Evropa si neví rady se svými fašisty

12. května 2018 , Text: Victoria Nikiforova

V nadcházejících dnech budou v Rakousku – vlasti Adolfa Hitlera – slavnostně vycházet desítky tisíc neo-fašistů ve vojenské uniformě. Nacistické slogany, zakázané symboly, chvála Hitlerových pomocníků - to vše je nepostradatelnou součástí "dne vzpomínek na masakr v Bleiburgu".

Co se děje pod Bleiburgem a proč nemohou evropské orgány této situaci předcházet? Památník v Bleiburgu je jedním z nejnepříznivějších témat pro příkladnou demokratickou vládu Rakouska. Každý rok v květnu se na jihu země scházejí do tohoto města na jihu země potomci a sympatizanti chorvatských ustašovců, kteří tu zemřeli v roce 1945. Oni nosí chorvatskou uniformu z druhé světové války, otevřeně demonstrují fašistické symboly a provádějí církevní obřady na památku svých předků, kteří aktivně spolupracovali s Hitlerem. Antifašisté a aktivisté za lidská práva nazývají události v Bleiburgu "největším shromážděním fašistů Evropy". Rakouské levicové strany pravidelně vyzývají vládu, aby zakázala "výroční setkání pravicových extremistů". Vlády však na to vždy nacházejí výmluvy. Tak i nyní kancléř Sebastian Kurtz  řekl, že nemůže zakázat nacistické akce, protože je "organizuje církev". To znamená, že ani federální, ani místní vláda o tom nemůže nijak rozhodnout", dodal.

"To je absolutně idiotské", řekl ředitel jeruzalémské pobočky Centra Simona Wiesenthala  , Ephraim Zuroff. "Ustašovský režim ... byl neuvěřitelně zločinecký", řekl v rozhovoru pro srbský televizní kanál B92. -  Jak je možné jej uctívat? Proč se to stalo možné v Rakousku? I v Chorvatsku je to zakázáno!" "Bleiburgský masakr", jehož výročí vzpomínají neonacisté, byl jednou z posledních masových poprav v historii druhé světové války. Až dosud existují dva protichůdné pohledy (a v informačním prostoru se potýkají) o tom, co se skutečně stalo v polovině května 1945 na poli poblíž Bleiburgu. Po porážce ve válce se ukázalo, že začal exodus ustašovců a aktivních členů „Nezávislého státu Chorvatska“, vytvořeného v roce 1941 pod řízením Ante Paveliće. Na Záhřeb zaútočila 800.000-ová partyzánská armáda Jugoslávie pod vedením Josipa Broze Tita a ustašovci se oprávněně obávali trestu za své zločiny, neslýchané dokonce v poměrech druhé světové války. Hlavním smyslem existence „Nezávislého státu Chorvatska“ se stalo „konečné řešení“ srbské otázky (spolu s židovskou a romskou). Předpokládalo se, že třetina Srbů by měla uprchnout z Chorvatska, třetina přejít ke katolicismu a třetina by měla být zabita. V důsledku toho, pouze ve známém Jasenovackém koncentračním táboře , 60 kilometrů od Záhřebu, bylo umučeno asi sto tisíc Srbů, Romů a Židů, a srbochorvatština byla obohacena o „srbosjek“ (nůž na zabíjení Srbů).

Krutost chorvatských nacionalistů znechucovala  i jejich kurátory z Třetí říše. Příchod Titových partizánů by znamenal trest smrti pro ustašovce a jejich pomocníky. Vrhli se do Korutan, kde v květnu 1945 již byly umístěny britské jednotky. Pod Bleiburgem se vedení ustašovců dohodlo s Brity, že se vzdají. Britské velitelství jim slíbilo ochranu jako válečných zajatců, kdyby ustašovci dobrovolně odevzdali zbraně. Chorvatská armáda skutečně předala zbraně Britům, ti ale nedodrželi své slovo a neintervenovali, když jugoslávští partyzáni začali popravovat ustašovce. Podle Srbů to byl spravedlivý trest za zvěrstva chorvatských nacionalistů. Podle Chorvatska to byla krutá, protiprávní vražda.

Neexistují žádné objektivní odhady počtu obětí Bleiburgu. Výkopy na místě poprav umožnily nalézt pozůstatky 1.200 obětí. Podle srbské strany bylo zabito až 15 tisíc ustašovců. Fanoušci ustašovců pracují s neuvěřitelnou cifrou 300 tisíc a obzvláště argumentují tím, že partyzáni popravili nejen vojáky armády, ale také civilní uprchlíky, včetně žen a dětí.

V socialistické Jugoslávii bylo téma "Bleiburského masakru" tiše utlumeno, protože se dodotýkalo ideologie přátelství mezi národy. Ale v roce 1995 se chorvatský Sabor (parlament) rozhodl, že 15. května ustanoví den vzpomínky na tuto událost. Souběžně začala města stavět památníky popraveným ustašovcům. A Bleiburg se stal místem každoroční pouti potomků ustašovců a místem setkávání neonacistů z celé Evropy.

