Projekt Velká Albánie – komplot nebo oprávněný požadavek? Podle zprávy organizace Gallup Balkan Monitor z roku 2010 podpořilo myšlenku Velké Albánie 83 procent Albánců v Albánii. V Kosovu tuto ambici podpořilo 81 procent Albánců a v Severní Makedonii zase 51 procent.

Hlavní cíl? Získat Kosovo a Preševské údolí v Srbsku, jih Černé Hory, Epirus v Řecku a západ Severní Makedonie do jediného státu Velká Albánie. Ačkoliv to nemusí být oficiální politika Albánské republiky, je zakořeněna v albánském mýtu. Samotná myšlenka Velké Albánie má kořeny v Londýnské smlouvě z roku 1913, která ponechala zhruba 40 procent albánské populace mimo nově založený albánský stát. To představovalo něco, co mohly USA využít jako zbraň proti vlivu Ruska na Balkáně.

Navzdory hrdinství albánské národní postavy a vůdce proti–osmanských partyzánů Gjergje Kastriotiho, běžněji známého jako Skanderberg, se Albánci stali loajálními poddanými Osmanů a byli využíváni jako kolonisté v klidnějších a neloajálních oblastech říše, zejména těch, které obývali Srbové, Bulhaři a Řekové. Často se stali majoritou nad původními obyvateli, jak k tomu došlo v Kosovu a v západní Severní Makedonii.

Přestože se myšlenka Velké Albánie může zdát jako přehnaná konspirace, Srbové to tak vůbec neberou. Srbský mýtus se nachází v bitvě o Kosovo v roce 1389, kde byl i přes svou odvahu umučen srbský princ Lazar Hrebeljanovič a jeho síly byly vyhnány osmanskými útočníky. Ačkoliv Srbové s pádem Osmanské říše dosáhli suverenity nad Kosovem, region se stal většinově albánský už na příkaz Osmanů, aby došlo k oslabení srbské identity v oblasti.

Kosovo se stalo autonomní oblastí Srbska po zřízení socialistické Jugoslávie v důsledku druhé světové války a ponechalo si albánskou většinu. V 90. letech se ukázalo, že se vždy jednalo o slabé místo Srbska. Když USA začátkem 90. let podporovaly násilnou destrukci Jugoslávie, zůstal status Kosova nevyřešen, což vyvrcholilo válkou vedenou teroristy proti jugoslávskému státu (jehož bylo Srbsko nástupcem) v roce 1999.

Teroristická etnicko–albánská Kosovská osvobozenecká armáda (UCK–KLA) měla podporu NATO a Albánské republiky. Organizace spojených národů a NATO převzaly kontrolu nad územím, které nakonec vyhlásilo v roce 2008 nezávislost. Od té doby se stal region heroinovým pašeráckým rájem a centrem obchodu s lidmi, odebírání orgánů a obchodu se zbraněmi.

Z tohoto důvodu v sobotním rozhovoru bývalý srbský náčelník generálního štábu, generál Ljubisa Dikovič probíral projekt Velké Albánie. Dikovič věří, že oblast Balkánského poloostrova nemůže být mírová kvůli nevyřešeným otázkám, jako je Kosovo.

„Mohou snadno nastat velké problémy, pokud se situace vymkne z rukou. Doufám, že bude dostatek moudrosti a inteligence a že všichni budou dělat to, co děláme, pokud jde o posílení bezpečnosti, spolupráce a důvěry. A mohu říci, že jsme v čele, protože u ostatních stran nevidím projevující touhu budovat mír. Koneckonců, otázka „Velké Albánie“ je věcí nejvyššího bezpečnostního rizika. Můžeme se ptát, proč se to děje nyní s Albánií a (Severní) Makedonií? Možná se očekává vytvoření „Velké Albánie,“ řekl Dikovič.

Jeho komentář přichází ve chvíli, kdy se ekonomická situace v Kosovu stále zhoršuje a stává se ještě více závislou na zahraniční pomoci a darech od jednostranně se chovajících USA, bývalých osmanských pánů v Turecku, kteří jim před stovkami let dali půdu, a Německa, které ve skutečnosti vládne Evropské unii.

Komentář bývalého armádního generála přichází také v době, kdy Srbsko společně s Ruskem provádí vojenské cvičení Slovanský štít 2019. Ačkoliv se některé slovanské kmeny rozpadly a zamířily na jih Balkánu někdy kolem roku 600 našeho letopočtu, udržely si slovanské spříznění s Rusy a sdílely křesťanskou pravoslavnou víru, což zajistilo, že Srbsko mělo vždy proruský názor. Albánská rozpínavost se proto stala přirozeným spojencem USA, který omezuje ruský vliv na Balkáně.

To však vyvolává otázku, proč silné úsilí o albánskou nezávislost v Řecku, Černé Hoře a Severní Makedonii bylo ve srovnání s úsilím v Srbsku slabé. Řecko je dlouhodobě loajálním členem NATO, s výjimkou rozpadu Jugoslávie, a proto nepředstavuje hrozbu pro hegemonii USA na Balkáně, která chrání Řecko před destabilizačními snahami prostřednictvím albánského expanzionismu. Přestože Černá Hora a Severní Makedonie sdílejí také slovanskou příbuznost se Srby a Rusy, jakož i pravoslavnou víru, prokázalo se, že mají globalistické ambice a chtějí se připojit k NATO a EU.

Srbsko zůstává na Balkáně jediným státem proti EU/NATO, který je převážně proruský. Z tohoto důvodu chce Dikovič obnovit povinnou vojenskou službu a prohlásil: „člověk by neměl riskovat a myslet si, že nedojde ke konfliktu a riziku. Není to jen na nás, ale musíme odpovědět na všechno.“

I když drtivá většina Albánců chce Velkou Albánii, je nepravděpodobné, že by jí bylo dosaženo s podporou Washingtonu v Řecku, Černé Hoře a Severní Makedonii, protože tyto země nepředstavují hrozbu pro hegemonii USA na Balkáně, ale spíše jí slouží, aniž by povzbuzovaly ruský vliv v regionu. Vzhledem k tomu, že Srbsko je proruským ostrovem v nepřátelském regionu, bude i nadále cílem albánského expanzionismu s podporou USA. Přelije se tato expanzivní násilná kampaň do Preševského údolí? To teprve uvidíme.