PhDr. Stanislav Balík

Vznik EU byl spjat se snahou zabránit vzniku válečného konfliktu na evropském kontinentě po druhé světové válce. Evropské státy chtěly mít Německo pod kontrolou a již nikdy nepřipustit válečný požár, který by vyšel z německé půdy. Proto vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli a v roce 1958 Evropské hospodářské společenství. Předělem v evropské integraci se stala Maastrichtská smlouva, která vstoupila v platnost roku 1993. Po roce 1989 všechny postkomunistické evropské země s výjimkou Ruska toužily po vstupu do EU. Politici i občané v Evropské Unii viděli blahobyt, prosperitu, v zásadě bájné Eldorado, kde se budou mít všichni dobře a budou šťastni. V naší zemi všichni nekriticky vzhlíželi k sousednímu Německu. A když se roku 1995 stalo členem EU také Rakousko, bezmála všichni Češi toužili po tom stát se členy tohoto exkluzivního klubu, kde je bohatství a prosperita zajištěna pro všechny občany. Po šokové terapii Václava Klause, kupónové privatizaci a utahování opasků jsme se na naše sousedy dívali podobně, jako Mexičané na Američany po překročení Rio Grande.

Všichni jsme si mysleli, že český tunelářský kapitalismus, který umožnil nelegální rozptýlení veškerého národního majetku vytvořeného za sto padesát let, bude nahrazen vládou zákonů, vymahatelného práva a práv zaměstnanců na úrovni obdivovaného Německa. Především šlo o životní úroveň, ke které jsme se toužili přiblížit, a v tom nám bylo Německo nedostižným vzorem. Byl absolutní konsensus o vstupu do EU. Jediným kritikem evropské integrace byl tehdy Václav Klaus, který se především obával toho, že by se mu někdo začal vměšovat do jeho království, jenž si vytvořil k obrazu svému. Ve svém názoru zůstal osamocen, lidé nechtěli korupční model a žebrácké výplaty, mocenská elita toužila po evropských dotacích a mocenském lesku Bruselu. Cesta do Evropy se tak stala okřídleným heslem pro všechny s výjimkou komunistů a Klause.

Roku 2004 jsme se konečně dočkali a stali jsme se členy EU a tak jsme se pod vedením eurooptimistického předsedy vlády Špidly mohli vydat na cestu růstu, blahobytu a prosperity. Na knižním trhu se objevila kniha, která byla napsaná z euroskeptického britského úhlu pohledu. Hned po svém vydání vyvolala kniha Johna Laughlanda Znečištěný pramen: nedemokratické počátky evropské ideje (TheTainted Source: TheUndemocratic Originsofthe European Idea, Little, Brown and Co. 1997, WarnerBooks 1998) značný rozruch a rozporuplné reakce nejen v řadách politiků, ale i u odborné a laické veřejnosti.

Autorovo politické uvažování odpovídá směru, který zastává euroskeptické křídlo britských konzervativců, například bývalá premiérka Margaret Thatcherová či její ministr financí Norman Lamont. Filozoficky Laughland vychází z britské politické filozofie (Hobbes, Locke, Burke) a z konstitucionalismu, tradice, v jejímž centru stojí pojem suverenity. Stejně jako Thomas Hobbes v Leviathanovi Laughland konstatuje, že suverenita je absolutní – buď existuje, nebo ne, nelze ji mít „zčásti“. Zdůrazňuje, že suverenita je věcí autority, nikoli moci. Bez pojmu suverenity si nelze vůbec položit základní otázku veškeré politiky: Kdo má právo vládnout? 

Laughland svoji práci rozdělil do sedmi kapitol: I. Odumírající stát, II. Fašisté a federalisté, III. Udržení centra (Evropy), IV. Evropská ideologie, V.Jde o peníze, popř. Problematika peněz, VI.Třetí Řím a VII. Kontinent v úpadku. Pro nedostatek místa se zde budeme zabývat především první, čtvrtou a závěrečnou kapitolou a zcela pomineme autorovy pozoruhodné úvahy o geopolitice ve třetí a vztahu ruského imperialismu k ideologii evropské integrace v šesté kapitole. 

