Dvě tváře populismu

Osočování druhých z populismu patří v dnešní politice k těm nejpoužívanějším strategiím. Velice často slouží k zastírání bezradnosti těch, kdo druhé z populismu obviňují. Ten, kdo je nálepkou populismu označen, má odpadnout ze soutěže, ve které mohou ostatní neschopní vesele pokračovat.

Ti, kdo tak rádi druhým tuto nálepku udělují, bohužel zcela přehlížejí, že populismus, který se opakovaně vynořuje v době krizí, má ve skutečnosti dvě tváře. Bývá velice přesný v diagnostikování problémů doby, avšak řešení, která nabízí, jsou v lepším případě neúčinná, v případě horším vyloženě škodlivá.

Okruh problémů, na který tzv. populističtí politici upozorňují, je již více než sto let v zásadě stále stejný. Patří k nim odtržení elity od společnosti a její zkorumpovanost, finanční a jiné skandály, které zůstávají nepotrestány, rozežranost politiků v době, kdy těm druhým je ordinována co nejpřísnější dieta.

Populisté se vynořují vždy, když velké počty lidí mají oprávněný pocit, že nejsou dostatečně chráněni před problémy, vůči kterým je mocenská elita víceméně imunní. V současné době mezi takové problémy patří pórovitost hranic, rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými, vysoká míra nejistoty a s ní spojená nemožnost mít pod kontrolou svůj vlastní osud.

Na rozdíl od tzv. standardních politiků a politických stran jsou populisté alespoň schopni identifikovat aktuální problémy a zřetelně je pojmenovat. V tom, že si s nimi nevědí rady, se od standardních politiků nijak neliší.

Ti, kdo populismus šmahem odsuzují, činí tak zpravidla proto, aby se o problémech v jejich nahotě nemluvilo. Nejednou totiž za jejich vznik sami zodpovídají. Daří-li se problémy bagatelizovány coby výmysl populistů, nepůsobí potom tak dramaticky neochota či neschopnost je řešit.

Kruh se uzavírá, neboť v důsledku neřešení problémů populismus dále sílí.

Prof. J. Keller

přišlo e-poštou