, tak tam bez potíží skrze Prahu a Hradec dorazila.
Pravděpodobně by to stejně zvládly i americké jednotky, ale byla tu dohoda o postavení demarkační linie, která byla nutná a správná, protože jinak by hrozilo, že by se do sebe pustili Američané s Rusy. Většina německých jednotek byla soustředěná na východ a Američané mohli být v Praze sedmého května večer nebo osmého ráno.
Jak rozsáhlá byla povstání v jiných českých a moravských městech a obcích?
V řadě míst spontánně proběhla povstání už po prvních zprávách o Hitlerově smrti na začátku května. Někde to ale německé jednotky zvládly potlačit. A jejich brutalita byla enormní, braly rukojmí, mučily, vraždily, někdy dokonce parlamentáře, kteří přišli vyjednávat.
Nechci je omlouvat, ale oni už byli vyděšení, nedařilo se jim přeběhnout k Američanům, protože měli strach z Rusů. Někteří zaťatí esesáci se mstili, že to prohráli. Češi jim na barikádách statečně bránili v ústupu.
To vše se smíchalo, a proto bylo během těch posledních dnů války tolik obětí. Např. kolem Zelené lišky v Praze ustupující Němci systematicky házeli granáty do sklepů. Opakovaně se stalo, že se vrátili a postříleli zraněné i ty, kteří je tam obvazovali.
Lze tedy říci, že Češi nebyli pouze osvobozeni, ale že se také sami osvobodili?
Nenašel byste bojiště 2. světové války, kde nebyli v bojích za svobodu Čechoslováci. Ať to byl Východ, Západ, nebo Afrika, a dokonce bojovali i v Indonésii. A nesmíme zapomenout na domácí frontu. Spousta lidí se tváří, jako by český národ kolaboroval. To není pravda. Ztráty domácího odboje byly obrovské. Nemáme slavit den osvobození, ale den vítězství, protože jsme se na tom vítězství spolupodíleli.