V úvodní kapitole Laughland charakterizuje stoupence politické integrace Evropy: „Podle názoru evropských federalistů, proroků světové vlády a technokratických liberálů jsou státy příliš malé, jsou příliš anachronickou formou společenského uspořádání, než aby dokázaly vyhovět nárokům, které na ně klade moderní svět a jeho ekonomika. Jen málokterý z nich má odvahu přiznat, že chce zcela zrušit národní stát. Ale všechny jejich další teorie tomu nasvědčují. Tvrdí se, že moderní hromadná doprava, komunikace, technologie a stále navzájem propojenější mezinárodní ekonomika způsobují, že ‚suverenita‘ ztratila smysl, že národní stát bude nahrazen ‚regionálním státem‘, že mnohonárodní společnosti jsou dnes mocnější než státy a že záhy převezmou mnohé z jejich funkcí, že se vyvíjíme směrem k vládním strukturám, které budou působit v planetárním měřítku.“ 

„Podobně jako marxisté jsou tito lidé přesvědčeni, že struktury státu závisejí na strukturách hospodářských: že jsou jejich ‚nadstavbou‘. Jejich chápání státu a práva je primárně ekonomické, a nikoli politické. Proto jsou přesvědčeni, že se stát musí přizpůsobit změnám ekonomiky. Zastávají deterministický názor na historii a lidskou podstatu. Věří, že vše ovládají zákony ekonomie, a nikoli rozumové schopnosti a svobodná volba. Ve skutečnosti lze problém definovat právě opačně: stát, zvláště jeho zákony, vytvářejí trh tím, že zajišťují, aby svobodně uzavřené smlouvy byly respektovány a právně prosazovány.“ 

Laughland připomíná, že liberální národní stát nebyl nikdy samostatnou hospodářskou jednotkou a že se suverenita nikdy nerovnala izolaci. „Moderní vládnutí … není pouhým hospodářským účetnictvím… Stát je veřejnou entitou založenou na zákonech, nikoli podnikem, který je veden neveřejně činěnými rozhodnutími manažerů. Vládnutí je veřejnou činností, která vyžaduje politické vedení a jasná rozhodnutí… Názor, že při vládnutí jde pouze o dosažení určitých materiálních výsledků a že politikové by měli být voleni pouze proto, aby „dodali zboží‘, je pouhou iluzí založenou na pokleslém pojetí politické legitimity. Ve svých nejhorších formách se blíží jakémusi feudalismu, v němž lidé platili za svoji ochranu poslušností.“ 

Toto pojetí nahlodává smysl pro občanství a společenství. Ve značné části kontinentální Evropy – zvláště výrazně ve Francii, Německu, Beneluxu, Skandinávii a Rakousku – je sociální stát považován za hlavní pojivo státu. „Takovéto systémy jsou svojí podstatou dirigistické. Dirigismus je systém vlády, v němž převládá exekutivní svévole nad neutrálním zákonodárstvím parlamentů. Je to manažerský, administrativní systém vládnutí, v němž vláda chce dosáhnout určitých cílů tím, že rozkazuje společnosti. Je opakem režimu založeného primárně na právu, v němž hlavním cílem vládnutí je udržení právního řádu (vlády zákona) tím, že bude přizpůsoben měnícím se okolnostem.“ 

Dirigismus má své důsledky i pro postavení národů: „V zahraniční politice vede nahrazení vlády správou k posílení mezinárodních orgánů a k iluzi, že svět lze ovládat shora… Stejně jako ve vnitřní politice se toto nepolitické vidění dívá na svobodné individuální rozhodování občanů jako na možný zdroj svárů a konfliktů … svobodné národy jsou považovány za hrozbu pro stabilitu a racionální hospodářské plánování.“ Podle tohoto pojetí „národy – a z nich prý nevyhnutelně vyplývající nacionalismus – v sobě údajně nesou válku stejně jako bouřkový mrak bouřku“. Aby bylo zabráněno válkám, musí být prý národy „podřízeny nadnárodním shromážděním, aby se v ‚postnacionální‘ budoucnosti vytratily veškeré politické rozdílnosti“. 

