Edvard Beneš a československá státnost V

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno – ČSBS Boskovice

Beneš v této linii navazoval na TGM, s nímž zastával stanovisko neisolovat SSSR a nevyvolávat tak jeho nucené sbližování s Německem. Tuto linii TGM a Beneš zastávali již od Janovské konference roku 1922. Proto Beneš považoval za trumf čs. politiky provázené sice odporem čs. pravice („Beneš – židobolševik! Beneš - židozednář!“) vstup SSSR do Společnosti národu 18.září 1934.  Beneš dobře věděl, jaká je skutečná síla SSSR, který propaganda západu neustále líčila jako „kolos na hliněných nohou“. Věděl, že pověsti o „vnitrostátním převratu“ nemají reálný základ, jsou jen zbožným přáním západních  zuřivých antikomunistů, a uvědomoval si přínos dvou pětiletek pro zesílení sovětského průmyslu a hospodářství. Potvrdil si to též při své návštěvě SSSR 6.-17. června 1935.

Beneš byl jediný z československých politiků, který od počátku analyzoval nacismus přesně a pravdivě. Sám o tom praví:

„Když v říjnu roku 1933 nacistické Německo odešlo z odzbrojovací konference a ze Společnosti národů, přiznal jsem si, že je s politikou všeobecné dohody konec, a že v Evropě jdeme téměř nezadržitelně do hrozného válečného konfliktu. Tehdejší zástupce Německa na odzbrojovací konferenci, velvyslanec Nadolny, při svém odchodu ze Ženevy v říjnu 1933 mi to na přímou otázku jasně doznal, dodávaje, že poslední krok Hitlerův, tj. odchod Německa ze Ženevy je „šílenstvím, a že je to začátek nové hrozné tragedie a opětného pádu Německa“.

Toto potvrdil dr. Beneši sám tehdejší německý velvyslanec! Toto a celkový charakter německého hitlerismu, jeho agresivní touha po „Lebensraumu“ a jeho žvásty o „Herrenvolku“, dávaly dr. Beneši jasnou představu, že v Německu už dávno nejde jen o dva politické tábory, nýbrž o dva naprosto rozdílné a nesmiřitelné světy, které se nakonec spolu srazí.

Kam Beneš v této situaci kladl pozici SSSR? Beneš zásadně nesouhlasil s isolační politikou Západu vůči SSSR.  Stejně jako předtím TGM.  Stanovisko TGM i Beneše bylo jednoznačné  –  SSSR  nelze vylučovat z evropské spolupráce!  Jinak hrozí nátlak SSSR do náruče Německa, což by pro Evropu i zejména pro ČSR mohlo znamenat smrtelné nebezpečí. Bohužel toto se nakonec   stalo.  Prvními nešťastnými aktéry tohoto neblahého vývoje byli Poláci svým paktem o neútočení s Německem, když historicky předešli  dne 26. ledna 1934 pakt Molotov-Ribbentropp, o čemž se dnes politicky korektně mlčí. Jak asi bylo Polákům v roce 1939, když Hitler jediným povelem útoku na Polsko a výstřely křižníku Schleswig-Holstein v Gdaňsku roztrhal polsko-německý pakt o neútočení na cáry?

Beneš vykonal pro vztahy s Polskem maximum a dočkal se hrubého nevděku, doslova diplomatické zrady. Beneš to charakterizovat v pamětech takto:

„Pilsudski patrně chápal, že politika dohody s demokratickým Československem je neslučitelná s nedemokratickými a nesociálními tendencemi jeho polofašistického režimu polského, podporovaného polskou aristokracií a reakci“.

Pilsudského režim si zvolil přesně tak, jak to nakonec pravil Churchill o Británii – nejprve zvolil hanbu paktu s Hitlerem a nakonec válku s Hitlerem. Osamělou válku bez faktických spojenců, kterou musel prohrát a prohrál.

Zde dnešní nepřátelé Beneše neustále opakují mantru o „statečném Polsku, jež se bránilo, a o kapitulaci ČSR z Benešovy viny.“

Znají tito  podjatí, reálie pomíjející  kritikové, vůbec výsledky německé agrese proti Polsku? Polsko bylo bez kolektivní pomoci západu i východu nebranitelné a prokázalo se to za necelé tři týdny. Přitom Polsko mělo větší armádu než ČSR a její letectvo na tom bylo paradoxně lépe, než československé.  (V řadách letců bojovali s Poláky i první čs. zahraniční letci Svobodova sboru.) Západ opět zklamal a podpořil Poláky jen ústy, nikoli skutky. A pomoc SSSR si reakcionářské Polsko zakázalo samo. Všechny hrdinské oběti osamocených zrazených Poláků utopil III. reich v krvi a hrůzách takzvaného Generálního gouvernementu pod katanem H. Frankem. Poláci pak museli postupovat stejně jako Čechoslováci – exilovou vládou v Londýně, zahraničním vojskem na západě i na východě, a krvavým, politicky rozpolceným domácím odbojem. Rozpolceným daleko více, nežli odboj československý!

