Edvard Beneš a československá státnost XI

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno – ČSBS Boskovice

Závěrem o britských postojích k exilové a potom zahraniční vládě ČSR lze říci tolik.

Britové si nikdy nemohli být jisti vývojem II. světové války. Přes rozsáhlost vlastního impéria nebyli ani zdaleka tak silní, jako SSSR nebo U.S.A. po dovyzbrojení. Svou vlastní nedbalostí a lehkomyslnosti, i pro své usmiřovačky, nebyli na hitlerovce při začátku války řádně připraveni. Tyto tragické omyly a protiruské zášti vlastní politiky také krvavě platili. Po větší část války jim „silně teklo do bot“. Překrásně toto ukazují i Churchillovy paměti. Jejich postoj, jejž zde označujeme v některých ohledech jako vrtichvostský, byl limitován stupněm nejistot válečného konfliktu s Němci. Proto se vyhýbali závazkům, jež by v případě výhry Němců nikdy nemohli splnit. Chtěli si ponechat co největší postoj pro manévrování s nejrůznějšími řešeními čs. britských vztahů, stejně jako pro vztahy s ostatními vládami okupovaných zemí. Jejich postoj nelze ani rigorózně odsuzovat, ani adoračně pochvalovat. Lze jej ovšem velmi vstřícně pochopit. A naopak lze vysoce vyzvednout jejich podporu vojenské složky čs. odboje a Churchillovu statečnost, s níž prosadil zařazení čs. jednotek jako samostatných československých útvarů do britské armády.

Jaká byla pozice moskevské emigrace k Benešovi a k londýnské emigraci a exilové vládě? Vynikající souhrnný zdroj dobových  informaci k této otázce poskytuje například  sborník A. Kubelky, „II. československý  odboj v SSSR“ (S.V.K.T. Bratislava 1948). Zdá se, že dodnes nevyšla práce takového rozsahu a zaměření, která by poskytla tolik informací o pozici moskevské emigrace, jako tento sborník, byť může být obviněn z „dobové podjatosti“ (jak se dnes často děje u téměř všech dokumentů východního odboje a východní fronty). Tento sborník ovšem byl sestaven ještě před tzv. únorovým převratem - redaktor nemůže být obviňován z přílišné podjatosti. Svědčí o tom i stati věnující se londýnskému odboji, stati o významu TGM, o návštěvě českých průmyslníků r. 1939, o londýnských poradách, atd. Sborník nebyl censurován. Zahrnuje široké názorové spektrum autorů. Tolik k pramenné kritice zdroje. Tento sborník zejména v přínosu relací zahraničního moskevského vysílání lze dobře srovnat se sborníky  vysílání londýnské exilové vlády, například se sborníky „Hovory k domovu“ J. Stránského (Borový Praha 1946) nebo „A nyní promluví Pavel Svatý...“ P. Drtiny (Žikeš Praha 1945) či se známou knihou J. Masaryka „Volá Londýn“ ( II. vydání Praha 1968.).

Obecně lze konstatovat – moskevská emigrace v podstatě koordinovala své akce s londýnskou emigrací a uznávala autoritu dr. Beneše jako ústředního představitele československého zahraničního odboje a jako presidenta státu ČSR v zahraničním exilu. Na koordinaci londýnského a moskevského exilového odboje se podílel lvím podílem velvyslanec ČSR v Moskvě, v exilu později v i Paříži a v Londýně, dr. Zdeněk Fierlinger. (Dnes bývá Zd. Fierlinger líčen některými historiky jako Benešův Mefistofeles, zavlékající Beneše do „moskevského bolševického agentství“. Pravda je  - Fierlinger po roce 1948 se značně změnil, což také patrně vedlo před smrtí Beneše k rozchodu s ním.

(Fierlingera lze v opačném gardu v tomto srovnat s vývojem F. Peroutky, jenž se od nepřítele sudetů ještě v roce 1946 podle nás odbojářů změnil k roku 1953 v nepřítele Benešovy republiky a zradil ČSR příklonem k sudetům, podobně jako gen. Prchala, pod visitkou „společného boje proti komunismu“. Viz antipozice Peroutky v knihách „Tak nebo tak“ Borový  1947,str.71 kontra kniha  F. D. Rašky „Opuštění bojovníci“, Academia Praha 2009, str.181-188, kde se Peroutka nepokrytě hlásí k návratu sudetů. Podle F. D. Rašky  Peroutkův postoj k sudetům odmítl celý čs. exil v Německu. Toto nejsou citace autora referátu, nýbrž citace samotného F. Peroutky autorem Raškou. Toto je výslovně uvedeno na obranu před žalobou na ochranu osobnosti, jak jsme to viděli v případě procesu p. presidenta Zemana. Peroutkovy výroky existují, jsou doložitelné a autor referátu je nevytvořil. Patří k hanbě státu a jeho zákonů, že takto musí autor referovat, aby vyloučil žalobu proti své osobě.)

