Cesta v těžké době
Seliger komunita a SPD frakce Bavorského parlamentu
Na začátku března Polsko ještě nerozmrzlo. Dvouciferné teploty pod bodem mrazu převažovaly, když odletěla delegace frakce SPD Bavorského parlamentu, vedená svým politickým mluvčím Volkmarem Halbleibem, a s členy komunity Seliger-Gemeinde, mezi 5. a 8. březnem, z Mnichova na návštěvu Gdaňska a Varšavy. Přítomni byli také Albrecht Schläger, spolupředseda komunity Seliger, Christa Naaß, generální sekretářka „Sudetoněmecké“ rady a dlouholetý vůdce SPD v Bavorsku, Franz Maget.
S pomocí generálního konzulátu v Gdaňsku a Nadace Friedricha Eberta ve Varšavě, byl v politicky složité době zorganizován nabitý program, který rovněž zahrnoval návštěvu čtyř muzeí, vzniklých v posledních 15 letech, která všechna mají historicko-politickou tematiku.
Prvé bylo v roce 2014 otevřené Muzeum Solidarity, v areálu gdaňských Leninových loděnic, kde vzniklo hnutí Solidarita a kde měl kancelář Lech Walesa, pozdější první svobodně zvolený prezident Polska. Zde jsme se setkali s Basilem Kerskim, se dvěma občanstvími - německým a polským, z německého Danzigu, který muzeum provozuje. Ten poskytl pohled na současný politický konflikt v Polsku již od jeho začátku, při němž je i on současným režimem těžce napadán. Byl rád, že právě nyní přijímá delegaci bavorských sociálních demokratů. Koneckonců, mnozí oficiální němečtí zástupci v Gdaňsku se v současné době vyhýbají konfliktu s vládou.
Pak jsme navštívili Muzeum světové války slavnostně otevřené v Gdaňsku v r. 2017, která se zabývá Druhou světovou válkou a moderní architekturou postavenou v Gdaňsku, kde nebylo po r. 1945 obnovováno původní město. Podnikli jsme výlet do památníku na Westerplatte, kde začala Druhá světová válka. Tam je na hoře u Visly, těsně než ústí do Baltského moře, monument, kde jsou velkými písmeny polsky napsána slova papeže Jana Pavla II: „Nikdy více válku".
Ve Varšavě jsme navštívili Muzeum dějin polských Židů, která byla v roce 2014 otevřena přímo naproti památníku hrdinům varšavského ghetta, kde se v roce 1970 Willy Brandt na kolenou sklonil před utrpením způsobeným nacistickým režimem. Konečně jsme viděli Muzeum Varšavského povstání, postavené v roce 2004, pod záštitou zesnulého polského prezidenta Lecha Kaczyriskeho, který byl v té době starostou ve Varšavě. Muzeum je stále typickým sebezobrazením Polska: 63 dnů trvající povstání polských vlastenců proti německým okupačním silám v očekávání na příchod sovětského „osvobození“ od východu, s obavou, že by bylo bez vlastního národního sebeuplatnění. Toto muzeum, které má silný nacionální dopad, je podle Basila Kerského vzorem pro další historicko-politicky orientovaná muzea. Může být také chápáno jako reakce Polska na německé muzejní plány. Desítky tisíc obětí a zcela zničená Varšava na této straně Visly byly také výsledkem nezaútočení Rudé armády. Polsko se chce v této otázce řídit otázkou historické politické identity.
Z rozhovorů s německým velvyslancem ve Varšavě, Rolfem Wilhelmem Nikelem, různými vědci a mediálními pracovníky, ale zejména ze setkání s Pawlem Adamowiczem, po dobu 20 let úřadujícím starostou Gdaňska, jsme získali dojem země v napjaté atmosféře. Současná vláda - nebo spíše vůdce PiS Jaroslaw Kaczynski, u kterého se sbíhají všechny nitky současné vlády, maximálně ovládá zem, má většinu v Sejmu a v PiS, řídí a neohlíží se na odpor. Tímto způsobem se rozkládá právní řád země gigantickými kroky, což rozhodně není ideální, ale existuje to.
Někteří partneři v rozhovorech porovnávali dnešní národní televizi v Polsku s komunistickou dobou a uváděli, že dnes je propaganda ještě horší. Do listopadu do provinčních a komunálních voleb stále platným stavem je odpor opozičních stran v zemi: v 15 z 16 provincií (okresů), a téměř všech hlavních obcích stále vládne opozice.