„Tato postnacionální budoucnost je nejenergičtěji prosazována v Evropě… Technokratický program Evropské měnové unie (dále jen EMU) je nepolitický a protinárodní. Z ústavního hlediska je něčím kvalitativně odlišným od projektu vytvoření jednotného trhu, přestože používá jazyka svobodné výměny mezi národy, aby zakryl svůj projekt zřízení centrální kontroly nad nimi. Jeho stoupenci pohlížejí s podezřívavostí na přirozený konflikt mezi osobami, stranami, národy, mezi jejich hodnotami a cíli, které jsou – protože člověk je tvor politický – určujícími prvky lidské společnosti.“ 

Stoupenci federální Evropy tvrdí, že národy mohou existovat i bez států, že národ a národní stát nejsou totožné. „‚Kulturní identita‘ národa … je ale stejnou kompenzací za politickou identitu a nezávislost jako je elektrický krb náhražkou krbu se skutečným ohněm.“ Problém kulturní identity jako náhražky za národní stát Laughland zkoumá na příkladu vichistické Francie: „Vichistická vláda měla za to, že identitu Francie a francouzský národ lze zachovat i bez národní suverenity: proto zničila politické základy francouzského národa a tím i francouzského občanství. Zredukovala ušlechtilé, demokratické a nesnadné pojetí politického národa na úroveň odsouzeníhodného a pokleslého folkloru. Jinak řečeno, zatímco de Gaulle řídil odboj, maršál Pétain vyzýval všechny francouzské děti, aby mu posílaly kresby svých vesnic. Vichistické Francii tak zbyla jediná koncepce občanství – rasová. Výsledkem byly autobusy do Osvětimi.“ 

Laughland ostře kritizuje – mezitím uskutečněný – projekt evropské měnové unie (EMU) jako projev neveřejné byrokratické regulace a kuloárové politiky. Nijak neskrývá své obavy, že parlamentní režimy všech evropských členských států budou hospodářsky ovládnuty jedinou nezávislou centrální bankou a že celková hospodářská politika (zvláště rozpočet) navíc přejde pod pravomoc Evropské rady nebo nějakého jejího podřízeného orgánu, přestože Evropská rada není kontrolovatelná žádným parlamentem či voličstvem. V takové Evropě by všechny podstatné exekutivní a legislativní pravomoci byly rozděleny mezi tři stejně nekontrolovatelné a nezvolené instituce: Centrální banku, Evropskou radu a Evropskou komisi. 

