Evropa potřebuje novou reformaci

22.2.2018 Ivo Šebestík píše o tom, proč dnešní Evropa a demokracie potřebují novou reformaci.

Při studiu evropské reformace zaujme jedna velice zásadní věc. Naprostá většina reformátorů církve se neobracela proti křesťanství, víře jako takové, a už vůbec ne proti Bohu a proti Kristu. Právě naopak, reformátoři, kteří se dostávali záhy do ostrých střetů s oficiální církví v Římě a byli z její strany osočováni, stíháni a trestáni, žádali více víry, více křesťanství a více Boha!

Tato situace je naprosto shodná s činností současných kritiků (zatím jim označení reformátorů nebylo přiznáno) stávajícího stavu parlamentní, tedy zastupitelské demokracie. I oni ve své kritice úpadkových symptomů současné západní demokracie nežádají ničeho jiného než návrat k původním principům, na kterých byl tento způsob správy veřejných záležitostí vystavěn. Není vůbec překvapivé, že stejně jako staří reformátoři církve jsou i tito kritikové současných nepořádků přijímáni velmi nemilostivě právě těmi, kteří by měli na dodržování principů demokracie z titulu svých pozic dbát nejvíce.

V tomto ohledu se historie opakuje. Dřívější reformátoři žádali obnovení původní zbožnosti založené na respektu k evangeliím a současní reformátoři zase pro změnu žádají obnovení respektu k mínění občanů. Kritici církve odmítali její světské zvyky, přetvářku a kupčení se svátostmi, kritici úpadku demokracie zase vystupují proti ustavení nikým nevolené nadřízené moci v podobě velkého nadnárodního kapitálu a proti podstatně vyšší loajalitě demokratických stran, jednotlivců a vládních a zastupitelských institucí vůči kapitálu než k vlastním občanům.

Oba velké duchovní a společenské systémy se vlivem různých historických okolností, majících ovšem nejméně jeden společný jmenovatel, ocitly v úpadkové formě, pro kterou bychom dnes zvolili dost možná označení „krize hodnot“. Reformátoři obou epoch si nepřáli a nepřejí tyto hodnoty zavrhnout, ale naopak obnovit. Oficiální moc, která ovšem oba hodnotové systémy dovedla do krize, se právě s touto krizí výtečně sžila, a tudíž reformátory co nejrozhodněji odmítla a odmítá.

Je skutečně pozoruhodné, jak velké myšlenky lidstva dokáží záhy devalvovat, jakmile jsou přeneseny z teorie do praxe. Francouzská jakobínská revoluce vyrostla z naděje, že je možné proměnit absolutistickou monarchii v republiku. Tedy poddané s minimem práv v občany se všemi politickými právy. Vůdčí postava revoluce, Robespierre, měl údajně ve své pracovně viset na stěně portrét J. J. Rousseaua. A dost možná pod tímto obrazem podepisoval rozsudky smrti odpůrcům revoluce.

Francouzští, angličtí, němečtí a holandští osvícenci připravovali poddané na budoucí roli občanů a jakobíni v duchu této naděje spustili teror. Velmi podobná situace nastala také v souvislosti s bolševickou revolucí v Rusku. Opět nová naděje ve společnost rovnosti, jež byla vlastně nástupkyní společenství spásy, lásky a pokory Kristovy, vyústila v další násilí.

Proč tyto velké myšlenky tak devalvují v praxi?  Je to asi dáno tím, že teorie vystačí s hrstkou teoretiků, zatímco praxe vyžaduje spousty a spousty lidí. A vedle nadšených stoupenců Myšlenky vstřebává praktická realizace nějakého zajímavého a spravedlivého uspořádání také lidi, kterým samozřejmě nejde vůbec o ideje. Jejich politickým programem je prospěch. Chtějí řídit, ovládat a vlastnit. A jak se zdá, zatím ani jediná z velkých myšlenek lidstva nebyla vůči těmto „přírodním“ potřebám lidí rezistentní.

Ti lidé, jimž jsou ideje ukradené, ale vlastně chtějí jenom to, co vždy bylo, je a ještě dlouho asi bude, neboť evoluční proces proměny opice v člověka byl zatím dokonán pouze biologicky a ne – jak to formulovat kulantně? – mentálně. Řekl bych, že to bude chtít ještě tak asi 250 tisíc let. Takže trpělivost, prosím, evoluce dělá, co je v jejích silách. Rychleji to prostě neumí.

http://casopisargument.cz/2018/02/22/evropa-potrebuje-novou-reformaci/