Cesta dr. Petra Pitharta IV

Jakou úlohu hrál dr. P. Pithart při přechodu českého tisku do německých rukou?

„…novinář Emil Šíp v Kanadských listech napsal, že ´hrana za český tisk začala zvonit od roku 1991, kdy do Čech vtrhla skupina hrobařů z bavorského koncernu PNP. Pithartova vláda neviděla pro politický oční zákal nebezpečí v tom, že bavorský kapitál se zmocňuje sedmé velmoci“. (Bořivoj Čelovský, Konec českého tisku, Tilia, 2002, str.38)

Zmíněná politická choroba byla zřejmě infekční. O něco později ministr zahraničí Josef Zielenec, známý recesista, který  se údajně kdysi snažil založit spolek pro  germanizaci českých zemí, uklidňoval občany: „V současné době nemám žádné signály, které by svědčily o tom, že by zájem zahraničního kapitálu o domácí sdělovací prostředky, včetně tisku, sledoval jiné než ekonomické cíle. Nemám rovněž signály, že by tímto způsobem byly ohroženy státní zájmy ČR.“ (C.d. str. 39)

Dr. Pithart podporoval i privatizaci některých listů. „…privatizační aktivity redaktorů MF krátce po listopadu 1989 podpořené p. P. Pithartem… Finanční machinace kolem prodeje Francouzům i Němcům mi nejsou dost jasné. (C.d., PhDr. J. Hořec, CSc. str. 180) …“Redaktoři, kteří zašantročili  Mladou frontu, si sotva dělali těžkou hlavu z toho, že ji prodali cizincům, ale jistě si rvali vlasy za to, že ji prodali za babku.  Někteří pozorovatelé nazývají tuto transakci ´krádeží´. Václav Žák, šéfredaktor časopisu Listy, tvrdí, že nešlo o krádež, neboť pachatelé si nebyli plně vědomi majetkoprávních důsledků svého jednání. Já bych podmínil slovo krádež oxymóronem ´legální krádež´, a to s ohledem na to, že Hvížďala a jeho druhové jednali ve spolku s ministerským předsedou Petrem Pithartem a ministrem financí Václavem Klausem.

Stejným způsobem byla „privatizována´Večerní Praha s novým jménem Večerník Praha. V případě Zemědělských novin Petr Pithart prohlásil, že jejich krádež byla nutná ´jménem demokracie´.“ (C.d. str 32-33)

Je tedy velmi pravděpodobné, že dr. Pithart svým způsobem přispěl i k tomu, aby část  českých novin se dostala do rukou zahraničních, především německých. Nelze předpokládat, že ani on, ani další naši politici, snad kromě Zielence, jak vyplývá z výše uvedeného, kteří se v tomto směru angažovali, „…byli tak naivní a skutečně věřili, že majitelé deníků neovlivňují jejich obsah a že jim jde jen o zisk…“.

Dr. Pithart projevoval též nevšední vynalézavost při tvorbě tiskového zákona. O tom nám něco prozradil jeden německý tiskový manager. „Zmocněnec rodiny majitelů Passauer Neue Presse p. Hirtreiter se na zmíněné schůzce v Brně (r. 2001 – pozn.red.) netajil svými dobrými kontakty s některými českými politiky a disidenty. Pan Hirtreiter před desítkou zúčastněných jmenoval konkrétně Petra Pitharta, jemuž, jak se pochlubil, pomáhal s formulací návrhu českého tiskového zákona. Za zásluhu o mladou českou demokracii považuje dobrý pan Hirtreiter například též i dodávky plakátů pro potřeby sametové revoluce, které svého času údajně sám organizoval pro Prahu.“ (C.d. str. 76)    

Je obecně známou skutečností, že ze SRN proudily dlouhodobě do ČSSR značné sumy marek, tedy ne jen propagační materiály. Disent jako celek se stal tak velkým dlužníkem. Je otázkou dodnes nezodpovězenou, jak např. chartisté spláceli a splatili své dluhy.

Jaký to byl zákon, na němž dr. Pithart, sám právník a v mladých letech dokonce i asistent na Právnické fakultě UK v Praze, pracoval dokonce s pomocí pan Hirtreitra?  „V České republice vešel v platnost zákon o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku 22. února 2000. Je to neuvěřitelné, ale tento zákon neobsahuje ani slovo o tom, kdo může noviny vydávat. A ještě podivnější je skutečnost, že v debatě o této předloze zákona se slovo vlastnictví odvážil vyslovit pouze jeden poslanec – sociální demokrat Zdeněk Jičínský. ´Lituji, že tu teď je samozřejmě určité věci těžké řešit, ale že vlastnické vztahy  v této sféře nejsou upraveny způsobem, který svobodu projevu uspokojivě zabezpečuje.´“ (C.d. str. 21)

Jaké to mělo důsledky? O stavu „českého tisku“ napsala dr. Marie Neudorflová: „ Zároveň redakce velké většiny novin protežují názory, které pravidelně brutálně útočí na identitu českého národa, na jeho velké historické osobnosti i pozitivní stránky jeho historie. Ty jsou běžně a pejorativně nazývány nacionalismem nebo mýty, ačkoli s nimi nemají nic společného. V podtextu většiny těchto článků je často i obhajování naprosto nelegitimních požadavků sudetských Němců a přijímání neobjektivních tradičních německých interpretací českých dějin.“ (C.d. str. 158)

Připravil J. Skalský