Cesta dr. Petra Pitharta V

V březnu 1995 vyšlo společné prohlášení sto pěti českých a sudetoněmeckých intelektuálů, novinářů, studentů a dalších veřejně činných občanů pod názvem „Smíření 95 mezi Čechy a sudetskými Němci. Je samozřejmé, že  jedním ze signatářů  byl i pan dr. Pithart. Několik vět z tohoto pamfletu: „…Před půlstoletím nařídila československá vláda vyhnání více než tří milionů Němců z českých zemí a ze Slovenska. Stalo  se tak za souhlasu většiny českého obyvatelstva a se schválením vítězných mocností.  Sedm let předtím byla Československá republika okleštěna vnuceným mnichovským diktátem velmocí, což mělo za důsledek její bezbrannost a nakonec ztrátu svobody.

Většina sudetských Němců přivítala a podporovalo tuto politiku rozdělení. Dvacet let předtím byli tito sudetští Němci rovněž nuceně přičleněni k československému národnímu státu…Navrhujeme proto neprodleně zahájit jednání mezi českou vládou a politickou reprezentací sudetských Němců. Obsahem těchto jednání by měly být všechny otázky, které aspoň jedna ze stran považuje za otevřené. … Dále navrhujeme, aby se jednání obou politických reprezentací soustředilo na společný program spolupráce mezi Čechy a sudetskými Němci. Tento program by měl zahrnout umožnění návratu těm vyhnaným, kteří si ho budou dále přát za podmínky, že budou mít stejná práva jako ostatní občané ČR… A navrhujeme konečně, aby Češi a sudetští Němci společně podporovali rozšíření již existující přeshraniční spolupráce mezi sousedícími oblastmi ČR a SRN, jež by postupně měla nabýt podoby, jakou mají v západní části Evropy, již řadu let fungující euroregiony.“

S určitým zjednodušením můžeme říci, že čeští signatáři společného prohlášení viditelně již tehdy, někteří dokonce i mnohem dříve, přejímali nejen terminologii, ale i některé z dílčích či základních cílů landsmanšaftu.

Smiřování s odsunutými Němci, aniž bylo dříve vykonáno vše ke smíření vlastního dosud rozděleného národa, vzbuzuje přirozeně určité pochybnosti. Viditelně jde o nepřirozený postup, vycházející ze zásadně chybně řazených priorit. 

Ohlas na smíření 95 mezi Čechy a tzv.sudetskými Němci byl značně kritický. Mnozí občané byli přesvědčeni, že poškozuje naší republiku. Proto někteří z nich podali podnět k zahájení trestního stíhání jeho signatářů, občanů ČR, pro podezření, že naplnili skutkové podstaty trestných činů.

Z argumentace tohoto podání vyjímáme: „Sudetští Němci žili v hranicích historického území našeho státu, jehož svrchovanost se i dříve vztahovala na celé státní území a na veškeré obyvatelstvo na něm žijící. Princip teritoriality jako předpoklad svrchovanosti je trvalým atributem každého státu. Sudetští Němci ani tím, že dlouhodobě obývali naše státní území nemohli ani jeho část vydržet, či jinak vyjmout ze svrchovanosti našeho státu a vytvořit z něj území, které by patřilo pouze jim jako národnostní menšině. Sudetští Němci byli pouze jednou z národnostních menšin žijících na území ČSR, nikoliv národem. Proto právo na sebeurčení, které patří jen národům, nikdy neměli, nemají a nikdy nenabudou.

Sudetští Němci jako národnostní menšina měli pouze právo přiměřeně se podílet na státní moci. Rozhodli se však pro aktivní účast na rozbití republiky. Toto právo nikdy neměli. Měli však právo vystěhovat se do jiného státu, např. Německa. Pokud zůstali na území republiky, museli počítat s tím, že se na ně bude vztahovat svrchovaná moc čs. státu a v souladu s tím jednat.“

Příslušné státní zastupitelství šetřilo, šetřilo až podání, jak jinak, odložilo.

Připravil J. Skalský