Dr. Mojmír Grygar

...V této souvislosti se i cyrilometodějská mise u nás dostává do jiného světla. Soluňští bratři neměli při šíření východního obřadu na Velké Moravě ustláno na růžích. Jejich největším nepřítelem nebyly předsudky pohanů, kteří se bránili vzdát se svých zvyků a model, ale křesťanští kněží a vládci sousedních zemí. Mise slovanských učenců a kněží jim byla od počátku trnem v oku. Snad by k nim měli větší respekt, kdyby přijížděli na Moravu v brnění, přilbicích a s meči. Oni však přinášeli pro latinskou liturgii nebezpečnou zbraň – písmo, nový bohoslužebný jazyk, knihy, vzdělanost. V Proglasu, úvodní básni překladu evangelia, hlásají právo Slovanů přijímat slovo boží ve vlastním jazyce. Tato myšlenka ohrožovala monopol latinské církve a bořila privilegium duchovních, kteří jediní měli přístup k textům svatého Zákona. Biskup Metoděj se přiblížil ke svým zástupům i tím, že si nedal vybudovat opevněný palác, stále byl na cestách, ve styku s věřícími. Latinští biskupové a němečtí panovníci se opakovaně pokoušeli vydávat soluňské misionáře za odpůrce jediné pravé římské víry. Soluňským misionářům se dařilo obhájit svůj východní obřad před papeži, ale bavorský biskup Wiching pomocí podvrhu obvinil Metoděje z kacířství a Ludvík Němec dal moravského biskupa vhodit v Ellwangenu do otevřené jámy. Teprve po třiceti měsících se papež o tomto příkoří dověděl a Metoději umožnil znovu se ujmout mise. Nevraživost latiníků vůči glagolášům neutuchala. Konstantin zemřel v Římě, kam odešel, aby před papežem ospravedlnil slovanskou liturgii,

Metoděj pokračoval ve ztížených podmínkách. Když po dvaadvaceti letech po příchodu na Moravu zemřel, latiníci slovanský obřad zakázali, kazatele vyhnali ze země v okovech, liturgické knihy pálili, rotundy bořili a přestavovali, kláštery, kde se pěstovala slovanská liturgie, obsadili němečtí mniši, z bohatých písemných památek vznikajících na našem území se zachovaly jen zlomky. Ze slovanské liturgie po celá staletí ve vědomí lidu přežívalo nejen několik duchovních písní, ale také památka na světce slovanského původu. Ve významných etapách českých dějin – za Karla IV., v éře husitů, utrakvistů, protihabsburských rebelií, národního obrození – tato násilím potlačovaná tradice ožívala, stále znovu vstávala z popela. Katolické církvi se přesto tuto významnou etapu naší duchovní kultury podařilo natolik zfalšovat a vyhladit, že její dějinný přínos dnešní veřejnost prakticky nezná. Kdo dnes ví, že sv. Václav byl vychován na Levém Hradci, v prostředí, kde kvetla slovanská liturgie, a že původní rotundu sv. Klimenta dali katoličtí preláti k nepoznání zbarokizovat. Kde se dnes dočteme, že sv. Vojtěch byl po celý život hlasatelem východní víry a že si přál prožít život v byzantském klášteře na jihu Itálie? Kdo dnes ocení význam Sázavského kláštera jako centra slovanské liturgie a písemnictví, odkud se šířila vzdělanost do dalekých zemí na východě? A kdo připomene slova Karla Čapka, který se po válce, kdy budování státu aktualizovalo základní otázky českých dějin, ptal, proč se patronem Čechů nestal sv. Prokop, zakladatel Sázavského kláštera, statečný obhájce slovanské víry a kultury před útoky německých mnichů a velmožů?

Televizní reportér na letošních cyrilometodějských oslavách si pozval k mikrofonu církevního historika pana Šebka, aby diváky seznámil s klíčovými daty slovanské mise. Pan Šebek podal historické události z katolického hlediska, a proto vše, co by oficiální církevní výklad dějin uvedlo v pochybnost, zamlčel. A tak jsme se nedověděli, proč trvalo celých tisíc let, než se Svatý stolec odhodlal jednoznačně negativní postoj k cyrilometodějské misi rázem obrátit o stoosmdesát stupňů: Konstantin a Metoděj již nebyli nebezpečnými kacíři, nýbrž, jak to později potvrdil i Jan Pavel II., spolutvůrci křesťanské Evropy. Ukázalo se, že náboženské vědomí obrozujících se slovanských národů ve střední Evropě tehdy znovu oživilo cyrilometodějskou tradici, která za určitých podmínek mohla sehrát významnou úlohu celospolečenskou. Tomu bylo nutno čelit. A jak? Jednoduše podle zásady – nemohu-li protivníka zničit, spojím se s ním a osvojím si ho.

Ptám se – kdy přijde chvíle, kdy budou zástupy věřících na velehradské pouti obeznámeny s překážkami, které oslavovaným světcům a jejich následovníkům kladli v cestu jejich církevní i světští nepřátelé? Kdy se na shromáždění objeví představitelé církve i katolického dějepisectví a omluví se za příkoří, kterému byli byzantští misionáři vystaveni? Omluva po více jak tisíci letech samozřejmě nemůže být ničím jiným než otevřením cesty k pravdivému výkladu slovanské mise. Není-li dnešní úcta představitelů katolické církve k slovanským misionářům pouze věcí taktiky (o upřímnosti tisíců poutníků nemůže být pochyb), pak by církev část peněz, kterými ji obdarovala korupční vláda, měla vynaložit na vybudování muzeí věnovaných zamlčované historii slovanského obřadu a kultury v našich zemích. Centrální památník cyrilometodějské tradice by měl být vybudován v klášteře na Slovanech. (Je s podivem, že naše teology, historiky a památkáře nezaráží, že toto významné místo českých dějin dnes obsadily zahraniční firmy.)

Muzeum v Sázavském klášteře, který by si ráda osvojila církev, by mělo být podstatně doplněno a rozšířeno, a význam postavy sv. Prokopa, důsledného obránce slovanské víry, by neměl být zastírán pozlátkem barokního zázračnictví a pověr. Třetím památným místem by se měl stát areál na Levém Hradci. Panely, které tam dnes hlásají věhlas sv. Vojtěcha, zamlčují jeho oddanost východnímu obřadu. Návštěvník Levého Hradce by se měl dovědět, že život a kult sv. Ludmily a sv. Václava, spjatý s tímto magickým místem úsvitu českých dějin, nelze oddělit od jeho slovanského základu.

Pokud budou představitelé katolické církve na každoročních poutích na Velehradě zásluhy Cyrila a Metoděje o křesťanskou víru pouze velebit, ale ani slovem se nezmíní o tom, kdo jim bránil v jejich misi, kdo jejich život změnil v martýrium a snažil se, aby z jejich dědictví nezůstal kámen na kameni, pokud nedojde k tomuto přiznání, nad velehradskými slavnostmi stále bude viset tmavý stín neupřímnosti a pokrytectví.

Autor je historik a literární vědec

Literární noviny, výňatek z článku