Ve druhé kapitole („Fašisté a federalisté“) se Laughland zaměřuje na koncepce jednotné Evropy, které se objevovaly v politice i propagandě nacistického Německa a vichistické Francie. Dnes je kladný postoj k evropské integraci lakmusovým testem politické korektnosti. Ale ve skutečnosti je rodokmen myšlenky evropské integrace dosti sporný. Běžně se uvádí, že se zrodila v hnutí odporu za druhé světové války, že poválečná západoevropská generace chtěla sjednocením Evropy odstranit militarismus a despocii, zažehnat války. Ve skutečnosti existuje dostatek dokladů o tom, že program evropské politické a hospodářské integrace propracovávali nacisté s veškerou vážností již od třicátých let a že za druhé světové války se k nim přidali nejen italští fašisté, ale i vichisté a kolaboranti v dalších evropských zemích obsazených Německem. Vznikl tak do značné míry koherentní systém nacistického proevropského myšlení. Mnozí, kteří toto připouštějí, je považují za pouhý fíkový list, jímž byla v roce 1940 ospravedlňována německá agrese. Chronologie to však nepotvrzuje. Například již v roce 1937 řekl Adolf Hitler na sjezdu nacistické strany v Norimberku: „Máme asi větší zájem o Evropu než o jiné země. Naše země, náš lid, naše kultura a naše ekonomika vyrostly z obecných evropských podmínek. Musíme se proto postavit proti každému pokusu o zavlečení prvků nesouladu a destrukce do evropské rodiny národů.“ K obraně proti mimoevropským vlivům vyzýval i okruh francouzské katolické revue L’Esprit, z něhož se – podle Laughlanda – zrodil francouzský prointegrační proud. Revue L’Esprit zastávala „mlhavou filozofii personalismu … jehož krédo bylo levicové, antiliberální, katolicko-ekumenické, federalistické, proevropské, antiindividualistické … a požadovalo třetí cestu.“ Personalismus si udržel vliv i po skončení německé okupace Francie. Z jeho okruhu vyšel i Jacques Delors, předseda Evropské komise od roku 1985. Za války kladli publicisté revue L’Esprit důraz na evropanství, které v jejich očích bylo třeba bránit proti mimoevropským vlivům Ameriky, Ruska a Číny (podivnou shodou okolností tehdejších hlavních nepřátel nacistického Německa). Stavěli se rovněž proti svobodnému trhu ve jménu dirigismu. I když se L’Esprit zastřeně distancoval od méně atraktivních aspektů nacistické politiky, propagoval již tehdy francouzsko-německé dorozumění jako páteř budoucí integrované Evropy. 

Jaký měli fašisté postoj k národnímu státu a k jeho atributům? Laughland připomíná, že „Hitlerovi nezáleželo na národní suverenitě zemí, které dobyl … fašisté národní stát nenáviděli“. Tento postoj považuje za významnou charakteristiku fašismu a nebezpečně nepolitické mentality, která jej inspirovala. „Nacismus a fašismus byla zjevně od základů antiindividualistická, antiliberální, antiparlamentární a antikapitalistická hnutí… Fašisté nenáviděli myšlenku, že by se malé národy či jednotlivci měli sami rozhodovat…“ Rasismus, úhelný kámen nacionálního socialismu, označuje Laughland za formu materialistického determinismu, za nenárodní pojetí. „Rasa překračuje hranice národa a státu. Rasistická teorie je proto nutně internacionální. Je také nepolitická, neboť jejím předpokladem je názor, že obec a politické chování jsou determinovány biologickými silami, nikoli svobodnou volbou či rozumným veřejným chováním.“ 

Koncepci národní suverenity a státnosti odsuzoval i přední nacistický ekonom Werner Daitz, který v roce 1938 tvrdil, že nacistické pojetí zrušilo primát státu. „Jestliže biologický, z života vycházející proces, jímž opět srůstají příslušníci evropské rodiny národů, vyžaduje určitou demontáž státní suverenity jednotlivých národů, kterou anglická politická a právní filozofie v posledních čtyřech stoletích přehnaně zdůrazňovala, bude tuto nezbytnou demontáž státní suverenity nutno vyvážit růstem suverenity lidové (völkisch).“ Podobně se vyjadřoval (moravský rodák) Arthur Seyss-Inquart, v roce 1938 rakouský ministr bezpečnosti a vnitra. Již jako říšský komisař v okupovaném Nizozemsku poučoval své holandské poddané: „Idea nového společenství, která převyšuje a přesahuje koncepci národního státu, přetvoří životní prostor, který nám všem daly dějiny, v novou duchovní říši… Nová Evropa solidarity a spolupráce mezi všemi jejími národy, Evropa bez nezaměstnanosti, hospodářských a peněžních krizí, Evropa plánování a dělby práce, která bude mít k dispozici nejmodernější výrobní techniky a společný kontinentální systém obchodu a komunikací, najde pevný základ a rychle zvýší svoji prosperitu, jakmile budou odstraněny národní hospodářské bariéry.“ 

Laughland cituje další autory, kteří argumentovali ve stejném duchu, jako byli vichistický ekonom Delaisi či norský kolaborantský vůdce Vidkun Quisling. Ostře se proti národním státům vyjadřoval i sám Hitler, který měl pro ně opovržlivé slovo Kleinstaatengerümpel („harampádí malých států“). 

