Do 24 hodin se museli někteří Češi  vystěhovat  ze svých  domovů v pohraničí

V roce 1938 jsme bydleli v Liticích na Plzeňsku, mně bylo deset let. Jednoho říjnového dne se objevili němečtí vojáci a my děti jsme byli u všeho, co se dělo.

Viděla jsme, jak ti Němci, kteří v Liticích pokojně žili, se najednou změnili; na každém domě visel německý prapor a německé vojáky vítali jako osvoboditele. Byla jsem u toho, když místní hostinský a řezník vyvalil sudy piva a přinesl salámy a hostil vojáky vším možným. Místní Němci snášeli československé vlajky na náves a tam je spálili. Od Plzně přicházel náš čs. voják a oni se na něho vrhli, trhali mi knoflíky na uniformě, až ji celou zničili a já, celá vyděšená, jsem se na to dívala. Naše parta dětí si řekla, že se musí něco udělat, že se budeme bránit. Tak jsme si nakoupili naše vlaječky a všem Němcům jsme je zastrkali do oken…

Pak se jednoho dne u nás objevil obecní policajt s nařízením, že se musíme do 24 hodin vystěhovat.                                

Blažena Šebková, tehdy Litice

Patřím mezi Čechy vyhnané v roce 1938. Bydleli jsme tehdy v Nýřanech. Mně bylo třináct let, sestře devět let. Otec byl tehdy mobilizován a někde na hranicích. Takže se sama maminka musela s námi do večera, tj. do 24 hodin, vystěhovat. Bylo to hrozné. Dobře si to pamatuji. Přeji si, aby to již nikdy nikoho nepotkalo!

J.J., tehdy Nýřany