Edvard Beneš a československá státnost VI
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno – ČSBS Boskovice
Válečná obrana ČSR tak byla možná jen v součinnosti spojenců, a když Francie zradila spojenecký závazek, bylo z vojenského hlediska rozhodnuto. Podle pamětníků, důstojníků čs. armády, byla obrana republiky proponována na 10 dnů až tři týdny do příchodu spojeneckých armád. Tato realita předurčovala možnosti vojenské obrany ČSR a dnešní teorie o jakési „zbabělosti a neodpovědnosti velení ČSR včetně presidenta Beneše“ patří do říše výmyslů a nepravd. Je dobře známa i hanebná odpověď vrchního francouzského velitele gen. Gamelina na žádost ČSR o koordinaci francouzské a československé mobilisace. Gen. Gamelin odpověděl – „zatím nemá od vlády v tom směru žádných instrukcí“ (!)
Francouzi prostě a jednoduše žádnou mobilisaci nechtěli ani náhodou. Svou státoprávní zradu ČSR připravovali již od pádu vlády Lidové fronty ve Francii, od zavraždění ministra Barthoua, a nástupu germanokolaborantských vlád, končících vládou Daladierovou. Edvard Beneš ve svých pamětech správně hodnotil tuto situaci:
„Tak i po stránce vojenských příprav k přímé obraně proti nacistickému útoku zůstávali jsme v září roku 1938 se Sovětským svazem naprosto sami, znajíce přitom stav svých vzájemných příprav mravních, politických i vojenských, a znajíce celkem dobře také stav těchto příprav jak evropského Západu, tak i nacistického Německa a fašistické Itálie. Evropa byla v této chvíli po každé stránce zralá, aby přijala diktát berchtesgadenského kaprála.“
Nicméně, podle zákona, že vše zlé je i k něčemu dobré, aktivity ČSR ve spolupráci s SSSR od roku 1935 byly nakonec výborným základem pro novou smlouvu za války v roce 1943. Ta kodifikovala nejen vzájemné poválečné vztahy, ale podmínila i tehdejší válečnou součinnost východní i západní fronty a formování Svobodovy armády v Sovětském svazu. Znevažovat tuto smlouvu pak může jen politický ignorant anebo manifestní nepřítel osvobozené republiky. A právě toto se tak děje se strany jak zahraničních nepřátel republiky, tak se strany domácí páté kolony koryfejů odsunutých Němců a soudobých landsmannschaftů. Význam sovětsko-československé smlouvy budeme mít možnost rozebrat i v následující kapitolce.
Pátý moment – Benešův boj o čs. státnost v Británii a U.S.A, zápas o prosazení domácí linie stálosti ČSR s exilem
President Beneš po abdikaci se ocitl ve velmi složité politické i státoprávní pozici. Pro určitou část světa, uznávající Mnichov a následnou tzv. II. republiku, a nakonec i tzv. Protektorát, byl soukromníkem. Teprve po okupaci ČSR a nastolení tzv. Protektorátu s loutkovou vládou kolaboranta Háchy si počal dobývat v určitých politických kruzích Západu jistou autoritu.
Tato Benešova autorita vyplýval z poznání především britských politických kruhů, o nereálnosti tzv. politiky usmiřování (appeasmentu) s Hitlerem a Mussolinim, kteří se z původních soupeřů do r. 1934 posléze stali spojenci. Ovšem nelze si představovat, že toto uznání bylo v Londýně všeobecné. Stále až do změny vlády nástupem Churchilla po rozvoji II. světové války, politiku Británie ovládali mnichované (Chamberlain, Halifax, Simon, clivedenská skupina lady Astorové, atd.). Původně dr. Beneš navštívil U.S.A. jako soukromník a měl tam řadu přednášek o politickém vývoji středovýchodní Evropy. Tehdejší pozice U.S.A. byla výrazně neutrální vůči dění v Evropě a politické pozice presidenta Roosevelta vůči jeho protikandidátu Wilkiemu byly téměř vyrovnané. President Roosevelt měl nesmírně obtížnou pozici před dalšími volbami a nemohl hlásat dost dobře válečnou politiku vůči hitlerismu, když měl proti sobě dosti silnou isolacionistickou kliku na jedné straně, a vyloženě nepřátelskou proněmeckou kliku na straně druhé.