V kapitole „Evropská ideologie“ vznáší Laughland proti stoupencům evropské integrace dvě závažné výhrady: za prvé poukazuje na jejich nepřátelství vůči pojmům „suverenita“ a „národní stát“, za druhé je obviňuje z „ekonomismu“, tj. z názoru, že politika v podstatě znamená správu ekonomiky a společnosti. Nepřátelství vůči suverenitě a státu znamená destrukci demokracie a vlády zákona. „Nepolitická podstata procesu evropské integrace tkví v samých jejích kořenech. Už od začátku byla Evropa hospodářským společenstvím. Stavebními kameny evropské stavby byly a jsou uhlí a ocel, atomová energie, zemědělství, jednotná měna. Skutečně politické prvky evropské integrace zůstávají slabé… Žádná z institucí Evropské unie není demokratická. Tyto instituce tak ani nebyly míněny. Měly usnadnit rozhodování exekutivy … všechny dávají přednost exekutivní a technické moci před legislativou. To je nejzřetelnější u nejvyššího legislativního orgánu, Evropské rady. Tato rada, která zasedá a rozhoduje tajně, se skládá z ministrů členských států… Rada není odpovědna žádnému parlamentu, žádnému voličstvu… Jednotliví ministři jsou individuálně odpovědni svým národním parlamentům a voličstvu, ale to nic neznamená, neboť rozhoduje-li se většinou hlasů, souvislost mezi národními parlamenty a ministry se nenávratně vytrácí. V důsledku dávno zavedeného principu, že zákony společenství mají přednost před zákony jednotlivých států, jsou v takových případech národní parlamenty bezmocné… Evropská rada je nejdokonalejším případem svévolné moci, jaký si lze představit: nikdo ji nekontroluje, nikomu se nemusí odpovídat… Osmdesát procent rozhodnutí Evropské rady je navíc připravováno úředníky při jednáních, která předcházejí skutečným setkáním ministrů. To zvýrazňuje exekutivní, dirigistický charakter značné části evropské legislativy. Složitý a do značné míry neveřejný proces byrokratického dialogu mezi národními a evropskými byrokraciemi je tak hlavním zdrojem evropských rozhodnutí, která vycházejí z Evropské rady jako kouř z konkláve kardinálů volících nového papeže… I když má Evropská rada nejvyšší legislativní moc, fakticky nejmocnější institucí Evropské unie je Evropská komise, která se skládá ze státních úředníků – jinými slovy z nezvolených byrokratů, kteří se nemusí nikomu odpovídat.“ 

Velmi kriticky píše Laughland i o projektu peněžní unie: „Poslední zbytky demokracie skončí, jestliže bude vytvořena peněžní unie, již bude spravovat nezávislá ústřední banka. Pak budou všechny páky moci v rukou nikomu se neodpovídajících a nevolených orgánů. Centrální banka, Evropská komise a Evropská rada se budou dělit o moc, ale žádný z těchto orgánů nebude mít demokratický mandát, nebude se muset odpovídat žádné instituci ani voličstvu. Ti, kteří tvrdí, že tuto mezeru může zaplnit Evropský parlament tím, že se jednou stane parlamentem celého kontinentu, projevují trapnou neznalost toho, čím by parlament měl být.“ 

