Kolikrát tuto okřídlenou větu jsme u nás v republice slyšeli? Kolik politiků ji vykřikovalo v různou dobu při nejrůznějších příležitostech? V čase, kdy se jednalo o církevních restitucích, tato věta byla refrénem mnoha projevů. Silně a vášnivě ji mnozí „zástupci lidu“ hlásali. Nikoho nechtěli nechat na pochybách, že ukradené musí být vráceno.

Ovšem republika byla okrádána již mnohem dříve, dávno i v novější době, a to opakovaně a mnohokrát. Stačí si vzpomenout na dobu okupace. Kolik lidských životů si tato krutá doba vyžádala, kolik materiálních hodnot si Němci, kteří byli svrchovanými pány v tzv. protektorátu, odvezli domů. Kolik všeho odváželi po dobu šesti let? Jsou nějaké seznamy nám ukradených věcí, výrobků průmyslu i potravin? Nebo se najde někdo mezi námi, kdo bude tvrdit, že jsme jim vše dobrovolně a dokonce rádi dávali za ochranu, jíž nám poskytovali, třebaže naše mládež byla podvyživená a trpěla za „rajchu“ nejrůznějšími nemocemi. Vždyť celý český národ se musel uskromňovat, aby Němci, kteří žili v „protentokrátu“, mohli mít vyšší příděl potravin a všech životních potřeb. A jak „rádi“ jsme vše to i další svým ochráncům poskytovali. Za to byli Němci uznalí. Chtěli poskytnout dokonce i dobrodiní „germanizace“ vybraným a spolehlivým Čechům.

Ale pozor! Již v době předmnichovské se proti nacismu hrdinně postavili němečtí sociální demokraté a komunisté, českoslovenští občané německé národnosti. Bok po boku s námi stáli v těžkých dobách. Byli plně loajální k republice. Naši lidé se s nimi později setkávali i v koncentračních táborech. Němečtí antifašisté a Češi byli skuteční spojenci. Nikdo je nemusel smiřovat. Společně byli „převychováváni“ a společně též umírali.

Tisíciletá říše v roce 1945 zanikla. Po sobě však téměř v celé Evropě zanechala miliony mrtvých a nepředstavitelné materiální škody. Jen si vzpomeňme na Pražské povstání! Němci v posledních dnech války, dokonce i v posledních válečných hodinách, stříleli naše lidi, hořely Staroměstská radnice a další objekty. Sám sv. Václav měl co dělat, aby se vyhnul německé bombě, která byla vržena na Václavské náměstí, kde zasáhla jeden z domů v jeho blízkosti.

Spojenci ještě v době války stanovili, že Němci budou muset platit obětem své agrese reparace, stanovili i její formy. Pařížská reparační dohoda pak signatárním státům, tedy i Československu, určila procenta z německých reparací. Nikdo proti reparacím neprotestoval. Co Němci ukradli nám v době válečné, co nám zničili, každý tehdy chápal, že musí vzniklé škody svým obětem, tedy i Čechoslovákům, Polákům, Řekům a dalším, uhradit.

Reparační povinnost pro Německo a právo na náhradu škody pro jeho oběti plynula i z mezinárodního práva. Obecně platil a platí princip mezinárodního práva, který zakotvuje, že agresor je povinen nahradit své oběti škody, které jí agresí vznikly. Tento princip zná každý student práv, který složil zkoušku z mezinárodního práva. Žádný stát nemůže zneplatnit tento princip. Žádné smluvní strany nemohou tento princip prohlásit pro sebe za neplatný a jednat tak, jako kdyby tento princip neexistoval. Mluvit o tom, že někdo někdy jednal při uzavírání dohody tak, aby budoucí vztahy nezatěžoval minulostí, vypadá sice ušlechtile, ale práva a povinnosti stanovené mezinárodním právem, jak jsme přesvědčeni, nelze pominout.