Nicméně každý objektivní historik positivista musí pro období od Mnichova až po osvobození ČSR hodnotit roli velvyslance Fierlingera jako zásadně pročeskoslovenskou, jako roli progresivní.

Dnes je téměř  (záměrně?) zapomenuto, jak  dr. Fierlinger statečně obhájil státoprávní pozici ČSR v Moskvě při okupaci ČSR 15. března 1939! Fierlinger vykonal státnický čin, který hodnotil jako velký přínos nejen SSSR, ale i Velká Británie! Byl to právě Fierlingerův protest proti nelegální a nelegitimní německé okupaci, který tehdy oficiálně z jeho funkce zazněl do celého světa. Dr. Fierlinger se manifestačně postavil proti velezrádnému chování dr. Háchy a dr. Chvalkovského jakožto samozvaných představitelů oktrojovaného protektorátu stejně, jako sám dr. Edvard Beneš. Je nutno připomenout, že SSSR jako první oficiální nótou protestoval proti okupaci ČSR, předanou tehdejšímu německému velvyslanci v Moskvě, von Schulenburgovi. S ním rovněž jednal dr. Fierlinger, jenž prohlásil, že neuznává vládu protektorátu, úřad velvyslance nevydá ani protektorátu ani III. říši, a funkčního pracovníka velvyslanectví dr. Rojíčka zbavuje funkce. Současně všechny úředníky, kteří nemohli nadále setrvat v loajalitě k ČSR z rodinných důvodů, (pomsta říše!) odeslal domů ze SSSR. Poté sice dočasně složil pro Moskvu funkci velvyslance, ale své memorandum poslal do všech západních zemí i do zemí třetího světa.

Dr. Fierlinger ve svém memorandu vycházel ze státoprávní podstaty okupace.

Jak podle dr. Beneše, tak podle dr. Fierlingera  dr. Hácha i dr. Chvalkovský jednali při předání vlády země Hitlerovy proti článkům 64 a 65 tehdejší československé ústavy, a bez zmocnění lidu ČSR. Lhostejno, zdali pod nátlakem! Byla porušena zásada sebeurčení národů, která předpokládá svobodný projev vůle lidu, který nesmí být nahrazen podpisy jedné či dvou osobností, byť zastávaly i nejvyšší úřady! To samé obsahovala i oficiální nóta SSSR, která navíc připomínala, že na tuto zásadu se přečasto odvolávala sama německá vláda (!). SSSR v nótě zdůraznil též toto:   Agresivní násilný postup německé vlády vytvořil nejen okupační stav v českých zemích,ale též na Slovensku a na Podkarpatské Rusi, kde se též projevil i vpádem Maďarska. SSSR proto nemohl uznat okupaci českých zemí a maďarský vpád za legitimní a legální akt. Podle SSSR německý postup nejenže neodvrátil nebezpečí hrozby míru, nýbrž toto nebezpečí zvětšil. President Beneš v telegramu dr. Fierlingerovi sice připomenul, že zamýšlel zachovat vyslanectví pro další právní základnu  odboje, nicméně vyjádřil přání ve všem postupovat v souladu s SSSR. Zd. Fierlinger též vyjádřil M. Litvinovovi zásadní nesouhlas s kolaboračním aktem Háchy a Chvalkovského. Poté Fierlinger zabezpečil hospodářský chod vyslanectví pro nejbližší dobu, zřekl se svého platu a výdaje na cesty do Paříže a Londýna hradil soukromě. Všichni pracovníci vyslanectví zůstávající v Moskvě, pak složili do rukou dr. Fierlngera slib věrnosti ČSR, tj. společné exilové akci neuznávající německou okupaci! Přitom dr. Fierlinger oficiálně oznámil zastupitelstvu SSSR  omezenou úřední dovolenou. Přitom jej M. Litvinov požádal o  srdečný pozdrav dr. Benešovi. Poté mu vyslanec Potěmkin sdělil kontakty na velvyslance  SSSR Majského a Surice v Londýně, s nimiž měl nadále dr. Fierlinger spolupracovat na vytvoření vztahu s formující se čs. exilovou vládou. Před odjezdem z Moskvy se s dr. Fierlingerem rozloučila kulturní fronta význačných spisovatelů  - Alexej Tolstoj, Fadějev, Kornejčuk a další. Rozloučení se účastnil prof. Nejedlý a dr. Šmeral, kteří zůstali v Moskvě, aby pokračovali v práci východní exilové skupiny odboje. Právě tehdy dr. Šmeral nastínil koncepci odboje jako široké národní fronty všech směrů a hnutí, která se nakonec uskutečnila.

Pokračování