Do roku 2012 byly akce financovány z chorvatského rozpočtu. Zúčastnili se na nich vysoce postavení politici bývalé jugoslávské republiky. Se zvláštním rozmachem se konaly v roce 2015 při 70. výročí.

Navzdory skutečnosti, že v těchto dnech na rakouském území se lidé shromažďují a pochodují v nacistické uniformě, vše je právně uspořádáno tak, aby vše prošlo. Oblast, kde došlo k popravě, je v soukromém vlastnictví. Válečná uniforma ustašovců není zařazena mezi fašistické symboly zakázané v Rakousku. A katolická církev poskytuje ochranu a informační podporu pro Bleiburgský pamětní den.

Během druhé světové války většina chorvatských duchovních podporovala režim Pavelíče, jehož krutost byla namířena proti ortodoxním Srbům. A v roce 1945 dělaly chorvatské církevní úřady vše, aby zachránili vůdce tohoto režimu od trestu. Tajemník bratrstva San Giraulamo v Římě Krunoslav Draganovič zorganizoval útěk samotného Paveliče a vůdců "Nezávislého státu Chorvatska" do Itálie . Ve Vatikánu dostali čerstvě zhotovené pasy a šli s nimi do Argentiny - pod křídla slavného sympatizanta nacistů Juana Perona. Následně uniklé ustašovce často využívala CIA  v „boji proti komunistickému vlivu" - organizovali útoky a napadali levicové politiky. V roce 1941 bylo srdečně pozdravováno arcibiskupem Záhřebu Aloisiem Stepinacem vytvoření "Nezávislého státu Chorvatska", jménem všech katolíků země. Od té doby aktivně loboval za zájmy režimu Paveliče a bránil ho před papežem. Po válce byl arcibiskup odsouzen na 16 let ve vězení, za napomáhání ustašovcům. V roce 1998 oznacil Stepinace známý bojovník proti komunizmu, Jana Pavla II., za požehnaného. V současné době do Bleiburgu každoročně přichází arcibiskup Záhřebu, kardinál Josip Bozanic. Předkládá tam spoustu vzpomínek na zemřelého a vede kázání. V roce 2015 řekl divákům, že konec války a počátek doby komunismu znamenal v Jugoslávii „čas pronásledování, věznění a vražd nevinných lidí". A vyzval své posluchače „aby se zbavili ďábelské ideologie fašismu, nacizmu a komunismu".

Chorvatské úřady se pokoušejí revidovat výsledky druhé světové války. Ne tak aktivně, jako v 90. letech, ale přesto velmi agresivně. Například v roce 2015, u příležitosti 70. výročí vítězství nad nacismem, se prezidentka Kolinda Grabarová Kitarovićová nezúčastnila na pamětním ceremoniálu v Jasenovackém koncentračním táboře, ale položila věnec u památníku obětí z řad ustašovců. A její zástupkyně Bruna Ellis jela do Bleiburgu.

O koncentračním táboře Jasenovac chorvatští historici stále častěji píší, že se jednalo o normální pracovní tábor, a vysoká míra úmrtnosti v něm je způsobena nedostatkem potravin a nemocemi. V poslední době se Grabar-Kitarović rozhodl vytvořit komisi pro „nezávislé vyšetřování" událostí v Jasenovaci. Tento do očí bijící pokus podceňování počet zabitých Srbů prošel v EU bez povšimnutí, ačkoli jakýkoli pokus zpochybňovat počet obětí holocaustu evropská politika nevyhnutelně postihuje, a to až na lavici obžalovaných.

Současně je Grabar-Kitarovich považována za standardního příkladného politika EU.  Studovala ve Spojených státech, pracovala ve vedoucích strukturách NATO, je členem Rockefellerovy Trilaterální komise. Rafinované liberální názory však nebrání tomu, aby mlčky podporovala dědice jednoho z nejzločinnějších evropských režimů.

V Rusku často překvapuje, že civilizovaní Evropané si  neuvědomují nekonvenční neonacismus, který jejich loutky vytvořily na Ukrajině. Avšak v samotné Evropě není neonacismus vůbec překonán a migrační krize toto hnutí posiluje a dále motivuje. Morální a materiální podporu poskytují různé struktury, jako katolická církev a liberálně demokratické strany. A události, jako jsou pochody v Bleiburgu prokazují úplnou neschopnost evropských představitelů, odsuzujících fašismus slovně, ve skutečnosti však zakročit proti jeho duchovním dědicům. Je to jen část  širokého neonacistického hnutí , které v posledních letech zachvátilo téměř celou východní Evropu - od pobaltských států - po Rumunsko, od Ukrajiny po Albánii. Jako "Majáky čtvrté říše" je nazval americkým historik a novinář Wayne Madsen.

https://vz.ru/world/2018/5/12/922245.html

Pro České národní listy kráceně a volně přeložil P. Rejf