Zajímavě uvažuje Laugland v kapitole věnované evropské ideologii i o „subsidiaritě“, již označuje za korporativistickou doktrínu. „Tento princip, který je také zakotven v německé Ústavě (přesněji Základním zákonu, pozn. překl.), má zajistit, aby na „vyšší“ úrovni vláda jednala pouze v případě, že její akce bude ‚efektivnější‘ než na „nižší“ úrovni. Zdálo by se, že princip subsidiarity povede k decentralizaci, ale skutečná decentralizace je nemožná již proto, že podle článku C Smlouvy o Evropské unii je nutno plně respektovat acquiscommunautaire (soubor politických rozhodnutí, která byla přenesena na úroveň Evropské unie)… „Centralizace“ není vždy špatná. Naopak, centralizace zákonodárné autority a práva je předpokladem demokracie, zatímco legislativní decentralizace umožňuje místním mocipánům, aby si vytvářeli vlastní politická léna. Stejně jako lid tradičně očekával od krále, že oslabí moc místní šlechty – aby tak byla překonána omezení feudalismu – považují demokraté za nezbytnou podmínku svobody právní rovnost všech. Decentralizace je oblíbená idea v zemích, kde je feudální model dosud silný, například v Německu, neboť v těchto zemích je politika spojována hlavně s rozdělováním státních peněz, tj. výměnou poslušnosti za přízeň, a ne s vytvořením podmínek pro svobodnou interakci odpovědných občanů.“ 

Jsou členské státy Evropské unie dosud suverénní? Eurofederalisté argumentují tím, že mnohé členské státy Evropské unie již suverenitu postoupily, například Organizaci Spojených národů, alianci NATO a dalším mezinárodním organizacím. Laughland jim namítá: „Členství v aliancích nijak nevyžaduje „sdílení“ či „rozředění“ suverenity. Suverenita je naopak nutným předpokladem podepsání aliančních smluv a převzetí závazků… Rozdíl mezi většinou aliancí a Evropskou unií spočívá v tom, že Evropská unie má federální funkci. Liší se od všech ostatních mezinárodních organizací v jednom základním ohledu: v kvalitě svého práva. Zatímco ve většině mezinárodních organizací jsou předmětem práv a z nich vyplývajících povinností státy, právo Evropské unie platí přímo pro občany členských států.“ 

Součástí evropské ideologie je i konsenzuální pojetí politiky, představa, že zájmy všech lidí, všech národů jsou stejné, že všichni mají se všemi ostatními souhlasit. Tento přístup, převládající na evropském kontinentu, zapomíná na možnost inteligentního nesouhlasu. Naproti tomu v Británii i v USA se prosadilo poznání, že konflikt je samou materií života. „Anglosaské země rozvinuly ústavní systémy, v nichž mohou konflikty vzkvétat. Britský parlamentní systém dává absolutní prioritu principu nesouhlasu tím, že v něm vždy existuje opozice. Americká tradice je podobná. V Listech federalistů Publius (tj. James Madison v Listě č. 10, pozn. překl.) argumentuje, že konflikt lze odstranit jen za cenu odstranění svobody, která je pro politický život stejně důležitá jako vzduch pro živočichy.“ Konflikt vede ke společnému dobru. Tam, kde neexistuje konflikt, už není politika, nýbrž pouze management. Politika žije z konfliktů, protikladů stran, zájmů a ideologií, antagonismů mezi různými názory, hodnotami a cíli. 

Jaké jsou důsledky kontinentálního konsenzuálního pojetí? Laughland poukazuje na neokorporativistické ekonomické struktury ve Francii, a především v Německu, kde mocní, kteří zasedají ve správních radách velkých bank, jsou současně řediteli ve velkých firmách, zatímco samy banky mají v těchto firmách významné podíly. 

Tento neokorporativismus je podstatou „rýnského kapitalismu“, který po krachu sovětského i sociálnědemokratického modelu tolik přitahuje levici. Němečtí politikové i Spolková banka dávají hlasitě najevo opovržení „kasinovým kapitalismem“, který existuje v liberálnějších anglosaských systémech. „Protože evropské daňové úrovně jsou o mnoho vyšší než v Asii a ve Spojených státech, protože evropské státy pohlcují obrovské procento hrubého domácího produktu (ve Francii padesát pět procent), protože sociální náklady hrubě zkreslují mzdovou úroveň v Evropě směrem vzhůru (přičemž německé pracovní náklady jsou dnes nejvyšší na světě) a protože došlo k ohromnému zbytnění kultury závislosti (pouze dvacet osm procent belgického obyvatelstva pracuje), staly se liberální tendence v těchto státech strukturálním rukojmím systému a jeho zájmů.“ 