Co učinil Beneš pro navázání vztahu s SSSR?

Již 30. května 1935 odešla z ČSR na popud dr. Beneše oficiální vojenská delegace vedené gen. Fajfrem a navázala první leteckou spolupráci s Moskvou. Recipročně ČSR navštívila sovětská vojenská delegace pod gen. Šapošnikovem, zúčastnila se našich prvních velkých manévrů Na to v září 1935 odjela do SSSR velká vojenská delegace pod gen. Krejčím na velké manévry Rudé armády. Gen. Krejčí hodnotil Rudou armádu takto:

„Rudá armáda, její disciplína, její vysoká úroveň morální a její motomechanická výzbroj, je také novou vírou ruského člověka, a že činorodá práce vlády a její bezpříkladné úsilí, jakož i síla sovětského vojáka musí vzbudit obdiv u každého vojenského odborníka“.

Ovšem – což bylo pro Západ typické – nikdo tomuto československému hodnocení sovětské armády nevěřil.

Tyto kontakty byly dále posilovány návštěvami sovětských novinářů u nás, vzájemnými informačními kontakty čs. a sovětské armády a konsultacemi u ruských velvyslanců, kteří veřejně informovali o přípravách národů v československém sousedství na „vojenská dobrodružství velkého stylu a porobení sousedních národů“.

Tyto československo-sovětské aktivity ovšem na druhé straně vyvolávaly kutý odpor a nevlídné mručení německé a maďarské propagandy. Ta označovala ČSR za „hlavního šiřitele bolševismu v Evropě“, za „letadlovou loď bolševiků“ atd., a tím ovlivňovala západní kruhy a média.

Již tehdy se projevila absolutní neochota Západu – tj. zejména Francie vázané s ČSR spojeneckou smlouvou! - přispět k politice kolektivní bezpečnosti proti německému agresoru. Tak například sovětský velvyslanec žádal čs. vládu o intervenci ve Francii, aby Francie poskytla SSSR některé zbrojní systémy pro loďstvo, aby SSSR mohl lépe čelit námořní agresi Německa. Francie ovšem tyto požadavky ignorovala a jen přispěla k další beztrestné akceleraci německé válečné síly. Za tohoto stavu ČSR se snažila učinit alespoň maximum možné spolupráce se SSSR v otázkách kolektivní obrany. Ze strany ČSR to byly specielní dodávky zbraní, které SSSR nemohl obdržet od Francie. Dále to byly výměny dočasných armádních misí ke koordinaci obranných opatření. V létě 1937 sovětská mise konala inspekci dobudovaných opevnění a letecké pohotovosti. V otázce letecké obrany SSSR došlo k dohodě o pomoci sovětského letectva v případě napadení ČSR. Šlo také o dobudování letišť pro přelety sovětských vzdušných sil. Mise pokračovaly i v roce 1938 -  zejména zpravodajská mise Fr. Moravce a gen. Husárka.

Zde se konstatoval závažný nedostatek na straně ČSR – ani opevnění ani letiště nebyla v roce 1938 dobudována. Hitlerovy přípravy agrese předběhly čs. vojenské přípravy o několik let. Obranu celé hranice nebylo možno komplexní zabezpečit – otevřená zůstala zejména jihomoravská  a  jihoslovenská hranice, kde se teprve budovaly první pevnůstky systému ŘOP.

Rovněž výzbroj letectva nebyla srovnatelná s německou armádou. Je nutno odmítnout legendy  o  komplexní skvělé výzbroji čs. armády v porovnání s Německem. Jde převážně o vojenskou latinu a mytologii. Podle experta čs. letectví Ing. Krumbacha jsme neměli proti německé stíhačce ME 109 E vlastně co postavit. Čs. základní stíhač dvojplošník Avia 534 nemohl svými parametry soutěžit s Me 109 ani rychlostí, ani výzbrojí. Ve střemhlavém letu se mu trhal při rychlosti 390 km potah křídla.  Me 109 dosahoval rychlosti 510 km a měl kanon ráže 20 mm.  Motor Avie 534 Hispano-Suiza Ydrs nemohl konkurovat Messerschmidtu. Nakonec po okupaci ČSR tyto stroje sloužily pouze ve federátských armádách Bulharska, Rumunska a baltských států. ČSR také neměla ani jeden střední nebo těžký tank a lehké tanky čekal po okupaci stejný osud jako letouny. Stejně tak výzbroj například jezdeckého dělostřelectva kanonem vzor 30 nestačila na těžké tanky. Dokonalá výzbroj  některých našich dobudovaných pevností sama nestačila nepřítele zadržet. Pevností bylo málo a navíc všechny nebyly dovybaveny. Měly být dostavěny teprve roku 1946!

Pokračování