Cestování mi otevřelo oči
Rozhovor Haló novin se štukatérem a cestovatelem Pavlem Stříhavkou
RR: Kolik let jste strávil na cestách?
PS: Celkem jsem v zahraničí strávil od roku 1990 do dnešních dnů téměř 11 let Projel jsem kus světa, což mi samozřejmě v mnohém změnilo můj osobní názor na svět a pochopitelně i na politické vidění a souvztažnosti, které jsem předtím neznal. Na vlastní oči jsem zkrátka viděl velké rozdíly mezi Evropou a třeba takzvaným Třetím světem. Bylo mi tehdy teprve 19 let, když jsem začal cestovat světem.
RR: Které země jste navštívil?
PS: Projel jsem země západní Evropy a poté Kanadu, USA, Austrálii, Nový Zéland a třeba oblast jihovýchodní Asie. Dlouhý čas jsem pobýval například v Indonésii, Malajsii, Indii nebo třeba v Thajsku. Ale oslovil mě třeba i jiný kout Země, totiž Jižní Amerika.
RR: Co jste si na cestách uvědomil?
PS: Když si zážitky z cest poté člověk poskládal v hlavě, tak mi z toho jednoznačně vyšlo, že to, co bylo v Československu v éře od roku 1945 do roku 1989, bylo opravdu výjimečné. Třeba i v morálce lidí, která byla tehdy mnohem vyšší, než je dnes. Ale i to, co se týkalo například sociálního zabezpečení v tehdejším Československu. Já jsem skutečně nikde na světě neobjevil zemi, která by nabízela něco podobného, co nabízel tehdejší sociální systém u nás. Ať už to byla jistota zaměstnání, lékařská péče, úroveň školství a podobně.
RR: Proč si lidé tyto vymoženosti nechali vzít?
PS: Lidé v Československu bohužel mnohdy neměli srovnání a neznali kapitalismus v praxi. Také nemohli cestovat třeba na Západ, aby měli možnost se sami přesvědčit, jak se věci ve skutečnosti mají. Každopádně v tehdejší době ani Západ nechtěl, aby jeho lidé cestovali na Východ. Protože ani Západ nechtěl, aby lidé prostřednictvím cestování zjistili, jaké sociální vymoženosti měli lidé ve východní Evropě.
RR: Na jak dlouho jste do světa po roce 1990 vyjížděl?
PS: Nejezdil jsem do zahraničí na žádné krátkodobé pobyty, většinou jsem se zdržel alespoň tři měsíce. Ale třeba v Indonésii nebo v Indii jsem prožil i rok života. Chtěl jsem zkrátka více pochopit obyčejné lidi v těch zemích a vím, že během 14denního pobytu, a to ještě třeba v luxusním hotelu, bych nepochopil vůbec nic. Při svých zahraničních cestách jsem nepracoval, přivezl jsem si peníze z ČR a žil jsem nenáročným způsobem života. V Asii mi stačilo například sto korun denně, včetně ubytování.
RR: Kde jste byl naposledy?
PS: Nedávno jsem se vrátil z Maroka. Utvrdil jsem se tam ve svém vnímání muslimského světa. Nikdy jsem se s nějakým špatným muslimem nesetkal a vcelku mě mrzí, jak se dnes věci v těchto souvislostech zjednodušují. Jsem přesvědčen, že muslimové obecně nejsou nebezpeční, jednotlivci samozřejmě ano, jako v každém jiném společenství.
RR: Jak jste se domlouval?
PS: Na cestách jsem se postupně naučil anglicky, ale jsou na světě země, kde si člověk angličtinou moc nepomůže. Ale mám zkušenost, že pokud se chtějí lidé domluvit, vždy se nějak domluví.
RR: Zapustil jste někde své kořeny?
PS: Nikde jsem nikdy neplánoval zůstat, i když mi tam třeba bylo hezky. A dovedl jsem si tam představit žít i napořád, ale mám v České republice rodinné a jiné vazby. Zkrátka kořeny jsem zapustil v České republice.
RR: Navštívil jste nějakou zemi Latinské Ameriky?
PS: Ano. Před třemi lety jsem navštívil Kubu, byl jsem tam ale jen na měsíc. Můžu ale s klidem říci i po tak krátké době pobytu, že mě Kuba nadchla, a uvědomil jsem si mimo jiné fakt, že to, co se v České republice o této zemi v médiích předkládá, je jedna obrovská lež.
RR: Můžete to upřesnit?
PS: Jistě. Domnívám se, že lidé tam jsou společensky na vyšší úrovni, než jsme my tady. Potkal jsem přímo na Ostrově svobody i turisty třeba ze západní Evropy, kteří se shodli se mnou na tom, že nepřejí Kubě změnu směrem ke konzumní společnosti.
RR: Proč?
PS: Protože když poznali kubánskou společnost a to, jak se tam k sobě lidé chovají, a když toto srovnali se společností konzumní, tak nemohli myslet nic jiného. Cestoval jsem tam s mladým párem odněkud ze Švýcarska a mladík z oné dvojice se mi svěřil, že ho nejvíce překvapilo to, že na Kubě necítil žádnou xenofobii, žádný rasismus. Samozřejmě, že samotné Kubánce přitahuje i konzum, ale na druhou stranu si uvědomují, co všechno jim to může přinést, protože jejich společnost je skutečně vzdělaná.
RR: Jak vnímáte dnešní mladé cestovatele?
PS: Dnešní mladí, kteří cestují, už pochopitelně nemají srovnání s tím, co bylo, a s tím, co je dnes. Z tohoto našeho kapitalistického světa jedou do stejného světa, případně do zemí takzvaně Třetího světa. A pokud v současnosti diskutuji s mladými lidmi, tak oni často ani nechápou, co myslím pojmy jako například solidarita.
RR: Jak si mladí vykládají pojem solidarita?
PS: Je to pro ně jen jakési slovo ve slovníku, pod kterým si často nedokážou vůbec nic představit. A to je smutné. Pochopitelně já vzájemnou pomoc člověka člověku v určitých zemích světa stále cítím, ale v České republice bohužel ne. Domnívám se, že čím je ta která země chudší, tak je v ní o to více právě té solidarity. A tyto země já osobně mám nejraději. Nás ta takzvaná konzumní společnost a touha za luxusem doslova zabíjí. Ničí v nás skutečné lidské hodnoty.
RR: Můžete být konkrétnější?
PS: Samozřejmě. Zabíjí v nás třeba lidskost a podporuje ohromnou míru sobeckosti, která jde ruku v ruce s ješitností. V západním světě prostě vládne přetvářka. Každý se na vás komerčně usměje, zeptá se vás, jak se máte, ale je to pouhá fráze, za kterou není srdce. Protože v kapitalismu myslí každý jen a pouze na svoji vlastní kapsu. Daň za tohle myšlení lidé samozřejmě platí. Možná si to mnohdy ani neuvědomují.
RR: Jakou daň máte na mysli?
PS: Lidé přestávají mít například schopnost vnímat krásy tohoto světa. Protože jsou pod drtivým tlakem systému a nemají zkrátka čas vnímat třeba to, že je pěkný den, kvete strom, nebo že se třeba valí mlha pastvinou. Jen lidé, kteří mají skutečně silné a nezávislé myšlení, tomuto tlaku dokážou čelit. Tento vzácný druh lidí je mojí krevní skupinou.
Radovan Rybák, Haló noviny, 21.3.2018, str. 3