V závěru své knihy Laughland varuje: „Politicky sjednocovat Evropu kolem společné měny, s veškerou kontrolou monetární, finanční a industriální politiky, jaká vyplývá z přijetí německého modelu … také znamená povýšit systém, který byl v jednotlivých zemích neúspěšný, na evropskou úroveň, bez parlamentní kontroly, bez institucí, které jsou pro demokratickou diskusi nezbytné. Takováto intelektuální lenost a nedostatek imaginace mohou být jedině příznakem obecného kulturního úpadku Evropy. Není divu, že za deset let se podíl Evropy na světovém obchodě snížil o dvacet pět procent. Tento pokles nebude zastaven, nýbrž prohlouben, budeme-li budovat vzdušné zámky.“ 

Jako příklad takovýchto zámků cituje Laughland vskutku bizarní vyjádření Jacquesa Delorse, který v roce 1990 prohlásil, že jej „děsí“ možnost, že by sovětské republiky zavedly vlastní měny – jako by konec komunistické diktatury a jaro národů byly důvodem k obavám. V roce 1991, den po moskevském puči, o němž Delors téhož dne napsal v deníku Le Figaro, že by mohl mít „pozitivní důsledky“, řekl v Evropském parlamentu, že „nemůžeme sjednocovat státy západní Evropy a současně podporovat odtržení sovětských republik“ – jako by proces západoevropské integrace byl v podstatě stejný jako ruský imperialismus. A v roce 1994 se v rozhovoru s jedním vyšším ruským úředníkem svěřil, jak jej překvapilo zrušení sovětského clearingového systému zúčtování založeného na rublu. Zvolal tehdy: „Jak jste něco takového mohli opustit, vždyť my jsme se vaším systémem inspirovali při zavádění ECU?! Naše ECU je evropskou verzí (adaptation) toho, co jste vy dělali v RVHP.“ Laughland ironicky poznamenává: „Zdá se, že konvergence kapitalismu a komunismu … zřejmě nebyla pouze sovětskou myšlenkou.“ 

Co dělat? Laughland vyzývá euroskeptiky, aby si dodali odvahy veršem 22 žalmu 118: „Kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným.“ Jejich úkolem je obnovit věčné principy spravedlivé společnosti, které tak nemilosrdně zavrhují eurofederalisté. Tyto principy jsou: odpovědná vláda (demokracie), vláda zákona a zdravé peníze. Aby je mohly národní parlamenty po celé Evropě institucionálně prosadit, musely by být před začátkem jakékoli evropské konstrukce reformovány. Jde především o dvě reformy: „Zrušení poměrného zastoupení, které ve jménu většího zastoupení ve skutečnosti odděluje parlamenty od lidu, a zrušení příliš těsného svazku mezi politickými stranami a státem, který existuje v mnoha kontinentálních zemích.“ 

Britský profesor před dvaceti lety přesně předjímal, k čemu EU směřuje a jasně identifikoval totalitní podstatu, ze které celý tento projekt vzešel. V kořenech této babylonské věže najdeme nacistické, fašistické a komunistické ideje. Modrá totalita čerpá ze všech evropských totalitních hnutí dvacátého století a směřuje ke zničující syntéze totality 21. století, která má zničit evropské národy. Má přijít ten pověstný konec dějin v podobě islamistické totality, která má nahradit současnou měkkou totalitu EU.