Nicméně, tato opoziční síla by mohla zeslábnout po volbách na konci roku, protože PiS dosáhla, zejména zavedením podstatných přídavků na děti, ve výši 500 zlotých (což je ekvivalent asi 120 eurům) na druhé dítě, úžasnou stabilitu v průzkumech veřejného mínění. Vzhledem k tomu, že podle zkušeností nevolí ani polovina oprávněných Poláků, je vždy pochybné, do jaké míry lze věřit průzkumům. Že předchozí vláda ponechala tuto oblast sociální politiky spíše nepovšimnutou, zvyšuje popularitu současné vlády, i když ta udělala úžasné chyby.
Zajímavé také bylo setkání se sociálním referentem německé ambasády, který popsal eurokritický postoj současné vlády. Ovšem například řešení problému smogu v polských městech, při němž zasahuje EU, je zcela bez kritiky a realizováno.
Setkání s představiteli Němců, kteří zůstali v původní vlasti, byla na programu ve Varšavě, stejně jako v Gdaňsku. Ve Varšavě se zúčastnil Rafael Bartek, předseda Sociálně-kulturní společnosti Němců v Opolském Slezsku a za všechny národnostní menšiny v Polsku současný spolupředseda Společné komise vlády a národnostních menšin, Basil Kerski. Rovněž Bernard Gaida, předseda sociálně-kulturních společností Němců v Polsku a mluvčí Asociace německých menšin, který přišel přímo z jednoho zasedání menšinového výboru, zastupujícího 13 národnostních menšin v zemi, což představuje méně než jedno procento populace.
Gaida si stěžoval, že ministři mají často malou představu o problematice, často je třeba začínat opět znovu. A pak jsou pryč rychle. Nový zákon proti hanobení Polska (zákon o Holocaustu) je možno vidět také jako hrozbu pro historická fakta, která se týkají Němců. Po druhé světové válce bylo v Polsku několik set táborů pro Němce, poznamenal, kde byla úmrtnost 40 až 50 procent. Stěžoval si: „Co budeme dělat s připomínkou událostí? Je již v Polsku paměť polemická? Je zapotřebí výklad zákona, který by vyloučil tento úpadek!"
Dalším velkým problémem je otázka vzdělávání. Ačkoli existuje mnoho škol s německými lekcemi, obvykle ale jsou to jen tři hodiny týdně. Dvojjazyčné výukové předměty v němčině jsou k dispozici pouze ve čtyřech školách, které založila německá školní sdružení. Je zde potlačovaná poptávka, a to i přes finanční podporu z Berlína. Je ironií, poznamenal Gaida na závěr, že „ve skutečnosti by německá menšina v Polsku mohla vládnout, protože jejích 75.000 platících členů, je více než členů ve dvou vládních stran v Polsku, PO a PiS.“ Obojí budou mít jen asi 30.000 členů po celé zemi.
V Gdaňsku byla slavnostní večeře se zástupci německé menšiny, Benediktem a Marguerite Reschkeovými z Gdyně, Rolandem a Annou Hauovými z Gdaňsku a Arturem Szczypiorem z Lauenburgu, kteří informovali o své práci a své situaci. Naléhavým problémem je uznání německého občanství v jejich oblasti Polska, stěžoval si Benedict Reschke, který předložil mnoho žádostí, ale jen pět procent z nich bylo uznáno. Bylo to způsobeno naprosto libovolnými rozhodnutími německých úřadů: „Je to zoufalství."
Svou vlastní situaci popsal jako více než přiměřenou. V devadesátých letech schválila polská vláda příspěvek asi 100 eur Němcům, kteří byli v komunistickém období mezi lety 1948 a 1958, po dobu dvou a více let, nuceně nasazení a byli zaměstnáni v dolech nebo jinou těžkou prací. Jeho situace jako důchodce je docela dobrá.
Vyvrcholením večeře byla Danziger Goldwasser. V třpytivě zlatém alkoholu si člověk také představí kulturní bohatství města na Motlawě, které umožnilo bohatnout hanzovnímu městu po staletí. Tento přípitek byl ve stále ještě chladném Polsku srdečně uvítán.
Ulrich Miksch, Sudetendeutsche Zeitung, 30.3.2018, str. 5
Pro České národní listy kráceně a volně přeložil P. Rejf