Když se podíváme na Česko-německou deklaraci z roku 1997 a následnou praxi, vidíme, že otázky minulosti zatěžovalya zatěžují současnost i budoucnost. Vždyť až do nedávné doby tzv. sudetští Němci se dožadovali práva na vlast a odškodnění za škody způsobené jim „vyhnáním“. Nyní jsou landsmani poněkud skromnější. Mluví jen o vyhnání, etnických čistkách, o zrušení dekretů prezidenta republiky. Tak jak to je s přáním, že současné vztahy nemá zatěžovat minulost?

Jsme přesvědčeni, že je správné, pokud Řekové a Poláci přišli k závěru, že Němci jim dosud nezaplatili škody, které jim vznikly agresivní válkou, reparace na Německu požadovat.

Pan dr. Rudolf Jindrák v pořadu „Na prahu změn“ se vyjádřil: „Mohli bychom být v pozici Polska a Řecka, mohli bychom na sebe hrozit přes hranice, tím, že budeme vyžadovat vzájemně reparace a připomínat si minulost. My jsme to uzavírali právě s ambicí ty vztahy nezatěžovat otázkami z minulosti.“

Minulost zatěžuje vztahy Německa jak s Řeckem, tak s Polskem, tak také i s ČR, ať již si to pan dr. Jindrák přeje, či nikoliv. Nadto nevíme nic o tom, že by Německo mělo vůči nám právo na reparace. Pokud tomu tak je a pan dr. Jindrák o tom ví, budeme velmi rádi, když naší veřejnost sdělí, kolik Německu, a za co, dluhujeme na reparacích, a jak tento náš dluh vznikl a kdy vznikl.

Ale ještě k té minulosti česko-německé. Uvedu jeden jediný příklad z celé řady možných. V květnu 2015 se konal 66. sjezd tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu. Se svým projevem vystoupil i Horst Seehofer, tehdy bavorský premiér. Kromě dalšího prohlásil: „70 let od války také znamená 70 let od počátku vyhnání. Vás, sudetské Němce, to zasáhlo s plnou silou. V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbaveni práv, cti, stali se psanci. Vyhnáni  z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby. Násilí v Ústí a Brně se staly symboly nelidskosti, utrpení, mučení a smrti.

Dovolte mi, abych se vyjádřil velmi jasně: vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii zločinem proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlností.

Krátce po válce přijely první vlaky ze sudet do Bavorska. Náhodní ztroskotanci, bez bytu, bez práce, domov jim byl ukraden. Ale přinesli věci, které jim nemohli vzít: podnikatelské dovednosti, odvahu a tvůrčí sílu. A především: Vzali jim domov, ale ne jejich identitu, ne jejich hrdost… .“

Co k těmto slovům dodat? Myslím si, že pan premiér Seehofer mluvil jasně, jednoznačně. Dopustili jsme se podle jeho slov zločinu proti lidskosti, nejbrutálnější etnické čistky ve 20. století. Samozřejmě, že se slovy pana premiéra Seehofera nesouhlasíme. Pravda je zcela jiná. Položme si však otázku. Zasáhla minulost jeho slovy současnost? Jsme přesvědčeni, že ano.

A nyní ještě několik slov pana dr. Jindráka. „Nejčerstvější zkušenost mám třeba s návštěvou německého ministra vnitra Horsta Seehofera, se kterým jsme kdysi dělali tu normalizaci česko-německých vztahů. Vedli jsme velice vřelý rozhovor. Úplně poznáte, že fungujete na stejné vlnové délce. To je spojenec České republiky, i když je ministr vnitra v Německu.“ (Z článku Německo není suverénní země, nemá ani vlastní ústavu..., 7.6.2019, www.casopis-sifra.cz)

Vážení přátelé, považujete pana H. Seehofera, nynějšího ministra vnitra SRN, také za spojence České republiky?

Závěrem chci zdůraznit, jak je nám velmi líto, že většina těch pánů, co vykřikovali, že ukradené musí být vráceno, dnes, kdy jde o reparace, mlčí. Dočkáme se toho, že alespoň někdo z nich promluví?

Dr. O Tuleškov