V U.S.A. stejně jako v minulé I. světové válce byly progermánské a protibritské kruhy jak na úrovni hospodářsko-průmyslové, tak na úrovni diplomatické. Americké průmyslové koncerny byly spojeny s koncerny německými. Na vnitřní politické scéně příklon k hitlerismu hlásala letecká celebrita Charles Lindbergh, který se netajil obdivem k wehrmachtu a vojenským a technickým výkonům III. říše. Na diplomatické úrovni velvyslanec U.S.A. v Británii Joseph Kennedy (otec J.F. Kennedyho) hlásal v Londýně totéž.
President Beneš měl proto v U.S.A v tomto období výrazně ztíženou pozici. Obrat nastal až po okupaci ČSR III. Reichem a vyhlášení tzv. Protektorátu, což v demokratických U.S.A vyvolalo značnou nevoli a odpor, dokonce i vzhledem k Mnichovu. Anglosaský Západ totiž převážně chápal okupaci ČSR jako pošlapání a roztrhání „právoplatného Mnichova“! Pouze tehdy úzké osvícené kruhy Západu, v Británii kolem Stafforda Crippse a Winstona Churchilla, a odborářské kruhy které o situaci informoval správně náš JUDr. Bohuslav Ečer, odmítaly Mnichov od počátku jako hanbu a zradu Francie a Západu. Ovšem určité kruhy i v U.S.A a v Británii chápaly Mnichov od samého počátku jako zradu ČSR, ovšem neměly v té době ani společenskou natož mocenskou převahu. V SSSR tomu bylo od počátku jinak. SSSR chápal Mnichov od samého počátku jako nelegitimní akt zrady Západu na ČSR. I proto Benešovy zahraničně diplomatické aktivity sledovaly politiku nejméně tří azimutů – U.S.A., Británii, a SSSR. Toto se ovšem nelíbilo antisovětským kruhům Západu, které soustavně pracovaly i proti Benešovi a jeho diplomatické úsilí podrývaly mantrou „probolševického agenta“.
Jaká byla pozice dr. Beneše vůči vlastnímu exilu v Londýně? Dr. Beneš nabídl odbojovou koncepci všem složkám exilu, pravicovým, národním i levicovým, jako koncepci naprosto rovnoprávného svazku národní jednoty proti hitlerismu. Všichni českoslovenští antifašisté měli mít v boji i po osvobození státu rovná práva a povinnosti, pokud uznávali neplatnost Mnichova od samého počátku. Zde ovšem Beneš od počátku narážel na nerealistické koncepce různých složek odboje. Na největší odpor pochopitelně narazil u sudetoněmecké skupiny sociálních demokratů, reprezentované W. Jakschem! Jeho postoj byl výrazně protičeskoslovenský! Podobné problémy nastaly s určitými skupinami Slováků a Poláků, kteří se neshodovali s Benešovou koncepcí obnovení jednotného československého státu. Beneš ovšem v boji o zachování koncepce osvobozené ČSR nemohl přijímat podmínky jemu kladené od různých slovenských, polských nebo sudetských skupin. Beneš a jeho exilová skupina ( Jan Masaryk, Msgre Šrámek, Prokop Drtina, Osuský, Stránský a další) od samého počátku trvali na základním axiomu československé státnosti. Stejné stanovisko zastával plk. Svoboda i moskevská emigrace. Beneš to koncipoval takto :
„ve věci přináležitosti ke státu a konání všech povinností k němu v takovém boji, jaký začal nacismus, a nacistický pangermanismus, o Mnichov a o celou dnešní válku, se podmínky nekladou, stejně jako nebyly a nesměly býti kladeny v roce 1938. Náš stát právně nepřestal žít a žádný jeho občan svých povinností k němu zbaven nebyl. Mohly se tudíž klást konkrétní běžné politické požadavky vedoucím činitelům a vládě, mohly být námitky proti složení nebo činnosti vlády a úřadů, nemůže a nemá se však vůbec postavit otázka, zda ano či nikoli a za jakých podmínek ten či onen bude přináležet. Stejně se neměla klást vůbec otázka, zda ten či onen občan má či nemá konat své vojenské povinnosti ke státu a k boji o jeho obnovení a existenci.“
(Beneš E., Odsun Němců z Československa, Dita Praha 1996, str. 63.