Otevření hranic, ke kterému došlo v roce 2015, dalo další impuls přeměny EU na tvrdou islamistickou totalitu v průběhu jedné generace. Německá kancléřka a nomenklatura EU dělá vše proto, aby proces zničení národních států byl nevratný. Britové vystoupili z tohoto evropského Titaniku a vydali se cestou své vlastní suverenity a identity, odmítli totalitní diktát Bruselu. Naší povinností je vydat se na cestu nezávislosti a vlastní suverenity. Pokud chceme jako národ přežít, tak se musíme vydat svou vlastí cestou a důsledně se rozloučit s Bruselem a Berlínem. Nesmíme si nechat vnutit multikulturalismus a islám podle požadavků Bruselu.

Problém má samozřejmě hlubší souvislosti a je zakotven v současném duchovním stavu Evropanů a šířeji chápaného evropanství. Moderní člověk světa průmyslové revoluce a osvícenství věřil, že svět lze poznávat do značné míry objektivně a lze se opřít o jisté nezpochybnitelné hodnoty jako východiska lidského myšlení a jednání. Postmodernimus to vše šmahem odsoudil do propadliště dějin a hovoří v tomto kontextu o pouhé iluzi. Postmoderna staví na prioritě poznávajícího subjektu, který si do značné míry konstruuje vlastní svět. Důsledky multikulturní filozofie jako součásti postmoderního světa jsou tedy předem definovatelné. Islám či přímo islamismus jako přizvaná součást evropanství mají tedy v tomto pohledu přirozeně právo na redefinici našich evropských hodnot, jež vznikly v horizontu několika tisíc let nepřetržitého duchovního vývoje. Dle vlastních militantních postojů tak v duchu postmoderny může učení islamismu naše tradice i „beztrestně“ zničit. V tomto ohledu nesmíme těmto sebevražedným myšlenkovým trendům podlehnout, utopit se ve vlastních pochybnostech a rádoby intelektuálském relativismu. Z tohoto hlediska je kritika postmodernismu nerozlučně spjata s odmítnutím ekonomického liberalismu, na jehož základě současná EU staví. Nedostatek společné státní ideje, společných duchovních základů našeho evropanství, může radikální islamizaci Evropy jen urychlit. Ekonomický obrat či prodejnost zboží nerozlišuje zákazníky na příslušníky evropských národů a islámské radikály. Hlavní záležitostí zůstává krátkodobý hospodářský profit. Proti tomu postavme společnou a velmi starou myšlenku evropanství stojící na základech řecké filozofie, římského impéria, křesťanské tradice a středověkého univerzálního císařství, jehož symbolem je pro nás Čechy největší panovník pozdního středověku, římský císař a český král Karel IV. Právě on hledal v podmínkách rozkolísaného světa bez hodnot, kterým 14. století bezpochyby bylo, stejné principy jako my – řád proti chaosu. Pokud je realita staré dobré Evropy tou pozitivní informací, tak naopak chápejme islám myšlenkově setrvávající na středověkých dogmatech jako entropii, neuspořádanost toho nejvyššího řádu a potenciální hrob našeho evropského světa.

U zrodu celého evropského integračního projektu byly USA, které si tak chtěly udržet kontrolu nad Evropou. Migrantská krize byla vyvolána Američany, aby si udrželi Evropu pod kontrolou a zároveň, aby ji co nejvíce oslabili. Islamisté jsou nástrojem americké války proti Rusku a Evropě. Kolaborantské vedení EU si nechalo vnutit sebezničující politiku a navíc přijalo agresivní politiku proti Rusku. Ať již zastáváme jakékoliv názory na politickém spektru, měli bychom pochopit, že Rusko – přes všechna svá „politicky nekorektní“ specifika – součástí Evropy bylo, je a bude. Jako celá evropská civilizace má i stejného soupeře, jímž se vlastní vinou stal nesnášenlivý a militantní islamismus.

Helmut Kohl a další politici se při podpisu Maastrichtské smlouvy dušovali, že chtějí navždy zabránit touto smlouvou všem válkám na evropském kontinentě a měli pravdu. Evropa je islamisty dobývána bez jediného výstřelu, to byl cíl celého tohoto amerického projektu na domestikaci Evropanů, kteří tak měli ztratit svou politickou nezávislost.

V Častohosticích 13. 7. 2019